Nedávno na stránkách DR komentoval Filip Outrata dokument Start pro náš restart, který si činí nárok být zásadním příspěvkem do předsjezdové diskuse o dalším směřování ČSSD a k jehož autorství se hlásí jihočeská organizace ČSSD. Jelikož považuji otázku dalšího směřování ČSSD a obecně budoucnosti sociální demokracie v naší zemi za res publica (věc veřejnou), tímto článkem se zapojuji do diskuse.

Postupuji analýzou jednotlivých deseti bodů dokumentu k jejich závěrečnému vyhodnocení. Samozřejmě si nečiním patent na rozum, jakkoli mé vyhodnocení je nekompromisní. Zároveň doporučuji, pokud se někdo rozhodne můj článek číst, nechť se s desaterem předem seznámí.

1.Porozumění a návrat ke kořenům

Autoři desatera spojují „návrat ke kořenům“ se zacílením voličů, které volili ČSSD v minulosti: „zaměstnanci, senioři, lidi z menších měst a obcí, rodiny s dětmi, střední třída“. Ponechme stranou tvrzení autorů, že ČSSD tyto voliče opustila, resp. „experimentovala“ s jinými voliči. (Tento argument ostatně neodpovídá na zásadní otázku: Jak to, že když se Babiš i Sobotka před volbami dovolávali úspěchů dosluhující vlády, bývalí voliči ČSSD přešli k hnutí ANO?)

Podstatnější je, že autory uvedený výčet cílových skupin vyvolává zásadní pochyby, nepřehlédneme-li jeho ostentativní ignorování velkoměstských voličů. Kontinuální pokles podpory ČSSD probíhající zhruba od podzimu roku 2009 startuje úbytkem velkoměstských voličů. Již sněmovní volby v roce 2013 varovaly, že ČSSD se stane stranou menších měst a venkova a poslední volby to potvrdily.

Vynechání velkoměstských voličů je o to podivnější, pokud se autoři explicitně zmiňují o „střední třídě“, která je nejsilněji zastoupena právě ve velkých městech. Opominutí velkoměstských voličů nepovažuji za pouhé opomenutí autorů, ale za záměr, jak vyplyne z mého závěrečného hodnocení.

Kromě toho v souvislosti s „návratem ke kořenům“ se mohli autoři alespoň elementárně zmínit o nějaké, legitimizačním hodnotovém rámci, ve kterém se sociální demokracie tradičně pohybuje. Ať už jde o hodnoty osvícenství, obrana lidských práv, společnost emancipované práce, participativní demokracie, Masarykovy „ideály humanitní“ či jiný.

Pokud by totiž zvolili kterýkoli z těchto rámců, nemohli by například naříkat, že ČSSD prosadila inkluzi ve školách. A dali by tím najevo, že jsou uvědomělými sociálními demokraty, a nikoli jen nominálními příslušníky sociálně demokratické strany, pro které se dovolávání „kořenů“ stává bezobsažným politickým rituálem, když straně teče do bot.

2.Srozumitelnost

S autory desatera lze souhlasit, že ČSSD uškodily její nejasné postoje v takových tématech jako prezident, přijímání uprchlíků či zavedení Eura. Problém ale je, že na ně neexistuje uvnitř ČSSD (a potažmo mezi jejími voliči) jeden názor. A když se ptáme po příčině, pak opět narážíme především na hodnotovou nesrozumitelnost ČSSD.

Například v bodě 7 se autoři desatera opatrně zavazují k solidaritě s migranty, ale jejich mluvčí pan Zimola se vehementně přihlašuje k Miloši Zemanovi, který k migrantům nepociťuje ani špetku solidarity, protože je považuje za zakuklené teroristy. Takže ano, spor o Zemana je jeden z klíčových faktorů nesrozumitelnosti politiky ČSSD a oslabování její voličské podpory.

Tak jak rozděluje Zeman společnost, tak rozděluje členy a voliče ČSSD. Jak ale ukazuje příklad s migranty a zmíněná školní inkluze, tohle není nějaký osobní spor „zemanovců“ a „antizemanovců“. Spor o Zemana je už dávno sporem o základní směřování strany a této země.

3.Poctivost

Vnímání poctivosti politiků je jistě jeden z nejdůležitějších faktorů jejich důvěryhodnosti. Když ale autoři vyzývají, aby ČSSD poctivě přiznala, že nesplnila některé sliby (např. restituce, o čemž by se dalo diskutovat), nebo, že pochybila, když pomohla prosadit některá opatření jako zákaz kouření, EET či inkluzi (což je mimo diskusi, neboť to měla ve volebním programu, anebo to nebylo v rozporu s ním), odvádí tím jen pozornost od hlavní příčiny pochybností o poctivosti politiky ČSSD.