Když přemýšlíme o holokaustu, menstruace nám přijde na mysl jen zřídkakdy. Historický výzkum se této oblasti do značné míry dosud vyhýbal. Je to škoda, protože menstruace je ústřední součástí ženské zkušenosti. Ústní svědectví a vzpomínky ukazují, že ženy se o ní sice během svého pobytu v koncentračních táborech styděly mluvit, ale přesto na ni zaváděly řeč, a překonávaly tak s ní spojované stigma.

Menstruace se obvykle chápe spíše jako zdravotní problém, který je třeba překonat, než jako přirozený jev a součást života. Historici lékařství se například zabývali nucenými experimenty se sterilizací, jež se prováděly v Osvětimi.

Sabine Hildebrandtová se věnovala výzkumu patologa Hermanna Stievea, který prováděl pokusy na popravených politických vězeňkyních v Plötzensee. Sledoval při nich vliv stresu na reprodukční systém.

Podobně Anna Hájková poukázala na výzkum amenorey neboli absence menstruačního krvácení, jímž se zabýval židovský vězeň z Terezína a lékař František Bass. Zabýval se tím, nakolik danou poruchu vyvolával šok z uvěznění. Téměř veškerý výzkum se však překvapivě zabýval spíše ovulací či její absencí než menstruací, přestože jedno i druhé je součástí totožné biologické funkce.

Menstruace měla na životy ženských obětí holokaustu různé dopady: pro řadu žen souvisela se studem z krvácení na veřejnosti a s rozpaky, jak se s danou skutečností vyrovnat. Některé ženy také menstruace ochránila před sexuálním násilím. Amenorea mohla být i zdrojem úzkosti, ženy měly strach z důsledků pro další život po osvobození z táborů, zda budou plodné, zda nepozbudou možnost mít děti.

Podle tvrzení Hannah Arendtové totalitní režim v táborech narušil lidskou solidaritu, a život v nich tak byl velmi izolovaný. Menstruace však mohla přinášet okamžiky sblížení a solidarity mezi vězeňkyněmi: mnoho starších žen pomáhalo dospívajícím dívkám, jež první menstruaci prožívaly po vyvraždění své rodiny.

Začneme-li se tématem zabývat důkladně, zjistíme, že mnohé z přeživších mluví o své menstruaci velmi otevřeně. Okolnost, zda menstruaci měly či nikoli, totiž utvářela jejich každodenní táborovou zkušenost.

Co je žena?

Mnoho ženských obětí holokaustu v reprodukčním věku přestalo menstruovat po deportaci do táborů a ghett v důsledku podvýživy a šoku. Ženy se obávaly, že poté, co se jejich těla ocitnou na hranici svých možností, zůstanou neplodné; přirozená souvislost mezi menstruací a plodností tak byla zřejmá a pro jejich život čím dál důležitější.

Gerda Weissmanová, původem z polského Bílska, jež byla uvězněna v patnácti letech, později uvedla, že hlavním důvodem, proč chtěla přežít, byla touha mít děti. Popsala ji jako „posedlost“. Podobně francouzská publicistka, odbojářka a přeživší z Osvětimi Charlotte Delbová se zmiňuje o debatě, jež proběhla v místnosti plné žen:

„Když to nečisté období nezažíváte, zneklidníte… Začnete si připadat jako stará žena. Velká Irene se plaše zeptala: A co když se pak už [menstruace] nikdy nevrátí? Při jejích slovech nás zasáhla vlna hrůzy… Katoličky se křižovaly a jiné ženy odříkávaly Šemá; všechny se snažily vymýtit kletbu, kterou nás Němci stihli: sterilitu. Jak jsme potom měly spát?"

Takovéto reakce překonávaly náboženské i kulturní odlišnosti a ukazovaly, že bez ohledu na vyznání, kulturu či národnost obavy takového typu postihovaly všechny ženy. Podle historičky literatury o holokaustu S. Lillian Kremerové představovala obava vězeňkyň, zda se jim plodnost vrátí, „dvojí psychologický útok“ na ženskou identitu.

Po příchodu do tábora dostaly vězeňkyně beztvarý oděv a oholili jim hlavy. Zhubly, a to i na bocích a na prsou, tedy dvou oblastech běžně spojovaných s ženskostí. Ústní svědectví a vzpomínky dokazují, že všechny tyto změny ženy nutily k pochybnostem o vlastní identitě.

Když polská Židovka Erna Rubinsteinová, jež se v táborech ocitla jako sedmnáctiletá, v pamětech The Survivor in Us All: Four Young Sisters in the Holocaust (Pamětnice v nás: Čtyři mladé sestry za holokaustu) líčila svůj pobyt v Osvětimi, položila si otázku: „Co je žena bez koruny na hlavě, bez vlasů? Žena, která nemenstruuje?“

↗

Jen díky komercializaci přirozeného fyzického vzhledu dnes máme k dispozici potřeby, například vložky a tampony, jež mají zmírňovat „nepohodlí“ menstruace. Pojmy jako „hygienické potřeby“ ukazují, že s menstruací se zachází jako se zdravotní a hygienickou záležitostí — jako s něčím, co je třeba dezinfikovat. Realita táborů však znamenala, že bylo těžké se menstruaci vyhnout nebo ji skrývat.