Nedávno na stránkách DR komentoval Filip Outrata dokument Start pro náš restart, který si činí nárok být zásadním příspěvkem do předsjezdové diskuse o dalším směřování ČSSD a k jehož autorství se hlásí jihočeská organizace ČSSD. Jelikož považuji otázku dalšího směřování ČSSD a obecně budoucnosti sociální demokracie v naší zemi za res publica (věc veřejnou), tímto článkem se zapojuji do diskuse.

Postupuji analýzou jednotlivých deseti bodů dokumentu k jejich závěrečnému vyhodnocení. Samozřejmě si nečiním patent na rozum, jakkoli mé vyhodnocení je nekompromisní. Zároveň doporučuji, pokud se někdo rozhodne můj článek číst, nechť se s desaterem předem seznámí.

1.Porozumění a návrat ke kořenům

Autoři desatera spojují „návrat ke kořenům“ se zacílením voličů, které volili ČSSD v minulosti: „zaměstnanci, senioři, lidi z menších měst a obcí, rodiny s dětmi, střední třída“. Ponechme stranou tvrzení autorů, že ČSSD tyto voliče opustila, resp. „experimentovala“ s jinými voliči. (Tento argument ostatně neodpovídá na zásadní otázku: Jak to, že když se Babiš i Sobotka před volbami dovolávali úspěchů dosluhující vlády, bývalí voliči ČSSD přešli k hnutí ANO?)

Podstatnější je, že autory uvedený výčet cílových skupin vyvolává zásadní pochyby, nepřehlédneme-li jeho ostentativní ignorování velkoměstských voličů. Kontinuální pokles podpory ČSSD probíhající zhruba od podzimu roku 2009 startuje úbytkem velkoměstských voličů. Již sněmovní volby v roce 2013 varovaly, že ČSSD se stane stranou menších měst a venkova a poslední volby to potvrdily.

Vynechání velkoměstských voličů je o to podivnější, pokud se autoři explicitně zmiňují o „střední třídě“, která je nejsilněji zastoupena právě ve velkých městech. Opominutí velkoměstských voličů nepovažuji za pouhé opomenutí autorů, ale za záměr, jak vyplyne z mého závěrečného hodnocení.

Kromě toho v souvislosti s „návratem ke kořenům“ se mohli autoři alespoň elementárně zmínit o nějaké, legitimizačním hodnotovém rámci, ve kterém se sociální demokracie tradičně pohybuje. Ať už jde o hodnoty osvícenství, obrana lidských práv, společnost emancipované práce, participativní demokracie, Masarykovy „ideály humanitní“ či jiný.

Pokud by totiž zvolili kterýkoli z těchto rámců, nemohli by například naříkat, že ČSSD prosadila inkluzi ve školách. A dali by tím najevo, že jsou uvědomělými sociálními demokraty, a nikoli jen nominálními příslušníky sociálně demokratické strany, pro které se dovolávání „kořenů“ stává bezobsažným politickým rituálem, když straně teče do bot.

2.Srozumitelnost

S autory desatera lze souhlasit, že ČSSD uškodily její nejasné postoje v takových tématech jako prezident, přijímání uprchlíků či zavedení Eura. Problém ale je, že na ně neexistuje uvnitř ČSSD (a potažmo mezi jejími voliči) jeden názor. A když se ptáme po příčině, pak opět narážíme především na hodnotovou nesrozumitelnost ČSSD.

Například v bodě 7 se autoři desatera opatrně zavazují k solidaritě s migranty, ale jejich mluvčí pan Zimola se vehementně přihlašuje k Miloši Zemanovi, který k migrantům nepociťuje ani špetku solidarity, protože je považuje za zakuklené teroristy. Takže ano, spor o Zemana je jeden z klíčových faktorů nesrozumitelnosti politiky ČSSD a oslabování její voličské podpory.

Tak jak rozděluje Zeman společnost, tak rozděluje členy a voliče ČSSD. Jak ale ukazuje příklad s migranty a zmíněná školní inkluze, tohle není nějaký osobní spor „zemanovců“ a „antizemanovců“. Spor o Zemana je už dávno sporem o základní směřování strany a této země.

3.Poctivost

Vnímání poctivosti politiků je jistě jeden z nejdůležitějších faktorů jejich důvěryhodnosti. Když ale autoři vyzývají, aby ČSSD poctivě přiznala, že nesplnila některé sliby (např. restituce, o čemž by se dalo diskutovat), nebo, že pochybila, když pomohla prosadit některá opatření jako zákaz kouření, EET či inkluzi (což je mimo diskusi, neboť to měla ve volebním programu, anebo to nebylo v rozporu s ním), odvádí tím jen pozornost od hlavní příčiny pochybností o poctivosti politiky ČSSD.

A tím je zaplétání mnoha jejich politiků do pochybných klientských vazeb a bezpočet jejich korupčních afér. Klientelismus a korupce začaly ničit ČSSD v momentě, kdy připustila vládnutí na půdorysu zemanovsko-klausovské opoziční smlouvy a nikdy se s tímto problémem nedokázala poctivě vypořádat.

Není divu, že se tak stala nástrojem různých lobbistů, často operujících na hraně a někdy i za hranou zákona. ČSSD jen dostihl stejný problém jako předtím ODS. Jestli chce ČSSD do budoucna znovu získat důvěru, klientelismus a korupce jsou primární problémy, které musí řešit.

4.Skromnost

Autoři správně vznáší požadavek, aby ČSSD prosazovala svůj program v permanentním živém rozhovoru s lidmi. A jistě platí, že být skromným politikem znamená, kromě poctivosti, rovněž nepohrdat míněním a potřebami voličů. To ale neznamená za každou cenu se tomuto mínění podbízet.

Dobrý sociálnědemokratický politik by se měl umět mínění svých voličů postavit, pokud je přesvědčen, že jsou v rozporu s hodnotami, tradicí a programem jeho strany. Například že na chudé patří přísnost; že zákaz kouření je nespravedlivý, protože popírá individuální svobodu; že rovná daň je spravedlivá, protože zdaňuje všechny stejnou sazbou; že stát se musí vést jako firma; že Romové jsou od přírody nepřizpůsobiví; že inkluze poškozuje talent; že neziskovky mají mlčet, protože nejsou nikým voleny; že uhlí a beton je lepší cesta k prosperitě než digitální ekonomika a podobně.

Takže tím, co chybí v tomto směru ČSSD, není ani tak „skromnost“, která může být maskovaným oportunismem, ale odvaha a trpělivost vysvětlovat svým potenciálním voličům kroky, které jim nemusí momentálně konvenovat, ale přitom mohou být

v obecnějším zájmu. A aby v tom byla strana úspěšná, musí se soustavně věnovat vzdělávání a výchově svých členů a veřejné osvětě. O tom však autoři desatera zřejmě netuší vůbec nic.

5.Rozhodnost

Autoři volají po silném lídrovi, což je žalostně málo. Strana potřebuje nikoli jednoho silného lídra, ale silné lídry na mnoha rozhodovacích úrovních. Kromě toho představy autorů o silném lídrovi, který „věci zařídí“, nebezpečně souzní s požadavkem „vlády pevné ruky“. A v kontextu poznámky, že ČSSD by se měla zbavit lídrů, kteří „alibisticky přejímali rozhodnutí evropských politiků“, se nelze vyhnout podezření, že volají po lídrech, kteří dokáží plout na laciné protievropské vlně. (Mimochodem, politici, kteří si říkají proevropští, by si konečně už měli prostudovat rozhodovací mechanismy EU a když se ji nelíbí, tak je začít měnit.)

Tedy nezbývá než opět konstatovat, že požadavek na rozhodnost politiků ČSSD je v prvé řadě otázkou sociálnědemokratických lídrů, kteří mají osvojeny sociálnědemokratický program a odvahu jej důsledně prosazovat. Bohužel, až příliš mnoho tak zvaných lídrů ČSSD její program pořádně nezná, příliš o něm nepřemýšlí, neúčastní se jeho tvorby a ve veřejném prostoru zastává postoje, které jsou s ním v rozporu.

6.Solidarita

Požadavek solidarity patří k ústředním hodnotám sociální demokracie. Ovšem způsob, jak o ní autoři desatera pojednávají, jen dokazuje, jak pokřiveně rozumí jejímu sociálnědemokratickému významu. Jestliže v podstatě začínají a končí svoji obranu solidarity potřebou zamezit zneužívání peněz vynakládaných na sociální pomoc, aby zbyly peníze na ty, co poctivě pracují, tak by se pod tímto požadavkem mohla podepsat každá pravicová strana.

Zde autoři desatera prokazatelně sdílejí neoliberální předsudek, bohužel obecně rozšířený ve veřejnosti i mezi sociálnědemokratickými voliči, o jakémsi masovém zneužívání sociálních dávek v České republice. Je to jen další důkaz jejich hodnotové dezorientace, neznalosti reálné praxe sociálnědemokratické politiky a reálného fungování systému pobírání sociálních dávek.

Pokud by jej znali, věděli by, že tento systém může být sotva „adresnější“, než je dnes, a že to byly sociálnědemokratické vlády, za kterých se proti tzv. zneužívání dávek přijímala nejdůslednější opatření. Není tedy divu, že v této otázce autoři desatera vycházejí vstříc populistickým náladám a ani slovem nenaznačí, kde je v otázce solidarity zakopán pes: v přetrvávajícím málo solidárním daňovém systému, v úniku daní a dividend do zahraničí, v odporu starostů vůči sociálnímu bydlení, ale také například ve velmi skromné humanitární a rozvojové pomoci plynoucí z České republiky v rámci zemí OECD.

7.Tolerance

Mohli bychom říci, že v požadavku tolerance se autoři snaží vypořádat s tématy nastolovanými tak zvanou kulturní levicí. Je známo, že tato témata štěpí české sociální demokraty na tak zvané liberální a konzervativní. Je třeba ocenit, že autoři dokumentu na první pohled nezastávají extrémní konzervativní postoje, které podporu práv homosexuálů, žen či migrantů zlehčují či výslovně odmítají.

Ovšem poznámka autorů desatera o „zdravém rozumu“ při bránění „extrémním formám pozitivních diskriminací“, respektive jejich odmítnutí, cituji, „nesmyslných vln současného feminismu, kdy přirozená mužská zdvořilost a galantnost při otevírání dveří, obdarování květinou nebo pomoc s nákupní taškou je vnímána jako úchylka a div ne trestána vězením“, je poněkud impertinentní a svědectvím naprosté ignorance současné teorie a praxe feministického hnutí, jež je integrální součástí sociálnědemokratické emancipační tradice. Proto se jen stěží lze ubránit vážným pochybnostem, zda jsou autoři desatera upřímně připraveni otázky společenské tolerance v oblasti práv diskriminovaných či znevýhodněných společenských skupin sociálnědemokraticky řešit.

8.Jednota

S autory desatera lze souhlasit, když zdůrazňují potřebu dosahování stranické jednoty svobodnou diskusí a výměnou názorů členů strany, společnou prací na programových dokumentech a pododbně. Nemá-li jít ovšem o fráze, které mají tišit vlnu nespokojenosti řadových členů vzedmutou po každých neúspěšných volbách, problém by se měl postavit mnohem radikálněji.

V ČSSD chybí vnitřní demokratické mechanismy, které umožňují, aby se svobodná diskuse promítla i do svobodné volby lídrů na všech úrovních. Proč autoři desatera nehovoří například o potřebě nefalšovaných primárek, ve kterých budou o pořadí na kandidátkách rozhodovat členové strany a nikoli nejrůznější regionální a lokální mocenská bratrstva? Proč autoři nepřemýšlejí o dalších opatřeních, která by dokázala účinně bránit tomu, před čím varují: „Členové ČSSD nesmí být figurkami v hlasovací mašinérii, jejichž hlas zajímá funkcionáře jen na volebních konferencích.“

Pokud strana konečně nepřistoupí k důsledné demokratizaci svých volebních mechanismů a celého svého vnitrostranického života, po kterých členská základna volá dlouhé roky, nemůže být tento požadavek jednoty nikdy naplněn a nanejvýš půjde o demagogický výkřik těch, kteří jsou momentálně nespokojeni, že nejsou součástí stranického establishmentu.

9.Otevřenost

Autoři desatera správně zmiňují potřebu větší otevřenosti strany v souvislosti s osvojováním si nových moderních programových témat. Tohle však není ten největší problém, jak ukazuje například téma digitalizace ekonomiky (Průmysl 04), ke které se strana hlásí ve svém volebním programu i v dalších dokumentech. Chce-li ovšem kdokoli v ČSSD řešit problém její otevřenosti, měl by především obrátit pozornost k faktu dlouhodobého úbytku jejích členů a její stále větší uzavírání vůči politicky aktivním složkám občanské společnosti.

Místo toho, aby strana udržovala úzké kontakty s aktivisty občanských sdružení za účelem budování širší veřejné podpory svého programu, tak je vrchnostensky okřikuje, aby se do politiky nepletli, „protože je nikdo nevolil“. Představa, že participovat na řešení společenských problémů mohou jen politické strany, je v hlubokém rozporu s tradicí sociální demokracie jako hnutí a jeho s pojetím demokracie, do které je třeba vnášet deliberativní a participativní prvky.

Ovšem skutečně katastrofálním handicapem ČSSD, opět autory desatera pomíjeným, je její naprostá nepružnost přijímat nové členy. Nejde, bohužel, jen o nějaký administrativní šlendrián, ale mnohdy o záměrnou sabotáž, jež má bránit pašalíky lokálních bafuňářů, o které by mohli s příchodem nových schopnějších členů přijít. Strana tak připomíná obleženou pevnost a Lidový dům zakletý zámek.

Jak si ještě nyní strana představuje tak zvanou otevřenost, nejlépe dokládá nedávné povolební rozhodnutí o charakteru příštího stranického sjezdu, který by měl otevřeně a co nejsvobodněji jednat o příčinách volebního debaklu a rozhodnout o prvních zásadních krocích k nápravě. Naopak se zdá, že půjde o nejuzavřenější sjezd všech dob — s nejmenším počtem delegátů, poslanců a senátorů, členů odborných komisí, zástupců mimostranické sympatizující veřejnosti. K čemu má asi takto připravovaný sjezd sloužit a k jakým výsledkům může dospět, si lze logicky domyslet.

10.Totální mobilizace

Při přečtení názvu této pasáže dokumentu by čtenář očekával alespoň stručný výčet strategických opatření, které třeba v tomto čase přijmout za účelem zahájení znovudobytí ztracených politických pozic. Místo toho se zde autoři zmiňují o několika druhořadých organizačních opatřeních.

Zdá se, že jedinou strategií, ke které se autoři ve své provincionální omezenosti v potu tváře dopracovali, je výzva: „Vzhůru do hospod, na fotbal a na vesnické tancovačky!“. Ale proč ne? Souhlasit lze jistě s návrhem maximálního využití elektronických prostředků s cílem zpružnit vnitrostranickou komunikaci i s návrhem rozšíření kompetencí nejužšího vedení; tedy pokud tato opatření nemají vést k tuhé centralizaci stranického rozhodování, to znamená budou-li zároveň doprovázena opatřeními na posilování vnitrostranické demokracie na všech úrovních a rovněž rozšířením odborných kapacit Lidového domu.

Návrh autorů desatera na jeho prodej je ovšem poněkud nedomyšlený a jen dalším svědectvím jejich lhostejnosti k historii a hodnotám ČSSD. Otázka vlastnění Lidového domu není totiž jen otázkou finanční, ale navýsost politickou. Lidový dům je historickým svatostánkem ČSSD, jedno ze svědectví dějin této strany. Je významným symbolem zvyšujícím respekt k její značce uvnitř i navenek.

Na koupi Lidového domu se skládali drobnými mincemi zakládající členové a sympatizanti strany. Do znovunabytí Lidového domu strana vložila značný politický kapitál. Toto veškeré úsilí by nemělo být promrháno. Tedy nikoli prodávat Lidový dům, ale učinit jej symbolem oné otevřenosti strany vůči veřejnosti a případně lépe komerčně jej využít: to jsou výzvy, před kterým stojí nové vedení strany.

Sečteno, podtrženo

Co říci na závěr? Autoři dokumentu jsou zřejmě přesvědčeni, že v předsjezdové diskusi předkládají návrh, který by měl vyvolat výjimečnou pozornost a pomoci vyřešit rébus, jak by se měla ČSSD opět stát silnou a respektovanou stranou. Proto je třeba tomuto dokumentu věnovat pozornost, zvláště pokud je pod ním podepsán jeden z kandidátů do budoucího nejužšího vedení strany, bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola.

Jenže pečlivá analýza desatera se nemůže vyhnout závěru, že se nám tu nabízí dokument, který je formou i obsahem spíše než inspirací vážným varováním. Autorům desatera nelze upřít, že nastolují řadu témat, kterými se ČSSD bude muset rychle začít zabývat. Mnohé a často ty nedůležitější témata však zcela opomíjejí (hodnotové zakotvení stran, problém velkoměstských voličů, korupce a klientelismus, vztah k občanské společnosti, demokratizace vnitrostranického života, výchova a vzdělávání lídrů a pododbně)

Je evidentní, že autorům chybí schopnost hlouběji se zamyslet nad komplexností příčin a východisek řešení úpadku ČSSD. Jde tu však o neschopnost či neochotu? Důraz bych položil na to druhé. Neboť analýza textu, respektive toho, co je v něm explicitně a implicitně řečeno, naznačeno a nedořečeno, vede k logickému závěru, že nám tu není upřímně předkládán dokument k otevřené diskusi, ale propagandistický traktát, jenž má sloužit k sebeprezentaci jedné mocenské skupiny, která má už jasno a ví dobře, co chce: převzít na sjezdu moc a uskutečnit nikoli „restart“ sociální demokracie, ale odstartovat její transformaci v národně-sociální stranu.

Co to bude za stranu? Strana, která bude mít slovo demokracie už jen v názvu, neboť rezignuje na jeho strategický význam v levicové teorii a praxi; tedy strana usilující nikoli o rozvoj demokratických metod vládnutí, ale o „pořádek“ nastolovaný „pevnou rukou“ Miloše Zemana. Strana, která odhodí témata kulturní levice a práv menšin jako zbytečnou veteš a rozmar levicových intelektuálů.

Strana, která bude hledat voličskou podporu v moudré ostražitosti „venkovského a maloměstského lidu“ před dezintegračními vlivy velkoměsta, europeizace a globalizace, ale rovněž v jeho provinciální kulturní omezenosti a xenofobní předpojatosti; jinými slovy, strana fiktivního konfliktu „venkovská hospoda versus městská kavárna“, který od skutečných společenských konfliktů odvádí pozornost.

Strana, která bude hlásat, že na chudé platí přísnost, a že kdo nepracuje, ať nejí. Strana, která si bude říkat „pro-evropská“, dokud bude Česká republika čistým příjemcem evropských fondů, ale ve vnitřní politice bude chtít urvat co nejvíce politických bodů na šíření protievropských pomluv. Strana, která bude asistovat projektu evropské „konzervativní revoluce“ z dílny Kaczyńského a Orbána; tedy politice, která nakonec donutí staré členské země EU jít vlastní cestou bez nás.

Strana, která bude hledat nové geopolitické zakotvení naší země v stále těsnějším přimykání se k ruskému dubisku a Číně a bude to nazývat „budováním mostů“ mezi Východem a Západem. Strana, která definitivně ztratí ambici stát se opět silnou, nezávislou a sebevědomou, aby dobře sloužila Babišovi jako druhořadý satelit politické divize Agrofertu.