↗

V Terezíně vznikla silně hierarchizovaná společnost s téměř neprostupnými hranicemi mezi jednotlivými skupinami, které samy sebe definovaly na základě etnické příslušnosti a dále prestiže odvozené od přístupu k materiálním zdrojům a mocenskému vlivu. Foto FB United States Holocaust Memorial Museum

Západní civilizace si 27. ledna již tradičně připomíná přibližně šest milionů židovských obětí holokaustu a miliony dalších obětí nacismu. Také proto, aby byli její příslušníci schopni zamezit budoucím genocidám.

Mezinárodní den památky obětí holokaustu symbolicky připadá na výročí osvobození nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) sovětskou armádou. V době, kdy první rudoarmějci odhalovali pověstnou továrnu na smrt na Německem anektovaném polském území, nebyl však holokaust ještě u konce.

V tehdejším Protektorátu Čechy a Morava si židovští vězni v ghettu Terezín teprve tehdy začali nesměle připouštět možnou pravdivost zvěstí o masovém vyvražďování v plynových komorách. Ty se potvrdily až s příchodem přeživších pochodů smrti v následujících měsících. Terezín, který se stal v poválečné době českým zhmotněním představ o koncentračních táborech, byl v této době ve skutečnosti posledním fungujícím ghettem. Rudá armáda jej osvobodila až 9. května 1945.

Česká společnost si při poválečném vyrovnávání s vlastními četnými válečnými traumaty vytvořila o Terezínu mýtický příběh, jehož výchovná a hrdinská podstata doposud značně zastírá skutečnou podobu života v ghettu. A bohužel také ovlivňuje jeho vědecký výzkum. Přestože by se mohlo zdát, že po více než osmdesáti letech nelze o Terezínu napsat nic objevného, převládající sdílené obrazy ukazují převážně šokující utrpení nebo romantizované hrdinství.

„Utrpení nečiní z lidí hrdiny.“ Touto myšlenkou by se dala vystihnout kniha Poslední ghetto historičky Anny Hájkové, která se zaměřila na výzkum jednání, mentalit a vzorců chování obyčejných lidí v neobyčejných podmínkách. Také v mezních situacích nejsou jedinci atomizovaní, ale vytvářejí společnost. Její každodennost je ohniskem těchto nových a zcela převratných dějin terezínského ghetta.

Výsledkem mnohaletého studia, při němž česko-britská historička shromáždila a probádala prameny sepsané v devíti jazycích a pocházející ze 76 veřejných a 23 soukromých archivů, jež se nacházející v 10 zemích na třech kontinentech, jsou ucelené dějiny Terezína mezi léty 1941 a 1945.

Kromě empiricky bohatého a podrobného přehledu nacistické administrativy, židovské samosprávy či transportů do vyhlazovacích táborů využila Anna Hájková tuto širokou pramennou základnu k tomu, aby poskytla široký prostor kaleidoskopu hlasů samotných příslušníků terezínské společnosti.

Tyto obyčejné oběti přitom nijak neheroizuje, ale naopak bez jakéhokoliv sentimentu popisuje všechny jejich rozpaky, váhání či poklesky. Zároveň jejich jednání ale nijak nesoudí, nýbrž systematicky analyzuje. Tento stroze vědecký přístup nicméně vyvažuje její radikální empatie, umožňující stále dokola hledat odpovědi na otázku proč určití lidé jednali takovým způsobem, že bychom jej dnes byli schopni bez rozmyslu označit za nemorální.

Autentická zkušenost

Obrat zpět k autentické lidské zkušenosti jí umožňuje polemizovat s etablovanými koncepty choiceless choices předního amerického odborníka na holokaust Lawrence Langera nebo Eigensinn německého historika a klasického představitele dějin každodennosti Alfa Lüdtkeho.

Podle Anny Hájkové totiž obětem nelze upírat svébytnost jejich činů tím, že je budeme vnímat jako důsledek absolutní bezvýchodnosti či jakési vzdorovité svéhlavosti. Naopak je podle ní nutné je vnímat jako zcela vědomá rozhodnutí, jež byla součástí plnohodnotného lidského jednání, jakkoliv se uskutečňovalo v namnoze zcela bezprecedentních podmínkách.