„My v hnutí ANO si myslíme, že transparentnost do politiky zkrátka patří,“ vyprávěl po posledním jednání vlády ministr Robert Pelikán. Jak by také ne. Vždyť v programovém prohlášení Babišova kabinetu se zaklínadlo transparentnosti objevuje alespoň desetkrát a podobně často na něj lze narazit i ve volebním programu politického hnutí ANO. Tam se dokonce píše, že transparentní mají být i samotná ministerstva (sic!). Občané by měli politikům i úředníkům vidět pod ruce, aby věděli, co se na ně chystá.

Jenže když se podíváme, jak Babiš a jeho věrní vládnou, zjistíme, že o transparentnosti leda mluví. První zprávou, že politické hnutí ANO o veřejnou kontrolu nemá zájem, byl návrh změn jednacího řádu vlády. Ten stejný ministr Pelikán, který se transparentností ohání stejně umně, jako ratlík vrtí ocasem, navrhl výrazně osekat proces meziresortního připomínkového řízení, omezit účast státního tajemníka pro evropské záležitosti nebo prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu na jednání vlády a zrušit jmenovité hlasování ministrů, aby se veřejnost nedozvěděla, kdo pro který zákon zvedl ruku.

Druhou a ještě výraznější zprávu, že vláda, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, nechce být nikým a ničím při správě země rušena, vyslal ministr Martin Stropnický. Ten v noci — den před posledním zasedáním kabinetu — připravil materiál, kterým se dvojnásobně zvyšuje počet zaměstnaneckých karet pro pracovníky ze zahraničí, především z Ukrajiny. Ještě v tomto roce by tak do České republiky mělo přijít až dvacet tisíc zaměstnanců, u kterých předjímáme, že budou ochotni pracovat za pár drobných. Třeba v drůbežárnách.

V rozporu s dosavadní praxí se šéf české diplomacie o tomto záměru neobtěžoval jednat s odbory. Neobtěžoval se zjistit názory svých kolegů ministrů. Neobtěžoval se materiál ani zařadit na program jednání. Stropnický bez dalšího zkrátka nakráčel do Strakovky, hodil na stůl materiál, a ten byl vzápětí schválen. Domácí kapitalismus zřejmě vrávoral nad propastí, a kdyby si při svitu měsíce v Černínském paláci nezamakali, do rána by padl.

Práce za zavřenými dveřmi za soustavného vykřikování protikorupčních sloganů a blahořečení transparentnosti je další z metod Babišova vládnutí. Dobře doplňuje s metodou chaosu, o níž jsme již na těchto stránkách psali. Galimatyáš často si protiřečících informací valící se ze všech koutů kdekoho odradí a vláda si může nerušeně vládnout. Pokud ani galimatyáš nepomůže, a přece jen se najde šťoura, který má chuť se něco dozvědět, práskne se dveřmi a zásadní rozhodnutí se připraví pokoutně v přítmí.

Babišova vláda klade občanské veřejnosti a médiím do cesty nejednu past. Zůstat v obraze, nenaletět falešným zprávám nebo se zavčasu připravit na důsledky, které politické dění přináší, teď bude mnohem obtížnější než dřív. Ale jak víme z večerníčků o jičínském ševcovském tovaryši Kubovi, jeho milé Stázině v červené sukni, proradném knížecím správci Kolomajzníkovi a vodnících Čepečkovi s Česílkem, tak „každá voda nakonec stejně steče dolů a Stázina se Kubovi dostane za ženu“. Víme ale také, že bez vůle překonávat nastražené překážky by žádná veselka nebyla.