Člověk se občas může nechat svést k dojmu, že když něco prožil, rázem tomu rozumí, a ještě do toho může kecat ostatním. Snažím se podobnému postupu vyhnout. Jenže úroveň, s jakou se v médiích a na Facebooku diskutuje o tom, jak a kde se mají přivádět na svět děti, je příliš paleolitická na to, abych ji dokázala ignorovat.

Jediné, co v ní chybí, jsou kmenové barvy, pazourky zasazené do stehenní kosti olbřímí prakrávy, tanec s loučí na jedné noze a finále s krvavou obětinou. Pan J. X. Doležal, a s ním zprostředkovaně i trilobiti (já vím, to není paleolit, ale kambrium), už v ní přítomni jsou. Koneckonců, o návratech do jeskyně se v ní mele často.

Argumentační apokalypsa, kterou téma porodních sálů, případně obýváků s porodními bazénky, porodních asistentek a lékařů-extraktorů vyvolává, je přitom symptomatická pro všechna složitější témata, o nichž se u nás mudruje, politikou počínaje, globálním oteplováním konče. Polovině diskutujících přitom hrozí, že jim někde praskne důležitá cévka.

Nabízím proto technické shrnutí hlavních mentálních zkratek kolem tématu, po němž už hodlám k rození děcek zachovat stoické mlčení. A na Facebooku, na Facebooku si už budu všechny ty vaše porody blokovat.

O čem se bavíme, přátelé?

Začne to vždycky stejně. Někdo na internetu objeví strašlivou zprávu o neštěstí při domácím porodu. První, kdo to schytá, je matka-vražedkyně, obvykle bez znalosti okolností případu.

Pak se obecenstvo ujednotí na tom, že by se všechny ty domácí porody zakázaly. Kdyby to šlo, ono by se nejradši zakázalo i plození dětí, pokud se nějak prokáže, že je potenciální rodič vůl. Ale to bohužel nejde, takže zpátky k věci.

Pak by se zakázaly ty porodní asistentky, co za to můžou ještě víc než ta vražedkyně, protože ty mají vědět, co se všechno může stát. Stejně jsou tam od toho, aby matku ujišťovaly, že se nic neděje, a odkazovaly ji k jejímu vyššímu ženství nebo tak něco, ne? Hlavně se neptat, od čeho tam ty paní jsou, a jaká je jejich zodpovědnost.

Nato by se zakázaly všechny ty hovory o tom, co je v porodnicích špatně, protože tam to nikdy nevede k takovým koncům (odpovídající statistiky se v médiích neobjevují, o jednotlivých případech nemluvě), načež se přejde k vtipným příkladům o tom, co si všechno člověk může, muhehe, doma operovat sám, když je tak pitomý, aby o něčem podobném vůbec uvažoval.

V této chvíli se začnou ozývat hlasy z druhé strany. Přibývají strašné historky o tom, co se komu kde přihodilo, načež na scénu vstoupí někdo, kdo to doopravdy zažil, na což se nedá říct ani popel, a tak se dělá, že se to nevidí, a debata jede dle původního vzorce.

Tímto způsobem se debatuje nejen na síti, ale i v televizi. Definicí pojmů se nikdo neobtěžuje, strany „dobro“ a „zlo“ jsou obsazeny od samého začátku. Bílý plášť vzdoruje náporu emocí, a občas tam taky vletí argument „daňový poplatník“, ten je vůbec ze všeho nejlepší.

Mají zastánci „alternativních“ přístupů k porodu alespoň jeden společný cíl se zastánci „medicínských“ porodů? Podle hovorů, které se k tématu vedou, se zdá, že ani jedna strana není ochotna příliš ustoupit. Debaty tedy probíhají více méně ze sportovních důvodů, vyšší rezistenci ke změně rétoriky zatím spolehlivě projevují nemocnice.

Pokud použijeme jistou nadsázku, podle doktorů nesmí na porodní sál nekvalifikovaný lidský elementál — už ta rodička je, mezi námi, problém — který tam zanese bacily, chaos a rozpor se zaběhnutými postupy; bacil-manžel se ještě toleruje, jelikož je často vyděšený, a tím i tvárný.

Však vy toho, chlapi, budete litovat, jestli se té svojí budete montovat mezi nohy, nezapomene dodat zkušený lékař-porodník, co už „sám porodil tisíce dětí“.

Podle žen, které si z nemocnice odnesly strašný zážitek či chtějí rodit doma od začátku a jsou v tomto rozhodnutí přepevně ukotveny, je zase skoro každý, kdo se baví s doktorem, idiot, a je-li to žena, hodlá se tato samozřejmě nechat nastřihnout, patřičně zdrogovat, dítě jí bude z lůna odborně vyjmuto a okamžitě odebráno, aby si odpočinula (takové vtipy se mezi ženami-drsoňkami pěstují.)

Jistá, původně vcelku sympatická skupina na Facebooku dokonce rozebírá fotky těhotných celebrit, protože jsou pochopitelně všechny do jednoho objednané na císaře, chlapečky budou oblékat do fašizoidní modré a jako stravu jim budou podávat sušené mléko, protože přes ty silikony by na kojení neviděly.

Podle diskutujících doktorů je žena, která jim nevyskočí na kozu s vděčným úsměvem a bonboniérou v náručí hormony nastřelená samice, pak se shodnou na tom, že jejich práci stejně nikdo neocení a že tak je to pořád, pročež si hromadně zaštkají.

Pokud se v takovém hovoru někdo pokusí o smířlivější přístup — příkladně konstatuje, že praxe v některých porodnicích není optimální, že změny nemusejí značit zásadní investice do lidí ani do vybavení, je okamžitě postrčen na stranu medicínou otupených idiotů, anebo žen, co mají silné spojení se svou vnitřní bytostí a ve volném čase běhají s vlky.

Co z toho? Jenom víc otázek. Jak je možné, že v zemích, které považujeme za „zdravotnicky nedovyvinuté“ a plné „ve srovnání s námi blbých lidí“, což je můj oblíbený projev českého šovinismu, lze o možnostech, jak z porodů udělat co možná civilizovaný zážitek, normálně diskutovat? A dokonce je tato debata součástí mainstreamových médií?

I takových těch fór, které všichni považují za shromaždiště laktací postižených matek? Proč to umějí ve Spojených Státech, ve Francii, ve Spojeném království, v Belgii?

Vysvětlení jde nejspíš nad rámec tohoto sloupku. Diskutér pohodlného typu má stejně jasno, jak by to všechno mělo být. A jedna paní na Facebooku říkala, že když jí trhali mandle, taky přežila nepříjemnou sestřičku, a tak nechápe, na co si ty matky pořád stěžují.

Takže!