↗

K čemu je monumentální databáze obětí, když nás nedovede k tomu, aby se holokaust neopakoval? Holokaust nejen Židů, nýbrž kohokoliv! Deportace, ghetta a vyhlazovací tábory jsou totiž jen posledními kroky toho, co může začínat velmi nenápadně. Foto WmC

Současné dění kolem odvolání Terezy Štěpkové z pozice ředitelky Institutu terezínské iniciativy (ITI) se mě hluboce dotýká. Nejen proto, že spadá do lidskoprávní agendy, ale i proto, že jsem vnučkou přeživšího z Osvětimi.

Tereza Štěpková byla 30. června bez udání důvodu ze dne na den odvolána. Správní radě totiž nejspíš vadilo její inkluzivní a lidskoprávní pojetí připomínání holokaustu, které je mi opravdu blízké a které navíc odpovídá celosvětovému směřování i tak zavedených institucí jako Washington Holocaust Museum.

Tomu by nasvědčovalo i napětí, které vzniklo letos na jaře, když do tradičního čtení jmen obětí holocaustu zařadila i oběti romské. Za Terezu se tehdy postavil i Michal Frankl, který je jedním z nejváženějších českých odborníků na holokaust s opravdu celosvětovým renomé. Nyní ji podporují i zaměstnanci ITI, kteří zvažují hromadnou výpověď.

Jako ředitelka Multikulturního centra v Praze, které v několika projektech památku obětí holokaustu připomíná, se musím za Terezu a za směřování ITI v připomínkových i vzdělávacích projektech postavit, a to nejen po odborné, ale i po čistě pragmatické stránce spojené s fundraisingem. Zaznamenala jsem totiž zpětnou vazbu, ve které správní rada ITI tvrdí, že se Tereza svou koncepcí především vzdělávacích programů vzdálila původnímu smyslu Institutu — připomínání vězněných a obětí terezínského ghetta a péči o unikátní databázi obětí holokaustu.

Naplňovat misi důstojného připomínání obětí holokaustu tím, že budou vyvíjeny vzdělávací programy na podporu demokracie, lidských práv, diverzity či inkluze a programy předcházející a varující před následky předsudků a stereotypů, opravdu dává smysl. Podobné vzdělávací směřování zaujala také většina světových institucí paměti holokaustu — na stránkách washingtonského muzea holokaustu se například dočteme: „Učíme, že holokaustu bylo možné předcházet právě tím, že by se rozpoznaly varovné signály. Prostřednictvím sledování těchto signálů a následných včasných opatření mohou dnes vlády tomu, aby se holokaust neopakoval, účinně bránit.“

K čemu je monumentální databáze obětí holokaustu, děsící, nedotknutelná, když nás nedovede k tomu, aby se holokaust neopakoval? Holokaust nejen Židů, nýbrž kohokoliv! Deportace, ghetta a vyhlazovací tábory jsou jen posledními kroky toho, co může začínat nenápadně — stereotypním vtipem, předsudkem, kolektivní vinou nebo třeba úzkým pojetím demokracie, jako něčeho, co slouží jen těm schopným, úspěšným a uvědomělým.

Právě to se Tereza s jejím týmem snažili dělat. Databázi obětí holokaustu s respektem a úctou a zároveň daleko od prostého umístění na ponurý piedestal používali citlivě ve vzdělávacích programech akcentující demokracii, lidská práva prevenci předsudků a stereotypů. Příběhy segregace, persekuce, stejně jako to, když bývalí přátelé najednou přecházejí na druhý chodník, se dotkne každého.

Není právě smyslem připomínání památky obětí holokaustu to, abychom mladé lidi, ale i třeba učitele vedli k tomu, aby oni sami třeba jednou na druhou stranu chodníku nepřešli? Aby byli aktivní, zajímali se o svět kolem sebe a dokázali se ohradit, až opět začne být nenápadně, krok za krokem některá skupina obyvatel diskriminována?

A teď ty čistě pragmatické důvody. Evropské instituce, Evropská komise a další významní aktéři a poskytovatelé finančních prostředků vnímají připomínku obětí holokaustu přesně tak, jak jsem uvedla výše a jak ji vnímá i Tereza. Prostředky proto rozdělují především na připomínkové projekty, které v sobě mají tuto lidskoprávní rovinu. My sami máme v Multikulturním centru projekt „Praha sdílená a rozdělená“, který mimo jiné připomíná i památku obětí holokaustu.

Upřímně — i když je kvalitní, má velký smysl a stojí za ním skvělá myšlenka, je projekt sám o sobě neufinancovatelný (a to jej bohudíky několik let podporovala rodina Popperových na památku svých příbuzných, obětí šoa). Jediný způsob, jak nabýt prostředků na jeho udržení, neřkuli na rozvoj, je udělat jej součástí vzdělávacích aktivit.

To, co by se tedy mohlo snad zdát jako vzdalování původnímu přístupu, je naopak opravdu aktivní snahou, jak misi Institutu Terezínské iniciativy udržet a rozvíjet.