„Ženy se brání sterilní rutině nemocničních porodů. Stěžují si, že porod, ta nejpřirozenější věc na světě, se jim kvůli přetechnizovanému pojetí odcizuje. A obávají se, jaký vliv může mít taková porodnická praxe na psychický stav jejich dětí. Mnohé porodnice však už přijaly nový trend a nabízejí i přirozené porody.”

Někteří se budou domnívat, že předchozí citace pochází ze současné české publicistiky, ti skeptičtější budou spíše tipovat, že se jedná o pohled do budoucnosti českého porodnictví. Ženy se dnes přece až na několik „posedlých egoistek neschopných uznávat autority” téměř ničemu (kupodivu) nebrání a přirozené porody se nabízejí možná tak jen na webových stránkách některých porodnic, praxe porodního sálu je však potom dost odlišná.

Úvodní citace je pohled do minulosti. Takto psal německý časopis Der Spiegel v roce 1980. Podobná atmosféra panovala počátkem osmdesátých let také v Rakousku. Porodnictví se začalo více řídit potřebami žen a dětí, pravděpodobně i za přispění tehdy široce probíhajícího hnutí za přirozený porod.

Humanizace porodnictví začala v Rakousku zhruba ve stejné době, kdy se Johanna Sengschmidová čerstvě stala porodní asistentkou. A dostala se rovnou do centra těchto změn. O tom, jaké rakouské porodnictví bývalo a jaké je dnes, mluvila na Světovém kongresu porodních asistentek v Praze začátkem června s Monikou Horákovou.

Jaké byly Vaše profesní začátky?

Na začátku své profesní dráhy v roce 1982 jsem se na čtyři roky dostala na opravdu malou kliniku nedaleko Vídně, bylo to už v Hradsku (Burgenlandu). Líbilo se mi tam, protože jsem mohla pracovat přesně podle svých představ.

Co to znamená?