Lákání vlády a strach z opozice
Filip OutrataV sociální demokracii se sváří obava z dalšího vládnutí spolu s ANO se strachem z opozice. Zastánci vládního angažmá argumentují, že je výhodnější „být u toho“. Ukazuje se přitom určitá programová bezradnost.
Má ČSSD jít do vlády s ANO? Poměrně často jsem v posledních týdnech mezi sociálními demokraty slyšel následující argumentaci: Babiš bude dál vykrádat sociálně demokratický program, bude chytře dělat kroky, které těžko budeme moci kritizovat — jako třeba zvyšování penzí. Sociální demokracie tak nebude ani opozicí ani vládou, nebude ničím. V opozici se tentokrát ztratí, bude to úplně jiné, než když zleva kritizovala vládu Mirka Topolánka nebo Petra Nečase.
K tomu přistupuje obecná poučka, která platí pro všechny úrovně vládnutí počínaje tou komunální: vždycky je lepší být při tom, než být mimo. Jako opozice, jak slýchám, máte minimální šanci cokoli prosadit, ovlivnit. V koalici můžete prosazovat vlastní program a zároveň efektivně bránit věcem, které prosazuje koaliční partner a se kterými nesouhlasíte. Takto argumentuje pro vládní účast jeden z uchazečů o křeslo předsedy ČSSD Jan Hamáček.
Podle dalšího z kandidátů na předsedu, bývalého šéfa vojenské rozvědky Miroslava Krejčíka, je povinností sociální demokracie přispět k tomu, aby Česká republika měla stabilní vládu, a tedy aby myslela víc na prospěch státu než na prospěch vlastní. Je pravděpodobné, že podobného názoru bude nemalá část delegátů hradeckého sjezdu.
Proti bude obava z toho, že další vládní spolupráce s Babišovou stranou ČSSD zcela vysaje, znevěrohodní. Po propadu v podzimních sněmovních volbách byla velice silná spontánní reakce napříč sociální demokracií vyzývající k odchodu do opozice jako jediné možnosti, jak se dát dohromady. Je otázka, zda několik měsíců po volbách spíš nepřevládne strach z opozice spojený s touhou zůstat „u toho“. Důvody se vždy nějaké najdou. Třeba ten, že vládní angažmá dodá straně několik viditelných tváří navíc, jak také říká Jan Hamáček.
Zůstává samozřejmě problém trestně stíhaného premiéra. Zatím je to pro ČSSD podle úřadujícího předsedy a dalšího kandidáta na předsednické křeslo Milana Chovance nepřekročitelná překážka. Jak dlouho ale zůstane nepřekročitelná a za jakou cenu bude překročena? Z kandidátů na předsedu vládu s ANO jednoznačně odmítl pouze outsider voleb, poličský zastupitel Jan Jukl. Jan Hamáček už považuje účast ve vládě s trestně stíhaným premiérem za představitelnou, je to pro něj méně špatné řešení než předčasné volby.
Těžko také očekávat, že by ČSSD dokázala trvat třeba na další podmínce formulované v polovině ledna, že totiž ANO nemá mít resorty vnitra, spravedlnosti a financí. Nepoměr mezi silou ČSSD a ANO je dnes zkrátka příliš velký a případná jednání o vládě by podle toho vypadala.
Pro sociální demokraty musí být smutné sledovat rovněž to, jak ANO, KSČM, SPD a Piráti jednají o obecném referendu. ČSSD prosazuje obecné referendum dlouhodobě a nyní je pouze v postavení přihlížejícího. Role těch, kdo referendum aktivně prosazují — byť s odlišnými názory na jednotlivé parametry — jsou obsazené, role opozice ovšem také (tak jako dříve především ODS). ČSSD stojí stranou.
Dilemata české sociální demokracie možná mají obecnější platnost. Její programové priority úspěšně přejímají jiní, což pak zpětně nemilosrdně odhaluje vyprázdněnost sociálnědemokratické politiky. Když při stanovení podmínek pro vládní účast došlo na program, jmenovala ČSSD ústy Milana Chovance bezpečnost, růst mezd a důchodů a podporu rodin s dětmi. Jsou to důležité věci, ale těžko v tom hledat něco specifického pro sociální demokracii, k podobným prioritám by se mohl přihlásit na české politické scéně téměř kdokoli.
Bude zajímavé sledovat, jak se k otázce vládní účasti postaví sjezd ČSSD a nově zvolené vedení. S jistotou se dá říci předem pouze to, že pro další přežití bude česká sociální demokracie — kromě věrohodného a skutečně nového vedení — potřebovat zřetelné a jasné pojmenování a prosazování programových priorit, které budou rozeznatelné jako sociálně demokratické. Otázky jako dostupnost bydlení, pomoc lidem ohroženým exekucemi nebo podpora částečných pracovních úvazků jako efektivní pomoc matkám hledajícím zaměstnání by mohly patřit mezi ně.
S Chovancem, Zimolou atd. nejde přece dělat nic... Projekt béčková SPD nebo béčkové ANO nemůže uspět.
ČSSD by tedy měla dát ANO především programové podmínky pro podporu jeho vlády, přičemž její personální účast by mohla být docela malá. Příslušné body by ovšem měly být ve straně prodiskutovány a poté schváleny. Mělo by jít o radikální, ale nikoliv nereálné požadavky. Podle mě by sociální demokraté měli trvat na začlenění např. těchto bodů do programového prohlášení vlády:
1. Zvýšení zdanění zisků bank o 6 procentních bodů (s tím, že
strana sama bude mít v programu pro budoucí volby navýšení o dalších 6%)
2. Zvýšení daně z příjmu fyzických osob nad 1 mil. Kč ročně o 6% (s tímtéž dodatkem)
3. Prodloužení minimální dovolené pro zaměstnance na 5 týdnů
4. Každoroční přidávání 1 státního svátku mezi ty, kdy zůstávají velké obchody uzavřeny
5. Výplata 50% mzdy po první 3 dny nemoci
6. "Zastropení" výše částky,která může být vymáhána vzhledem k částce dlužné (u malých částek dvojnásobkem, dále podle příslušného vzorečku
Možná by stálo za to, inspirovat se Německem a aktuálně zařadit právo zaměstnanců na zkrácení pracovní doby ve velkých průmyslových podnicích na 25 hodin týdně aspoň po dobu 1 roku. Dalo by se uvažovat i o přetavení trapné protiimigrační rétoriky v přijatelný požadavek nepovolit zvýšení počtu zahraničních pracovníků.
Bylo by asi namístě přidat ještě jeden nebo dva důležité body a trvat na splnění šesti.
P.S. Já osobně bych měl zajisté jiné, určitě méně standardní požadavky, snažím se však vžít do pozice a identity ČSSD.
Jako příčinu odstředivých sil v EU označuje příkladně nedostatečnou deregulaci ap. - tedy neplnění neoliberální mantry
Což je postoj, který chápu jako rezignaci na nedokončený proces demokratizace postkomunistické společnosti tlumením izolacionistických a jiných nesuverénních občanských postojů způsobených ideologickým zmatkem rozpadu komunismu a krize neoliberální fáze kapitalismu.
Nerad bych si vyslechl v naší kavárně i mojí hospodě reakci na Makronův záměr -
založit síť evropských univerzit - do roku 2024 jich má být po Evropě minimálně 24, kdy studující budou absolvovat v cizí zemi a semináře minimálně ve dvou jazycích -,
který vychází z přesvědčení, že soudržnost Evropy nespočívá ve společné armádě, penězích a ministru financí, ale v tom co Evropu nejsilněji sdružuje - v kultuře a vzdělání.
Co s tím aby 24 univerzit většině nepřišlo jako teror z ošklivého cizího světa ...bych zvědavě smutně dodal.
Třeba by se dal Macron přesvědčit, aby se při tom zakládání přihlásil k myšlenkám jistého Karla z rodu Lucemburků.
A to tak aby se jim na líčku zjevil okouzlený úsměv plný pochopení a pokory.........bych opět smutně namítl.
Ale lze sledovat epochy více či méně sociálně příjemnějšího východiska ze společenské krize v modu kapitalistické morálky.
New deal byla odpověď zdařile opřená o kultivaci romantické myšlenky humanismu, kdežto fašismus byla odpověď výrazně zdařile opřená o nutkavé vylučování cizího, sebepřeceňování, podmaňování.
Možnost řešení krize kapitalismu tak ověřeně nabízí různá vyústění - neliberální nedemokratický kapitalismus nebo liberální sociální kapitalismus.
Krizi kapitalismu dnes lze řešit alla Macron, nebo alla Trump.
Vivat Emmanuel ......bych dodal.
Ovšem, ten Macronův projekt se zdá být řešením skutečně naprosto fiktivním. Ten vůbec neřeší problémy kapitalismu, a ani se o to nesnaží; jenom se pokouší stávající rozpory překrýt jakousi univerzalistickou pospolitostí úzké elity vzdělanců, kteří by si mohli dovolit studovat na oněch exkluzivních "evropských univerzitách".
Chtěl jsem jen poukázat na způsob vlivu elit vzdělanců na jakost a délku mezidobí zákonitých ostrouhávání.
Taková intermezza jsou zásluhou trucovitých vzdělanců někdy i doprovázena prožitkem civilizačního přínosu ...bych dodal.