„První slovo platí, druhý leze z gatí,“ křičeli jsme na sebe jako děti při hrách na pískovišti, když se kamarád při výstavbě majestátního hradu a přilehlých dopravních komunikací proti původní domluvě dožadoval zelené lopatičky místo růžového autíčka. Svižná změna daného slova se jen tak neodpouštěla a prcek s touhou vratkou jako věž z dřevěných kostek se stal terčem spravedlivého posměchu.

Pořádek zkrátka musí být. Jak bychom si ostatně mohli bez pravidel, přesněji bez jistoty, že se čutání do balonu v mžiku nezmění ve slepou bábu, vůbec hrát? Hra, kterou někdo v jednom kuse svévolně mění, sice může být zpočátku zajímavým zpestřením fádního odpoledne, ale nakonec všechny unaví.

Pískoviště plné dětí, které drží slovo stejně dlouho jako akvarijní rybička myšlenku, dnes připomíná naše politická scéna, ale bohužel i velká část veřejné debaty, přesněji hašteření. Ani zde včerejší výroky neplatí. Každý den říká zejména nejvyšší taťka něco jiného. Takřka se nelze spolehnout, že i v úterý bude platit, že jedna a jednou jsou dvě, jakkoli právě o tom ještě v pondělí nikdo nepochyboval. „Na vojně se mění situace každým okamžikem,“ říkal Jaroslav Hašek. Jenže Česká republika — ač se to leckomu může zdát k nevíře — se nenachází ve válečném stavu.

V zemi, která neví, čí je a co by si se sebou měla počít, se pouze konaly volby, které k moci vynesly významného podnikatele, jenž politiku nemá rád, a podle toho se i chová. Andrej Babiš maká od slunka do slunka a na promýšlení vlastních výroků mu zřejmě nezbývá čas. Proto téměř každého dne seznáme, že se svým včerejším názorem zásadně nesouhlasí.

Za těch pár měsíců jsme se tak dozvěděli, že o sestavení vlády chce s ostatními jednat, aby vzápětí jednání odmítl, poněvadž prý to stejně nemá cenu. Že zdanění církevních restitucí je nápad za milion, respektive za jedenáct miliard, a proto jej ještě nedávno zcela zavrhoval. Že vyšoupnutí odborů z přípravy zákonů je hanebnost, a proto s tím jeho vláda přišla. Že nechce být premiérem, aby za křeslo předsedy vlády podpořil Miloše Zemana, kterého označoval za to nejhorší, co česká politika posledních let přinesla.

Příkladů by se našla ještě fůra, ale to není tak podstatné. Babiš — zhusta ve spolupráci s prezidentem — kolem sebe vytváří vlčí mlhu. Vnáší do zaběhnutého systému vládnutí chaos a rozkolísává instituce. První kolo čistek na úřadech má za sebou a spolu s novelou služebního zákona připravuje další. Útočí na soudy, státní zastupitelství i policii. Říká, že všude operuje mafie a řádí korupční hydra.

Veřejnému prostoru kvůli tomu vládnou lži, manipulace a názorové veletoče, za které by se nemusel stydět ani Václav Bělohradský cestující po politické mapě zprava doleva a zase zpátky. Udržet pozornost a neztratit se v nastražených pastech dá práci. Zvlášť v situaci, kdy má premiér pod palcem velké noviny. Politika se zdá být ještě ošklivější a nepřehlednější než obvykle. A Babiš dokolečka opakuje, že všechno zařídí, že to zvládne, že lidé se chtějí mít dobře a o nic se nestarat.

Metoda chaosu je ovšem neobyčejně účinná. Málokdo má chuť se vytrvale probírat nejrůznějším balastem, snažit porozumět dění kolem sebe a rozlišit nedůležité od podstatného. Společnosti, ve které je rezignace na občanskou angažovanost čelnými představiteli státu vydávána za ctnost, se dobře vládne. Jeden má klid na práci. Nelze však věřit, že Babiš chce skutečně pracovat ve prospěch občanů země. Stačí se podívat, jak se chová ke svým zaměstnancům. Tak proč by si bral servítky s ostatními?

Systém zastupitelské demokracie končí tam, kde o něj lidé přestanou dbát. Instituce se zpravidla hroutí rychleji, než jeden očekává. Výdobytky moderního sociálního státu je pak bez většího odkladu následují. Nezájem nic dobrého nepřinese. Ve společnosti, které je všechno jedno, líp nebude. Přes všechny těžkosti je proto třeba trvat na dodržování pravidel hry. Mohlo by se totiž stát, že volbu mezi zelenou lopatičkou a růžovým autíčkem budou mít v budoucnu jen někteří. Anebo že jen taková volba na nás zbude.