Úvodní projev, kterým Bohuslav Sobotka zahájil rozpravu na téma českého stanoviska k migrační krizi, nebyl dobrý. Svým technickým, až technicistním pojetím nemohl uspokojit ani jeden z táborů, které v současnosti svádí spor o veřejný prostor.

Sobotkou deklarovaná pozice je pro odpůrce migrantů slabá, pro ty ostatní naopak příliš ustupuje nenávistné rétorice. Pro všechny konečně zůstává Sobotkova pozice příliš abstraktní a politikařící. Ilustrací nepřijatelného lavírování může být Sobotkou kladený důraz na Turecko jako na domnělý klíč k řešení krize. Znamená snad ustupování českým islamofobům, že česká sociální demokracie prosazuje dohodu s umírněně islamistickým istanbulským režimem v duchu kréda „my vás necháme drtit Kurdy a vy k nám na oplátku nepustíte Syřany“?

Bohuslav Sobotka sám jistě dobře ví, že hlavním problémem v debatě o uprchlících není případná integrace pár desítek tisíc migrantů; v České republice ostatně přibývalo po dobu její existence více než patnáct tisíc cizinců ročně. Skutečným základním problémem je nenávistný diskurs, který v českých zemích nabývá na síle a který ohrožuje nejen naši hlubší integraci do Evropy, ale vůbec projekt solidární Evropy jako takové. Co mu zatím chybí, je odvaha tuhle pravdu deklarovat a začít podle ní politicky postupovat. Spokojená grimasa Andreje Babiše za jeho zády nemohla být výmluvnější: jeho Mladá fronta vyšla dnes s titulkem: Další vlna uprchlíků přijde v březnu.

Premiérův projev ponechal volné pole působnosti pro všechny politické veksláky, kterým vyhovuje atmosféra strachu a nenávisti, protože právě s těmito komoditami pokoutně obchodují. Pokud sociální demokracie přistoupí na takovou rétoriku, bude coby strana stále ještě pěstující obraz o vlastní kultivovanosti prohrávat v přebíjené radikálních výkřiků.