Když spojenec zabíjí
Vojtěch SrnkaNaše blízké spojenectví s Izraelem a především diplomatická podpora, kterou tomuto státu poskytujeme, vzbuzuje mnoho otázek ohledně našeho vztahu k dodržování mezinárodního práva a také ochraně lidských práv.
Na začátku prosince minulého roku získala redakce týdeníku Respekt pracovní verzi koncepce české zahraniční politiky, na jejíž konečné podobě české ministerstvo zahraničí právě pracuje. Ihned poté, co se koncepce objevila na veřejnosti, zvedla se vlna kritiky zaměřená především na údajný příklon k Rusku. K ní se na začátku roku přidala také strana TOP 09 a vymezila se vůči tomu, že „nedává jednoznačnou odpověď na to, zda chce ČR Východ nebo Západ.“
Představitelé TOP 09 takto zhodnotili dokument, ve kterém jsou více než dvě stránky věnovány vztahům v rámci euroatlantického prostoru a USA i jednotliví členové EU jsou označováni za klíčové spojence. Vztahům s Ruskem se koncepce věnuje na šesti řádcích a Číně pak sotva na třech.
Bohužel tak jako u nikoho jiného z kritiků připravované koncepce ani u nich nevzbudil obavy její mnohem zásadnější nedostatek, který se týká našeho vztahu k mezinárodnímu právu. Česká republika podle ní totiž bude nadále udržovat strategické partnerství se státem Izrael, aktivity jehož představitelů zrovna nyní předběžně prošetřuje Mezinárodní trestní soud z důvodu obvinění z válečných zločinů.
České spojenectví s Izraelem není ničím novým. Velmi vstřícný přístup provází naší zahraniční politiku dlouhodobě a vzájemná spolupráce se dnes nepromítá pouze do velmi dobrých obchodních vztahů, když Izrael pro ČR představuje z hlediska vývozu šestý nejvýznamnější trh mimo EU, ale probíhá také v oblasti vědy a techniky, obrany, kultury a dalších. Mezi Izraelem a Českou republikou se dokonce uskutečnilo několik setkání na vládní úrovni a další by měla následovat.
Naše blízké spojenectví s Izraelem a především diplomatická podpora, kterou tomuto státu poskytujeme, však vzbuzuje mnoho otázek ohledně našeho vztahu k dodržování mezinárodního práva a také ochraně lidských práv a to především z toho hlediska, jak lidská práva v minulém roce mnohokrát popisoval náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, tedy z hlediska lidské důstojnosti.
Válečné zločiny a lidská práva Palestinců
Letní izraelské útoky v Pásmu Gazy označily za válečné zločiny známé mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International, Human Rights Watch a v minulém týdnu se ke zpochybňování jejich legality připojila také izraelská lidskoprávní organizace B’Tselem.
Realitou je také to, že poté, co prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás začlenil svou zemi do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, začal se tento orgán předběžně zabývat obviněními z válečných zločinů izraelských představitelů.
Na velmi kontroverzní přístup Izraele k mezinárodnímu právu jasně poukazuje reakce jeho představitelů na možnost, že by mohli být politicky nezávislým Mezinárodním trestním soudem vůbec prošetřováni. Nejprve došlo k tomu, že po palestinském rozhodnutí začlenit se do jurisdikce soudu izraelští představitelé opakovaně odmítli Palestinské samosprávě vyplatit zisky z palestinských daní, které místo ní vybírá Izrael a které samospráva pro své fungování nutně potřebuje.
Později po rozhodnutí tohoto soudu zabývat se některými obviněními, začala izraelská vláda lobbovat u členských zemí soudu, aby přestaly přispívat na jeho provoz a následně spustila PR kampaň s cílem jej zdiskreditovat.
Na konci minulého týdne pak izraelští představitelé v době, kdy jejich aktivity prošetřuje Mezinárodní trestní soud, zveřejnili zakázky pro rozšíření izraelských osad na okupovaném palestinském území o dalších 450 jednotek, do kterých se postupně nastěhují izraelští obyvatelé. Podle jurisdikce soudu přitom představuje přesun obyvatel okupující mocnosti na území, které okupuje, válečný zločin.
Nebylo by proto nijak překvapivé, kdyby podle připravované zahraničněpolitické koncepce naší vlády byl jedním ze strategických partnerů České republiky stát, který z páchání válečných zločinů obviňují mezinárodní lidskoprávní organizace a jehož představitelé jsou z válečných zločinů obviněni Mezinárodním trestním soudem. Ona už samotná tolerance podobného přístupu k mezinárodnímu právu ze strany našeho blízkého spojence by měla být z hlediska české zahraniční politiky nepřijatelná.
Lidská důstojnost jako podmínka stability
Když náměstek ministra zahraničí Petr Drulák v minulém roce hájil svou vizi pojetí lidských práv v české zahraniční politice, zdůrazňoval jejich rozšíření o pojem lidské důstojnosti založené na hospodářských, sociálních a environmentálních právech.
I nová koncepce ministerstva zahraničí se opírá o Drulákem popisovaný pojem lidské důstojnosti, klade si ji za základní cíl naší zahraniční politiky a zavádí předpoklad, podle kterého její zajištění podmiňuje stabilitu. Právě ve vztahu k tomuto předpokladu je třeba hodnotit podmínky, ve kterých žijí Palestinci.
Svědectví o životech Palestinců podávají zprávy nejrůznějších orgánů OSN a dalších lidskoprávních organizací, které působí přímo na místě. Zprávy z palestinského území Západního břehu a východního Jeruzaléma popisují uplatňování odlišných zákonů vůči Palestincům a vůči Izraelcům, oddělené silnice pro obě skupiny nebo každodenní cesty tisíců Palestinců po palestinském území, při kterých tráví dlouhé hodiny namačkáni jeden na druhého na některém z izraelských kontrolních bodů.
Popisují ale i věznění Palestinců bez sdělení obvinění nebo dlouhodobé zadržování palestinských dětí mladších patnácti let. Zpráva organizace UNICEF z roku 2013 přitom uvádí, že Izrael je jediným státem na světě, kde jsou děti pravidelně stavěny před vojenské soudy.
V neposlední řadě tyto zprávy popisují stovky demolic palestinských domovů. Podle zprávy OSN více než 1200 Palestinců přišlo za minulý rok o své domovy v důsledku jejich demolice ze strany Izraele, přičemž mnohé z těchto demolic se odehrály na územích, která izraelská vláda určila k dalšímu rozšiřování nelegálních osad.
Ještě horší je ale situace Palestinců v pásmu Gazy. Již před letní invazí izraelské armády a devastací tohoto území zde téměř dva miliony lidí žili ve skutečně velmi špatných podmínkách. Již tehdy bylo 80 % tamních obyvatel závislých na humanitární pomoci, 30 % zde narozených dětí podle údajů OSN trpělo „zničující podváhou“.
Na počátku minulého roku více než 90 % vody, která byla v Gaze k dostání, neodpovídalo standardům Světové zdravotnické organizace. Letní izraelská invaze tamní humanitární situaci však ještě o mnoho zhoršila. Jejím nejstrašidelnějším rozměrem je fakt, že během ledna letošního roku v pásmu Gazy zimou zemřelo pět dětí.
Nutnost skutečné změny
Kromě vzájemné spolupráce s Izraelem Česká republika tomuto státu vždy poskytovala také v podstatě bezpodmínečnou diplomatickou podporu a právě proto nese část zodpovědnosti za neustálé porušování lidských práv Palestinců a pošlapávání jejich lidské důstojnosti, stejně tak jako za beztrestnost, s kterou již dlouhá léta izraelští představitelé porušují mezinárodní právo.
Je naprosto správné, že Česká republika uznává právo Izraele na bezpečnost a sebeobranu. Jenže současný stav na jednu stranu sice Izraeli bezpečnost zdánlivě zaručuje, ale na druhou vede k neustálému a dlouhodobému porušování lidských práv Palestinců. Přístup české diplomacie ukazuje na to, že lidská práva jsou pro ni vedlejší, přestože právě na ně by měla klást hlavní důraz.
Pokud totiž lze brát vážné připravovanou koncepci a Drulákovy předpoklady, podle kterých dlouhodobé upírání některých z práv zaručujících lidskou důstojnost vede k nestabilitě, jsou právě podmínky, ve kterých Palestinci dlouhodobě žijí, tou hlavní příčinou nestability a tudíž velmi vážně ohrožují bezpečnost Izraele. Pokud se chce česká diplomacie zasazovat o jeho bezpečnost, musí proto v první řadě klást důraz na lidskou důstojnost Palestinců.
Současný stav, za který Česká republika nese část zodpovědnosti, s sebou přináší také rozšiřování izraelských osad. To ale nemá nic společného s bezpečností státu Izrael, naopak se dá říct, že Izraelci, kteří žijí v těchto osadách, jsou ohroženi mnohem více, než kdyby žili v Izraeli. Rozšiřování osad prostě není ničím jiným než porušováním mezinárodního práva, a proto je třeba, aby se proti těmto aktivitám Česká republika aktivně vymezila.
Přístup české diplomacie ke státu Izrael je opravdu třeba změnit více než kosmeticky, jak navrhuje připravovaná koncepce. Vzájemné partnerství sice není ničím, čeho by se Česká republika měla dobrovolně vzdávat, ale není pochyb o tom, že by také měla podmínit zachování současného velmi vysokého stupně vzájemné spolupráce dodržováním mezinárodního práva ze strany izraelských představitelů. Proto je třeba vznést podmínku, podle které by se další setkání obou států konalo pouze v případě, že dojde k zastavení rozšiřování nelegálních izraelských osad.
Česká republika jako stát, kterému leží na srdci bezpečnost Izraele, také musí usilovat o změnu současného stavu v souvislosti s lidskými právy Palestinců. Tu zaručí pouze nalezení kompromisního mírového řešení mezi oběma stranami konfliktu.
Proto je taky nutné, aby se česká diplomacie aktivně připojila ke svým partnerům v rámci Evropské unie, kterým už se současným stavem lidských práv Palestinců a porušováním mezinárodního práva ze strany izraelských představitelů došla trpělivost. Právě to je potřeba zohlednit i v připravované koncepci.
Osobně se taky počítám k levici a nedělá mi žádný problém kritizovat stejně Rusko za Krym, Čínu za tamní porušování lidských práv a na druhé straně spojence USA jako jsou Saúdská Arábie nebo Izrael za to, co proti lidským právům dělají ony, Snad to ani tak nesouvisí s levicovostí a pravicovostí, jako s tím, nakolik široké a univerzální pojetí lidských práv kdo má.
Proti této politice, tedy prosazování veřejného zájmu, stojí geopolitika, řídící se nyní připomínaným heslem „Pokud nemůžeme pět s anděly, musíme vít s vlky“ nebo vážně míněnou devizou „Raději se mýlím s Bílým domem, než abych měl/měla pravdu s putinovským Ruskem“. Geopolitické zájmy USA (občas i proti EU) je možno jistě i takto otevřeně prosazovat a obhajovat. Co už mě pohoršuje, je odmítání patočkovské politiky s tím, že to je „srabáctví“. Na malý Izrael si troufnou (rozumí se Srnka a spol.), na velké a mocné Rusko už ne, napsal jako reakci Ivo Horák. On přece tuší, že „levice“, tedy odpůrci pacis americanae a vývozu amerických „hodnot“ (ve skutečnosti mocenských zájmů), je zbabělá.
Andělé a vlci a také to, s kým se raději mýlím, než abych měl pravdu s nějakým nepřítelem, to je ovšem jednoduché vidění světa, tedy vidění Iva Horáka a českých stoupenců politiky USA a Izraele.
Ve skutečnosti je esej Vojtěcha Srnky cenným příspěvkem k léčbě českého neduhu – adorování státu Izrael, tedy izraelofilie. ČR je totiž v EU nejvíce proizrelským státem, což si pochvaluje hlavně vláda v Tel Avivu. Palestinci mají značné zastání v Norsku, Švédsku, Španělsku, Francii, Itálii a Řecku. Jejich diskrimianci a mnohdy i perzekuci nehájí v EU kromě ČR snad nikdo. V zákrytu za ČR stojí Varšava, Vilno, Riga a Tallinn, ale tam, hlavně u obyvatelstva, izraelofilii oslabuje stále přetrvávající lidový antisemitismus, jehož se Češi (a Němci) naštěstí dokázali zbavit. Se špinavou vodou ale vylili z vaničky i to dítě, tedy ti Češi, ne už tolik Němci. Nekritičtí stoupenci izraleksé nadvlády nad arabským lidem Palestiny by se ale měli vyrovnat i s názory osobností s židovskými tradicemi– v ČR vystupovali v tomto směru třeba američtí vědci Noam Chomsky a Norman Finkelstein a s postoji izraelské nestátní neziskovky B´Tselem. Její existence v Izraeli a občasné publikování jejích postojů rovněž izraelským deníkem Haarec je pro mne stále důkaz existence vnitrostátní izraelské demokracie, z níž jsou ovšem vyloučeni Arabové.
Esej Vojtěcha Srnky má tedy i smysl jako příspěvek k politické integraci ČR do EU, což považuju za významné a správné.
Ve svém příspěvku jsem neobhajoval Izrael, ale kritizoval levici. Že je v ekonomických otázkách smířlivá a pragmatická, nebo jen teoretizuje. Že v zahraničně-politické oblasti není podobně loajální, ale ani konzistentní, spíše podezřelá. Levice se tak vystavuje podezření, že má méně výhrad ke kapitalismu než k demokracii.
Myslím, že moje formulace týkající se Golanských výšin byla v pořádku. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, jenž obsadil ve stejné Šestidenní válce roku 1967, výměnou za mír. Sýrie mohla (a snad jednou bude znovu moci) dosáhnout téhož v případě Golan. Izrael naopak anektoval Východní Jeruzalém, kterýžto krok mezinárodní společenství neuznává. Uvádím-li tyto záležitosti do vztahu k Rusku, tedy proto, aby vynikla svízelnost rozhodování "malé houžvičky", jakou je Izrael, v porovnání se svévolným postupem Ruska s jeho "životním prostorem". Právě podobné stranění těžkému snažení slabých a nechuť proti "přirozenému" chamtění mocných mě přivedlo na levici.
Samozřejmě, že v poměru k Palestincům je Izrael silnějším, vyspělejším a organizovanějším útvarem, a měl by tedy
mít i větší možnosti řešit dlouholetý konflikt a provizorium. Faktem ovšem je, že Palestinci mají dosud problém smířit se se samotnou existencí Izraele a že vláda Hamásu v Gaze je pro palestinský národ zlým regresem. Ostatně prezident Mahmúd Abbás je ve funkci již bez řádného mandátu, což činí jeho západní podporu stěží únosnou. Při vší své kritičnosti k poměrům a vývoji v Izraeli a k případům porušování lidských práv a důstojnosti Palestinců se domnívám, že nejen evropská levice, ale i sama EU by měly zlepšit svůj vztah především k zbývající výspě západní civilizace v regionu. Jen tak "Evropané Židům zapomenou, co jim udělali". Nejlépe tak přispějí k evropštější podobě nejen státu Izrael, ale snad posléze i Palestiny.