Vláda Petra Fialy přistoupila ke svému předsednictví v Radě Evropské unie odpovědně, leckoho na Západě překvapila svou akčností, dobrou organizací unijních akcí i důstojným a kompetentním vystupováním nejen premiéra, ale i většiny ministrů. Především se ale mnohým v západní Evropě mohlo popravu začít zdát, že Češi pod novou vládou koalice pěti demokratických stran směřují do hlavního proudu evropské politiky, i pokud jde o „evropanství“ České republiky.

Pomohl k tomu i jasný kontrast mezi počínáním nové vlády a čtyřmi lety vlády Andreje Babiše i téměř dvaceti lety prezidentování dvou postkomunistických, v jádru protievropských prezidentů. Velkou část tohoto kapitálu se ovšem podařilo v posledních týdnech promarnit.

Hlavní důvody jsou tři. Prvním bylo jasné odmítnutí iniciativy Německa a Francie změnit evropské smlouvy tak, aby se kvalifikovaným hlasování rozhodovalo o mnohem širším okruhu věcí, než je tomu nyní. Německý kancléř Olaf Scholz, který tuto iniciativu představil ve svém projevu v pražském Karolínu, jistě musel jako zklamání vnímat Fialova odmítavá vyjádření, podpořená vzápětí militantní rétorikou prezidenta Zemana, že francouzsko-německý návrh by omezil naši suverenitu a vedl by k diktátu Bruselu.

Druhým důvodem je české lavírování v otázce, jak se postavit ke stále více anti-unijním, a obecněji protizápadním činům orbánovského Maďarska; o jeho pošlapávání principů liberální demokracie ani nemluvě. Třetím důvodem pak jsou nešťastná vyjádření premiéra Fialy o tom, že Česká republika chce v rámci Evropské unie spolupracovat úzce s Itálií a Varšavou na koordinování společných pozic s cílem vytvořit jakousi společnou alternativu k současné unijní politice.

Premiér versus předseda ODS

Věnujme se nejprve Fialovým výrokům o spolupráci s Itálií a Polskem. Vezmeme-li v úvahu, že Fiala tak učinil po osobním setkání s novou italskou premiérkou Giorgií Meloniovou, která ze sebe ještě plně nesmyla podezření, že její sympatie k italskému fašismu zdaleka nejsou věcí minulosti, není divu, že se v italském tisku začalo mluvit o „ose“ Řím-Praha-Varšava. Konotace takového pojmu jsou ve světle existence osy Řím-Berlín-Tokio během 2. světové války veskrze negativní.

Může se zdát logické, že Fiala coby představitel Občanské demokratické strany slibuje užší spolupráci s Itálií a Polskem, s jejichž vládními stranami ODS tvoří jádro euroskeptické frakce Evropští konzervativci a reformisté v Evropském parlamentu. Jenže Fiala je i premiér. A složky jeho dvojrole — premiéra a předsedy ODS — se bohužel málokdo v západní Evropě bude snažit od sebe oddělit, a rozumět tak Fialově vyjádření v uvedeném kontextu.