Člověk se občas může nechat svést k dojmu, že když něco prožil, rázem tomu rozumí, a ještě do toho může kecat ostatním. Snažím se podobnému postupu vyhnout. Jenže úroveň, s jakou se v médiích a na Facebooku diskutuje o tom, jak a kde se mají přivádět na svět děti, je příliš paleolitická na to, abych ji dokázala ignorovat.

Jediné, co v ní chybí, jsou kmenové barvy, pazourky zasazené do stehenní kosti olbřímí prakrávy, tanec s loučí na jedné noze a finále s krvavou obětinou. Pan J. X. Doležal, a s ním zprostředkovaně i trilobiti (já vím, to není paleolit, ale kambrium), už v ní přítomni jsou. Koneckonců, o návratech do jeskyně se v ní mele často.

Argumentační apokalypsa, kterou téma porodních sálů, případně obýváků s porodními bazénky, porodních asistentek a lékařů-extraktorů vyvolává, je přitom symptomatická pro všechna složitější témata, o nichž se u nás mudruje, politikou počínaje, globálním oteplováním konče. Polovině diskutujících přitom hrozí, že jim někde praskne důležitá cévka.

Nabízím proto technické shrnutí hlavních mentálních zkratek kolem tématu, po němž už hodlám k rození děcek zachovat stoické mlčení. A na Facebooku, na Facebooku si už budu všechny ty vaše porody blokovat.

↗

Debata se vede mezi dvěma zakopanými a zcela nesmiřitelnými tábory hlavně ze sportovních důvodů. Foto Tomáš Tožička, DR

O čem se bavíme, přátelé?

Začne to vždycky stejně. Někdo na internetu objeví strašlivou zprávu o neštěstí při domácím porodu. První, kdo to schytá, je matka-vražedkyně, obvykle bez znalosti okolností případu.