Slovenské prezidentské volby vyhrál podnikatel Andrej Kiska, před několika měsíci se do českého Parlamentu zase dostal Andrej Babiš s ANO a Tomio Okamura s Úsvitem a před několika lety se v politice polské prosadilo „protestní“ liberální hnutí Janusze Palikota. Kdyby ještě nějaká neokoukaná tvář, a tím nemyslím vzývaného Karla Schwarzenberga, dostala šanci na Pražském hradě, trend by tím jen potvrdila.

Nový kurz (anti)politiky?

Politické strany, které vycházely z nějaké tradiční nebo masové minulosti, se často nejsou schopny vyrovnat s nástupem nových subjektů. Ty můžeme nazývat subjekty marketingovými, podnikatelskými nebo populistickými, a obecně vzato nejsou ničím novým.

Na druhou stranu se ale právě v kontextu střední Evropy stávají něčím víc, než okrajovou záležitostí. Jen ANO a Úsvit jako příklady takových subjektů získaly asi 1,27 milionu hlasů, Kiska ve slovenských volbách přesvědčivě porazil Roberta Fica, když získal zhruba 1,3 milionu hlasů.

Úspěch nových tváří přicházejících často z podnikatelského prostředí lze interpretovat v prvé řadě jako touhu po novém a neokoukaném, případně nezkorumpovaném, a na straně druhé jako neschopnost stávajících stran akcentovat některá témata, která se pro společnost stávají důležitými. Učebnicovou ukázkou je Úsvit a jeho více či méně rasistické rámování otázky soužití Romů s bílou většinou, které velké strany nedokážou, částečně i kvůli vnitřní rozpolcenosti adekvátně uchopit.

Touha po novém může částečně souviset i s neochotou určité části společnosti akceptovat čím dál méně zřetelné pravo-levé dělení spektra a volbu spojenou s určitým typem identity. Namísto toho se ke slovu dostávají prostředky marketingové kampaně, která vhodně zaobalí ten nebo onen bod poněkud fluidního programu. Krásným příkladem přímo zde je pružná úprava, případně akcentování toho nebo onoho bodu programu právě v případě hnutí ANO.

Je nad čím jásat?

Čeští komentátoři při vítězství Andreje Kisky jásali. Těžko říct, jestli to bylo proto, že porazil „levičáka“ Fica nebo proto, že minimálně opticky přináší do politiky právě onen svěží vítr. Stejně jako u předchozích „nepolitiků“ je nasnadě se ptát, jestli je skutečně nad čím jásat.

Je otázkou, jestli podobné subjekty představují skutečnou změnu v kurzu politiky — koneckonců čistě matematicky vzato, pokud nebudou pravidelně získávat v parlamentech většinu nebo dokonce většinu ústavní, nemají příliš šancí prosadit zásadní změny. Kde mohou kurz politiky měnit, je paradoxně v její depolitizaci.

Ta je podpořena vytvářením silně exkluzivních identit („slušní lidé“ vs. „nepřizpůsobiví“, „nový kurz“ vs. „staré struktury“), které jsou vhodně zmiňovány v čím dál intenzivnější prakticky permanentní volební kampani probíhající na různých kanálech od sociálních sítí po řečnické exhibice ve Sněmovně.

Nové subjekty by mohly v tom lepším případě probudit stávající pragmatické struktury k trochu lepšímu promýšlení politiky a politik, což se zatím neděje. V tom horším případě jen uspíší postupující privatizaci sféry politiky a naplno odhaluje množství kapitálu, které „běžný občan“ musí mít, aby vůbec měl šanci se v ní nějak výrazně prosadit. Není náhodou, že úspěšnými „antipolitiky“ jsou podnikatelé, miliardáři nebo filantropové. Stát se spasitelem není zadarmo.