Má ČSSD jít do vlády s ANO? Poměrně často jsem v posledních týdnech mezi sociálními demokraty slyšel následující argumentaci: Babiš bude dál vykrádat sociálně demokratický program, bude chytře dělat kroky, které těžko budeme moci kritizovat — jako třeba zvyšování penzí. Sociální demokracie tak nebude ani opozicí ani vládou, nebude ničím. V opozici se tentokrát ztratí, bude to úplně jiné, než když zleva kritizovala vládu Mirka Topolánka nebo Petra Nečase.

K tomu přistupuje obecná poučka, která platí pro všechny úrovně vládnutí počínaje tou komunální: vždycky je lepší být při tom, než být mimo. Jako opozice, jak slýchám, máte minimální šanci cokoli prosadit, ovlivnit. V koalici můžete prosazovat vlastní program a zároveň efektivně bránit věcem, které prosazuje koaliční partner a se kterými nesouhlasíte. Takto argumentuje pro vládní účast jeden z uchazečů o křeslo předsedy ČSSD Jan Hamáček.

Podle dalšího z kandidátů na předsedu, bývalého šéfa vojenské rozvědky Miroslava Krejčíka, je povinností sociální demokracie přispět k tomu, aby Česká republika měla stabilní vládu, a tedy aby myslela víc na prospěch státu než na prospěch vlastní. Je pravděpodobné, že podobného názoru bude nemalá část delegátů hradeckého sjezdu.

Proti bude obava z toho, že další vládní spolupráce s Babišovou stranou ČSSD zcela vysaje, znevěrohodní. Po propadu v podzimních sněmovních volbách byla velice silná spontánní reakce napříč sociální demokracií vyzývající k odchodu do opozice jako jediné možnosti, jak se dát dohromady. Je otázka, zda několik měsíců po volbách spíš nepřevládne strach z opozice spojený s touhou zůstat „u toho“. Důvody se vždy nějaké najdou. Třeba ten, že vládní angažmá dodá straně několik viditelných tváří navíc, jak také říká Jan Hamáček.

↗

Podle Jana Hamáčka lze v koalici prosazovat program i bránit tomu, s čím nesouhlasíte. Foto archiv DR

Zůstává samozřejmě problém trestně stíhaného premiéra. Zatím je to pro ČSSD podle úřadujícího předsedy a dalšího kandidáta na předsednické křeslo Milana Chovance nepřekročitelná překážka. Jak dlouho ale zůstane nepřekročitelná a za jakou cenu bude překročena? Z kandidátů na předsedu vládu s ANO jednoznačně odmítl pouze outsider voleb, poličský zastupitel Jan Jukl. Jan Hamáček už považuje účast ve vládě s trestně stíhaným premiérem za představitelnou, je to pro něj méně špatné řešení než předčasné volby. 

Těžko také očekávat, že by ČSSD dokázala trvat třeba na další podmínce formulované v polovině ledna, že totiž ANO nemá mít resorty vnitra, spravedlnosti a financí. Nepoměr mezi silou ČSSD a ANO je dnes zkrátka příliš velký a případná jednání o vládě by podle toho vypadala.

Pro sociální demokraty musí být smutné sledovat rovněž to, jak ANO, KSČM, SPD a Piráti jednají o obecném referendu. ČSSD prosazuje obecné referendum dlouhodobě a nyní je pouze v postavení přihlížejícího. Role těch, kdo referendum aktivně prosazují — byť s odlišnými názory na jednotlivé parametry — jsou obsazené, role opozice ovšem také (tak jako dříve především ODS). ČSSD stojí stranou.

Dilemata české sociální demokracie možná mají obecnější platnost. Její programové priority úspěšně přejímají jiní, což pak zpětně nemilosrdně odhaluje vyprázdněnost sociálnědemokratické politiky. Když při stanovení podmínek pro vládní účast došlo na program, jmenovala ČSSD ústy Milana Chovance bezpečnost, růst mezd a důchodů a podporu rodin s dětmi. Jsou to důležité věci, ale těžko v tom hledat něco specifického pro sociální demokracii, k podobným prioritám by se mohl přihlásit na české politické scéně téměř kdokoli.

Bude zajímavé sledovat, jak se k otázce vládní účasti postaví sjezd ČSSD a nově zvolené vedení. S jistotou se dá říci předem pouze to, že pro další přežití bude česká sociální demokracie — kromě věrohodného a skutečně nového vedení — potřebovat zřetelné a jasné pojmenování a prosazování programových priorit, které budou rozeznatelné jako sociálně demokratické. Otázky jako dostupnost bydlení, pomoc lidem ohroženým exekucemi nebo podpora částečných pracovních úvazků jako efektivní pomoc matkám hledajícím zaměstnání by mohly patřit mezi ně.