Na Dušičky jsem navštívil náš hrob v Brumově. A také se při tom podíval do tamní obřadní síně, v níž pravidelně uvádějí jména lidí, kteří zemřeli během roku. Lidé si tam mohou sednout a „vzpomínat na všechny věrné zemřelé“. Brumov má (správně Brumov — Bylnice) spolu s přičleněnými obcemi, Svatým Štěpánem a Sidonií, necelých šest tisíc obyvatel. Na nástěnce v obřadní síni jsem spočítal asi padesát lidí, kteří v tom roce opustili tento svět.

Podle jejich dat narození jsem s překvapením zjistil, že pouze jedna paní se dožila devadesáti let. Většina mužů zemřela ve věku do sedmdesáti let. Kritickým rokem pro mnohé z nich byl věk šedesát sedm let.

V nějakém odborném lékařském pojednání jsem četl, že úmrtí ve věku nižším než je sedmdesát pět let, jsou považována za předčasná. V Brumově by se to týkalo možná tří čtvrtin zemřelých.

Podle nějakých statistik čím větší města (kromě Ostravy), tím vyššího věku se v nich lidé dožívají, vede tedy Praha. A přitom třeba právě Brumov je posazen v krásné přírodě Bílých Karpat, obklopen kopci, lesy i pastvinami. Vzduch je tu docela čistý, zvláště když kouř už nestoupá ani z teplárenského komínu.

Domnívám se, že kratší mužský život je tu dán něčím jiným, než je životní prostředí. Je to možná tradice určitého životního stylu, odkaz z dob, kdy Valaši si v tomto kraji velice těžce vydobývali živobytí. Pro mnohé z nich se ten způsob plahočení v lese a v chudém zemědělství dal vydržet jen díky slivovici. Ta přitom, jak známo, kudy teče, tudy léčí… ale věk asi neprodlužuje.

I v dobách pozdějších, kdy tu vznikl MEZ Brumov, se většina lidí živila manuální prací. Do továrny se chodilo a jezdilo na kole na směny, a potom věčná práce kolem chalupy a domácí zvěře. U bohatších bývala zabijačka, ty klobásy a jitrnice jsou tu sice velice dobré, ale… nicméně i proti zvýšenému cholesterolu se tu osvědčila slivovice.

Když býval v Brumově hrobníkem jistý Manďák, proslavily se místo hřbitova Manďákovy lázně. Lidé si je docela oblíbili a alespoň jednou do nich každý zavítá. Za nynější nové doby, v jejích počátečních letech, MEZ pozvolna zanikl a v krajině se rozhostila docela vysoká nezaměstnanost. Študovaní povětšině zmizeli ve větších městech, a ti, co tu zůstali, opět se živili těžce, hlavně manuální prací, pro práci intelektuální tu mnoho příležitostí nebylo.

Vzpomínám si, že někteří naši kamarádi a známí byli z nových poměrů docela smutní. Snažili jsme se je nějak povzbudit a pozdvihnout mysl vyprávějíce jim o Havlovi na Hradě, ale… myslím, že slivovice byla opět účinnější. Dnes se tu žije, alespoň na pohled, na srovnatelné životní úrovni, ale jak těžce je vydobytá, nevím.

Důchod? Ne solidární, ale zasloužený, až těžce vydobytý

Proč o tom píšu. Novinář Petr Kamberský v Lidových novinách čas od času pojednává o našich důchodech a nesouhlasí s návrhem na jejich reformu od ministryně Maláčové. Zdá se mu, že naše důchody jsou přespříliš solidární a málo zohledňují tzv. zásluhovost. Lékařovi vychází důchod zhruba čtyři krát nižší, než byl jeho příjem, zatímco u málo kvalifikovaných lidí, zpravidla manuálně pracujících, bývá důchod roven jejich příjmům. Stručně a zjednodušeně, zatímco lékař důchodce má silnou motivaci dále pracovat, manuální, málo kvalifikovaný pracovník, jakmile dosáhne důchodového věku, zpravidla s tím sekne a nikdo s ním nehne, aby dále hákoval.

Proti motivovanému lékařovi mu takový důchodový systém dává možnost lenošit — domnívá se Petr Kamberský. Sice přímo neříká, že nižší důchod by manuála přiměl k práci, ale chtěl by, aby nějakou motivaci pracovat dále přec jen měl. Třebas vytýčit nějaký morální stimul, například že kapitalismus je třeba budovat do posledního dechu — hloupě dodávám já, nikoli Kamberský.

↗

U manuálních profesí vůbec neplatí, že by pracovník po padesátce byl ve firmě nějakým váženým seniorem, jenž by spíše radil mladším a ukazoval, jak to mají dělat. Spíš naopak. Foto Creative Commons

Petr Kamberský to jistě myslí dobře, nic špatného by nepsal, pouze neví, v jakém stavu opotřebení je tělo pětašedesátiletého člověka, jenž celý život manuálně pracuje. Řada lidí se pouze za pomoci denní dávky ibalginů spíše jen dobelhá do důchodového věku, a jsou rádi, že drží na nohou. U manuálních profesí vůbec neplatí, že by pracovník po padesátce byl ve firmě nějakým váženým seniorem, jenž by spíše radil mladším a ukazoval, jak to mají dělat. Povětšině naopak — šedesátiletý zedník stojí v jedné řadě se čtyřicetiletým a stejně se jim měří i jejich výkon. Když se na stavbě betonuje třeba skelet, tak tam není žádná lepší práce pro starší.

Petr Kamberský by mě možná napomenul, ať falešně nepůsobím na city, vždyť tyto těžké práce stejně dělají Ukrajinci. — No a? — To ale neplatí jen pro ty nejtěžší práce, například kdo celý život řídí autobus, mívá velmi pošramocená záda. Zatímco Petr Kamberský se může těšit, jak mu jejich IT založí do počítače nějaký nový, ještě lepší program, nebo až povýší na šéfredaktora (a to už nebude dlouho trvat), šedesátiletý řidič autobusu má stále větší hrůzu ze silničního provozu a motoristických šílenců v něm.

Manuálně pracující ženy jsou na tom ještě hůře, ale často si z existenčních důvodů vskutku nemůžou dovolit zůstat doma. Petra Kamberského v redakci Lidových novin dozajista nikdo neponižuje, naopak, může tam být dobrá parta, jak některé jeho kolegy a kolegyně čtu i znám. To v prostředí manuální práce bývá jen výjimečně. Tam člověk fakt je vod toho, aby hákoval. A často je to i pod lidskou důstojnost. Kdo by se netěšil do důchodu!

Tím, jak nemáme žádnou dělnickou třídu, která někdy mohla mít na něco vliv — například i za Masaryka! —, může se nám zdát, že nemáme ani dělníky, takže jejich pozici ve společnosti si nemusíme připouštět. Pokud to prostředí ovšem poznáme, nebo si je i sami vyzkoušíme, přijdeme na to, že ten jejich důchod není ani tak solidární, jako zasloužený, ba zpravidla i těžce vydobytý. Podobně jako živobytí na Valašsku.