„Ženy se brání sterilní rutině nemocničních porodů. Stěžují si, že porod, ta nejpřirozenější věc na světě, se jim kvůli přetechnizovanému pojetí odcizuje. A obávají se, jaký vliv může mít taková porodnická praxe na psychický stav jejich dětí. Mnohé porodnice však už přijaly nový trend a nabízejí i přirozené porody.”

Někteří se budou domnívat, že předchozí citace pochází ze současné české publicistiky, ti skeptičtější budou spíše tipovat, že se jedná o pohled do budoucnosti českého porodnictví. Ženy se dnes přece až na několik „posedlých egoistek neschopných uznávat autority” téměř ničemu (kupodivu) nebrání a přirozené porody se nabízejí možná tak jen na webových stránkách některých porodnic, praxe porodního sálu je však potom dost odlišná.

Úvodní citace je pohled do minulosti. Takto psal německý časopis Der Spiegel v roce 1980. Podobná atmosféra panovala počátkem osmdesátých let také v Rakousku. Porodnictví se začalo více řídit potřebami žen a dětí, pravděpodobně i za přispění tehdy široce probíhajícího hnutí za přirozený porod.

Humanizace porodnictví začala v Rakousku zhruba ve stejné době, kdy se Johanna Sengschmidová čerstvě stala porodní asistentkou. A dostala se rovnou do centra těchto změn. O tom, jaké rakouské porodnictví bývalo a jaké je dnes, mluvila na Světovém kongresu porodních asistentek v Praze začátkem června s Monikou Horákovou.

Jaké byly Vaše profesní začátky?

Na začátku své profesní dráhy v roce 1982 jsem se na čtyři roky dostala na opravdu malou kliniku nedaleko Vídně, bylo to už v Hradsku (Burgenlandu). Líbilo se mi tam, protože jsem mohla pracovat přesně podle svých představ.

Co to znamená?

Měli jsme mladého ředitele, který byl velmi otevřený novým postupům. Proběhl u nás například zcela první porod do vody v celém Rakousku. To bylo v roce 1983. Během příprav na tento porod jsem odjela také do Francie za Michelem Odentem. Pak už se k nám sjížděly ženy ze všech koutů země, byť jsme byli takové malinké zařízení. A od těchto žen jsem se naučila velmi mnoho. Samozřejmě jsme s nadšením četli všechno od Odenta nebo Kitzingerové, ale díky ženám, které k nám přijížděly, jsme poznatky mohli převádět do praxe. To byl hotový ráj.

V roce 1986 jste začala pracovat ve Vídni v Nussdorfu, prvním nejen rakouském, ale i evropském porodním domě.

Zůstala jsem tam až do roku 2002. Pak jsme museli bohužel zavřít. Nepomohla ani petice za zachování porodního domu s patnácti tisíci podpisy, kterou jsme doručili tehdejšímu ministru zdravotnictví. Byli jsme čistě soukromé zařízení, naše služby si nemohly dovolit všechny ženy. Některé si braly i půjčky. Snažili jsme se zařadit do veřejného zdravotnického systému. Vždyť porody vedené v porodnicích také něco stojí a pojišťovna je proplácí. To se nám však nepovedlo.

Zavřeli jste tedy z ekonomických důvodů.

Ano, například porody do vody se mezitím velmi rozšířily. To, co předtím bylo exkluzivní, už později nabízelo více zařízení. A v našem porodním domě to bylo pro ženy finančně náročné.

Jak rakouská veřejnost vnímá porodní asistentky?

Nedávno vyšel rozhovor s Heidi Achterovou, nejstarší rakouskou porodní asistentkou, která se specializuje na domácí porody od roku 1982. Komentáře v diskuzi pod rozhovorem byly příšerné. Porodní asistentky jsou neustále považovány za jakési ezoterické bytosti.

Každá těhotná žena v Rakousku dostane brožuru, v níž má seznam všech porodních asistentek seřazený podle typu nabízených služeb od masáží až po domácí porody, to je v České republice zatím nepředstavitelné. Jakou roli zastávají samostatné porodní asistentky v rakouském zdravotnictví?

Máme takovou jednu zvláštnost, která odsouvá Rakousko v rámci EU na nejspodnější příčky, a to je péče o ženy v těhotenství. Už z devadesátých let máme sice zákon, podle nějž porodní asistentky mohou o ženy v těhotenství pečovat, ale ženy si tuto péči musely do loňského roku samy kompletně platit. Požadovali jsme, aby si péči v těhotenství mohla každá žena svobodně zvolit.

Takže od roku 2013 si mohou mezi péčí lékaře a porodní asistentky svobodně vybírat i nemajetné ženy?

Ne tak docela. Dosáhli jsme jen toho, že každá žena má v těhotenství nárok na jednu konzultaci u porodní asistentky. Další problém je, že počet porodních asistentek, které mají smlouvu s pojišťovnou, je omezený. Na celou Vídeň je takových asistentek šestnáct. A to je velmi málo. Nestačíme pečovat o všechny ženy, které se vrací po porodu domů. Porodnice je navíc propouštějí čím dál dřív. Ano, těhotenství není nemoc, ale po návratu se o ženy nemá po odborné stránce kdo starat.

V České republice máme trochu jiný problém. Systém se někdy snaží zdravé ženy se zdravými dětmi udržet po porodu v porodnicích minimálně tři dny, i proti jejich vůli. Nezřídka dojde i na zastrašování.

V Rakousku to tak také bylo. Před třiceti lety. Ženy zůstávaly v porodnicích celý týden. A systému se dalo vzepřít jen velmi obtížně.

Johanna Sengschmidová (61) je samostatná porodní asistentka ve Vídni, členka předsednictva Rakouského grémia porodních asistentek. Své profesi se věnuje od roku 1982. Stála u zrodu prvního evropského porodního domu Nussdorf ve Vídni.