Že někdo zastává extrémní názory, ještě nutně neznamená, že jim musíme věnovat pozornost. Pokud nám ovšem začne strkat prsty do života, záleží často už jen na našem temperamentu, jakou reakci zvolíme. A v okamžiku, kdy dojde na děti nebo na osobní život, málokdo zůstane zenovým mistrem…

Jedním z takových extrémních názorů je, že jediná správná forma rodičovství vypadá tak, že matka stráví první tři, lépe však čtyři, roky života svých dětí prakticky nepřetržitě s nimi — protože jenom ona dokáže zajistit hladký průběh jejich vývoje. Nesvěří své dítě ani na pár hodin do péče jiné osoby či instituce.

A to proto, že by tím selhala jako matka. Neprokázala by, že dítě doopravdy miluje, že je ochotná se pro ně obětovat. A obětovat se, znamená vzdát se čehokoliv, co formovalo její život před dítětem, včetně takových detailů, jako je spánek, jídlo či sprcha. Bez remcání.

Už jenom pomyšlení na svou profesi, neřkuli koníčky, si zasluhuje záhlavec od mravnostní komise: „Takhle by to nešlo, maminko!“ Správná matka nežije svůj život, žije život svého dítěte.

Narážím samozřejmě na patologickou diskuzi, rozdmýchanou novelou školského zákona, která má umožnit přístup do státních školek už dvouletým dětem. Dobře ji zde okomentovali již Petr Bittner a Gaby Khazalová.

Že lze celý nápad legitimně kritizovat především z organizačních důvodů, platí pře závorkou. Jenomže čeho je moc… Na kňučení, že něco nejde, jsme my Češi experti. Žádná změna se obvykle neobejde bez práce a investice. A do čeho už jako společnost investovat, než do dětí.

Dříve či později — ale spíš dříve — to pocítí snad každá žena, která se stane matkou. Mluvím o různých variacích na to, že dítě ve skutečnosti není tak docela její, že je jen dalším dílkem ve společnosti, která ví lépe, jak ho má porodit a jak ho vychovávat.

Vždy je tu někdo, člověk či instituce, se silným názorem. Kde se ta odpudivá potřeba být mravokárcem a slídit v cizích životech po přešlapech a selháních bere, je nejspíš otázka stará jako lidstvo samo.

Současný povyk různých představitelů konzervativního myšlení nad tím, že ženy si ve většině případů nepředstavují své mateřství jako koule uvázané na nožičku svého dítěte, je legrační. Těžko bychom v dějinách našli pravzor, který by se tomuto nároku podobal. Mateřství nikdy nebylo a nemá být domácí vězení. V minulosti byl po ruce obvykle ještě někdo další a dítě nikdy nevyrůstalo téměř v izolaci, jen se svou matkou — k čemuž mateřská často směřuje v dnešní době.

Argumentovat „pračlověkem“ je ale nakonec zbytečné a podobně zavádějící jako argumentovat opicí. Bavme se o naší situaci, jaká je. Nežijeme jako tradiční společenství ani jako tlupa zvířat. Máme své vlastní potřeby a problémy.

Je nesmyslné předpokládat, že matka je za každou cenu a v každé chvíli tím nejlepším společníkem a průvodcem svého dítěte. Vždy trpělivá, chápající, plně zaujatá a pohlcená nekonečnými pokusy drobečka skládat kostky, kreslit na skříň, patlat jídlo po stěně, podlaze, svém i matčině oblečení. Permanentně jej rozvíjí na základě nejmodernějších pedagogicko-psychologických příruček. A v každé situaci si ví rady, i když ještě někdy žádné jiné dítě nevychovávala.

Je nesmyslné předpokládat, že jí nikdy neujedou nervy, neposadí v posledním tažení dítě před obrazovku s pohádkami, nikdy nezařve a už vůbec nikdy ji ani nenapadne dítě plácnout přes zadek. Kdepak emoce, frustrace, deprese a vyčerpání, ty nemají ve výchově co dělat.

Chtít po matkách totální nasazení není totéž jako očekávat od nich bezpodmínečnou lásku k potomkovi. Je to sadismus.

S Husákem jděte k šípku

Nikdo nevolá po socialistických jeslích. A tak bych prosila, aby jimi konzervativní myslitelé přestali strašit. Dobře víme, a vědí to i v jiných zemích, že jesle mohou vypadat úplně jinak. A že mohou dítě dokonce obohatit: především o společnost vrstevníků či o něco starších dětí, o nichž lze nejlépe, přirozeným učením, okoukat různé dovednosti.

Žijeme ve společnosti, která očekává, že se o sebe postaráme především sami. Devět set tisíc lidí je v exekuci. Sedmatřicet procent českých domácností nedosáhne na týdenní dovolenou a pro dvaačtyřicet procent domácností představuje velký problém hrazení neočekávaných výdajů i ve výši devíti až desíti tisíc korun.

Pořídit si vlastní bydlení často znamená zadlužit se bezmála do důchodu. K tomu si přičtěme obavy z toho, kdo se postará o naše rodiče, až zestárnou. A kdo zaplatí dítěti či dětem studia. Opravdu si můžeme dovolit naléhat na ženy, aby se rodičovstvím vydělily na roky z produktivního života, navíc pod záminkou, že by jinak selhávaly ve své životní roli?

Nechtěla bych však toto téma uzavírat racionálním, ekonomickým argumentem. O ty by nakonec v případě rodičovství nemělo jít na prvním a snad ani druhém místě. Nerodíme proto, abychom zachovali lidský druh, ani aby nám měl ve stáří kdo utírat sliny na bradě. Alespoň ne vědomě.

Strávit s dítětem nepřetržitě první roky života může být pro někoho to nejlepší a nejsmysluplnější rozhodnutí. Je skvělé, že to naše společnost umožňuje. Z vymoženosti se však nesmí stát nástroj vydírání, ani citového. Někdo má pro své rozhodnutí svěřit dítě na pár hodin týdně jiné osobě či instituci stejně dobré a legitimní důvody jako ten, kdo se rozhodne naopak.

Jestliže bývá kardinálním argumentem konzervativců to, že matka ví srdcem, jak se o dítě nejlépe postarat, proč zpochybňovat, že jí to srdce poradilo vybrat mu dobré jesličky. Aby se mohla věnovat i sama sobě a své budoucnosti, která je i budoucností jejího dítěte.

Třeba z obav, aby dítě měla stále kam vést, až začne brát rozum, aby neztrácela důstojnost a sebedůvěru. Třeba ze stresu z toho, že na ni zbytek světa, zatímco bude prát plíny, zapomene. Všechny podobné argumenty jsou legitimní, jsou-li na stole. Tak se radši bavme o tom, jak zařídit, aby kvalitní jesličky nestály přes deset tisíc měsíčně.