Že někdo zastává extrémní názory, ještě nutně neznamená, že jim musíme věnovat pozornost. Pokud nám ovšem začne strkat prsty do života, záleží často už jen na našem temperamentu, jakou reakci zvolíme. A v okamžiku, kdy dojde na děti nebo na osobní život, málokdo zůstane zenovým mistrem…

Jedním z takových extrémních názorů je, že jediná správná forma rodičovství vypadá tak, že matka stráví první tři, lépe však čtyři, roky života svých dětí prakticky nepřetržitě s nimi — protože jenom ona dokáže zajistit hladký průběh jejich vývoje. Nesvěří své dítě ani na pár hodin do péče jiné osoby či instituce.

A to proto, že by tím selhala jako matka. Neprokázala by, že dítě doopravdy miluje, že je ochotná se pro ně obětovat. A obětovat se, znamená vzdát se čehokoliv, co formovalo její život před dítětem, včetně takových detailů, jako je spánek, jídlo či sprcha. Bez remcání.

Už jenom pomyšlení na svou profesi, neřkuli koníčky, si zasluhuje záhlavec od mravnostní komise: „Takhle by to nešlo, maminko!“ Správná matka nežije svůj život, žije život svého dítěte.

Narážím samozřejmě na patologickou diskuzi, rozdmýchanou novelou školského zákona, která má umožnit přístup do státních školek už dvouletým dětem. Dobře ji zde okomentovali již Petr Bittner a Gaby Khazalová.

Že lze celý nápad legitimně kritizovat především z organizačních důvodů, platí pře závorkou. Jenomže čeho je moc… Na kňučení, že něco nejde, jsme my Češi experti. Žádná změna se obvykle neobejde bez práce a investice. A do čeho už jako společnost investovat, než do dětí.