Vláda Petra Fialy přistoupila ke svému předsednictví v Radě Evropské unie odpovědně, leckoho na Západě překvapila svou akčností, dobrou organizací unijních akcí i důstojným a kompetentním vystupováním nejen premiéra, ale i většiny ministrů. Především se ale mnohým v západní Evropě mohlo popravu začít zdát, že Češi pod novou vládou koalice pěti demokratických stran směřují do hlavního proudu evropské politiky, i pokud jde o „evropanství“ České republiky.

Pomohl k tomu i jasný kontrast mezi počínáním nové vlády a čtyřmi lety vlády Andreje Babiše i téměř dvaceti lety prezidentování dvou postkomunistických, v jádru protievropských prezidentů. Velkou část tohoto kapitálu se ovšem podařilo v posledních týdnech promarnit.

Hlavní důvody jsou tři. Prvním bylo jasné odmítnutí iniciativy Německa a Francie změnit evropské smlouvy tak, aby se kvalifikovaným hlasování rozhodovalo o mnohem širším okruhu věcí, než je tomu nyní. Německý kancléř Olaf Scholz, který tuto iniciativu představil ve svém projevu v pražském Karolínu, jistě musel jako zklamání vnímat Fialova odmítavá vyjádření, podpořená vzápětí militantní rétorikou prezidenta Zemana, že francouzsko-německý návrh by omezil naši suverenitu a vedl by k diktátu Bruselu.

Druhým důvodem je české lavírování v otázce, jak se postavit ke stále více anti-unijním, a obecněji protizápadním činům orbánovského Maďarska; o jeho pošlapávání principů liberální demokracie ani nemluvě. Třetím důvodem pak jsou nešťastná vyjádření premiéra Fialy o tom, že Česká republika chce v rámci Evropské unie spolupracovat úzce s Itálií a Varšavou na koordinování společných pozic s cílem vytvořit jakousi společnou alternativu k současné unijní politice.

Premiér versus předseda ODS

Věnujme se nejprve Fialovým výrokům o spolupráci s Itálií a Polskem. Vezmeme-li v úvahu, že Fiala tak učinil po osobním setkání s novou italskou premiérkou Giorgií Meloniovou, která ze sebe ještě plně nesmyla podezření, že její sympatie k italskému fašismu zdaleka nejsou věcí minulosti, není divu, že se v italském tisku začalo mluvit o „ose“ Řím-Praha-Varšava. Konotace takového pojmu jsou ve světle existence osy Řím-Berlín-Tokio během 2. světové války veskrze negativní.

Může se zdát logické, že Fiala coby představitel Občanské demokratické strany slibuje užší spolupráci s Itálií a Polskem, s jejichž vládními stranami ODS tvoří jádro euroskeptické frakce Evropští konzervativci a reformisté v Evropském parlamentu. Jenže Fiala je i premiér. A složky jeho dvojrole — premiéra a předsedy ODS — se bohužel málokdo v západní Evropě bude snažit od sebe oddělit, a rozumět tak Fialově vyjádření v uvedeném kontextu.

V rozhovorech s diplomaty ze západních zemí jsem byl v posledních dnech opakovaně konfrontován s otázkami po smyslu Fialova vyjádření. Anebo rovnou s rozladěním nad tím, jak český premiér zbytečně mrhá kapitálem, který si Česká republika v podobě svého kompetentního předsednictví dokázala vybudovat.

Na pováženou je, že k Fialovým vyjádřením mlčí zbytek vládní koalice. Jestliže chce premiér hrát stranickou politiku, v níž je ODS v Evropském parlamentu spojencem Bratrů Itálie a polské strany Právo a spravedlnost, neměl by tak činit v roli premiéra. Proč se proti jeho výrokům neohradily přinejmenším liberální strany ve vládní koalici — tedy Piráti, STAN, a snad i TOP 09?

Fialova slova čtou západní diplomaté tak, že se Česká republika pod jeho vedením má po skončení českého předsednictví, kdy země přeci jen musela hrát podle evropských not, vrátit k „visegrádskému“ okopávání kotníků Bruselu. Fialova slova o společné snaze Říma, Varšavy a Prahy vytvořit jakousi alternativu k současnému směřování Evropské unie evokují heslo, pod nímž zkrachovalo evropské předsednictví naší země v roce 2009: „Evropě to osladíme.“

Kopanec do Scholze a Macrona

Český obraz v Evropské unii také, jak už bylo řečeno, poškodil způsob, jakým Fiala, a po něm tradičně neomalený Zeman, reagovali na Scholzův návrh začít jednat o přesunu řady politik Evropské unie, o nichž se nyní rozhoduje jednomyslně, mezi témata, o kterých se hlasuje kvalifikovanou většinou. Český premiér a prezident přitom, zdá se, vůbec nepochopili poselství, které Scholz do Prahy přivezl.

Německý kancléř totiž mezi řádky řekl, že další rozšíření Evropské unie, zejména o státy západního Balkánu nebo Moldavsko, neprojde, pokud se hlasování s pomocí kvalifikované většiny nerozšíří, a Evropská unie se tak nestane při rozhodování v zásadních věcech pružnější. Podpořil tak fakticky pozici francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který je proti dalšímu rozšíření Evropské unie — zejména pokud by byl zachován současný těžkopádný rozhodovací mechanismus, který umožňuje zemím, jako je Maďarsko, držet v šachu celou Evropskou unii.

Jeden západní diplomat mi i proto bez obalu řekl: vstup dalšího Visegrádu do Evropské unie nepřipustíme, pokud nebude existovat mechanismus, jak takové země v zásadních otázkách přehlasovat. Je s podivem, že i v tomto případě koaliční partneři ODS mlčí. Sliby o rozšíření Evropské unie, které čeští politici opakovaně dávají zemím západního Balkánu, se přitom vydávají za pilíř české zahraniční politiky.

Přešlapování okolo Maďarska

Celková efektivnost českého předsednictví Evropské unie stojí po celou dobu jeho trvání v podivném kontrastu k paralýze, kterou Česká republika jako předsednická vláda ukazuje v postojích k Maďarsku. Maďarský premiér Viktor Orbán přitom už dávno překročil veškeré myslitelné meze slušného a k Evropské unii loajálního jednání.

Maďarsko ostatní země otevřeně vydírá, neumožnuje přejezdy vojenské techniky na pomoc Ukrajině, paktuje se dál s putinovským Ruskem, nebo uzavírá přes hlavu svých evropských spojenců speciální dohody s Iránem. Dokud byl seznam maďarských prohřešků omezen „jen“ na porušování principů právního státu a liberální demokracie, kvůli čemuž s ním Evropská unie zahájila několik řízení podle článku 7 evropských smluv a odmítala mu vyplatit peníze ze záchranného evropského balíku, bylo snad možné vést jakousi debatu o tom, do jaké míry si Brusel na Maďarsko „zasedl“, jak jsme často slyšeli z úst zejména politiků ODS.

Jenže Maďarsko se nyní stalo pátou kolonou Putinova Ruska v Evropské unii. A předsednická země, která by se měla spolu s Bruselem Maďarsku postavit, k jednání svého visegrádského „spojence“, mlčí.

Fiala se sice několik měsíců vyhýbal jednání ve formátu premiérů V4, a zúčastnil se ho až nyní, ale škody už byly napáchány. Západní země si nemohou vyhodnotit české jednání jinak, než že nad porušování veškerých možných principů evropské spolupráce Maďarskem klade Česká republika dál visegrádské spojenectví. I Visegrád jako takový je přitom v západní Evropě značně zprofanovanou značkou.

V otázce spolupráce s Maďarskem se ve vládní koalici ozvaly kritické hlasy, přičemž nejjasněji se proti Orbánově politice vymezují vedle Pirátů Markéta Pekarová-Adamová, a dokonce i Jana Černochová z ODS. Vláda jako celek ovšem pokračuje v přivírání očí a zjevně se konfrontace s Orbánem bojí.

ODS a ti ostatní

Vládní koalice sestává z pěti stran, ale jak v ekonomické politice, proti které se začíná bouřit část společnosti, tak v zahraniční politice je ve vleku ODS. Přitom zahraniční politiku má ve vládě na starost Pirát Jan Lipavský a evropskou politiku Mikuláš Bek ze STAN.

I když celkově za zahraniční politiku odpovídá vláda a premiér má silnou roli ve vztazích s Evropskou unií, lidovci, TOP 09, Piráti a STAN si dost škodí, když se nejsou schopni vymezit proti takovým lapsům, jako bylo Fialovo prohlášení o plánované úzké spolupráci na ose Řím-Praha-Varšava.

Je možné, že tyto koaliční strany nechtějí vyvolávat v koalici napětí během českého předsednictví. Jenže jejich mlčení bohužel přispívá k tomu, že kapitál, který si Česká republika vybudovala i s přičiněním jejich členů vlády, se pomalu ale jistě vypařuje.