Otevřeme dveře dokořán ekonomické migraci
Jiří HlavenkaEkonomičtí migranti neboli lidé, kteří k nám přicházejí ze zahraničí pracovat, představují významnou šanci zvednout příjmy našeho státního rozpočtu. Uvědomuje si to ve vládě někdo?
Chcete se mít brzy lépe? Dotazem mířím na ty, kteří se dobře nemají: na seniory s nízkými penzemi. Na občany s hluboce podprůměrnými mzdami. Na rodiny s dětmi a hypotékou, na dlouhodobě nemocné a zdravotně postižené, na lidi v exekuci. Na ty, kteří by zlepšení své situace opravdu a vděčně pocítili. Chcete? Pak řekněte spolu se mnou nahlas: Česká republika potřebuje otevřít své dveře ekonomickým migrantům. Dokořán.
Trocha jednoduché ekonomiky. Každý pracující člověk u nás vytvoří ročně průměrně 750 tisíc korun přidané hodnoty (HDP děleno počtem ekonomicky aktivních lidí). Pokud tedy do české ekonomiky „připluje“ jeden pracovník, vytvoří v průměru tuto hodnotu, která se většinově zase napustí do ekonomiky zpět. Necelou polovinu si pak okamžitě či v dalších krocích (DPH z nákupů a podobně) vezme stát.
Pokud do české ekonomiky „připluje“ 400 tisíc lidí, což je momentální počet volných, poptávaných a našimi lidmi neobsaditelných pracovních míst, znamená to tři sta miliard korun navíc. Polovina z toho je 150 miliard — o tuto částku by se okamžitě, z roku na rok, zvedly příjmy státního rozpočtu. Je to opravdu hodně peněz; za 150 miliard by se například mohly zvednout penze každému důchodci o 60 tisíc korun ročně. Trvale.
S přírůstkem pracovníků se ovšemže státní výdaje i o něco zvýší, na druhé straně ale peníze „vnesené” do ekonomiky mají multiplikativní efekt: rozbíhají další výrobu, další mzdy, další utrácení, další investování podnikatelů). V České republice je k dispozici práce (a tedy i mzda!) pro 400 tisíc lidí, které nemáme a nebudeme mít. Naopak: práceschopných našinců trvale ubývá, tempem 80—100 000 lidí rok co rok (rozdíl mezi počtem lidí odcházejících každoročně do penze a počtem mladých lidí vstupujících do dospělosti, kdy mohou začít vydělávat).
I kdyby ekonomika přestala rychle růst, což nejspíš přestane, i kdyby se efektivita nadále zvyšovala, což se průběžně děje také, stále je propad v počtu disponibilních pracovních sil příliš velký. Nezaměstnanost je prakticky na nule: kdo chce pracovat, práci má, byť nemusí jít vždy o práci snů.
Ekonomický migrant vytváří peníze a dělá práci, nad kterou ohrnujeme nos
Co představuje osoba, která přijde zvenku, přijde do naší země pracovat a kterou označujeme termínem ekonomický migrant? Čtěte prosím — zejména vy, kterým se nedaří moc dobře — pozorně: je to chodící pytlík peněz pro ekonomiku. Přichází jako dospělý a práceschopný — náš stát na něj nevynaložil ani korunu (dětství, školy, zdravotní péče...), musí si coby cizinec všechno platit sám, žádná velká sociální síť se na něj nevztahuje, důchod jej tady nečeká.
Přinese „sebe“ a vytváří přidanou hodnotu „z ničeho“, oněch průměrně 750 tisíc korun ročně. Z toho velkou většinu vrátí zpět do ekonomiky — přímo státu na daních a odvodech, dále pak českým subjektům, kteří mu prodávají zboží, dávají nájem — a malou část, pokud se mu to vůbec podaří, si nechá a posílá domů.
Ekonomický migrant představuje další významné přínosy. Za prvé — jak dobře znají v západní Evropě a začínáme to váhavě poznávat i my — dělá práci, nad kterou už domorodec ohrnuje nos. Ochota dělat podřadné práce je u nás minimální. Uklízeči, ostraha, pomocný zdravotní personál, noční směny v montovnách, manuální síly na stavbách, pomocný personál v gastru, práce v nebezpečném prostředí (horníci!), pečovatelství o staré a nemocné — zapomeňme, že tuto práci budou někdy s ochotou a radostně vykonávat Češi. Nikdy nebudou.
Už z výčtu těchto prací je vidět, že se nejedná jen o nějaké vyrábění výrobků pro podnikatele, aby tito měli vyšší zisky — jedná se o činnosti, které patří k základním službám státu. Nedostatek pracovníků ve zdravotnictví a sociálních službách je už nyní alarmující a projevuje se na kvalitě i kvantitě poskytovaných služeb. Pokud je tato věta moc šroubovaná, řeknu to takto: vinou nedostatku pracovníků v těchto oborech již nyní umírají lidé zbytečně.
Za druhé: přijímáme-li ekonomického migranta, jsme to my, kdo si vybírá. Chybí-li nám řidiči, poptáme řidiče; chybí-li nám ošetřovatelky, poptáme ošetřovatelky, chybí-li programátoři, poptáme programátory, nedostává-li se zoufale kulturních antropologů, hledáme tuto profesi. Přijímáme toho, kdo nám chybí.
Za třetí: ekonomičtí migranti — lidé jdoucí za prací, za pracovním povolením — jsou flexibilní pracovní silou v nedostatku, ale i v přebytku. Pokud by nastala natolik hluboká krize, že by se podniky pustily do velkého propouštění a lidí najednou přebývalo, jednoduše se neprodlouží pracovní povolení. Tak to funguje všude na světě: zelená karta není ten papírek k vašemu autu, ale dočasné povolení k práci a pobytu. Win—win kartička: umožňuje pracovníkovi z cizí země vydělat si více než doma, umožňuje hostitelské zemi vydělávat na něm, ale umožňuje jí se s ním taky rychle rozloučit.
Přiblížit se Německu na dohled
Nikdy jsme neměli větší šanci přiblížit se úrovni nejvyspělejších zemí než nyní. Ekonomika funguje — to nebude trvat věčně. Západ je stále ochoten zadávat směrem na východ obrovské množství zakázek — to s Průmyslem 4.0 pomalu skončí — a máme komparativní výhodu nižších mezd i dalších nákladů. Též ovšem jenom dočasu. Naše ekonomika jede pod svým potenciálem, protože jí (mimo jiné) chybí hrozně moc lidí.
Naplnění potenciálu přinese velké peníze do státního rozpočtu, který pak bude možné použít jak na investice, které nás posunou výš — investice do lepšího vzdělání v první řadě — tak na pomoc těm, kteří strádají, což je právě tak potřeba. Při dobře šlapající ekonomice je přitom navíc možné tlačit na zvyšování nejnižších mezd — například dohodami v profesních svazech obor od oboru různě (a vratně v případě krize!), tak jako je tomu třeba v sousedním Rakousku.
Vládnou nám dobře?
Podle čeho hodnotit kvalitu vládnutí? Nabídnu jedno vlastní kritérium: podle odvahy. Dělat laciná technická opatření, která se budou všem líbit, dokáže každý: tomu přidat, tomu přidat. Udělat rozhodnutí, u kterého jsem přesvědčený, že je správné, ale které není zrovna populární — to už je těžší věc. Ukázat odvahu: postavit se před voliče, které jsem tři roky strašil slovem „migrant“, až z toho úplně zcepeněli, a říci jim, že tihle „migranti“ pomohou naší zemi k prosperitě a jim k lepšímu životu. Dokáže to ten směšný strejda v čele vlády?
Nedokáže, samozřejmě.
A tak minimálně na děti imigrantů stát nemalé peníze určitě vynakládá. Na druhou stranu to není nutně horší, než když imigrant odesílá peníze domů do jiné země - pokud dotyčné děti v zemi zůstanou, je to spíš lepší.
Jiří Hlavenka píše o ekonomických tématech příliš často na to, abych ho podezíral, že nezná konstrukci HDP a že neví, jak nesmyslné je vyvozovat z údaje o HDP per capita, že s každým dalším obyvatelem naroste HDP o tuto částku. A už vůbec ho nepodezírám, že by nevěděl o faktu, že HDP a přijmy veřejných rozpočtů jsou dvě různé věci, u kterých není obvykle ani jednoznačná závislost a že je celá ta úvaha o navýšení důchodů o šedesát tisíc na vodě.
Úvahy o 400 000 volných míst jsou působivé, ovšem jaksi vypadlo, že ta volná místa jsou převážně proto, že je nechtějí zaměstnavatelé zaplatit a vytvořit slušné pracovní podmínky.
Propočty na hraně lži a tu lež neomlouvá, že je pro dobrou věc.
Mimoto, zřejmě udržel dojem střízlivé ekonomické argumentace, pomíjí první a evidentní benefity otevřené pracovní migrace:
a) Ekonomičtí imigranti tu budou vždy, ale jen ti legální přispívají do veřejných rozpočtů (s výjimkou nepřímých daní).
b) Legalizace migrace znamená nezbytnou podmínku k odbourávání korupce a mafiánských sítí na migraci navázáncýh (od české administrativy po skrytou otrockou práci v rámci imigrantských komunit).
C) Odbory dokážou bránit cenu práce jen u legální práce. Naopak, vykořisťovaný ilegální pracovník opravdu stlačuje cenu práce všech a představuje objektivně nekalou konkurenci.
Podle všeho obecně převažují přínosy migrace pro celek populace přijímajícího státu nad zápory. To ovšem neznamená a) že nexistují náklady migrace pro tuto populaci a
b) že v situaci České republiky není relativně malá skupina schopná si přivlastnit většinu benefitů a přenést náklady na jinou, podstatně větší skupinu. jInými slovy, že přínos migrace není automatický tak jako ten bájný Havlenkův růst HDP s každým imigrantem, ale vyžaduje komplexní aktivní politiku.
Jsem zásadní a důsledný zastánce otevřenosti země pro všechny migranty, ale právě proto považuji za zlo ideologické dryjáky.
1. když se tím vyrovnává populační deficit v onom státě;
2. když do toho státu migrují osoby mladšího produktivního věku, ale už s nabytým vzděláním v zemi svého původu.
V tomto (druhém) případě ten cílový stát profituje opravdu masivně: může si ušetřit veškeré náklady se vzděláním (a alimentací) mládeže v předproduktivním věku, a naopak sám profituje z toho, za co nesl náklady někdo jiný.
Otázkou je, do jaké míry je tento druhý aspekt hodný (mravní) podpory.
Pan Profant mi výše ušetřil práci. Souhlasím s ním, s výjimkou sdělení na samý závěr jeho příspěvku. Od pana Poláčka se mi poslední věta líbí (stejně jako věty předchozí).
Zde diskutující zajisté nepřekvapím, když konstatuji, že politiku i žurnalistiku rozdmychavající xenofobní nálady odmítám. Ostatně nevěřím, že takový T. Okamura není při sledování svého kursu docela cynický. Je však jiná věc být vstřícný k běžencům a přívětivý ke všem jen trochu slušným a vlídným cizincům, a jiná pro momentální zájmy především podnikatelů bez mandátu veřejnosti připravovat zásadní proměnu charakteru naší země.
Nesouhlasím často s konkrétní podobou opatření proti přílivu migrantů. Třeba v případě Austrálie. V tomto státě (světadílu) dosahuje hustota obyvatel pouhých 3 osob na kilometr čtverečný. Indonéská Jáva je naproti tomu extrémně hustě zalidněná (na stejné rozloze jako měla ČSSR žije desetinásobek její populace). V porovnání australskými poměry jsou zde lidé většinou chudí. Proč neotevřou Australané svou zemi migrantům, v jejich případě ze severozápadu, dokořán? (Jejich identita se přitom, pomineme-li původní obyvatele, utváří teprve 240 let.)
Důvodů, které máme pro odmítání masivní ekonomické imigrace do naší země, se dá najít spousta. Já bych za sebe uvedl dva.
1. Za půlstoletí, z kterého si leccos pamatuji, se změnilo opravdu hodně. Přestože se samozřejmě musíme adaptovat, měli bychom taky trochu brzdit. Abychom tu zemi a "flek", kde jsme se narodili a kde často žijeme, neprodali "za mísu čočovice" a na "stará kolena" neztratili svůj domov (či jeho podstatné atributy).
2. Po docela dlouhé době se lidé u nás nemusejí bát nezaměstnanosti. Jejich platy se zvyšují a otevírá se jim i možnost pracovat konečně méně. Právě tak se objevuje šance zjemnit manýry zaměstnavatelů (byť zatím převládá až "mužická" tvárnost). Ne všichni zde doma obstojí v hodně kvalifikovaném povolání, vezmou i obyčejnou práci, bude-li náležitě honorovaná.
Ekonomičtí migranti k nám přinášejí materiální orientaci. Její oslabení, ne posílení, je to, o co bychom měli usilovat. Neméně než kapitalismus, je našim trvalým problémem
ekonomismus.
Australané otevřeli svou zemi migrantům už dávno. V Austrálii žije nějakých 28% imigrantů. A kvalita života obecně ani podmínky pracujících tím podle všeho nijak neutrpěly.
Stejné je to třeba ve Švýcarsku (25% imigrantů). Taky vysoká kvalita života. Za těch pět let co jsem ve Švýcarsku žil, jsem ani nezískal dojem, že se nějak zásadně odšvýcarštilo, ačkoliv jako cizinec to samozřejmě nemůžu dobře posoudit. Ve školkách se mluvím národním nářečím, každou chvíli nějaký lidový svátek, národní kuchyně, trhy, spousta různých spolků, a tak dále. Prostě tak nějak všudypřítomná "svýcarskost", navzdory imigraci.
Tak jako je EU jednotný trh se zbožím s půl miliardou spotřebitelů, je i jedním velkým trhem práce. Tak, jako je nekonkurenceschopná firma, která neprodá svůj produkt na jednotném EU trhu, je, podle mého názoru, nekonkurenceschopná i firma, která si nenajde zaměstnance mezi stamiliony práceschopných Evropanů. Nemusí být nezaměstnaní. Není důvod nehodit lano zaměstnaným Lucemburčanům, Belgičanům, Dánům, a kdyby bylo nehůř, třeba Bavorům či Vídeňákům, a přetáhnout je do ČR výhodnější nabídkou.
Docela mne mrzí, když kupříkladu Hospodářská komora ČR neustále mluví o trhu práce ČR jako o nerovnovážném, s deficitem na straně nabídky práce, a volá po Ukrajincích. Protože do EU jsme vstupovali právě kvůli otevřenosti. Český trh práce ze samotné podstaty členství v EU v izolované podobě neexistuje, je součástí evropského trhu práce.
-----------------------
Na těch pracovních místech, která jsou právě nyní v Česku volná, nejsou (v naprosté většině) nabízeny vyšší mzdy než v Lucembursku. (Žádný Lucemburčan nepůjde například do Česka dělat uklízečku ani dělníka.) Výhoda společného trhu práce (z hlediska zaměstnavatele) přece spočívá v tom, že lucemburský zaměstnavatel může zaměstnat Čecha ochotného pracovat za nižší mzdu než Lucemburčan. Opačně to nefunguje.