Zygmunt Bauman se narodil v polovině dvacátých let dvacátého století v Polsku. Narodil se laickým židovským rodičům v době, kdy se projednou zase zdálo, že nejenom v Polsku, ale v celé Evropě, bude všechno lepší.

Ve svých dvaceti letech se účastnil dobývání Berlína. Tehdy byl přesvědčeným komunistou a nikdy se tím netajil.

Po válce ve Varšavě vystudoval sociologii a filosofii. Jako sociolog rychle získal vliv. Jeho kniha Myslet sociologicky v první polské verzi se těšila v šedesátých letech v jeho původní vlasti velké popularitě. O nic menší, než jaké posléze došla světová verze vydaná v angličtině v roce 1990. O jeho pronikavosti svědčí, že už v 60. letech jeho stručná sociologická studie Kariéra vyšla i česky. Sociologickému myšlení se od něj učili lidé, kteří ho tu pak učili po generace nás, Ivo Možný i Miloslav Petrusek; škoda, že ani jeden z nich o tom už nevydá svědectví.

Po čistkách v Polsku roku 1968, jež tam měly bohužel znova též antisemitský osten, Bauman odešel do Anglie. Pozornost zasluhuje, že ústrky z důvodu etnicity či religionizity jeho předků na něj nikdy neměly destruktivní vliv. Jen před pár lety ostře kritizoval politiku státu Izrael: zeď oddělující Gazu od Izraele přirovnal ke zdi ve varšavském ghettu.

Teprve v Anglii se ale stal tím, kvůli čemu si ho dnes připomínáme, jedním z největších světových sociologů a evropských veřejných intelektuálů. V sociologii nebyl jen „polským sociologem v exilu“, stal se jednou z největších postav oboru. V něm se nejvíc bude připomínat svou kritikou globalizace a úvahami o tekuté modernitě.