Když přemýšlíme o holokaustu, menstruace nám přijde na mysl jen zřídkakdy. Historický výzkum se této oblasti do značné míry dosud vyhýbal. Je to škoda, protože menstruace je ústřední součástí ženské zkušenosti. Ústní svědectví a vzpomínky ukazují, že ženy se o ní sice během svého pobytu v koncentračních táborech styděly mluvit, ale přesto na ni zaváděly řeč, a překonávaly tak s ní spojované stigma.

Menstruace se obvykle chápe spíše jako zdravotní problém, který je třeba překonat, než jako přirozený jev a součást života. Historici lékařství se například zabývali nucenými experimenty se sterilizací, jež se prováděly v Osvětimi.

Sabine Hildebrandtová se věnovala výzkumu patologa Hermanna Stievea, který prováděl pokusy na popravených politických vězeňkyních v Plötzensee. Sledoval při nich vliv stresu na reprodukční systém.

Podobně Anna Hájková poukázala na výzkum amenorey neboli absence menstruačního krvácení, jímž se zabýval židovský vězeň z Terezína a lékař František Bass. Zabýval se tím, nakolik danou poruchu vyvolával šok z uvěznění. Téměř veškerý výzkum se však překvapivě zabýval spíše ovulací či její absencí než menstruací, přestože jedno i druhé je součástí totožné biologické funkce.

Menstruace měla na životy ženských obětí holokaustu různé dopady: pro řadu žen souvisela se studem z krvácení na veřejnosti a s rozpaky, jak se s danou skutečností vyrovnat. Některé ženy také menstruace ochránila před sexuálním násilím. Amenorea mohla být i zdrojem úzkosti, ženy měly strach z důsledků pro další život po osvobození z táborů, zda budou plodné, zda nepozbudou možnost mít děti.

Podle tvrzení Hannah Arendtové totalitní režim v táborech narušil lidskou solidaritu, a život v nich tak byl velmi izolovaný. Menstruace však mohla přinášet okamžiky sblížení a solidarity mezi vězeňkyněmi: mnoho starších žen pomáhalo dospívajícím dívkám, jež první menstruaci prožívaly po vyvraždění své rodiny.

Začneme-li se tématem zabývat důkladně, zjistíme, že mnohé z přeživších mluví o své menstruaci velmi otevřeně. Okolnost, zda menstruaci měly či nikoli, totiž utvářela jejich každodenní táborovou zkušenost.

Co je žena?

Mnoho ženských obětí holokaustu v reprodukčním věku přestalo menstruovat po deportaci do táborů a ghett v důsledku podvýživy a šoku. Ženy se obávaly, že poté, co se jejich těla ocitnou na hranici svých možností, zůstanou neplodné; přirozená souvislost mezi menstruací a plodností tak byla zřejmá a pro jejich život čím dál důležitější.

Gerda Weissmanová, původem z polského Bílska, jež byla uvězněna v patnácti letech, později uvedla, že hlavním důvodem, proč chtěla přežít, byla touha mít děti. Popsala ji jako „posedlost“. Podobně francouzská publicistka, odbojářka a přeživší z Osvětimi Charlotte Delbová se zmiňuje o debatě, jež proběhla v místnosti plné žen:

„Když to nečisté období nezažíváte, zneklidníte… Začnete si připadat jako stará žena. Velká Irene se plaše zeptala: A co když se pak už [menstruace] nikdy nevrátí? Při jejích slovech nás zasáhla vlna hrůzy… Katoličky se křižovaly a jiné ženy odříkávaly Šemá; všechny se snažily vymýtit kletbu, kterou nás Němci stihli: sterilitu. Jak jsme potom měly spát?"

Takovéto reakce překonávaly náboženské i kulturní odlišnosti a ukazovaly, že bez ohledu na vyznání, kulturu či národnost obavy takového typu postihovaly všechny ženy. Podle historičky literatury o holokaustu S. Lillian Kremerové představovala obava vězeňkyň, zda se jim plodnost vrátí, „dvojí psychologický útok“ na ženskou identitu.

Po příchodu do tábora dostaly vězeňkyně beztvarý oděv a oholili jim hlavy. Zhubly, a to i na bocích a na prsou, tedy dvou oblastech běžně spojovaných s ženskostí. Ústní svědectví a vzpomínky dokazují, že všechny tyto změny ženy nutily k pochybnostem o vlastní identitě.

Když polská Židovka Erna Rubinsteinová, jež se v táborech ocitla jako sedmnáctiletá, v pamětech The Survivor in Us All: Four Young Sisters in the Holocaust (Pamětnice v nás: Čtyři mladé sestry za holokaustu) líčila svůj pobyt v Osvětimi, položila si otázku: „Co je žena bez koruny na hlavě, bez vlasů? Žena, která nemenstruuje?“

Jen díky komercializaci přirozeného fyzického vzhledu dnes máme k dispozici potřeby, například vložky a tampony, jež mají zmírňovat „nepohodlí“ menstruace. Pojmy jako „hygienické potřeby“ ukazují, že s menstruací se zachází jako se zdravotní a hygienickou záležitostí — jako s něčím, co je třeba dezinfikovat. Realita táborů však znamenala, že bylo těžké se menstruaci vyhnout nebo ji skrývat.

Její náhle veřejný charakter mnohé ženy zaskočil a vyvolal v nich pocit odcizení. Další překážkou byl nedostatek hadříků a příležitostí k mytí.

Trude Leviová, tehdy dvacetiletá židovsko-maďarská učitelka z mateřské školky, později vzpomínala: „Neměly jsme žádnou vodu, abychom se umyly, ani spodní prádlo. Neměly jsme kam jít. Všechno se na nás lepilo a pro mě to byla věc, která nás odlidšťovala snad ze všeho nejvíc.“

Mnoho žen se vyjádřilo v tom smyslu, že si kvůli menstruování bez přístupu k potřebám připadaly jako podřadné bytosti. Právě specifická menstruační „nečistota“, víc než jakákoli jiná, a skutečnost, že menstruační krev je značkovala jako osoby ženského pohlaví, v některých vyvolávala pocit, že se ocitly na nejnižším stupni lidství.

Ponížení dále umocňovalo obtížné shánění hadříků. Julia Lentiniová, sedmnáctiletá Romka z německého Biedenkopfu, trávila jako děcko letní měsíce cestováním po venkově s rodiči a čtrnácti sourozenci. V Birkenau a později i v pobočce buchenwaldského tábora Schlieben ji přidělili do kuchyně.

Ve svém svědectví popisuje, jak se ženy v táborech učily různé triky, pokud šlo o menstruaci: „To se vzal kus spodního prádla, které vám dali, roztrhl se na malé hadříky, a ty se pak střežily, jako by byly ze zlata… trochu se přemáchaly, strčily pod matraci a usušily, aby je nikdo nemohl sebrat.“

Hadříky byly vzácné, a proto se také kradly. Někdo je nahrazoval i jinými materiály. Gerda Weissman vzpomíná: „Bylo to těžké, protože člověk neměl žádné potřeby, víte. Musely se hledat kousíčky papíru a různé zbytky pod klozety.“

Kvůli hadříkům vznikla i jakási mikro-ekonomika. Nejen že se kradly, ale také se rozdávaly, půjčovaly a prodávaly.

Svědectví nizozemské židovské přeživší Elizabeth Feldman de Jongové upozorňuje na hodnotu již použitých hadříků. Elizabeth o menstruaci přišla nedlouho poté, co se ocitla v Osvětimi. Její sestra však každý měsíc menstruovala i nadále.

Na některých vězeňkyních němečtí lékaři prováděli nucené experimenty, k nimž patřily injekce do dělohy. Pokud však oběti menstruovaly, lékaři se operaci často vyhýbali, protože jim přišla příliš choulostivá.

Jednoho dne měla operaci podstoupit Elizabeth. Jelikož příležitosti k praní byly omezené a neměla k dispozici žádné čisté oblečení, oblékla si spodní prádlo své sestry a lékaři řekla, že menstruuje.

Ten ji operovat odmítl. Elizabeth si tak uvědomila, že by se díky sestře mohla uchránit před experimenty, a v Osvětimi to tak udělala ještě třikrát.

Hanba i spása

Livia Jacksonová, jež se v táboře ocitla jako děvče a začala tu menstruovat, cítila při pohledu na krev mezi nohama jiné dívky odpor: „Radši bych zemřela, než aby mi po nohou stékala krev.“ Její reakce vyjadřuje běžný postoj žen: přestože za nedostatečný přístup k potřebám, jež by jejich menstruaci usměrnily, samy nemohly, mnohé z nich se za něj styděly.

Podle badatelky Breanne Fahsové ženská těla vnímáme jako „netěsná a problémová“ a jejich tělesné funkce považujeme za nevhodné, nechutné a nehygienické. Muže za jejich výměšky naopak obvykle chválíme: na moč, plynatost a sperma se můžeme dívat jako na cosi, co lze snadno obrátit v humor.

Sama představa, že menstruace je odpudivá, však ženy v době holokaustu mohla chránit před znásilněním. Klasické pojednání historičky Doris Bergenové o sexuálním násilí během holokaustu uvádí zajímavý příklad dvou polsko-židovských žen napadených vojáky wehrmachtu:

„Dvě hlídky v Petrkově [Piotrków Tribunualski] dne 18. února 1940 unesly […] pod pohrůžkou střelnou zbraní (osmnáctiletou) Židovku Machmanowicovou a (sedmnáctiletou) Židovku Santowskou z domácností jejich rodičů. Vojáci dívky zavedli na polský hřbitov a jednu z nich znásilnili. Druhá tehdy měla menstruaci. Muži jí řekli, aby se vrátila za několik dní, a slíbili jí pět zlotých."

Podobně Lucille Eichengreenová, mladá německo-židovská vězeňkyně, vzpomínala, jak během svého uvěznění v satelitním táboře Neuengamme v zimě na přelomu let 1944 a 1945, ke svému nadšení našla šátek: chtěla si jím přikrýt svou oholenou hlavu. V obavách, že ji stihne trest za vlastnictví zakázaného předmětu, si šátek schovala mezi nohama.

Později si ji vzal stranou německý strážný. Když jí při pokusu o znásilnění zašátral mezi nohy, šátek nahmatal a vykřikl: „Ty špinavá ubohá děvko! Fuj! Vždyť krvácíš!“ Jeho omyl Lucille zachránil před znásilněním. Podobné příběhy fascinují svou bezděčnou ironií: za nechutné bychom přece měli považovat znásilnění; menstruace je přirozená.

Táborové rodiny

Některé dospívající dívky zažily první menstruaci v táborech samy, oddělené od rodin nebo jako sirotci. V takových případech jim pomoc a radu poskytly starší vězeňkyně.

Tania Kauppilaová, Ukrajinka z koncentračního tábora Mühldorf, začala menstruovat ve třinácti. Nevěděla, co se děje, a plakala: měla strach, že zemře, a nevěděla, co si počít.

O menstruaci ji spolu s dalšími dívkami ve stejné situaci poučily starší ženy v táboře. Naučily je, jak menstruaci zvládat a jak se vypořádat s proudem krve.

Proces učení probíhal jinak než doma: „Snažily jsme se ukrást kus hnědého papíru od sáčků a poradit si, jak se dalo,“ vzpomínala Kauppilaová. Podobný obraz se objevuje v mnoha svědectvích.

Řada osiřelých přeživších, které začaly menstruovat v táboře, zmiňovala pomoc starších žen, jež přijaly sesterskou a mateřskou roli a mladým dívkám pomohly dřív, než zažily případnou amenoreu; samy přitom o menstruaci obvykle přišly během prvních dvou až tří měsíců věznění.

Feministické badatelky, například Sibyl Miltonová, poukázaly na vznik ženských „táborových rodin“. Přesto je zarážející, že se o sesterské pomoci při menstruaci dosud nepsalo. Jak upozorňuje Lentiniová, pokud dívka dostala menstruaci a nevěděla, s kým si o tom promluvit, obvykle jí to „velmi jednoduše vysvětlila“ nějaká starší žena.

Dvacetiletá Maďarka Vera Federmanová strávila nějaký čas v Osvětimi a Allendorfu. Spolu s kamarádkou získala vzácnou práci v kuchyni. Díky větší porci brambor se oběma menstruace vrátila a potřebné hadříky pak kradly ženským strážím.

Krádeže pro ně samozřejmě znamenaly velké nebezpečí (nemluvě o hrozbě ztráty výhodné práce), Vera Federmanová však zdůrazňovala solidaritu s kamarádkou, se kterou si navzájem pomáhaly. V často násilném světě táborů byly starší ženy ochotné pomáhat při vzdělávání neznámých mladých dívek, aniž by za to něco očekávaly.

V táborech tak vznikaly genderové sociální sítě podpory a pomoci. Hannah Arendtová napsala, že „tábory jsou určeny nejen k vyhlazování lidí a degradaci lidských bytostí, ale mají sloužit i příšernému experimentu, jehož cílem je za vědecky kontrolovaných podmínek eliminovat samotnou spontánnost jako projev lidského chování“. Ženská solidarita, kterou přinesla sdílená zkušenost menstruace, však svědčí o něčem jiném.

Po osvobození většina žen, které v koncentračních táborech trpěly amenoreou, nakonec znovu začala menstruovat. Návrat menstruace byl pro mnohé z nich radostnou událostí.

Londýňanka Amy Zahl Gottliebová byla ve svých čtyřiadvaceti letech nejmladší členkou organizace Jewish Relief Unit, kterou kdy vyslali do zámoří. Když v rozhovoru pro United States Holocaust Memorial Museum mluvila o práci s osvobozenými vězeňkyněmi z táborů, popisovala, jak ženy začínaly vést normální život a znovu začínaly menstruovat; a jak byly nadšené, že mohou mít děti.

Menstruace se stala symbolem jejich svobody. Jedna z pamětnic o ní mluvila jako o „návratu ženství“.

Studium menstruace, tématu, jež se dosud považovalo za nepodstatné či dokonce nechutné, nám přináší mnohem různorodější pohled na zkušenost žen během holokaustu. Vidíme, jak se v táborech měnil význam pojmů jako menstruace, znásilnění, sterilita a sesterství.

Menstruace, dlouhodobě stigmatizované téma, se podle všeho stávala — někdy jen na několik měsíců — legitimním tématem hovorů žen v táborech. Po nedávném zájmu o kulturní historii, historii emocí a historii těla, tak musíme za opodstatněné téma, jež vypovídá o zkušenostech obětí holokaustu, uznat také menstruaci.

Článek vyšel v History Today sv. 69, č. 5, květen 2019. V Deníku Referendum vychází s povolením původního vydavatele, za což mu děkujeme. Přeložila SYLVA FICOVÁ