Hluboké sebeneporozumění sociální demokracie

Karel Hrubý

Poslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý ve svém komentáři upozorňuje, že současná česká sociální demokracie opět přehlíží základní myšlenku určující její směřování: bez demokracie není možné dosáhnout sociální spravedlnosti.

Během dvaasedmdesáti let, které nás dělí od konce druhé světové války, pochopila sociální demokracie už podruhé nesprávně vlastní identitu a historické poslání strany. Poprvé se octla v rozpacích hned v roce 1945, kdy šlo v nové politické situaci o to, zda má trvat na demokratických principech, které byly vtěleny už do zakladatelského břevnovského sjezdu v roce 1878 — anebo zda se má „přizpůsobit situaci“ a připojit se k „radikálnějšímu“ pojetí demokracie, jak ho v té době hlásala silnější KSČ.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Místo aby trvala na svých demokratických principech, rozhodla levice strany, vedená tehdejším premiérem Zdeňkem Fierlingerem, že dá přednost „uskutečnění socialismu“ revoluční cestou ve spolupráci s komunisty před čistotou demokracie a zajištěním občanských svobod. Tato směrnice byla vtělena do poválečného programu strany, přijatého v říjnu 1945. Přineslo jí to porážku ve volbách roku 1946 a  odklon značné části členů ke KSČ: rozhodli se jít „raději rovnou ke kováři než zůstávat u kováříčka“. A také dalších, kteří odcházeli ze strany zklamáni její oportunitou, která v dané situaci dávala v sázku demokratické uspořádání Československa, jež se octlo pod silným vlivem stalinské diktatury Sovětského svazu.

Nepomohlo ani, že staří členové strany ve spojení s proudem Václava Majera dosáhli toho, že na listopadovém sjezdu 1947 v Brně byl Fierlinger z předsednictví sesazen a nahrazen Bohumilem Laušmanem. V únoru 1948 se vážky vlivu ve straně znovu převrátily. Za podpory komunistů při defenzivním postoji Bohumila Laušmana se podařilo levičákům v ústředním výkonném výboru porazit proud tradiční sociální demokracie reprezentovaný Václavem Majerem a strana pod obnoveným vůdcovstvím Fierlingerovým šla strmě do náruče KSČ.

Pod vedením Zdeňka Fierlingera se strana rozhodla uskutečnit socialismus revoluční cestou. Repro DR

V červnu 1948 nastalo „sloučení“. Je dobře si připomenout, o jaké „sloučení“ šlo: 48 962 z 371 581 členů strany (13,2 procenta, tedy zhruba jen osmina všeho organizovaného členstva) podepsalo přihlášku do KSČ. Pod tlakem příštích měsíců podlehlo nátlaku ještě několik desítek tisíc členů. Ale více než 200 000 sociálních demokratů sloučení odmítlo. Přesto byla strana oficiálně „vtělena“ do KSČ, která také získala její velký majetek. Dík tomu, že strana přežívala v ilegalitě a v exilu, kde konala řádné sjezdy a volila své představitele, byl nakonec z velkého majetku strany zachráněn alespoň Lidový dům v Hybernské ulici, který byl po pádu komunismu soudně vrácen ČSSD.

Druhé neporozumění

Podruhé ČSSD neporozuměla vlastní identitě a poslání letos v červnu. Poté, co se prezident Zeman snažil ponížit jejího předsedu na pražském Hradě, bylo zřejmé, že je to Zemanův další záměrný krok proti vládní straně ve snaze oslabit její pozici a dát větší váhu hnutí ANO, kterému od posledních voleb vzrůstaly volební preference. Bylo jasné, že Zemanovy pokusy o autoritativnější vykonávání funkce prezidenta ve spojení s hnutím, které se prezentovalo jako zastánce větší míry přímé demokracie, v níž stát bude řízen podobně jako podnik svým šéfem, tedy předsedou ANO, směřuje k přestavbě naší demokracie. Při posilování jiných netradičních hnutí jako Okamurovy SPD a Pirátů a při stále stabilní podpoře voličstva komunistům (KSČM) to avizovalo přímé ohrožení dosavadního demokratického uspořádání. V této chvíli se nabízela sociálním demokratům příležitost alarmovat veřejnost a jít do voleb pod heslem obrany demokracie.

Strana k tomu byla svou identitou a svým historickým osudem kvalifikována. Za 139 let své existence byla nucena vést svůj život v ilegalitě a v exilu plných 47 let (6 let za vlády nacistů, 41 let za vlády komunistů), tedy prakticky třetinu svého trvání. Kdykoli byla potlačena strana, byla potlačena v naší zemi i demokracie; jiné demokratické strany živořily alespoň jako součást Národní fronty řízené komunisty, a tak si zachránily alespoň své majetky. Místo toho, aby v té chvíli plně podpořila svého předsedu a přihlásila se hlasitě k obraně demokracie, které hrozil převod v autoritativnější způsob vlády, však sociální demokraté obětovali svého předsedu a vedli volební boj šedivě průměrným stylem ke své drtivé porážce.

Ani tato porážka, zdá se, je však nevyburcovala z politického blouznění. Objevil se — zatím neplatný — návrh na nového předsedu, který sice není členem strany, ale který si jako poslanec rychle zajistil jako svého asistenta bývalého hejtmana jihomoravského kraje Haška. Ten proslul především svým neblahým spojením s prezidentem Zemanem (Lánská schůzka), který ho chtěl po volbách v roce 2013, v nichž ČSSD zvítězila, použít k rozkolu v sociálně demokratické straně a k odstranění Bohuslava Sobotky, k němuž — stejně jako ke straně, která ho nepodpořila v prezidentských volbách proti Václavu Klausovi — chová zjevnou antipatii.

Přesto vedení ČSSD nevylučuje, že strana nebude proti znovuzvolení Miloše Zemana, který jí v posledním desetiletí projevoval škodolibé nepřátelství. Znovu se tedy projevují v sociální demokracii snahy rozumět svému poslání jako oportunistickému kličkování a nadbíhání „radikálnějším“ řešením namísto rozhodné obrany demokracie v zápase, který některé „pragmatiky“ ve vedoucích grémiích strany zřejmě děsí svým „idealistickým“ charakterem.

Ale bez ideálu by nebyla sociální demokracie tou velkou stranou, kterou až do dneška byla. Neboť identita není jen to, čím jsme nyní, ale také to, čím chceme být. Bez ideálu, bez jednoznačného přihlášení se k demokratické cestě do budoucnosti, riskuje ČSSD podléháním svým „pragmatikům“ nebezpečí daleko větší. Nejde už jen o její budoucí vliv ve státě, ale především o to, kterým hodnotám podřídí svou politiku. Zda naplní své poslání, či zda se odklonem od své historické identity přetaví v jednoho z mnohých lovců politického vlivu a politických funkcí ve státě, kterému už budou dominovat nedemokratické, autoritativní síly.

Mezinárodní hnutí sociálních demokratů už dávno poznalo, že bez demokracie není ani zápas o spravedlivější uspořádání státu možný. Nejpozději od Godesberského programu německé SPD z roku 1959 se toto zjištění stalo orientační střelkou politiky všech sociálně demokratických stran. Neboť podstata sociální demokracie je vyjádřena už v jejím jméně: je především demokracií, jejímž úkolem je dosažení sociální spravedlnosti.

Toho by si měli být i dnes ve vedení ČSSD jasně vědomi. Tím by se otevřela šance oslovit i demokraticky smýšlející voliče stojící mimo stranu. Úkol dnes stejně jako dříve je bránit demokracii (ústavu, instituce, ducha), aby mohlo být dosaženo vyšší úrovně života společnosti v spravedlivě uspořádaném státě demokratickou cestou — a nikoli „přímějším“ rozhodováním „šéfů“, kteří sami mají jiné priority.

    Diskuse
    December 1, 2017 v 9.4
    Tento text byl měl mít před sebou každý delegát únorového sjezdu ČSSD, až bude řeč o poučení z minulého vývoje. A měl by o něm i popřemýšlet, jinak této straně hrozí další únorová smrt.
    December 1, 2017 v 9.52
    Čtou a přemýšlejí?
    Před časem si Lubomír Zaorálek postěžoval, že lidé nečtou programy politických stran. Tedy je otázka, zda jsou v sociální demokracii politici, kteří takovéto texty čtou, přemýšlejí o nich, zpracovávají historickou zkušenost a formulují program pro budoucnost. Pokud tam jsou, tak jsou zatím neviditelní, alespoň pro širší veřejnost.
    December 1, 2017 v 9.58
    a hlavně neslyšitelní
    Slyšet jsou naopak Zemanovi pohrobci, kteří vylučují Jakuba Patočku ze strany, chtěli by zbavit Sobotku poslaneckého křesla či dostat pučisty zpátky do vedení strany.
    MP
    December 1, 2017 v 11.31
    Milanovi Znojovi
    Ty pořád předpovídáš sociální demokracii nějakou smrt. Jednou podle Dahrendorfa "podivnou", podruhé druhou únorovou. Optimisto!
    Obávám se, že tu českou čeká něco mnohem horšího, než smrt. Senilní přežívání, které bude integrované koryty (pro věrchušku sekty jich není třeba tak moc), poněkud nahnědlé a bude spolehlivě blokovat možnou politickou artikulaci a reprezentaci levicových témat.

    Vím, že v té straně je spousta lidí, pro které je podobný vývoj naprosto nepřijatelný a budou se mu bránit. Že i dnes možná mezi členy ČSSD převažují. Ale tři měsíce před sjezdem nevidím tým (nebo osobnost, ale já si na vůdce nepotrpím, raději bych ten tým), který by rozhodně bojoval o jinou variantu -- a bez toho to v politice nejde.

    Obvykle to nevyzní jako chvála, když se řekne, že článek vyslovil staré a známé pravdy. Ale bylo to potřeba udělat a dík Karlovi Hrubému za to.
    JP
    December 1, 2017 v 15.0
    Alarmovat veřejnost?...
    "V této chvíli se nabízela sociálním demokratům příležitost alarmovat veřejnost a jít do voleb pod heslem obrany demokracie."

    Vždyť takoví "alarmující" tady jsou: Deník Referendum, Fórum 24. Jenže jaksi není k nalezení nikdo, kdo by se chtěl nechat alarmovat. A kdyby se celá sociální demokracie chtěla stylizovat do role statečného rytíře bojující za samotné udržení demokracie ve státě - u naprosté většiny národa by se tím stala jenom zcela směšnou. To je prostě reálný fakt.
    December 1, 2017 v 20.7
    Ne alarmovat, ale přemýšlet a pracovat!
    "Rozčilení není program" říkal už Masaryk a totéž by se dalo říci o alarmování či mobilizaci, kterou svého času podnikal Klaus, nyní před volbami Kalousek. Klaus mobilizoval proti levici, Kalousek sice tvrdil, že na obranu demokracie, ale nikdo mu to moc nevěřil, protože už je ve vrcholné politice čtvrt století a bylo příliš zřejmé, že se tam ještě chce udržet. Ale demokracie zde zřejmě ohrožená je a sociální demokracie má demokracii ve svém názvu i programu, Jestli sociální demokracie neví, co by mohla a měla dělat vedle vyhlášení války levné práci, což je spíše program pro odbory než pro politickou stranu, tak jí asi není ani rady ani pomoci. Pro začátek by možná stačilo, kdyby se v sociální demokracii zamysleli nad tím, co jim sděluje Karel Hrubý.
    December 3, 2017 v 9.22
    Láska i demokracie procházejí žaludkem
    Vyzývat k boji za demokracii smrdí kýčem. Co hůř, pro lidi, kterým se vede mizerně, to smrdí obhajobou kapitalismu, který jim zničil život.

    Přitom demokracie, tedy vláda lidu, znamená spravedlivý podíl každého člověka vládě — a jakýpak mám asi podíl na vládě, když nevládnu ani svým vlastním životem, nemám co jíst, kam složit hlavu a v co doufat do budoucnosti?

    První povinností sociální demokracie je být sociální. Demokracie je až druhá v pořadí — samozřejmě nutná, ovšem vyplývající právě ze sociálnosti, protože chovat se nedemokraticky znamená pošlapávat něčí práva a pošlapávat něčí práva znamená být asociální.

    Sociální demokrati vždycky zrazovali, taková už je jejich tradice. Vždycky zrazovali demokracii, a to vždycky tak, že zradili sociálně potřebné, že obětovali zájmy chudých hladkému chodu státní správy, vlastnímu podílu na moci nebo abstraktnímu ideálu demokracie, kterým jim mávali před očima zástupci zájmů majetných tříd.

    Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociálně demokratičtí ministři v čele s premiérem zdráhají ohrozit vládní spolupráci otevřeným veřejným střetem s Babišem o zvyšování mezd, důchodů a životního minima, spokojí se s tím, co „dá Babiš‟, a nechají ho veřejně se chlubit, že on to byl, kdo „dal peníze na důchody‟, když dokonce i sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí obhajuje po babišovsku nerozmrazení životního minima po předchozích asociálních pravicových vládách, že prý je potřeba motivovat lidi k práci — ne výší mzdy, ale bídou nezaměstnaných. Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociální demokracie nejen zdráhá bojovat otevřeně a veřejně proti Babišovu hnutí ANO za zákon o sociálním bydlení, ale dokonce v Brně sabotuje projekt sociálního bydlení, podporovaný hnutím ANO.

    Stejně těžké je bránit demokracii proti Okamurovým fašistům z SPD, když nejen že sociálně demokratický ministr vnitra podporuje a propaguje šikanu cizinců, krerou už Okamura nebude mít mnoho možností zhoršit, ale především nedělá nic nelidským systémem exekucí, který dokonce v minulosti pomáhala zavádět. Proč by měly oběti exekucí volit raději ČSSD než ANO, když jenom ministr spravedlnosti za ANO udělal něco pro aspoń mírné zlepšení jejich mizérie a bezmoci? A jak je má ČSSD přesvědčit, aby nedaly Okamurovým fašistům šanci ukázat, jak to myslí se svým slibem moc exekutorů zásadně omezit?

    Naskočit těsně před volbami na kampaň odborů „Konec levné práce‟ bylo to nejlepší, co ČSSD udělala, a možná i nejlepší, co mohla udělat, když už nechala věci dojít tak daleko. Přišlo to pozdě a sliby těsně před volbami nemohly napravit dluhy z předchozího vládnutí, a vůbec z celé minulosti, ve které strana vždy měla větší či menší podíl na moci, přesto soudím, že bez této kampaně mohla ČSSD ve volbách dopadnout ještě hůř. V zásadě schvaluji i Sobotkův pokus odstavit od moci Andreje Babiše, až na to, že přišel taky pozdě. Hlavní chybu ČSSD v tomto případě ovšem nevidím v tom, že od střetu Sobotky s Babišem, ve kterém Babiše podpořil prezident Zeman, nezahájila boj proti těm dvěma za demokracii, jakkoliv lnutí části ČSSD k Miloši Zemanovi považuji stejně jako Karel Hrubý za hanebné. Hlavní chybu ČSSD vidím v tom, že střet s Babišem nechala právě v rovině obhajoby abstraktní demokracie, že nedokázala — právě vinou řady svých selhání z minulosti, na řadě z nichž dokonce stále asociálně a sebevražedně trvá — ukázat, čím Andrej Babiš hrozí zhoršit chudobu v Česku. Teď například by, myslím, měla ČSSD pracovat na projektu budoucího veřejného zdravotnictví a na plánu jeho deprivatizace, protože dotáhnout privatizaci zdravotnictví, započatou již před lety ODS a zatím převážně plíživou, už asi Babišovi nikdo nezabrání.

    Pro obranu demokracie není možné získat člověka, do kterého všudypřítomná propaganda hustí horem dolem, že v demokracii žije, a přitom se mu vede bídně.
    ZJ
    December 4, 2017 v 1.18
    vlastní identita
    Obávám se, že "poprvé pochopila strana nesprávně vlastní identitu" již na svém sjezdu v r. 1930, kdy se vzdala marxismu.
    JP
    December 4, 2017 v 11.56
    Identita sociální demokracie
    To je opravdu zajímavý názor. Bylo by ovšem možno namítnout, že marxismus "patří" komunistům, a se sociální demokracií nemá nic společného.

    Tady se ovšem nutně staví otázka, c o to vlastně vůbec je, ta "identita sociální demokracie".

    Faktem je, že když se sociální demokracie vzdává marxismu (nejen ta česká, nýbrž všeobecně), tak spolu s tím ztrácí jakýkoli skutečně nosný program společenské přeměny.

    Poukazuji znovu a znovu na to, že ten "program", který pak sociální demokracii ještě zbývá, je ryze defenzivní a negativistický: jenom a pouze obrana sociálních výdobytků.

    Dokud byl protivníkem dravý a jasně definovaný průmyslový kapitalismus, bylo ještě možno věřit na to, že tento program obrany práv dělnické třídy a dalších podprivilegovaných vrstev může být dostatečný.

    Ale časy se změnily, ta základní práva jsou vydobyta, průmyslový kapitalismus se modifikoval v mnohem méně jasně konturovaný kapitalismus digitální respektive programátorský. Pro sociální demokracii - která se spolu s marxismem zbavila jakékoli hlubší teorie společnosti a jejího vývoje - je pak ovšem krajně obtížné, ještě někde tady nalézt nějakou svou "identitu". Pokud ji chce i nadále hledat v časech prvních manufaktur, bude to pro ni ovšem čím dál tím více obtížné.
    December 4, 2017 v 13.37
    Identita sociální demokracie
    Myslím, že sociální demokracie nemusí být nutně marxistická. Možná by se mohla přidržet Masaryka, který na Marxovi a marxismu oceňoval zvednutí sociální otázky, důraz na práci a dosažení slušných životních a sociálních podmínek, aniž by akceptoval dialektický materialismus, třídní boj a utopické a romantické vzývání revoluce. Masaryk to jednou formuloval: "S dělníkem vždycky, se socialisty většinou, s marxisty zřídka, s komunisty nikdy". Ostatně Marx stejně jako později komunisté byli na štíru s demokracií. Marx na tom byl lépe, zastával radikální demokracii, ale když lidská práva označil za buržoazní, tak sice správně upozornil na jejich materiální podmíněnost a na to, že pokud nejsou materiálně podložená a účinně dosažitelná, tak může být jejich hlásání pokratecké, ale zároveň tím otevřel dveře k jejich zneužití, což se také ve 20. století masivně dálo. Tím zároveň není popíráno jejich zneužívání liberály a neoliberály. Marxismus je druhou stranou liberálního a neoliberální kapitalismu, takže se domnívám, že do značné míry je odpovědný za jeho reprodukci.
    + Další komentáře