Manďákovy lázně
Ondřej VaculíkOndřej Vaculík reaguje na Petra Kamberského, pro něhož jsou české důchody „příliš solidární“ a nemotivují k práci. Petr Kamberský asi neví, v jakém stavu opotřebení je tělo pětašedesátiletého člověka, jenž celý život manuálně pracuje.
Na Dušičky jsem navštívil náš hrob v Brumově. A také se při tom podíval do tamní obřadní síně, v níž pravidelně uvádějí jména lidí, kteří zemřeli během roku. Lidé si tam mohou sednout a „vzpomínat na všechny věrné zemřelé“. Brumov má (správně Brumov — Bylnice) spolu s přičleněnými obcemi, Svatým Štěpánem a Sidonií, necelých šest tisíc obyvatel. Na nástěnce v obřadní síni jsem spočítal asi padesát lidí, kteří v tom roce opustili tento svět.
Podle jejich dat narození jsem s překvapením zjistil, že pouze jedna paní se dožila devadesáti let. Většina mužů zemřela ve věku do sedmdesáti let. Kritickým rokem pro mnohé z nich byl věk šedesát sedm let.
V nějakém odborném lékařském pojednání jsem četl, že úmrtí ve věku nižším než je sedmdesát pět let, jsou považována za předčasná. V Brumově by se to týkalo možná tří čtvrtin zemřelých.
Podle nějakých statistik čím větší města (kromě Ostravy), tím vyššího věku se v nich lidé dožívají, vede tedy Praha. A přitom třeba právě Brumov je posazen v krásné přírodě Bílých Karpat, obklopen kopci, lesy i pastvinami. Vzduch je tu docela čistý, zvláště když kouř už nestoupá ani z teplárenského komínu.
Domnívám se, že kratší mužský život je tu dán něčím jiným, než je životní prostředí. Je to možná tradice určitého životního stylu, odkaz z dob, kdy Valaši si v tomto kraji velice těžce vydobývali živobytí. Pro mnohé z nich se ten způsob plahočení v lese a v chudém zemědělství dal vydržet jen díky slivovici. Ta přitom, jak známo, kudy teče, tudy léčí… ale věk asi neprodlužuje.
I v dobách pozdějších, kdy tu vznikl MEZ Brumov, se většina lidí živila manuální prací. Do továrny se chodilo a jezdilo na kole na směny, a potom věčná práce kolem chalupy a domácí zvěře. U bohatších bývala zabijačka, ty klobásy a jitrnice jsou tu sice velice dobré, ale… nicméně i proti zvýšenému cholesterolu se tu osvědčila slivovice.
Když býval v Brumově hrobníkem jistý Manďák, proslavily se místo hřbitova Manďákovy lázně. Lidé si je docela oblíbili a alespoň jednou do nich každý zavítá. Za nynější nové doby, v jejích počátečních letech, MEZ pozvolna zanikl a v krajině se rozhostila docela vysoká nezaměstnanost. Študovaní povětšině zmizeli ve větších městech, a ti, co tu zůstali, opět se živili těžce, hlavně manuální prací, pro práci intelektuální tu mnoho příležitostí nebylo.
Vzpomínám si, že někteří naši kamarádi a známí byli z nových poměrů docela smutní. Snažili jsme se je nějak povzbudit a pozdvihnout mysl vyprávějíce jim o Havlovi na Hradě, ale… myslím, že slivovice byla opět účinnější. Dnes se tu žije, alespoň na pohled, na srovnatelné životní úrovni, ale jak těžce je vydobytá, nevím.
Důchod? Ne solidární, ale zasloužený, až těžce vydobytý
Proč o tom píšu. Novinář Petr Kamberský v Lidových novinách čas od času pojednává o našich důchodech a nesouhlasí s návrhem na jejich reformu od ministryně Maláčové. Zdá se mu, že naše důchody jsou přespříliš solidární a málo zohledňují tzv. zásluhovost. Lékařovi vychází důchod zhruba čtyři krát nižší, než byl jeho příjem, zatímco u málo kvalifikovaných lidí, zpravidla manuálně pracujících, bývá důchod roven jejich příjmům. Stručně a zjednodušeně, zatímco lékař důchodce má silnou motivaci dále pracovat, manuální, málo kvalifikovaný pracovník, jakmile dosáhne důchodového věku, zpravidla s tím sekne a nikdo s ním nehne, aby dále hákoval.
Proti motivovanému lékařovi mu takový důchodový systém dává možnost lenošit — domnívá se Petr Kamberský. Sice přímo neříká, že nižší důchod by manuála přiměl k práci, ale chtěl by, aby nějakou motivaci pracovat dále přec jen měl. Třebas vytýčit nějaký morální stimul, například že kapitalismus je třeba budovat do posledního dechu — hloupě dodávám já, nikoli Kamberský.
Petr Kamberský to jistě myslí dobře, nic špatného by nepsal, pouze neví, v jakém stavu opotřebení je tělo pětašedesátiletého člověka, jenž celý život manuálně pracuje. Řada lidí se pouze za pomoci denní dávky ibalginů spíše jen dobelhá do důchodového věku, a jsou rádi, že drží na nohou. U manuálních profesí vůbec neplatí, že by pracovník po padesátce byl ve firmě nějakým váženým seniorem, jenž by spíše radil mladším a ukazoval, jak to mají dělat. Povětšině naopak — šedesátiletý zedník stojí v jedné řadě se čtyřicetiletým a stejně se jim měří i jejich výkon. Když se na stavbě betonuje třeba skelet, tak tam není žádná lepší práce pro starší.
Petr Kamberský by mě možná napomenul, ať falešně nepůsobím na city, vždyť tyto těžké práce stejně dělají Ukrajinci. — No a? — To ale neplatí jen pro ty nejtěžší práce, například kdo celý život řídí autobus, mívá velmi pošramocená záda. Zatímco Petr Kamberský se může těšit, jak mu jejich IT založí do počítače nějaký nový, ještě lepší program, nebo až povýší na šéfredaktora (a to už nebude dlouho trvat), šedesátiletý řidič autobusu má stále větší hrůzu ze silničního provozu a motoristických šílenců v něm.
Manuálně pracující ženy jsou na tom ještě hůře, ale často si z existenčních důvodů vskutku nemůžou dovolit zůstat doma. Petra Kamberského v redakci Lidových novin dozajista nikdo neponižuje, naopak, může tam být dobrá parta, jak některé jeho kolegy a kolegyně čtu i znám. To v prostředí manuální práce bývá jen výjimečně. Tam člověk fakt je vod toho, aby hákoval. A často je to i pod lidskou důstojnost. Kdo by se netěšil do důchodu!
Tím, jak nemáme žádnou dělnickou třídu, která někdy mohla mít na něco vliv — například i za Masaryka! —, může se nám zdát, že nemáme ani dělníky, takže jejich pozici ve společnosti si nemusíme připouštět. Pokud to prostředí ovšem poznáme, nebo si je i sami vyzkoušíme, přijdeme na to, že ten jejich důchod není ani tak solidární, jako zasloužený, ba zpravidla i těžce vydobytý. Podobně jako živobytí na Valašsku.
Ani ten proletariát už neni co bejval. Dneska už je to menšina. A progresivní levici přece osud menšin leží dost na srdci, nebo snad ne? (Třeba nějaké ty eutanázie a tak...) Ale pozor! Hlavně nesklouznout do populismu a těm nevzdělanejm manuálům se nepodbízet!
Eutanazii z tohoto hlediska za dobrou smrt nepovažuji. Je to okolnostmi vynucená "dobrovolná" smrt - tedy jen v tom lepším případě a ne například u malých dětí.
Musíme se především vyvarovat populismu a volit spíše ta progresivní konečná řešení.
Pohoršujeme se, když někde v rozvojových zemích patnáctiletí pomáhají rodině s výdělkem, zatímco když totéž dělají u nás pětasedmdesátiletí, tak je to v pořádku. O utahaných taktak rekvalifikovaných pětašedesátnících soutěžících s o čtyřicet let mladšími ani nemluvě. Ať žije ekonomika!
Toto je z diskusního příspěvku v Britských listech:
"Tady žádný Západ není a nikdy nebude, protože způsob integrace východoevropských zemi do supply chain korporací, nerealizace přidané hodnoty na území východních států, každoroční kapitálový odliv na dividendách ve výši 300 mld. a ve skrytých mezipodnikových transferech 700 mld. [čísla v Kč se týkají jen ČR - pozn. moje] neumožní nikdy podstatný růst mezd ani sociální ochrany obyvatelstva. Tak to je a o našem začlenění a roli subdodavatele se rozhodlo na Západě.[...] A tím pádem Západ nejenže nejsme, ale už nikdy nebudeme. Obyvatelstvu už to došlo. A intelektuálové nechtějí vidět ekonomickou realitu, základní kapitálové parametry zemí, a sní, že když se to obyvatelstvu vysvětlí, tak si lidé dají říct. Umí intelektuálové nějak zajistit vznik vlastního kapitálu a výrob s vysokou přidanou hodnotou? No neumí, neumí to tu nikdo. Tak proč pláčeme? Prostě jsme Východ a vždy budeme a jeden z důvodů je i ten, že i západním zemím vyhovují tyto vazalské východoevropské státy.[...] Už je třeba konečně vidět realitu a ne přeludy a nenamlouvat si něco, co není a nebude."
(Příspěvek je pod tímto článkem:
https://www.blisty.cz/art/97740-o-tom-jak-jsme-cestou-na-zapad-dosli-na-vychod.html; diakritiku a interpunkci jsem si dovolil doplnit a překlepy opravit. Příspěvek napsal typický technokrat, podnikatel s mezinárodními zkušenostmi, Husákovo dítě, takže taky už žádné neopeřené kuře, s jeho postoji sice často nesouhlasím a na můj vkus bývá dost ješitný, ale ve věcné rovině mívá většinou pravdu.)
Slovinsko - není mi moc jasné, proč ho uvádíte.
Poučte mne, co ho přes lepší výchozí pozici přivedlo na okraj bankrotu. Má pravdu teorie, že to byl neprivatizovaný bankovní sektor? Anebo za to mohou zkorumpovaní politici? Na rozdíl od Česka se aspoň někteří dostali před soud.
Prosazování eutanazie při uvědomění si těchto skutečných důvodů by tedy bylo vlastně pokrytectvím.
Říká pan Nushart.
Jelikož nic jako eutanazie u nás není povoleno, bylo by poctivější, kdyby takové tvrzení bylo uváděno slovy "lze předpokládat, že by to bylo takto".
Nebo vycházíte ze statistik zemí, pane Nusharte, kde je povolena asistovaná sebevražda? V tom případě prosím o odkaz. Já totiž v diskusích často pléduju za uzákonění beztrestnosti pomoci při dobrovolném odchodu ze života. Ve výjimečných případech, samozřejmě. A jsem vděčná za relevantní informace.
Možná se tedy kvalita lidského vztahu už proměnila v internetový odkaz na statistiku.
V Nizozemsku 80% žadatelů umírá doma, tedy v kruhu rodiny.
Jestli chcete tvrdit, že ti rodinní příslušníci jsou necitelní supové, které obtěžuje péče o nemocného, poslužte si. Ale co jsem tam zažila, péče o nemocné a staré lidi tam funguje lépe než u nás.
Žít život do přirozeného konce má možná i ten smysl, aby tím byl dán čas k uzdravení mezilidských vztahů.
Každý odborník na paliativní péči Vám řekne, že fyzická bolest není něčím, co by při současné úrovni medicíny bylo neřešitelným problémem.
Věřím tomu, že vy byste nepodlehl jejímu vábení, ale třeba byste pochopil ty slabší povahy, které si o ni řeknou.
Mluvit o "dobré smrti" v kontextu diskuse o "příliš solidárních důchodech pro manuálně pracující lidi" bych ale z hlediska progresivní levice či z hlediska obhájců eutanazie považoval za nešikovné.
Já s legalizací eutanazie nesouhlasím a pokud snad proti tomu mohu něco udělat, rád to udělám. Téma článku i jeho název k tomu vybízí a za úplně nešikovné to nepovažuji, neboť se nepočítám ani k progresivní levici, ani k obhájcům eutanazie.
Asi skoro všichni jsme se setkali s rozdílným chováním starých a nemocných lidí. Jsou tací, kteří svým starostlivým blízkým stále opakují svoje "už abych tady nebyl", a jiní, kteří, ač na tom nejsou o nic lépe, něco takového nevypustí z úst.
Podobně lze konstatovat zásadní rozdíl v postoji k sebevraždám. Zatímco většina lidí o něčem podobném neuvažuje nikdy, jiní se pokoušejí se sebou skoncovat bez zřejmého důvodu a opakovaně.
Je tedy asi zřejmé, že také vztah k eutanazii nebude souviset jen s objektivním zdravotním stavem toho kterého člověka či se vztahem, který k němu mají blízcí, ale že bude jistě zahrnovat individuální pohled a specifické dispozice.
Lze předpokládat, že na řekněme tisíc sebevražd (plus několik tisíc vážných i demonstrativních pokusů o ně) celkem logicky, po změně legislativy, připadne nějaký odpovídající (značný) počet žádostí o eutanazii a velké množství dlouhodobějších úvah o ní.
Přiklání-li se většina společnosti, poněkud lehkomyslně, k průlomovému rozhodnutí v této oblasti, bylo by na místě přehodnotit také vztah k sebevraždám. Nejde jen o to, že jsou stále spíše tajeny a zpochybňovány, ale především je jim, ve zjevném rozporu s přáním sebevrahů, ze všech sil do poslední chvíle bráněno. Bylo by přece logické neposílat k člověku, který zjevně pojal sebevražedný záměr, krizového interventa (policistu, hasiče), neměl by být strháván, obrazně i doslova, v poslední vteřině zpět na pevnou zemi. Neměl by být oživován, nejspíš ani operován a vůbec zachraňován. Vždyť ze sebe vydal tolik sil a podruhé již možná nedokáže svou vůli naplnit. Logičtější by bylo jej, s jeho jasným svolením, zastřelit, chce se skoro říci.
Že jde o vážné téma a nemělo by být „přitahováno za vlasy"? Asi ano, avšak opravdu zde vidím nemálo přehlížených problémů, aby bylo možné tvrdit bez váhání, že do života nikoho nutit nelze a potřebuje-li asistenci ve svém opačném rozhodnutí, společnost mu jí poskytne.
Mimochodem, nebylo by časem přirozené, aby se na eutanazii pohlíželo zhruba jako na pohřebnictví a také do tohoto, skutečného, loučení byl vpuštěn trh (umírněná reklama, volba prostředí, hudby)? Dost velká změna kultury, že.
Mimochodem, všimněte si onoho komercionalizovaného jazyka analogického "ženám, které mají své dny" -- uspat, odejít atd., ani slovo o smrti. A onoho požadavku "čisté smrti" -- aby po mně nemusel pokud možno nikdo uklízet krev a mozek.
Pochopitelně, možnost eutanazie vyvolává řadu otázek z hlediska vymezení. Protože pokud ji nevymezuji náboženským zákazem, jedná se o škálu nesrovnatelných situací: na jedné straně právo být odpojen od přístrojů, které udržují moje tělo v relativně stabilizovaném vegetativním stavu, na druhé o rozhodnutí člověka, který ví, že ho ze zdravotního hlediska čeká v příštích dvou, tří letech jen postupná ztráta zbytku intelektuálních a fyzických možností slušného života.
Máte pravdu, neexistuje vlastně žádný dobrý morální důvod, proč někomu bránit v sebevraždě. Dokonce ani náboženský -- hřích je zničit život, který jsem si nedal, rozhodující je vůle, nikoli, zda se mi to povedlo. Potíž je ovšem v kultuře sebevraždy, kterou jsme si vytvořili. Cynicky řečeno, ono dá dost práci, aby se mi sebevražda nepovedla, pokud ji -- vědomě či podvědomě -- neprovozuji jako akt s otevřeným koncem. Pokus o sebevraždu se v moderní době velmi často rovná zoufalému volání o pomoc.
Nemáme prostě přesvědčivý a obecné uznávaný morální princip, který by umožnil stanovit, zda eutanazii zákonem zakazovat či povolovat a v jakém rozsahu; právě tak nemáme morální princip, který by umožnil zaujmout silné zákonné stanovisko k sebevraždě. Jedná se o normativní intuici stávající společnosti a míru její solidarity, o veřejnou rozpravu, ve které se určuje dočasná společenská praxe.
Moje představa o uzákonění možnosti asistované sebevraždy se týká úplně jiné lidské situace.
Pomoc pro seniory, ať už žijící v rodinách, domovech anebo zcela osaměle, nevidím v tom, jak by měli lépe umírat, ale jak by mohli lépe žít.
"Řešení" typu "jseš osamělý nemocný starý člověk, cítíš, že už nemáš pro co žít, tak ti tedy 'milosrdně' pomůžeme zemřít" nepokládám za optimální a nepokládám je ani za lidské.
Neschopnost fyzického pohybu je bohužel docela rozhodující, dokud se mohu pohybovat, tak se také mohu vykašlat na to, že jste arogantně přesvědčen, že víte lépe než já, co mám dělat se svým životem a osopujete si právo mi to oktrojovat.
Zatímco pokud jsem nemohoucí, mohl byste Vy a Vám podobní dokonce stíhat člověka, který o mě pečoval pro zanedbání povinné péče, pokud by se mi ta svobodná volba smrti ve zcela omezených podmínkách povedla.
Smutné je, že si tuhle aroganci, se kterou mi chcete diktovat, co jako starý, osamělý a opuštěný člověk smím a nesmím, tuhle potřebu ovládat život druhých, zjevně upřimně pletete s láskou k bližnímu.
Navíc v mnoha zemích, kde je asistovaná sebevražda povolena, je to podmíněno tím, že poslední krok /stisk příslušného tlačítka apod./ musí udělat sebevrah sám.
Všichni jsou v pekle, protože jejich trápení nebylo dostatečně velké, aby je vyvinilo z hříchu největšího, což je svobodné nakládání s vlastním životem.
To ještě zdaleka není extrémní postoj. Takoví kalvinisté například věřili, že člověk je předurčen ke spáse nebo zatracení už před svým narozením a za svého života s tím nic nenadělá, ani kdyby se pokrájel; a po nich to zdědila spousta amerických údajně reformovaných církví, jejichž ovečky tomu věří dodnes...