Hluboké sebeneporozumění sociální demokracie
Karel HrubýPoslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý ve svém komentáři upozorňuje, že současná česká sociální demokracie opět přehlíží základní myšlenku určující její směřování: bez demokracie není možné dosáhnout sociální spravedlnosti.
Během dvaasedmdesáti let, které nás dělí od konce druhé světové války, pochopila sociální demokracie už podruhé nesprávně vlastní identitu a historické poslání strany. Poprvé se octla v rozpacích hned v roce 1945, kdy šlo v nové politické situaci o to, zda má trvat na demokratických principech, které byly vtěleny už do zakladatelského břevnovského sjezdu v roce 1878 — anebo zda se má „přizpůsobit situaci“ a připojit se k „radikálnějšímu“ pojetí demokracie, jak ho v té době hlásala silnější KSČ.
Místo aby trvala na svých demokratických principech, rozhodla levice strany, vedená tehdejším premiérem Zdeňkem Fierlingerem, že dá přednost „uskutečnění socialismu“ revoluční cestou ve spolupráci s komunisty před čistotou demokracie a zajištěním občanských svobod. Tato směrnice byla vtělena do poválečného programu strany, přijatého v říjnu 1945. Přineslo jí to porážku ve volbách roku 1946 a odklon značné části členů ke KSČ: rozhodli se jít „raději rovnou ke kováři než zůstávat u kováříčka“. A také dalších, kteří odcházeli ze strany zklamáni její oportunitou, která v dané situaci dávala v sázku demokratické uspořádání Československa, jež se octlo pod silným vlivem stalinské diktatury Sovětského svazu.
Nepomohlo ani, že staří členové strany ve spojení s proudem Václava Majera dosáhli toho, že na listopadovém sjezdu 1947 v Brně byl Fierlinger z předsednictví sesazen a nahrazen Bohumilem Laušmanem. V únoru 1948 se vážky vlivu ve straně znovu převrátily. Za podpory komunistů při defenzivním postoji Bohumila Laušmana se podařilo levičákům v ústředním výkonném výboru porazit proud tradiční sociální demokracie reprezentovaný Václavem Majerem a strana pod obnoveným vůdcovstvím Fierlingerovým šla strmě do náruče KSČ.
↗
Pod vedením Zdeňka Fierlingera se strana rozhodla uskutečnit socialismus revoluční cestou. Repro DR
V červnu 1948 nastalo „sloučení“. Je dobře si připomenout, o jaké „sloučení“ šlo: 48 962 z 371 581 členů strany (13,2 procenta, tedy zhruba jen osmina všeho organizovaného členstva) podepsalo přihlášku do KSČ. Pod tlakem příštích měsíců podlehlo nátlaku ještě několik desítek tisíc členů. Ale více než 200 000 sociálních demokratů sloučení odmítlo. Přesto byla strana oficiálně „vtělena“ do KSČ, která také získala její velký majetek. Dík tomu, že strana přežívala v ilegalitě a v exilu, kde konala řádné sjezdy a volila své představitele, byl nakonec z velkého majetku strany zachráněn alespoň Lidový dům v Hybernské ulici, který byl po pádu komunismu soudně vrácen ČSSD.
Druhé neporozumění
Podruhé ČSSD neporozuměla vlastní identitě a poslání letos v červnu. Poté, co se prezident Zeman snažil ponížit jejího předsedu na pražském Hradě, bylo zřejmé, že je to Zemanův další záměrný krok proti vládní straně ve snaze oslabit její pozici a dát větší váhu hnutí ANO, kterému od posledních voleb vzrůstaly volební preference. Bylo jasné, že Zemanovy pokusy o autoritativnější vykonávání funkce prezidenta ve spojení s hnutím, které se prezentovalo jako zastánce větší míry přímé demokracie, v níž stát bude řízen podobně jako podnik svým šéfem, tedy předsedou ANO, směřuje k přestavbě naší demokracie. Při posilování jiných netradičních hnutí jako Okamurovy SPD a Pirátů a při stále stabilní podpoře voličstva komunistům (KSČM) to avizovalo přímé ohrožení dosavadního demokratického uspořádání. V této chvíli se nabízela sociálním demokratům příležitost alarmovat veřejnost a jít do voleb pod heslem obrany demokracie.
Strana k tomu byla svou identitou a svým historickým osudem kvalifikována. Za 139 let své existence byla nucena vést svůj život v ilegalitě a v exilu plných 47 let (6 let za vlády nacistů, 41 let za vlády komunistů), tedy prakticky třetinu svého trvání. Kdykoli byla potlačena strana, byla potlačena v naší zemi i demokracie; jiné demokratické strany živořily alespoň jako součást Národní fronty řízené komunisty, a tak si zachránily alespoň své majetky. Místo toho, aby v té chvíli plně podpořila svého předsedu a přihlásila se hlasitě k obraně demokracie, které hrozil převod v autoritativnější způsob vlády, však sociální demokraté obětovali svého předsedu a vedli volební boj šedivě průměrným stylem ke své drtivé porážce.
Ani tato porážka, zdá se, je však nevyburcovala z politického blouznění. Objevil se — zatím neplatný — návrh na nového předsedu, který sice není členem strany, ale který si jako poslanec rychle zajistil jako svého asistenta bývalého hejtmana jihomoravského kraje Haška. Ten proslul především svým neblahým spojením s prezidentem Zemanem (Lánská schůzka), který ho chtěl po volbách v roce 2013, v nichž ČSSD zvítězila, použít k rozkolu v sociálně demokratické straně a k odstranění Bohuslava Sobotky, k němuž — stejně jako ke straně, která ho nepodpořila v prezidentských volbách proti Václavu Klausovi — chová zjevnou antipatii.
Přesto vedení ČSSD nevylučuje, že strana nebude proti znovuzvolení Miloše Zemana, který jí v posledním desetiletí projevoval škodolibé nepřátelství. Znovu se tedy projevují v sociální demokracii snahy rozumět svému poslání jako oportunistickému kličkování a nadbíhání „radikálnějším“ řešením namísto rozhodné obrany demokracie v zápase, který některé „pragmatiky“ ve vedoucích grémiích strany zřejmě děsí svým „idealistickým“ charakterem.
Ale bez ideálu by nebyla sociální demokracie tou velkou stranou, kterou až do dneška byla. Neboť identita není jen to, čím jsme nyní, ale také to, čím chceme být. Bez ideálu, bez jednoznačného přihlášení se k demokratické cestě do budoucnosti, riskuje ČSSD podléháním svým „pragmatikům“ nebezpečí daleko větší. Nejde už jen o její budoucí vliv ve státě, ale především o to, kterým hodnotám podřídí svou politiku. Zda naplní své poslání, či zda se odklonem od své historické identity přetaví v jednoho z mnohých lovců politického vlivu a politických funkcí ve státě, kterému už budou dominovat nedemokratické, autoritativní síly.
Mezinárodní hnutí sociálních demokratů už dávno poznalo, že bez demokracie není ani zápas o spravedlivější uspořádání státu možný. Nejpozději od Godesberského programu německé SPD z roku 1959 se toto zjištění stalo orientační střelkou politiky všech sociálně demokratických stran. Neboť podstata sociální demokracie je vyjádřena už v jejím jméně: je především demokracií, jejímž úkolem je dosažení sociální spravedlnosti.
Toho by si měli být i dnes ve vedení ČSSD jasně vědomi. Tím by se otevřela šance oslovit i demokraticky smýšlející voliče stojící mimo stranu. Úkol dnes stejně jako dříve je bránit demokracii (ústavu, instituce, ducha), aby mohlo být dosaženo vyšší úrovně života společnosti v spravedlivě uspořádaném státě demokratickou cestou — a nikoli „přímějším“ rozhodováním „šéfů“, kteří sami mají jiné priority.
Domov → Komentář
1. prosince 2017 v 7.42
Související
Diskuse
December 1, 2017 v 9.04
Tento text byl měl mít před sebou každý delegát únorového sjezdu ČSSD, až bude řeč o poučení z minulého vývoje. A měl by o něm i popřemýšlet, jinak této straně hrozí další únorová smrt.
MŠ
Před časem si Lubomír Zaorálek postěžoval, že lidé nečtou programy politických stran. Tedy je otázka, zda jsou v sociální demokracii politici, kteří takovéto texty čtou, přemýšlejí o nich, zpracovávají historickou zkušenost a formulují program pro budoucnost. Pokud tam jsou, tak jsou zatím neviditelní, alespoň pro širší veřejnost.
MŠ
Slyšet jsou naopak Zemanovi pohrobci, kteří vylučují Jakuba Patočku ze strany, chtěli by zbavit Sobotku poslaneckého křesla či dostat pučisty zpátky do vedení strany.
MP
Ty pořád předpovídáš sociální demokracii nějakou smrt. Jednou podle Dahrendorfa "podivnou", podruhé druhou únorovou. Optimisto!
Obávám se, že tu českou čeká něco mnohem horšího, než smrt. Senilní přežívání, které bude integrované koryty (pro věrchušku sekty jich není třeba tak moc), poněkud nahnědlé a bude spolehlivě blokovat možnou politickou artikulaci a reprezentaci levicových témat.
Vím, že v té straně je spousta lidí, pro které je podobný vývoj naprosto nepřijatelný a budou se mu bránit. Že i dnes možná mezi členy ČSSD převažují. Ale tři měsíce před sjezdem nevidím tým (nebo osobnost, ale já si na vůdce nepotrpím, raději bych ten tým), který by rozhodně bojoval o jinou variantu -- a bez toho to v politice nejde.
Obvykle to nevyzní jako chvála, když se řekne, že článek vyslovil staré a známé pravdy. Ale bylo to potřeba udělat a dík Karlovi Hrubému za to.
Obávám se, že tu českou čeká něco mnohem horšího, než smrt. Senilní přežívání, které bude integrované koryty (pro věrchušku sekty jich není třeba tak moc), poněkud nahnědlé a bude spolehlivě blokovat možnou politickou artikulaci a reprezentaci levicových témat.
Vím, že v té straně je spousta lidí, pro které je podobný vývoj naprosto nepřijatelný a budou se mu bránit. Že i dnes možná mezi členy ČSSD převažují. Ale tři měsíce před sjezdem nevidím tým (nebo osobnost, ale já si na vůdce nepotrpím, raději bych ten tým), který by rozhodně bojoval o jinou variantu -- a bez toho to v politice nejde.
Obvykle to nevyzní jako chvála, když se řekne, že článek vyslovil staré a známé pravdy. Ale bylo to potřeba udělat a dík Karlovi Hrubému za to.
JP
"V této chvíli se nabízela sociálním demokratům příležitost alarmovat veřejnost a jít do voleb pod heslem obrany demokracie."
Vždyť takoví "alarmující" tady jsou: Deník Referendum, Fórum 24. Jenže jaksi není k nalezení nikdo, kdo by se chtěl nechat alarmovat. A kdyby se celá sociální demokracie chtěla stylizovat do role statečného rytíře bojující za samotné udržení demokracie ve státě - u naprosté většiny národa by se tím stala jenom zcela směšnou. To je prostě reálný fakt.
Vždyť takoví "alarmující" tady jsou: Deník Referendum, Fórum 24. Jenže jaksi není k nalezení nikdo, kdo by se chtěl nechat alarmovat. A kdyby se celá sociální demokracie chtěla stylizovat do role statečného rytíře bojující za samotné udržení demokracie ve státě - u naprosté většiny národa by se tím stala jenom zcela směšnou. To je prostě reálný fakt.
MŠ
"Rozčilení není program" říkal už Masaryk a totéž by se dalo říci o alarmování či mobilizaci, kterou svého času podnikal Klaus, nyní před volbami Kalousek. Klaus mobilizoval proti levici, Kalousek sice tvrdil, že na obranu demokracie, ale nikdo mu to moc nevěřil, protože už je ve vrcholné politice čtvrt století a bylo příliš zřejmé, že se tam ještě chce udržet. Ale demokracie zde zřejmě ohrožená je a sociální demokracie má demokracii ve svém názvu i programu, Jestli sociální demokracie neví, co by mohla a měla dělat vedle vyhlášení války levné práci, což je spíše program pro odbory než pro politickou stranu, tak jí asi není ani rady ani pomoci. Pro začátek by možná stačilo, kdyby se v sociální demokracii zamysleli nad tím, co jim sděluje Karel Hrubý.
Vyzývat k boji za demokracii smrdí kýčem. Co hůř, pro lidi, kterým se vede mizerně, to smrdí obhajobou kapitalismu, který jim zničil život.
Přitom demokracie, tedy vláda lidu, znamená spravedlivý podíl každého člověka vládě — a jakýpak mám asi podíl na vládě, když nevládnu ani svým vlastním životem, nemám co jíst, kam složit hlavu a v co doufat do budoucnosti?
První povinností sociální demokracie je být sociální. Demokracie je až druhá v pořadí — samozřejmě nutná, ovšem vyplývající právě ze sociálnosti, protože chovat se nedemokraticky znamená pošlapávat něčí práva a pošlapávat něčí práva znamená být asociální.
Sociální demokrati vždycky zrazovali, taková už je jejich tradice. Vždycky zrazovali demokracii, a to vždycky tak, že zradili sociálně potřebné, že obětovali zájmy chudých hladkému chodu státní správy, vlastnímu podílu na moci nebo abstraktnímu ideálu demokracie, kterým jim mávali před očima zástupci zájmů majetných tříd.
Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociálně demokratičtí ministři v čele s premiérem zdráhají ohrozit vládní spolupráci otevřeným veřejným střetem s Babišem o zvyšování mezd, důchodů a životního minima, spokojí se s tím, co „dá Babiš‟, a nechají ho veřejně se chlubit, že on to byl, kdo „dal peníze na důchody‟, když dokonce i sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí obhajuje po babišovsku nerozmrazení životního minima po předchozích asociálních pravicových vládách, že prý je potřeba motivovat lidi k práci — ne výší mzdy, ale bídou nezaměstnaných. Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociální demokracie nejen zdráhá bojovat otevřeně a veřejně proti Babišovu hnutí ANO za zákon o sociálním bydlení, ale dokonce v Brně sabotuje projekt sociálního bydlení, podporovaný hnutím ANO.
Stejně těžké je bránit demokracii proti Okamurovým fašistům z SPD, když nejen že sociálně demokratický ministr vnitra podporuje a propaguje šikanu cizinců, krerou už Okamura nebude mít mnoho možností zhoršit, ale především nedělá nic nelidským systémem exekucí, který dokonce v minulosti pomáhala zavádět. Proč by měly oběti exekucí volit raději ČSSD než ANO, když jenom ministr spravedlnosti za ANO udělal něco pro aspoń mírné zlepšení jejich mizérie a bezmoci? A jak je má ČSSD přesvědčit, aby nedaly Okamurovým fašistům šanci ukázat, jak to myslí se svým slibem moc exekutorů zásadně omezit?
Naskočit těsně před volbami na kampaň odborů „Konec levné práce‟ bylo to nejlepší, co ČSSD udělala, a možná i nejlepší, co mohla udělat, když už nechala věci dojít tak daleko. Přišlo to pozdě a sliby těsně před volbami nemohly napravit dluhy z předchozího vládnutí, a vůbec z celé minulosti, ve které strana vždy měla větší či menší podíl na moci, přesto soudím, že bez této kampaně mohla ČSSD ve volbách dopadnout ještě hůř. V zásadě schvaluji i Sobotkův pokus odstavit od moci Andreje Babiše, až na to, že přišel taky pozdě. Hlavní chybu ČSSD v tomto případě ovšem nevidím v tom, že od střetu Sobotky s Babišem, ve kterém Babiše podpořil prezident Zeman, nezahájila boj proti těm dvěma za demokracii, jakkoliv lnutí části ČSSD k Miloši Zemanovi považuji stejně jako Karel Hrubý za hanebné. Hlavní chybu ČSSD vidím v tom, že střet s Babišem nechala právě v rovině obhajoby abstraktní demokracie, že nedokázala — právě vinou řady svých selhání z minulosti, na řadě z nichž dokonce stále asociálně a sebevražedně trvá — ukázat, čím Andrej Babiš hrozí zhoršit chudobu v Česku. Teď například by, myslím, měla ČSSD pracovat na projektu budoucího veřejného zdravotnictví a na plánu jeho deprivatizace, protože dotáhnout privatizaci zdravotnictví, započatou již před lety ODS a zatím převážně plíživou, už asi Babišovi nikdo nezabrání.
Pro obranu demokracie není možné získat člověka, do kterého všudypřítomná propaganda hustí horem dolem, že v demokracii žije, a přitom se mu vede bídně.
Přitom demokracie, tedy vláda lidu, znamená spravedlivý podíl každého člověka vládě — a jakýpak mám asi podíl na vládě, když nevládnu ani svým vlastním životem, nemám co jíst, kam složit hlavu a v co doufat do budoucnosti?
První povinností sociální demokracie je být sociální. Demokracie je až druhá v pořadí — samozřejmě nutná, ovšem vyplývající právě ze sociálnosti, protože chovat se nedemokraticky znamená pošlapávat něčí práva a pošlapávat něčí práva znamená být asociální.
Sociální demokrati vždycky zrazovali, taková už je jejich tradice. Vždycky zrazovali demokracii, a to vždycky tak, že zradili sociálně potřebné, že obětovali zájmy chudých hladkému chodu státní správy, vlastnímu podílu na moci nebo abstraktnímu ideálu demokracie, kterým jim mávali před očima zástupci zájmů majetných tříd.
Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociálně demokratičtí ministři v čele s premiérem zdráhají ohrozit vládní spolupráci otevřeným veřejným střetem s Babišem o zvyšování mezd, důchodů a životního minima, spokojí se s tím, co „dá Babiš‟, a nechají ho veřejně se chlubit, že on to byl, kdo „dal peníze na důchody‟, když dokonce i sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí obhajuje po babišovsku nerozmrazení životního minima po předchozích asociálních pravicových vládách, že prý je potřeba motivovat lidi k práci — ne výší mzdy, ale bídou nezaměstnaných. Je těžké hájit demokracii před Babišem, když se sociální demokracie nejen zdráhá bojovat otevřeně a veřejně proti Babišovu hnutí ANO za zákon o sociálním bydlení, ale dokonce v Brně sabotuje projekt sociálního bydlení, podporovaný hnutím ANO.
Stejně těžké je bránit demokracii proti Okamurovým fašistům z SPD, když nejen že sociálně demokratický ministr vnitra podporuje a propaguje šikanu cizinců, krerou už Okamura nebude mít mnoho možností zhoršit, ale především nedělá nic nelidským systémem exekucí, který dokonce v minulosti pomáhala zavádět. Proč by měly oběti exekucí volit raději ČSSD než ANO, když jenom ministr spravedlnosti za ANO udělal něco pro aspoń mírné zlepšení jejich mizérie a bezmoci? A jak je má ČSSD přesvědčit, aby nedaly Okamurovým fašistům šanci ukázat, jak to myslí se svým slibem moc exekutorů zásadně omezit?
Naskočit těsně před volbami na kampaň odborů „Konec levné práce‟ bylo to nejlepší, co ČSSD udělala, a možná i nejlepší, co mohla udělat, když už nechala věci dojít tak daleko. Přišlo to pozdě a sliby těsně před volbami nemohly napravit dluhy z předchozího vládnutí, a vůbec z celé minulosti, ve které strana vždy měla větší či menší podíl na moci, přesto soudím, že bez této kampaně mohla ČSSD ve volbách dopadnout ještě hůř. V zásadě schvaluji i Sobotkův pokus odstavit od moci Andreje Babiše, až na to, že přišel taky pozdě. Hlavní chybu ČSSD v tomto případě ovšem nevidím v tom, že od střetu Sobotky s Babišem, ve kterém Babiše podpořil prezident Zeman, nezahájila boj proti těm dvěma za demokracii, jakkoliv lnutí části ČSSD k Miloši Zemanovi považuji stejně jako Karel Hrubý za hanebné. Hlavní chybu ČSSD vidím v tom, že střet s Babišem nechala právě v rovině obhajoby abstraktní demokracie, že nedokázala — právě vinou řady svých selhání z minulosti, na řadě z nichž dokonce stále asociálně a sebevražedně trvá — ukázat, čím Andrej Babiš hrozí zhoršit chudobu v Česku. Teď například by, myslím, měla ČSSD pracovat na projektu budoucího veřejného zdravotnictví a na plánu jeho deprivatizace, protože dotáhnout privatizaci zdravotnictví, započatou již před lety ODS a zatím převážně plíživou, už asi Babišovi nikdo nezabrání.
Pro obranu demokracie není možné získat člověka, do kterého všudypřítomná propaganda hustí horem dolem, že v demokracii žije, a přitom se mu vede bídně.
ZJ
Obávám se, že "poprvé pochopila strana nesprávně vlastní identitu" již na svém sjezdu v r. 1930, kdy se vzdala marxismu.
JP
To je opravdu zajímavý názor. Bylo by ovšem možno namítnout, že marxismus "patří" komunistům, a se sociální demokracií nemá nic společného.
Tady se ovšem nutně staví otázka, c o to vlastně vůbec je, ta "identita sociální demokracie".
Faktem je, že když se sociální demokracie vzdává marxismu (nejen ta česká, nýbrž všeobecně), tak spolu s tím ztrácí jakýkoli skutečně nosný program společenské přeměny.
Poukazuji znovu a znovu na to, že ten "program", který pak sociální demokracii ještě zbývá, je ryze defenzivní a negativistický: jenom a pouze obrana sociálních výdobytků.
Dokud byl protivníkem dravý a jasně definovaný průmyslový kapitalismus, bylo ještě možno věřit na to, že tento program obrany práv dělnické třídy a dalších podprivilegovaných vrstev může být dostatečný.
Ale časy se změnily, ta základní práva jsou vydobyta, průmyslový kapitalismus se modifikoval v mnohem méně jasně konturovaný kapitalismus digitální respektive programátorský. Pro sociální demokracii - která se spolu s marxismem zbavila jakékoli hlubší teorie společnosti a jejího vývoje - je pak ovšem krajně obtížné, ještě někde tady nalézt nějakou svou "identitu". Pokud ji chce i nadále hledat v časech prvních manufaktur, bude to pro ni ovšem čím dál tím více obtížné.
Tady se ovšem nutně staví otázka, c o to vlastně vůbec je, ta "identita sociální demokracie".
Faktem je, že když se sociální demokracie vzdává marxismu (nejen ta česká, nýbrž všeobecně), tak spolu s tím ztrácí jakýkoli skutečně nosný program společenské přeměny.
Poukazuji znovu a znovu na to, že ten "program", který pak sociální demokracii ještě zbývá, je ryze defenzivní a negativistický: jenom a pouze obrana sociálních výdobytků.
Dokud byl protivníkem dravý a jasně definovaný průmyslový kapitalismus, bylo ještě možno věřit na to, že tento program obrany práv dělnické třídy a dalších podprivilegovaných vrstev může být dostatečný.
Ale časy se změnily, ta základní práva jsou vydobyta, průmyslový kapitalismus se modifikoval v mnohem méně jasně konturovaný kapitalismus digitální respektive programátorský. Pro sociální demokracii - která se spolu s marxismem zbavila jakékoli hlubší teorie společnosti a jejího vývoje - je pak ovšem krajně obtížné, ještě někde tady nalézt nějakou svou "identitu". Pokud ji chce i nadále hledat v časech prvních manufaktur, bude to pro ni ovšem čím dál tím více obtížné.
MŠ
Myslím, že sociální demokracie nemusí být nutně marxistická. Možná by se mohla přidržet Masaryka, který na Marxovi a marxismu oceňoval zvednutí sociální otázky, důraz na práci a dosažení slušných životních a sociálních podmínek, aniž by akceptoval dialektický materialismus, třídní boj a utopické a romantické vzývání revoluce. Masaryk to jednou formuloval: "S dělníkem vždycky, se socialisty většinou, s marxisty zřídka, s komunisty nikdy". Ostatně Marx stejně jako později komunisté byli na štíru s demokracií. Marx na tom byl lépe, zastával radikální demokracii, ale když lidská práva označil za buržoazní, tak sice správně upozornil na jejich materiální podmíněnost a na to, že pokud nejsou materiálně podložená a účinně dosažitelná, tak může být jejich hlásání pokratecké, ale zároveň tím otevřel dveře k jejich zneužití, což se také ve 20. století masivně dálo. Tím zároveň není popíráno jejich zneužívání liberály a neoliberály. Marxismus je druhou stranou liberálního a neoliberální kapitalismu, takže se domnívám, že do značné míry je odpovědný za jeho reprodukci.
MP
Lidská práva, resp. Práva člověka a občana, o kterých Marx psal, jsou opravdu buržoasní a vybojovaly je jako politická práva pravě a jen buržoasní revoluce.
Můžeme diskutovat, zda budeme tato práva považovat za dlouhodobě trvalou normativní dimenzi moderny a stanovíme pak jako politický cíl soustavné rozvíjení podmínek stále úplnějšího jejich naplňování (sociální demokracie)
anebo
zda budeme považovat napětí mezi strukturami vyžadujícími rovnost (občanství, lidská práva) a těmi, které vyžadují boj a nerovnost (konkurenční ekonomika, přístup k vzácným statkům atd.) za příliš silné a budeme považovat za nezbytnou katastrofickou revoluční změnu (radikální levice).
Ale v obou případech jsou lidská práva něco, co není udržitelné ve své buržoasní podobě bez obrovského politického nasazení (, které přitom vesměs vyvolává pocit marnosti).
Můžeme diskutovat, zda budeme tato práva považovat za dlouhodobě trvalou normativní dimenzi moderny a stanovíme pak jako politický cíl soustavné rozvíjení podmínek stále úplnějšího jejich naplňování (sociální demokracie)
anebo
zda budeme považovat napětí mezi strukturami vyžadujícími rovnost (občanství, lidská práva) a těmi, které vyžadují boj a nerovnost (konkurenční ekonomika, přístup k vzácným statkům atd.) za příliš silné a budeme považovat za nezbytnou katastrofickou revoluční změnu (radikální levice).
Ale v obou případech jsou lidská práva něco, co není udržitelné ve své buržoasní podobě bez obrovského politického nasazení (, které přitom vesměs vyvolává pocit marnosti).
MŠ
Bez lidských práv by se nedalo mluvit ani o právním státu a o ústavní demokracii. Lidská práva jsou vedle lidu druhým základním zdrojem demokratické legitimity. Nechci ani hypoteticky domýšlet možnost, že by naše demokracie stála jen na hlasu lidu projevenému ve volbách. Lidská práva garantovaná ústavou jsou ta poslední demokratická brzda, kterou máme. "Lidovou demokracii" jsme tu už měli, nyní si možná vyzkoušíme její modernizovanou či spíše postmodernizovanou verzi.
JP
A znovu a znovu to samé: jakmile se jenom vysloví nějaká kritika na celé té koncepci takzvaných "lidských práv", okamžitě se začne hrozit tím, že "může být ještě hůř". A že tedy ta "lidská práva" jsou tou poslední pojistkou, respektive poslední brzdou před tím, aby nám tu okamžitě nepropukla totalitní diktatura respektive nadvláda chátry.
Ne že by takovéto obavy byly zcela bezpředmětné; ale jde o to, že tímto způsobem se zaškrtí jakákoli jen trochu více do hloubky jdoucí analýza dané problematiky, ještě než vůbec mohla začít.
Ostatně se domnívám, pane Šimso, že jste se zcela zásadně minul s vlastními intencemi myšlenky pana Profanta. On v žádném případě nepopírá platnost či potřebu oněch lidských práv; on jenom konstatuje zcela reálnou skutečnost, že celá tato koncepce "lidských práv" je
1. historicky produktem občansko-buržoazních revolucí; a
2. je systémově, principiálně produktem společnosti buržoazního typu, a nemůže se tedy zbavit základních charakterových rysů, cílů, a tedy i limitů právě této buržoazní společnosti.
Marx sám by to konkretizoval ještě tak, že tato občanská práva jsou produktem buržoazní společnosti ve smyslu materiálním: to jest, tato "občanská práva" nevznikla proto, že by se najednou urodilo nadlimitní množství humanistů, nýbrž zcela profánně proto, že kapitalistický produkční způsob prostě potřebuje osobně volného pracovníka, zatímco s nevolníkem připoutaným ke kusu půdy nemůže nic počnout.
Připomeňme (a uvědomme si): kapitalismus (respektive buržoazní společnost) v žádném případě nepotřebuje, a tedy ani neprodukuje skutečně s v o b o d n é h o člověka, ve smyslu všestranně kulturně a osobně vyspělé lidské bytosti. Kapitalismus potřebuje - a reálně produkuje - právě jenom člověka bezprostředně osobně v o l n é h o (aby mohl být kdekoli k dispozici potřebám kapitálu) - ale zároveň člověka p ř i p o u t a n é h o jak k této kapitalistické bezduché produkci pro zisk, tak ale i ke stejně tak bezduchému konzumu, který je jenom druhou stránkou té produkce pro zisk.
Já tím naprosto nechci popírat, že existuje i určité kontinuum ryze civilizačního vývoje, kde tedy tato "lidská práva" se mohou skutečně jevit jeho logickým vyústěním (respektive jednou fází tohoto vývoje); ale jde o to, že kdyby se třeba ukázalo, že pro produkci zisku je přece jenom výhodnější systém nevolnictví, pak v tu chvíli celá ta slavná "lidská práva" poletí přes palubu.
Právě proto se pan Profant o těchto "lidských právech" vyjádřil tak opatrným způsobem, že m ů ž e m e tato práva považovat za "normativní dimenzi moderny"; ale on si je vědom toho, že může být i jinak. Tato "lidská práva" prostě nejsou v žádném případě absolutní - ani ve smyslu vývojovém, a už vůbec ne ve smyslu reálném.
Na straně druhé ale pan Profant tato lidská práva ani nijak zásadně nezpochybňuje či nepopírá; jenom relativizuje tento jejich nárok na absolutní platnost (závaznost).
A já sám bych se velice přikláněl k tomu podvojnému modelu pana Profanta: jak řečeno na straně jedné nijak nepopírám určitou nadčasovou, tedy normativní platnost těchto "lidských práv" - ale na straně druhé nelze v žádném případě přehlížet historickou podmíněnost, ale i principiální omezenost celého tohoto konceptu.
Ne že by takovéto obavy byly zcela bezpředmětné; ale jde o to, že tímto způsobem se zaškrtí jakákoli jen trochu více do hloubky jdoucí analýza dané problematiky, ještě než vůbec mohla začít.
Ostatně se domnívám, pane Šimso, že jste se zcela zásadně minul s vlastními intencemi myšlenky pana Profanta. On v žádném případě nepopírá platnost či potřebu oněch lidských práv; on jenom konstatuje zcela reálnou skutečnost, že celá tato koncepce "lidských práv" je
1. historicky produktem občansko-buržoazních revolucí; a
2. je systémově, principiálně produktem společnosti buržoazního typu, a nemůže se tedy zbavit základních charakterových rysů, cílů, a tedy i limitů právě této buržoazní společnosti.
Marx sám by to konkretizoval ještě tak, že tato občanská práva jsou produktem buržoazní společnosti ve smyslu materiálním: to jest, tato "občanská práva" nevznikla proto, že by se najednou urodilo nadlimitní množství humanistů, nýbrž zcela profánně proto, že kapitalistický produkční způsob prostě potřebuje osobně volného pracovníka, zatímco s nevolníkem připoutaným ke kusu půdy nemůže nic počnout.
Připomeňme (a uvědomme si): kapitalismus (respektive buržoazní společnost) v žádném případě nepotřebuje, a tedy ani neprodukuje skutečně s v o b o d n é h o člověka, ve smyslu všestranně kulturně a osobně vyspělé lidské bytosti. Kapitalismus potřebuje - a reálně produkuje - právě jenom člověka bezprostředně osobně v o l n é h o (aby mohl být kdekoli k dispozici potřebám kapitálu) - ale zároveň člověka p ř i p o u t a n é h o jak k této kapitalistické bezduché produkci pro zisk, tak ale i ke stejně tak bezduchému konzumu, který je jenom druhou stránkou té produkce pro zisk.
Já tím naprosto nechci popírat, že existuje i určité kontinuum ryze civilizačního vývoje, kde tedy tato "lidská práva" se mohou skutečně jevit jeho logickým vyústěním (respektive jednou fází tohoto vývoje); ale jde o to, že kdyby se třeba ukázalo, že pro produkci zisku je přece jenom výhodnější systém nevolnictví, pak v tu chvíli celá ta slavná "lidská práva" poletí přes palubu.
Právě proto se pan Profant o těchto "lidských právech" vyjádřil tak opatrným způsobem, že m ů ž e m e tato práva považovat za "normativní dimenzi moderny"; ale on si je vědom toho, že může být i jinak. Tato "lidská práva" prostě nejsou v žádném případě absolutní - ani ve smyslu vývojovém, a už vůbec ne ve smyslu reálném.
Na straně druhé ale pan Profant tato lidská práva ani nijak zásadně nezpochybňuje či nepopírá; jenom relativizuje tento jejich nárok na absolutní platnost (závaznost).
A já sám bych se velice přikláněl k tomu podvojnému modelu pana Profanta: jak řečeno na straně jedné nijak nepopírám určitou nadčasovou, tedy normativní platnost těchto "lidských práv" - ale na straně druhé nelze v žádném případě přehlížet historickou podmíněnost, ale i principiální omezenost celého tohoto konceptu.
JP
December 5, 2017 v 11.03
Ještě bych doplnil k mému poslednímu vstupu o identitě sociální demokracie: jak už jsem zmínil, svým odklonem od marxismu se sociální demokracie zbavuje jakékoli možnosti vytvořit nějakou přesvědčivou teorii společnosti, a tedy i vlastní činnosti.
Takže se zdá, že akčním heslem sociální demokracie pak už jenom zůstává náhled: "Nějak bylo, nějak bude!"; spojený s železným přesvědčením, že "byli jsme tu včera, a tak tu budeme i zítra!"
Jak ale ukázaly poslední volby, nějaká takováto garance věčné existence se stále stejnými (bez)myšlenkovými šablonami tu naprosto není dána.
Možná, že právě tato zcela aktuální hrozba naprostého a definitivního zániku sociální demokracie by mohla být tím léčebným šokem, aby si tato začala důkladně rozmýšlet, co je vlastně vůbec tento svět, a jaké má být úloha sociální demokracie v něm.
Takže se zdá, že akčním heslem sociální demokracie pak už jenom zůstává náhled: "Nějak bylo, nějak bude!"; spojený s železným přesvědčením, že "byli jsme tu včera, a tak tu budeme i zítra!"
Jak ale ukázaly poslední volby, nějaká takováto garance věčné existence se stále stejnými (bez)myšlenkovými šablonami tu naprosto není dána.
Možná, že právě tato zcela aktuální hrozba naprostého a definitivního zániku sociální demokracie by mohla být tím léčebným šokem, aby si tato začala důkladně rozmýšlet, co je vlastně vůbec tento svět, a jaké má být úloha sociální demokracie v něm.
MŠ
December 5, 2017 v 12.29
Historická podmíněnost a budoucnost normativních konceptů
Lidská práva stejně jako sociální demokracie jsou dějinným produktem a jejich existence nese znaky jejich historického původu. O tom není spor. V zásadě nejsem ve sporu ani s panem Profantem ani s panem Poláčkem, jen se poněkud obávám, abychom se další a další relativizací nedopracovali toho, že o oba normativní koncepty přijdeme. Doufám, že lidská práva a sociální demokracie mají nejen své dějiny, ale i další budoucnost.
MŠ
Vášnivá reakce pana Poláčka zdánlivě reagovala na to, že nezohledňuji historickou podmíněnost lidských práv, ve skutečnosti asi na interpretaci Marxe a marxismu ve vztahu k demokracii. V jeho reakci je překvapující obrat "takzvaná "lidská práva"" - takto o lidských právech psalo v souvislosti s Chartou 77 Rudé právo, to mě poněkud překvapilo, odporuje sám sobě, protože v závěru své reakce píše, že nepopírá "určitou nadčasovost a normativní platnost "lidských práv" - takže v této věci se věcně shodneme, samozřejmě s výhradou vůči té "takzvanosti".
Ale zcela nesouhlasím s tím, že bez marxismu nemůže sociální demokracie vytvořit nějakou teorii společnosti. Marxova teorie společnosti je závislá na Hegelovi, Comtovi a utopických socialistech. Navíc úkolem politické strany není vytvářet teorii společnosti, ale mít vlastní politický program, a ten by měl být za prvé demokratický, kde podstatnou roli hraje právě také koncepce lidských práv a za druhé sociální, zde se může inspirovat právě tak Marxem jako Masarykem, ale i novějšími mysliteli, např. Rawlsem, Habermasem, Sandelem či Charlesem Taylorem. V polistopadovém směřování sociální demokracie hrál významnou roli Erazim Kohák, pro kterého byl vždy bližší Masaryk než Marx a tak to bude zřejmě i pro Karla Hrubého.
Ale zcela nesouhlasím s tím, že bez marxismu nemůže sociální demokracie vytvořit nějakou teorii společnosti. Marxova teorie společnosti je závislá na Hegelovi, Comtovi a utopických socialistech. Navíc úkolem politické strany není vytvářet teorii společnosti, ale mít vlastní politický program, a ten by měl být za prvé demokratický, kde podstatnou roli hraje právě také koncepce lidských práv a za druhé sociální, zde se může inspirovat právě tak Marxem jako Masarykem, ale i novějšími mysliteli, např. Rawlsem, Habermasem, Sandelem či Charlesem Taylorem. V polistopadovém směřování sociální demokracie hrál významnou roli Erazim Kohák, pro kterého byl vždy bližší Masaryk než Marx a tak to bude zřejmě i pro Karla Hrubého.
JP
Ale ovšem, že se sociální demokracie může pokusit vytvořit svou vlastní teorii společnosti bez Marxe.
Jenom je ovšem otázka, na základě čeho by takovou teorii chtěla či mohla vytvořit. Totiž, aby to byla teorie v autentickém slova smyslu, a ne jenom snůška ideových představ a tužeb.
Masaryk? - Není mi nic známo o tom, že by dokázal vytvořit nějakou komplexní teorii společnosti. Kohák? - Ještě mnohem méně. Habermas? - Typický představitel velice pozdního postmarxismu, kde došlo k reversnímu pohybu zpět ke stavění sociálních fenoménů z nohou na hlavu. To jest: nepočíná se reálnými materiálními procesy, nýbrž jenom jejich jevovou formou v hlavách lidí. Potažmo univerzitních profesorů.
Takže, nedá se nic dělat: ale nějakou opravdu komplexní a realistickou teorii společnosti bez toho Marxe asi opravdu dohromady nedáme. To naprosto neznamená, že by bylo možno vystačit si jenom a pouze s tím Marxem; ale v určitém smyslu ten Marx stále zůstává základem.
Jenom je ovšem otázka, na základě čeho by takovou teorii chtěla či mohla vytvořit. Totiž, aby to byla teorie v autentickém slova smyslu, a ne jenom snůška ideových představ a tužeb.
Masaryk? - Není mi nic známo o tom, že by dokázal vytvořit nějakou komplexní teorii společnosti. Kohák? - Ještě mnohem méně. Habermas? - Typický představitel velice pozdního postmarxismu, kde došlo k reversnímu pohybu zpět ke stavění sociálních fenoménů z nohou na hlavu. To jest: nepočíná se reálnými materiálními procesy, nýbrž jenom jejich jevovou formou v hlavách lidí. Potažmo univerzitních profesorů.
Takže, nedá se nic dělat: ale nějakou opravdu komplexní a realistickou teorii společnosti bez toho Marxe asi opravdu dohromady nedáme. To naprosto neznamená, že by bylo možno vystačit si jenom a pouze s tím Marxem; ale v určitém smyslu ten Marx stále zůstává základem.
MŠ
A s jakou teorií společnosti přišel Marx? Přišel s komunistickým manifestem, výzvou ke komunistické revoluci a s teorií spíše kritikou kapitalismu. Ale s teorií společnosti? To, co se tomu blíží, je závislé na Hegelově dialektickém materialismu a historismu, Comtově pozitivismu, utopických socialistech, případně Feuerbachově negativně teologické antropologii. Zkuste ji stručně formulovat.
JP
Pane Šimso, v souvislosti s celou tou koncepcí lidských práv pravidelně používám predikátu "takzvaná" lidská práva proto, že se z nich velice snadno a rychle stává ideologie. Že tedy předstírají něco, co ve skutečnosti nejsou. Ať proto, že tím být nemohou, ať proto, že tím ve skutečnosti vůbec být nechtějí.
Ideologie vzniká vždycky, když se z celého komplexu společenského (a lidského) bytí vytrhne jeden jediný aspekt - a pak se předstírá, že tento jediný aspekt je zcela postačující k tomu, aby mohl vysvětlit, řídit a dominovat celek.
Typický byl případ s reálným socialismem: z celého komplexu lidských a mezilidských vztahů se vytrhl jenom aspekt společenského vlastnictví - a věřilo se tomu, že jenom tím je možno jednou provždy vyřešit všechny problémy lidstva.
Ta liberalistická koncepce "lidských práv" není nakonec vůbec nic jiného: je to víra 19. století, že naprosto postačí občanu poskytnout jeho ryze individuální, občanskou politickou svobodu - a že tím je už veškerý problém postavení člověka ve společnosti vyřešen jednou provždy.
To co je natolik ideologické, a v posledku naprosto negativní na obou těchto ideologiích, je to, že ve jménu oné údajně "nejvyšší hodnoty" se vytěsňují a zkracují všechna ostatní práva respektive nároky a potřeby lidské bytosti.
V socialismu se všechny nároky člověka na autenticky humánní, svobodný život odrážely jako kyjem jedinou větou: "Máme tady přece socialismus, společenské vlastnictví, všichni si jsou rovni - tak co vlastně ještě chcete?!..."
V prostředí liberální demokracie je tento limitující negativismus ovšem mnohem subtilnější, ale i tady to nakonec znamená to samé - když se člověk táže po opravdu autenticky humánním rozměru svého bytí v této společnosti, a na reálné možnosti ho dosáhnout, obdrží vzápětí odpověď: "My jsme vám přece dali lidská práva - tak co po nás ještě chcete?!"
Ta t a k z v a n á "lidská práva" - ta totiž vůbec nejsou skutečnými právy člověka, o člověka v plném a intenzivním rozměru jeho bytí se tu vůbec nejedná, tady dochází k permanentní záměně pojmů, ve skutečnosti jsou to pouze práva občana, nanejvýš ještě tak práva individua - ale opakuji ještě jednou, s opravdovým člověkem to nemá naprosto nic společného.
Tady jsme zase u té buržoazní revoluce a buržoazní společnosti - ve společnosti tohoto typu je člověk pouze tím v posledku ryze soukromým individuem, jeho lidská kvalita zde nehraje naprosto žádnou roli, jeho vztah k celku je ryze politický, není to vztah člověka k jeho vlastní - lidské - komunitě, k jeho obci, nýbrž tento primární vztah lidských bytostí k sobě navzájem je tu redukován a deformován pouze na ryze politický vztah člověka ke státu.
Takže ještě jednou: nepředstírejme (a skoncujme už konečně s tou ideologickou fikcí) že tato "lidská práva" mají něco společného se skutečným člověkem. To prostě není pravda.
Ideologie vzniká vždycky, když se z celého komplexu společenského (a lidského) bytí vytrhne jeden jediný aspekt - a pak se předstírá, že tento jediný aspekt je zcela postačující k tomu, aby mohl vysvětlit, řídit a dominovat celek.
Typický byl případ s reálným socialismem: z celého komplexu lidských a mezilidských vztahů se vytrhl jenom aspekt společenského vlastnictví - a věřilo se tomu, že jenom tím je možno jednou provždy vyřešit všechny problémy lidstva.
Ta liberalistická koncepce "lidských práv" není nakonec vůbec nic jiného: je to víra 19. století, že naprosto postačí občanu poskytnout jeho ryze individuální, občanskou politickou svobodu - a že tím je už veškerý problém postavení člověka ve společnosti vyřešen jednou provždy.
To co je natolik ideologické, a v posledku naprosto negativní na obou těchto ideologiích, je to, že ve jménu oné údajně "nejvyšší hodnoty" se vytěsňují a zkracují všechna ostatní práva respektive nároky a potřeby lidské bytosti.
V socialismu se všechny nároky člověka na autenticky humánní, svobodný život odrážely jako kyjem jedinou větou: "Máme tady přece socialismus, společenské vlastnictví, všichni si jsou rovni - tak co vlastně ještě chcete?!..."
V prostředí liberální demokracie je tento limitující negativismus ovšem mnohem subtilnější, ale i tady to nakonec znamená to samé - když se člověk táže po opravdu autenticky humánním rozměru svého bytí v této společnosti, a na reálné možnosti ho dosáhnout, obdrží vzápětí odpověď: "My jsme vám přece dali lidská práva - tak co po nás ještě chcete?!"
Ta t a k z v a n á "lidská práva" - ta totiž vůbec nejsou skutečnými právy člověka, o člověka v plném a intenzivním rozměru jeho bytí se tu vůbec nejedná, tady dochází k permanentní záměně pojmů, ve skutečnosti jsou to pouze práva občana, nanejvýš ještě tak práva individua - ale opakuji ještě jednou, s opravdovým člověkem to nemá naprosto nic společného.
Tady jsme zase u té buržoazní revoluce a buržoazní společnosti - ve společnosti tohoto typu je člověk pouze tím v posledku ryze soukromým individuem, jeho lidská kvalita zde nehraje naprosto žádnou roli, jeho vztah k celku je ryze politický, není to vztah člověka k jeho vlastní - lidské - komunitě, k jeho obci, nýbrž tento primární vztah lidských bytostí k sobě navzájem je tu redukován a deformován pouze na ryze politický vztah člověka ke státu.
Takže ještě jednou: nepředstírejme (a skoncujme už konečně s tou ideologickou fikcí) že tato "lidská práva" mají něco společného se skutečným člověkem. To prostě není pravda.
JP
Ale jistě, pane Šimso, že Karel Marx se ve své době nevynořil z ničeho, jako nějaký deus ex machina; v jeho pojetí společnosti by bylo možno - kromě Vámi jmenovaných - vystopovat ještě celou řadu dalších a mnohem starších autorů, Platónem a Aristotelem počínaje.
Ale to všechno nemění naprosto nic na tom, že vytvořil konec konců konzistentní (i když samozřejmě ne zcela komplexní a bezrozporný) model či teorii společnosti a jejího rozvoje.
Především to dědictví Hegela je ovšem klíčové: je to ten základní předpoklad, že lidská společnost neexistuje jenom "tak nějak", že to není chaotická entita existující pouze v daném okamžiku, kdy by stav následný byl zcela neurčitelný - nýbrž že naopak lidská společnost se vyvíjí, že směřuje odněkud někam, a to sice ze stavu nerozvinutého a neúplného ke stavu komplexnímu, ve svých základních momentech dovršenému.
Toto je základní kámen Marxovy (i Hegelovy) teorie společnosti a jejího vývoje. Tento model můžeme dozajista zpochybňovat - ale to nic nemění na tom, že je to myšlenkově ucelený teoretický model.
Dalším základním kamenem Marxovy teorie společnosti je - ovšem zde v základním protikladu k Hegelovi - jeho materialismus. (Tady je ovšem nutno jmenovat Feurbacha, jakožto pravého duchovního otce tohoto materialistického "kopernikánského obratu".)
Na rozdíl od Hegela, který ten vývoj světa spatřoval v ryze duchovně-metafyzické rovině, Marx tento vývoj "stáhl z nebe na zem", tedy do zcela reálných, materiálních procesů v lidské společnosti.
Marxovo striktní a absolutní odvrhnutí Hegelova modelu je dnes dozajista možno - a nutno - považovat za příliš jednostranné; to však nic nemění na tom, že ta Marxova centrální téze o prioritě reálných, materiálních procesů nad tím, jaké si lidé sami ve svých hlavách o této realitě vytvářejí představy, má svou jedinečnou sílu, a sotva už kdy bude možno ji přesvědčivým způsobem vyvrátit.
Abychom si ještě jednou ujasnili a ozřejmili kritéria, na jejichž základě je možno posuzovat, jaký autor skutečně vytvořil nosnou teorii společnosti a jejího vývoje, musíme sáhnout opět po Hegelovi.
Podle Hegela jedině c e l e k je pravda; tato teorie tedy musí být schopna lidskou společnost pojmout jako celek.
A za druhé, je nutno pojmout tuto společnost nikoli pouze v jejím fixním okamžikovém stavu - nýbrž naopak v jejím pohybu, v jejím vývoji. A k tomu je zapotřebí - podle Hegela - určit a pojmout základní p r o t i k l a d této společnosti. Tento protiklad vytváří právě to primární dynamické napětí, okolo kterého se odvíjejí všechny ostatní společenské a dějinné procesy.
Obě tato základní kritéria Marxův model společnosti a jejího vývoje splňuje. Je možno samozřejmě diskutovat, do jaké míry je jeho předpoklad, že tím centrálním rozporem respektive dynamismem je právě - a pouze - třídní boj; ale to nic nemění na tom (opakuji ještě jednou), že Marxův model společnosti splňuje tato základní kritéria konzistentní teorie společnosti a jejího vývoje.
Ale to všechno nemění naprosto nic na tom, že vytvořil konec konců konzistentní (i když samozřejmě ne zcela komplexní a bezrozporný) model či teorii společnosti a jejího rozvoje.
Především to dědictví Hegela je ovšem klíčové: je to ten základní předpoklad, že lidská společnost neexistuje jenom "tak nějak", že to není chaotická entita existující pouze v daném okamžiku, kdy by stav následný byl zcela neurčitelný - nýbrž že naopak lidská společnost se vyvíjí, že směřuje odněkud někam, a to sice ze stavu nerozvinutého a neúplného ke stavu komplexnímu, ve svých základních momentech dovršenému.
Toto je základní kámen Marxovy (i Hegelovy) teorie společnosti a jejího vývoje. Tento model můžeme dozajista zpochybňovat - ale to nic nemění na tom, že je to myšlenkově ucelený teoretický model.
Dalším základním kamenem Marxovy teorie společnosti je - ovšem zde v základním protikladu k Hegelovi - jeho materialismus. (Tady je ovšem nutno jmenovat Feurbacha, jakožto pravého duchovního otce tohoto materialistického "kopernikánského obratu".)
Na rozdíl od Hegela, který ten vývoj světa spatřoval v ryze duchovně-metafyzické rovině, Marx tento vývoj "stáhl z nebe na zem", tedy do zcela reálných, materiálních procesů v lidské společnosti.
Marxovo striktní a absolutní odvrhnutí Hegelova modelu je dnes dozajista možno - a nutno - považovat za příliš jednostranné; to však nic nemění na tom, že ta Marxova centrální téze o prioritě reálných, materiálních procesů nad tím, jaké si lidé sami ve svých hlavách o této realitě vytvářejí představy, má svou jedinečnou sílu, a sotva už kdy bude možno ji přesvědčivým způsobem vyvrátit.
Abychom si ještě jednou ujasnili a ozřejmili kritéria, na jejichž základě je možno posuzovat, jaký autor skutečně vytvořil nosnou teorii společnosti a jejího vývoje, musíme sáhnout opět po Hegelovi.
Podle Hegela jedině c e l e k je pravda; tato teorie tedy musí být schopna lidskou společnost pojmout jako celek.
A za druhé, je nutno pojmout tuto společnost nikoli pouze v jejím fixním okamžikovém stavu - nýbrž naopak v jejím pohybu, v jejím vývoji. A k tomu je zapotřebí - podle Hegela - určit a pojmout základní p r o t i k l a d této společnosti. Tento protiklad vytváří právě to primární dynamické napětí, okolo kterého se odvíjejí všechny ostatní společenské a dějinné procesy.
Obě tato základní kritéria Marxův model společnosti a jejího vývoje splňuje. Je možno samozřejmě diskutovat, do jaké míry je jeho předpoklad, že tím centrálním rozporem respektive dynamismem je právě - a pouze - třídní boj; ale to nic nemění na tom (opakuji ještě jednou), že Marxův model společnosti splňuje tato základní kritéria konzistentní teorie společnosti a jejího vývoje.
MŠ
a to znamená, že nestačí, že jsou deklarována, ale je také potřeba, aby se tím státy, které je mají v ústavách řídily, to se týkalo nejen bývalého "komunistického" bloku, ale také Spojených států či současných demokratických států, včetně naší republiky. V zákonech všech států je obsaženo, že člověk nemá druhé zabíjet, okrádat, podvádět, atd. a přesto se to děje a to samo o sobě ony zákony neneguje. Navíc u lidských práv je důležitý aspekt toho, že nestačí, aby se tím řídili státy, ale tato lidská práva musí respektovat a vzájemně si udělovat sami občané. Právě na tento moment už kdysi upozorňoval Masaryk, nedávno znovu Habermas. A to je právě ten aspekt, který Marx a marxisté historicky podcenili a proto jejich společenské reformy selhaly. I když znám marxisty, kteří se hlásili jak k Marxovi, tak ke koncepci lidských práv, např. Jaroslav Šabata či Petr Uhl. To ale asi nebude váš případ.
JP
Ale vždyť právě o to se jedná, pane Šimso: aby se lidé těmi "normativními" lidskými právy skutečně a reálně řídili. Aby to tedy nebyly jenom naprosto prázdné, sice ušlechtilé, ale zcela fiktivní deklarace.
A ta zcela klíčová otázka je, za jakých r e l n ý c h (respektive materiálních) rámcových podmínek se lidé těmito normami budou také skutečně řídit.
Například už Aristoteles zpravuje, že v jeho době mezi politickými a filozofickými autory probíhala široká a zásadní diskuse o tom, zda je principiálně přípustné otroctví. A bylo nemálo takových, kteří už tehdy zastávali přesvědčení, že uvádět jakoukoli lidskou bytost do stavu otroctví je zcela principiálně nepřípustné.
Takže: přinejmenším ten nejvlastnější základ oněch "lidských práv" byl znám už v antice. Proč tedy tento princip už v oné době nenabyl své normativní síly?
Asi nebude zapotřebí dalece zkoumat: vykořisťování otrocké pracovní síly bylo v oné době ryze ekonomicky naprosto výhodné. Reálná ekonomika (anebo, jak by řekl Marx, "materiální základna") se tedy prosadila oproti vší morální respektive filozofické normativitě.
Takže, ještě jednou: právě o to se jedná, nezůstat státu u toho že budeme proklamovat jakési ušlechtilé mravní normy - a poté s pocitem morálního znechucení budeme potřásat hlavou nad tím, že tyto normy jsou reálným světem a reálným člověkem ignorovány.
Nýbrž je zapotřebí vytvořit takový reálný svět, takové reálné životní podmínky člověka, které to zachovávání humánních a mravních norem samy produkují, jako svou samozřejmou a přirozenou formu.
Toto a právě to je pravým smyslem Marxova požadavku o tom, obrátit svět "z hlavy na nohy".
Vymyslet si v hlavě nějaký krásný svět řízený mravními normami, to opravdu není nijak těžké. Ale dokázat vytvořit r e á l n ý svět ve smyslu všestranné humanity - tak to je nesrovnatelně těžší. A proto se stále znovu zůstává jenom u toho kázání mravních norem.
A ta zcela klíčová otázka je, za jakých r e l n ý c h (respektive materiálních) rámcových podmínek se lidé těmito normami budou také skutečně řídit.
Například už Aristoteles zpravuje, že v jeho době mezi politickými a filozofickými autory probíhala široká a zásadní diskuse o tom, zda je principiálně přípustné otroctví. A bylo nemálo takových, kteří už tehdy zastávali přesvědčení, že uvádět jakoukoli lidskou bytost do stavu otroctví je zcela principiálně nepřípustné.
Takže: přinejmenším ten nejvlastnější základ oněch "lidských práv" byl znám už v antice. Proč tedy tento princip už v oné době nenabyl své normativní síly?
Asi nebude zapotřebí dalece zkoumat: vykořisťování otrocké pracovní síly bylo v oné době ryze ekonomicky naprosto výhodné. Reálná ekonomika (anebo, jak by řekl Marx, "materiální základna") se tedy prosadila oproti vší morální respektive filozofické normativitě.
Takže, ještě jednou: právě o to se jedná, nezůstat státu u toho že budeme proklamovat jakési ušlechtilé mravní normy - a poté s pocitem morálního znechucení budeme potřásat hlavou nad tím, že tyto normy jsou reálným světem a reálným člověkem ignorovány.
Nýbrž je zapotřebí vytvořit takový reálný svět, takové reálné životní podmínky člověka, které to zachovávání humánních a mravních norem samy produkují, jako svou samozřejmou a přirozenou formu.
Toto a právě to je pravým smyslem Marxova požadavku o tom, obrátit svět "z hlavy na nohy".
Vymyslet si v hlavě nějaký krásný svět řízený mravními normami, to opravdu není nijak těžké. Ale dokázat vytvořit r e á l n ý svět ve smyslu všestranné humanity - tak to je nesrovnatelně těžší. A proto se stále znovu zůstává jenom u toho kázání mravních norem.
JP
December 7, 2017 v 12.45
Aby nedošlo k nedorozumění, ještě jednou opakuji: naprosto nepopírám r e a l a t i v n í hodnotu onoho konceptu "lidských práv".
Je samozřejmě vždy podstatně hodnotnější a kvalitnější stav, kdy jsou tato "lidská práva" alespoň v e r b á l n ě deklarována, než když jsou (státní mocí či samotnou společností) výslovně popřena.
Ale opakuji znovu: reálný svět je něco principiálně jiného nežli tyto zdánlivě normativní deklarace; a od toho deklarovaného světa k tomu reálnému vede ještě velice dlouhá cesta.
A především: opravdu není možno oddat se představám, že od toho deklaratorního světa k tomu reálnému dospějeme jenom tím, že budeme donekonečna opakovat ty normativní deklarace. Nýbrž změnit je nutno napřed samotný reálný svět, základní momenty a procesy jeho bytí, jeho fungování, jeho sebereprodukce.
Je samozřejmě vždy podstatně hodnotnější a kvalitnější stav, kdy jsou tato "lidská práva" alespoň v e r b á l n ě deklarována, než když jsou (státní mocí či samotnou společností) výslovně popřena.
Ale opakuji znovu: reálný svět je něco principiálně jiného nežli tyto zdánlivě normativní deklarace; a od toho deklarovaného světa k tomu reálnému vede ještě velice dlouhá cesta.
A především: opravdu není možno oddat se představám, že od toho deklaratorního světa k tomu reálnému dospějeme jenom tím, že budeme donekonečna opakovat ty normativní deklarace. Nýbrž změnit je nutno napřed samotný reálný svět, základní momenty a procesy jeho bytí, jeho fungování, jeho sebereprodukce.
MŠ
Jsem rád, že jsme se dopracovali k relativní shodě, která ostatně byla zřejmá od začátku diskuse, jen zde zůstávají některé detaily, které se mohou stát kamenem úrazu. Těmi detaily je ona "takzvanost", která koncept lidských práv podrývá podobně tak jako když jim Karel Marx přiřknul přívlastek buržoazní. Takzvanost a buržoaznost je právě to, co oněm dogmaticky zabedněným marxistům, liberálům i neoliberálům umožňuje nebrat lidská práva vážně, i když na druhé straně rozumím kritikům, kteří upozorňují na etnocentrický (eurocentrický, logocentrický) původ konceptu univerzality. Není náhodou, že proti "takzvaným lidským právům" se bojovně vymezovaly a vymezují nejen "komunistické" režimy, ale i Václav Klaus a v jeho stopách jdoucí Nečas či Zeman. Kampaň proti "takzvaným lidským právům" se nyní zvrhává v kampaň proti inkluzi, multikulturalismu a sluníčkářům, o ombudsmance či Letech ani nemluvě.
JP
No ano, pane Šimso - ono je to tak, že člověk nakonec prakticky vždycky musí vést boj na dvou frontách.
Pokud se týká takových aktérů jako je Klaus a spol. (a na straně opačné samozřejmě Husák a spol.) - pak proti nim jsou samozřejmě i ta lidská práva nutný a legitimní argument. Protože oni lidem nechtějí přiznat ani toto naprosté minimum.
Má kritika se obrací zásadně a výhradně proti tomu, že zcela pravidelně (a to sice v panující teorii demokracie občansko-buržoazního typu) právě toto m i n i m u m je vydáváno zároveň za m a x i m u m.
Je to - obrazně řečeno - jako kdyby někdo někomu prodal dům, ten se do něj chtěl nastěhovat, aby vzápětí zjistil, že tento dům má jenom základy. A nic víc. A prodávající by ho odbyl slovy: "Ale co, máte přece ty základy, to vám musí stačit, ten zbytek si už přece nějak dostavíte sami!"
V obecném právu občanském by takovýto počin bez dalšího platil jako podvod; ale v politice a v ideologii to má být zřejmě naprosto legitimní postoj...
Pokud se týká takových aktérů jako je Klaus a spol. (a na straně opačné samozřejmě Husák a spol.) - pak proti nim jsou samozřejmě i ta lidská práva nutný a legitimní argument. Protože oni lidem nechtějí přiznat ani toto naprosté minimum.
Má kritika se obrací zásadně a výhradně proti tomu, že zcela pravidelně (a to sice v panující teorii demokracie občansko-buržoazního typu) právě toto m i n i m u m je vydáváno zároveň za m a x i m u m.
Je to - obrazně řečeno - jako kdyby někdo někomu prodal dům, ten se do něj chtěl nastěhovat, aby vzápětí zjistil, že tento dům má jenom základy. A nic víc. A prodávající by ho odbyl slovy: "Ale co, máte přece ty základy, to vám musí stačit, ten zbytek si už přece nějak dostavíte sami!"
V obecném právu občanském by takovýto počin bez dalšího platil jako podvod; ale v politice a v ideologii to má být zřejmě naprosto legitimní postoj...
JP
Ještě k té poznámce, že i marxisté (jako Uhl nebo Šabata) mohou být zastánci té koncepce lidských práv.
Tady je za prvé nutno vždy hledět na kontext. Jak už jsem řekl, za stavu polofeudálního nevolnictví za minulého režimu i to odvolávání se na ta "lidská práva" měla svou určitou legitimitu. V každém případě to byl projev vzdoru proti vládnoucí moci, a už jako takový se jednalo o počin statečný a hodný respektu.
Na straně druhé ale platí: je sice možné, aby se vyznavač marxismu t a k é hlásil k té koncepci "lidských práv" - ale on tak nikdy nemůže učinit j a k o ž t o marxista.
Stejně tak jako vyznavač marxismu může být vedle toho také třeba věřícím křesťanem - ale on (ona) tak může učinit jenom v jakési personální unii, ale principiálně nikdy není možné na půdě marxismu začít zastávat přesvědčení, že rozhodujícím faktorem společenských a dějinných procesů nejsou materiální procesy vznikající kolem produkční činnosti lidstva, nýbrž jakási nadpřirozená duchovní bytost.
A tak stejně tak nikdy není možno na půdě marxismu legitimně tvrdit, že tato "lidská práva" jsou nějakou nezávislou entitou respektive normou, a ne pouze vposledku sekundární odvozeninou právě oněch reálných materiálních procesů.
To jest: principiálně by dokonce ani sám Marx nepopíral, že i ta "lidská práva" mohou mít - pokud jsou už jednou konstituována - r e l a t i v n í vlastní existenci, a tedy i určitou reálnou působnost. Ale jde o to, že Marx by tento koncept "lidských práv" nikdy neuznal za opravdu primární faktor společenských procesů, a především společenských proměn.
Takže ještě jednou: nejde o to popírat ten koncept "lidských práv" zcela a naprosto; ale jde o to, že se zcela pravidelně sklouzne k tomu, že se nevnímá ten jejich vposledku odvozený, sekundární charakter. A že se znovu a znovu propadá iluzi, že postačí jenom dostatečně dlouho a důrazně požadovat jejich naplnění, aby to bylo dostatečným impulsem pro zásadní proměnu společnosti ve smyslu jejího humanizování.
Ty základní, rozhodující faktory jsou nakonec někde jinde; a právě tohle bylo tím rozhodujícím přínosem Karla Marxe, že na tuto skutečnost s plným důrazem poukázal.
Tady je za prvé nutno vždy hledět na kontext. Jak už jsem řekl, za stavu polofeudálního nevolnictví za minulého režimu i to odvolávání se na ta "lidská práva" měla svou určitou legitimitu. V každém případě to byl projev vzdoru proti vládnoucí moci, a už jako takový se jednalo o počin statečný a hodný respektu.
Na straně druhé ale platí: je sice možné, aby se vyznavač marxismu t a k é hlásil k té koncepci "lidských práv" - ale on tak nikdy nemůže učinit j a k o ž t o marxista.
Stejně tak jako vyznavač marxismu může být vedle toho také třeba věřícím křesťanem - ale on (ona) tak může učinit jenom v jakési personální unii, ale principiálně nikdy není možné na půdě marxismu začít zastávat přesvědčení, že rozhodujícím faktorem společenských a dějinných procesů nejsou materiální procesy vznikající kolem produkční činnosti lidstva, nýbrž jakási nadpřirozená duchovní bytost.
A tak stejně tak nikdy není možno na půdě marxismu legitimně tvrdit, že tato "lidská práva" jsou nějakou nezávislou entitou respektive normou, a ne pouze vposledku sekundární odvozeninou právě oněch reálných materiálních procesů.
To jest: principiálně by dokonce ani sám Marx nepopíral, že i ta "lidská práva" mohou mít - pokud jsou už jednou konstituována - r e l a t i v n í vlastní existenci, a tedy i určitou reálnou působnost. Ale jde o to, že Marx by tento koncept "lidských práv" nikdy neuznal za opravdu primární faktor společenských procesů, a především společenských proměn.
Takže ještě jednou: nejde o to popírat ten koncept "lidských práv" zcela a naprosto; ale jde o to, že se zcela pravidelně sklouzne k tomu, že se nevnímá ten jejich vposledku odvozený, sekundární charakter. A že se znovu a znovu propadá iluzi, že postačí jenom dostatečně dlouho a důrazně požadovat jejich naplnění, aby to bylo dostatečným impulsem pro zásadní proměnu společnosti ve smyslu jejího humanizování.
Ty základní, rozhodující faktory jsou nakonec někde jinde; a právě tohle bylo tím rozhodujícím přínosem Karla Marxe, že na tuto skutečnost s plným důrazem poukázal.
December 8, 2017 v 14.48
Já si myslím, že pan Poláček docela správně píše, že marxista klidně může uznávat lidská práva, stejně jako může dokonce věřit v Boha (i když tak nemůže činit "na půdě marxismu", jak podotýká).
Zřejmě to bude tím, že člověk je rozporuplná bytost, která nemůže žít jen "na půdě marxismu", zvlášť když tento nedává lidem žádné rady, jak žít. Člověk, který by byl "čistým marxistou", a to ve všech oblastech života, prostě neexistuje.
Zřejmě to bude tím, že člověk je rozporuplná bytost, která nemůže žít jen "na půdě marxismu", zvlášť když tento nedává lidem žádné rady, jak žít. Člověk, který by byl "čistým marxistou", a to ve všech oblastech života, prostě neexistuje.
MP
Marxismus zcela historizuje lidskou bytost, nikoliv ovšem libovolně, ale v kontextu "vědomí a uskutečňování svobody" jakožto podmínek štěstí každé lidské bytosti. Návrat před buržoasní výdobytek lidských práv a politické emancipace představuje nepřijatelný regres a souhlas s ním znamená odporné zpotvoření marxismu.
Herbert Marcuse --který na rozdíl od ideologů marxisma-leninisma marxista byl -- uvažuje proto jako o nezbytném pozičním cíli radikálně levicové politiky o boji za znovuobnovení buržoazních lidských práv (shodou okolnosti se tu téměř doslova shoduje patron nové levice a Jan Patočka).
To, co marxismus odmítá a musí odmítnout (a jako nemarxistovi mi to činí marxismus sympatický), je ideologie lidských práv. A již spočívá v legitimizaci agrese a neokolonialismu, anebo v tvrzení, že nerovnosti, útlak, nenaplňování sociálních práv atd. jsou nutnou cenou za svobodnou společnost.
Herbert Marcuse --který na rozdíl od ideologů marxisma-leninisma marxista byl -- uvažuje proto jako o nezbytném pozičním cíli radikálně levicové politiky o boji za znovuobnovení buržoazních lidských práv (shodou okolnosti se tu téměř doslova shoduje patron nové levice a Jan Patočka).
To, co marxismus odmítá a musí odmítnout (a jako nemarxistovi mi to činí marxismus sympatický), je ideologie lidských práv. A již spočívá v legitimizaci agrese a neokolonialismu, anebo v tvrzení, že nerovnosti, útlak, nenaplňování sociálních práv atd. jsou nutnou cenou za svobodnou společnost.
VK
Touché! Zásah do černého.
JP
Pan Profant mě tak trochu předběhl svou zmínkou o regresu. Právě tohle jsem chtěl ještě doplnit: celá ta koncepce "lidských práv" byla samozřejmě progresem v relaci k tomu jak už jsem uvedl víceméně polofeudálně-nevolnickému režimu za éry pseudokomunistické totality; ale na straně druhé je regresem v relaci k (marxistickému) konceptu všestranného naplnění a uplatnění všech humánních potenciálů lidské bytosti.
Ta koncepce těch "lidských práv" má tedy sama o sobě zcela rozporuplný charakter; a záleží jenom na konkrétním kontextu, jestli do popředí vystoupí její progresivní, anebo ale její regresivní stránka.
Je to svým způsobem velice podobné jako to, co svého času řekl Marx na adresu fundamentalistických hurákomunistů, kteří si komunismus představovali víceméně jako návrat k prvobytně pospolité společnosti a společného majetku všeho, včetně hrnků na kafe: "Vy chcete být za soukromým vlastnictvím a nad ním - ve skutečnosti jste ale ještě nedospěli ani k němu."
To znamená: n a p ř e d bylo historicky nutné to soukromé vlastnictví (a tedy i kapitalismus), a teprve na t o m t o základě (tedy na základě toho civilizačního díla které vykonal kapitalismus) bylo možno se pokoušet o další, principiálně vyšší civilizační stupeň. Přičemž, k těmto výdobytkům kapitalismu je nutno přičítat právě i ta "občanská a lidská práva" - která mají ovšem v dané podobě fakticky taktéž jenom soukromovlastnický, tedy "buržoazní" charakter.
Stejně tak naprostá většina vyznavačů těch "lidských práv" chce být za komunismem a nad ním (neboť z něj dokáže pochopit jenom tu diktaturu a ten útlak) - ale ve skutečnosti ještě nedospěli ani k němu.
Nedospěli k tomu, a tak nechápou, že i ten komunismus byl fakticky nutné stadium vývoje - a že nikoli návratem před něj, nýbrž naopak jenom přes něj je možno dospět dál, totiž k realizaci jediného opravdu legitimního a nezpochybnitelného práva člověka - totiž práva na život ve všestranně humánním a smyslem naplněném světě.
Ta koncepce těch "lidských práv" má tedy sama o sobě zcela rozporuplný charakter; a záleží jenom na konkrétním kontextu, jestli do popředí vystoupí její progresivní, anebo ale její regresivní stránka.
Je to svým způsobem velice podobné jako to, co svého času řekl Marx na adresu fundamentalistických hurákomunistů, kteří si komunismus představovali víceméně jako návrat k prvobytně pospolité společnosti a společného majetku všeho, včetně hrnků na kafe: "Vy chcete být za soukromým vlastnictvím a nad ním - ve skutečnosti jste ale ještě nedospěli ani k němu."
To znamená: n a p ř e d bylo historicky nutné to soukromé vlastnictví (a tedy i kapitalismus), a teprve na t o m t o základě (tedy na základě toho civilizačního díla které vykonal kapitalismus) bylo možno se pokoušet o další, principiálně vyšší civilizační stupeň. Přičemž, k těmto výdobytkům kapitalismu je nutno přičítat právě i ta "občanská a lidská práva" - která mají ovšem v dané podobě fakticky taktéž jenom soukromovlastnický, tedy "buržoazní" charakter.
Stejně tak naprostá většina vyznavačů těch "lidských práv" chce být za komunismem a nad ním (neboť z něj dokáže pochopit jenom tu diktaturu a ten útlak) - ale ve skutečnosti ještě nedospěli ani k němu.
Nedospěli k tomu, a tak nechápou, že i ten komunismus byl fakticky nutné stadium vývoje - a že nikoli návratem před něj, nýbrž naopak jenom přes něj je možno dospět dál, totiž k realizaci jediného opravdu legitimního a nezpochybnitelného práva člověka - totiž práva na život ve všestranně humánním a smyslem naplněném světě.
MŠ
Slušným marxistou byl Habermas, který poukazuje na různé způsoby zneužívání lidských práv: selektivní čtení, tendenční výklady, instrumentalizace, univerzalistické zakrývání partikulárních zájmů a respekt k nim považuje za jeden ze dvou klíčových zdrojů demokratické legitimity.
U nás se oprávněným způsobem dovolávala lidských práv Charta, v polistopadové politice jen některé občanské iniciativy, na vládní a prezidentské úrovni převládalo ono selektivní čtení a zneužívání. Nejhorší podobou je cynický výsměch a jednoznačné upřednostňování ekonomiky a obchodu před lidskými v praxi posledních dvou prezidentů - to je podobné s "komunistickou" normalizační praxí.
V tomto smyslu nejsme plně demokratickou zemí, protože většina našich občanů zřejmě ani netuší, že respekt k lidským právům je a má být nutnou součástí demokracie. V tomto bodě nám myslím Marx mnoho nepomůže, i když připouští možnost oné slušnější interpretace. A v této věci by bylo dobré, kdyby v sociální demokracii vítězily podobné názory jako představuje Karel Hrubý a ne názory Zemana, Chovance a těch, pro které jsou lidská práva něčím téměř zbytečným či dokonce škodlivým (to už je ono hnědnutí).
U nás se oprávněným způsobem dovolávala lidských práv Charta, v polistopadové politice jen některé občanské iniciativy, na vládní a prezidentské úrovni převládalo ono selektivní čtení a zneužívání. Nejhorší podobou je cynický výsměch a jednoznačné upřednostňování ekonomiky a obchodu před lidskými v praxi posledních dvou prezidentů - to je podobné s "komunistickou" normalizační praxí.
V tomto smyslu nejsme plně demokratickou zemí, protože většina našich občanů zřejmě ani netuší, že respekt k lidským právům je a má být nutnou součástí demokracie. V tomto bodě nám myslím Marx mnoho nepomůže, i když připouští možnost oné slušnější interpretace. A v této věci by bylo dobré, kdyby v sociální demokracii vítězily podobné názory jako představuje Karel Hrubý a ne názory Zemana, Chovance a těch, pro které jsou lidská práva něčím téměř zbytečným či dokonce škodlivým (to už je ono hnědnutí).
December 10, 2017 v 7.50
Den lidských práv je náhodou právě dnes
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Den_lidských_práv
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Den_lidských_práv
IH
Díky ní se mi vybavila jedna vzpomínka a mohu tedy doplnit, že uplynulo právě přesně 30 roků od první demonstrace 80. let v Praze. Něco přes tisíc lidí chodilo dokola kolem pomníku M. Jana Husa na Staroměstském náměstí, čímž se jim podařilo zůstat pospolu a shromáždění udržet. Protest proti nedodržování základních lidských práv v republice později přešel v aplaus několika pokusům o rozvinutí transparentů na schodech pomníku a v pískot, když je zmařili neuniformovaní agenti režimu.
Akce by se sotva uskutečnila, kdyby nevznikla tradice shromažďování se mladých 8. prosince na Kampě u zdi J. Lennona, z něhož étos i poznání možností vzešly. Jsem zvědav, jestli ještě dnes někdo akce vzpomene.
Akce by se sotva uskutečnila, kdyby nevznikla tradice shromažďování se mladých 8. prosince na Kampě u zdi J. Lennona, z něhož étos i poznání možností vzešly. Jsem zvědav, jestli ještě dnes někdo akce vzpomene.
JP
V minulém vstupu jsem spíše jen letmo zmínil, že celá ta "lidská práva" mají konec konců jenom soukromovlastnický, tedy buržoazní charakter.
Tento jejich moment je zapotřebí ještě více rozvést a zdůraznit.
V obecném povědomí se totiž stále věří a tvrdí, že je tomu naopak - že tato "občanská a lidská práva" jsou aktem sloužícím obecnému blahu, s univerzální, nadindividuální platností.
Ve skutečnosti se však jedná skutečně pouze o záležitost v posledku ryze privátní - tedy soukromovlastnickou.
V bezprostřední rovině se sice jedná o - bezpochyby legitimní - moment obrany a ochrany člověka před svévolnými zásahy, respektive útlakem státní moci.
V obecnější rovině je ale jejich podstata takováto: členové určité komunity (společnosti) se dohodnou na tom, že své vlastní osobní zájmy a nároky nebudou vůči sobě prosazovat prostřednictvím aktů hrubého násilí. Je to tedy konec konců ryze obchodní akt: já nebudu provádět agresivní akty vůči tvému základnímu osobnostnímu okruhu, pokud ty to samé nebudeš konat vůči mně.
Je to tedy svým způsobem nakonec jenom určitá dohoda o neútočení. Ale jak řečeno jejím základem je čistě privátní, tedy soukromovlastnický zájem - na nedotknutelnost svého vlastního výlučného osobního okruhu. A je to dohoda svým způsobem taktéž ryze komerční - je to směna, jedna komodita se směňuje za druhou, na základě vzájemné rovnosti.
Právě tato vzájemná rovnost bývá označována za nejvyšší možnou vymoženost novodobé liberální respektive liberálně demokratické společnosti.
Jenže - právě na této rovnosti se ukazuje faktický limit celého tohoto konceptu "lidských práv". Protože tato rovnost jak řečeno nijakým způsobem nepřekračuje tu zcela formální rovnost účastníků ryze komerční dohody.
Opravdu humánní společnost - ta vlastně musí být založena na n e r o v n o s t i lidí.
Totiž na tom vzájemném vztahu, kdy jeden je ochoten dát, poskytnout tomu druhému něco v í c e, nežli kolik může v tom okamžiku od něj očekávat jako protihodnotu. Jenom a pouze v takovémto stavu je možno prorazit tu hradbu ryze soukromovlastnického, komerčního myšlení, kdy každý je ochoten tomu druhému poskytnout jenom a pouze tolik, kolik od něj sám dostane jako protiplnění.
Nakonec, už Marx poukázal na to, že opravdu s p r a v e d l i v é právo by muselo být vlastně n e r o v n é právo - neboť každý člověk je nakonec jiný, má zcela jiné životní podmínky, "ten jeden má větší žaludek, a ten druhý zase menší".
Takže ještě jednou, o co se vlastně jedná: osvoboďme se konečně jednou od té iluze buržoazně-liberálního myšlení, že vrcholným momentem lidské společnosti a její politické organizace je r o v n o s t. Takováto paušálizovaná rovnost vždy nakonec nevyhnutelně vede k její formalizaci - a to znamená, k její bezobsažnosti.
Člověk, skutečný člověk s jeho skutečným životem, to je konec konců něco naprosto jiného (a doufejme, že něco mnohem více), nežli tato formalizovaná občanskoprávní rovnost.
Tento jejich moment je zapotřebí ještě více rozvést a zdůraznit.
V obecném povědomí se totiž stále věří a tvrdí, že je tomu naopak - že tato "občanská a lidská práva" jsou aktem sloužícím obecnému blahu, s univerzální, nadindividuální platností.
Ve skutečnosti se však jedná skutečně pouze o záležitost v posledku ryze privátní - tedy soukromovlastnickou.
V bezprostřední rovině se sice jedná o - bezpochyby legitimní - moment obrany a ochrany člověka před svévolnými zásahy, respektive útlakem státní moci.
V obecnější rovině je ale jejich podstata takováto: členové určité komunity (společnosti) se dohodnou na tom, že své vlastní osobní zájmy a nároky nebudou vůči sobě prosazovat prostřednictvím aktů hrubého násilí. Je to tedy konec konců ryze obchodní akt: já nebudu provádět agresivní akty vůči tvému základnímu osobnostnímu okruhu, pokud ty to samé nebudeš konat vůči mně.
Je to tedy svým způsobem nakonec jenom určitá dohoda o neútočení. Ale jak řečeno jejím základem je čistě privátní, tedy soukromovlastnický zájem - na nedotknutelnost svého vlastního výlučného osobního okruhu. A je to dohoda svým způsobem taktéž ryze komerční - je to směna, jedna komodita se směňuje za druhou, na základě vzájemné rovnosti.
Právě tato vzájemná rovnost bývá označována za nejvyšší možnou vymoženost novodobé liberální respektive liberálně demokratické společnosti.
Jenže - právě na této rovnosti se ukazuje faktický limit celého tohoto konceptu "lidských práv". Protože tato rovnost jak řečeno nijakým způsobem nepřekračuje tu zcela formální rovnost účastníků ryze komerční dohody.
Opravdu humánní společnost - ta vlastně musí být založena na n e r o v n o s t i lidí.
Totiž na tom vzájemném vztahu, kdy jeden je ochoten dát, poskytnout tomu druhému něco v í c e, nežli kolik může v tom okamžiku od něj očekávat jako protihodnotu. Jenom a pouze v takovémto stavu je možno prorazit tu hradbu ryze soukromovlastnického, komerčního myšlení, kdy každý je ochoten tomu druhému poskytnout jenom a pouze tolik, kolik od něj sám dostane jako protiplnění.
Nakonec, už Marx poukázal na to, že opravdu s p r a v e d l i v é právo by muselo být vlastně n e r o v n é právo - neboť každý člověk je nakonec jiný, má zcela jiné životní podmínky, "ten jeden má větší žaludek, a ten druhý zase menší".
Takže ještě jednou, o co se vlastně jedná: osvoboďme se konečně jednou od té iluze buržoazně-liberálního myšlení, že vrcholným momentem lidské společnosti a její politické organizace je r o v n o s t. Takováto paušálizovaná rovnost vždy nakonec nevyhnutelně vede k její formalizaci - a to znamená, k její bezobsažnosti.
Člověk, skutečný člověk s jeho skutečným životem, to je konec konců něco naprosto jiného (a doufejme, že něco mnohem více), nežli tato formalizovaná občanskoprávní rovnost.
December 10, 2017 v 13.00
Ale pane Poláčku, vždyť lidé, kteří jsou ochotní dát druhým lidem a společnosti víc, než musí, nebo víc, než očekávají, že jim bude vráceno, přece existují. Možná je jich zatím málo, bohužel. Asi je zatím víc těch druhých, kteří čekají opak - tedy že se jim vrátí víc než investovali. Ovšem zákonem se ten problém vyřešit nedá. Stejně jako se žádným zákonem nedá nastolit dokonale humánní společnost.
JS
"respekt k lidským právům je a má být nutnou součástí demokracie"
S touto myšlenkou dost nesouhlasím. (Tedy trochu záleží jak to myslíte, pokud "demokracií" myslíte "společnost", pak bych s tím souhlasil, ale jinak viz dál.)
Jsem proti navazování nejrůznějších dalších hodnot na slovo demokracie. Chápu, proč to zastánce univerzality lidských práv (kam se počítám) může tak chtít, ale je to chyba, a jako filozofovi by vám mělo být jasné, proč.
Demokracie by (podle mě) měla mít minimalistickou definici. Protože demokracie je princip, jak dojít ke konsensu, kdežto lidská práva se týkají lidského blahobytu. Zcela zjevně, čím více hodnot navěsíme na demokracii, tím menší šance, že takového konsensu dosáhneme. Naopak, lidská práva musí být složitá, protože lidský život je složitý.
Podívejte, jak to dopadlo v podobné situaci, kdy přílišné ztotožňování demokracie a ekonomického liberalismu vede k odmítání demokracie. Stejným problémem hrozí i prosazování vaší myšlenky.
Samozřejmě, má smysl prosazovat lidská práva spolu s demokracií. Ale ne jako jejich součást. Dovedu si dobře představit společnosti, které jsou demokratické, ale lidská práva nedodržují. Stejně tak si dovedu představit společnosti, které dodržují lidská práva, ale přesto nejsou demokratické, i když to je trochu víc diskutabilní než opak (protože lidská práva mohou demokracii implikovat). Obojí je jistě přijatelnější než společnosti, které nemají ani jedno.
S touto myšlenkou dost nesouhlasím. (Tedy trochu záleží jak to myslíte, pokud "demokracií" myslíte "společnost", pak bych s tím souhlasil, ale jinak viz dál.)
Jsem proti navazování nejrůznějších dalších hodnot na slovo demokracie. Chápu, proč to zastánce univerzality lidských práv (kam se počítám) může tak chtít, ale je to chyba, a jako filozofovi by vám mělo být jasné, proč.
Demokracie by (podle mě) měla mít minimalistickou definici. Protože demokracie je princip, jak dojít ke konsensu, kdežto lidská práva se týkají lidského blahobytu. Zcela zjevně, čím více hodnot navěsíme na demokracii, tím menší šance, že takového konsensu dosáhneme. Naopak, lidská práva musí být složitá, protože lidský život je složitý.
Podívejte, jak to dopadlo v podobné situaci, kdy přílišné ztotožňování demokracie a ekonomického liberalismu vede k odmítání demokracie. Stejným problémem hrozí i prosazování vaší myšlenky.
Samozřejmě, má smysl prosazovat lidská práva spolu s demokracií. Ale ne jako jejich součást. Dovedu si dobře představit společnosti, které jsou demokratické, ale lidská práva nedodržují. Stejně tak si dovedu představit společnosti, které dodržují lidská práva, ale přesto nejsou demokratické, i když to je trochu víc diskutabilní než opak (protože lidská práva mohou demokracii implikovat). Obojí je jistě přijatelnější než společnosti, které nemají ani jedno.
MP
Respekt k lidským právům, přesněji řečeno pojetí státu jako instituce, ve které si občané navzájem uznávají určitá práva jako nedotknutelná a nezcizitelná, je zdrojem (nezbytné) legitimity moderního evropského státu -- tedy státu, ve kterém se dost často daří zavádět a udržet určitou míru ústavních svobod a podílu občanů na vládnutí, jinak na této planetě neobvyklou (bez spojení s tímto typem státu omezenou nejvýše na malá společenství).
Demokracie jako forma vlády může samozřejmě existovat bez tohoto uznání -- konečně Martin Šimsa jistě zná příběh demokracie, ve které většina rozhodovala aklamací o popravě nebo vyhnání těch, kteří nebyli dost konformní (a jiné demokracie, které zavedla praktickou beztrestnost lynčování, pokud byla oběť vhodné barvy či vyznání).
Takže se zpřesněním: Masová demokracie západního typu nemůže dlouhodobě existovat bez uznávání lidských práv občany této demokracie, aniž by se zvrhla do té či oné formy fašismu.
Demokracie jako forma vlády může samozřejmě existovat bez tohoto uznání -- konečně Martin Šimsa jistě zná příběh demokracie, ve které většina rozhodovala aklamací o popravě nebo vyhnání těch, kteří nebyli dost konformní (a jiné demokracie, které zavedla praktickou beztrestnost lynčování, pokud byla oběť vhodné barvy či vyznání).
Takže se zpřesněním: Masová demokracie západního typu nemůže dlouhodobě existovat bez uznávání lidských práv občany této demokracie, aniž by se zvrhla do té či oné formy fašismu.
JP
To je sice pravda, pane Profante; nicméně se zdá, že se Vaše argumentace točí v kruhu.
A to sice asi tímto způsobem: demokracie západního typu - založená na lidských právech - dlouhodobě nemůže existovat bez uznávání lidských práv občany této demokracie.
Myslím, že pan Samohýl chtěl především upozornit na p r i n c i p i á l n í odlišnost pojmů "demokracie" a "lidská práva"; a v tomto ohledu má dozajista pravdu.
V reálné praxi (a v současné epoše, a jmenovitě v tom západním světě) samozřejmě obojí do značné míry splývá; ale opravdu vůbec neuškodí si čas od času připomenout, že může být i zcela jinak. A že ta "lidská práva" sice na straně jedné doplňují (a je nutno říci: h u m a n i z u j í) tu demokracii založenou na ryze většinové vůli - nicméně ji svým způsobem stejně tak o m e z u j í, neboť ten princip nezadatelných lidských práv (nepodléhajících jakékoli dispozici) se nachází v přímém rozporu se základním principem demokracie jako takové, totiž že suverén lid může rozhodnout o všem podle svého vlastního uvážení, respektive podle své vlastní libovůle.
V tomto smyslu tato "lidská práva" skutečně negují demokracii, a jsou v ní v principiálním rozporu.
A to sice asi tímto způsobem: demokracie západního typu - založená na lidských právech - dlouhodobě nemůže existovat bez uznávání lidských práv občany této demokracie.
Myslím, že pan Samohýl chtěl především upozornit na p r i n c i p i á l n í odlišnost pojmů "demokracie" a "lidská práva"; a v tomto ohledu má dozajista pravdu.
V reálné praxi (a v současné epoše, a jmenovitě v tom západním světě) samozřejmě obojí do značné míry splývá; ale opravdu vůbec neuškodí si čas od času připomenout, že může být i zcela jinak. A že ta "lidská práva" sice na straně jedné doplňují (a je nutno říci: h u m a n i z u j í) tu demokracii založenou na ryze většinové vůli - nicméně ji svým způsobem stejně tak o m e z u j í, neboť ten princip nezadatelných lidských práv (nepodléhajících jakékoli dispozici) se nachází v přímém rozporu se základním principem demokracie jako takové, totiž že suverén lid může rozhodnout o všem podle svého vlastního uvážení, respektive podle své vlastní libovůle.
V tomto smyslu tato "lidská práva" skutečně negují demokracii, a jsou v ní v principiálním rozporu.
JP
December 11, 2017 v 12.37
Ale jistě, paní Hájková, že i dnes jsou lidé, kteří "dávají více" tomu druhému - jenže já jsem chtěl upozornit právě na to, že toto "něco více" prostě n e n í součástí konceptu současně dominujícího politického typu liberální demokracie.
Viz podrobněji můj následující příspěvek.
Viz podrobněji můj následující příspěvek.
JP
Musím ještě trochu podrobněji rozvést mé konstatování, že liberální koncept "lidských práv" má konec konců jenom formální charakter. A to sice právě tam, kde se domnívá mít svou největší sílu, svou největší progresivitu - totiž v principu všeobecné občanské rovnosti.
Vraťme se zpátky k éře socialismu. Tam byl ten liberalistický princip občanské rovnosti ještě radikalizován, respektive doveden do svých důsledků - totiž i do rovnosti sociální. To byl v daném smyslu nezpochybně pokrok, a takto měl socialismus skutečně plné právo hledět na liberalismus spatra, jako na pouze omezenou formu rovnosti mezi lidmi.
Jak známo, ta sociální rovnost v socialismu měla ovšem své dramaticky negativní důsledky: jejím výsledkem bylo ono nechvalně proslulé r o v n o s t á ř s t v í, které jmenovitě v ekonomice dusilo jakýkoli rozvoj a jakoukoli efektivitu. Kdo i za zvýšený pracovní výkon dostal nakonec stejnou odměnu jako jeho mnohem méně aktivní kolega, ten si samozřejmě propříště už rozmyslel, jestli mu ta jeho vlastní námaha stojí za to. A jestli pro něj nebude výhodnější svou osobní aktivitu raději uplatnit v soukromé práci načerno.
Takže, toto rovnostářství - kdy všichni byli bez ohledu na reálné zásluhy odměňováni stejně - bylo odvrácenou, negativní stránkou sociální rovnosti za socialismu. Vraťme se s tímto poznatkem zpět k liberalismu.
Liberalismus jak řečeno sám s tím principem rovnosti všech lidí vůbec přichází; přičemž on ten postulát rovnosti ovšem omezuje pouze na oblast ryze individuálních občanských a politických práv. Zatímco v oblasti ekonomické a sociální ponechává onu "přirozenou" nerovnost.
V důsledku tohoto postoje liberalismus sice nemá problémy s motivací lidí v jejich produkčním procesu; ale na straně druhé není možno přehlédnout, že ve skutečnosti s člověkem zachází stejně tak formalisticky rovnostářsky, jako tak činil socialismus.
Socialismus totiž bytostně nebyl schopen uchopit, oslovit člověka jako konkrétní lidskou bytost; ve skutečnosti ho redukoval jenom na toho "dělníka", o kterém předpokládal, že bude vždycky a za všech okolností altruisticky pracovat pro blaho celku.
Liberalismus - ten je stejně tak málo jako socialismus člověka pojmout jako konkrétní lidskou bytost; on člověka redukuje právě jenom na tu formálně právní figuru "občana". Respektive nositele "občanských a lidských práv".
Pro názornější osvětlení, o co se jedná, vezměme k ruce pro změnu křesťanství.
Protože křesťanství - to svého času vlastně s těmi "lidskými právy" vůbec přišlo: totiž v jeho základním postulátu r o v n o s t i v š e c h před Bohem.
To byl ve své době skutečně naprosto revoluční počin: král a císař neplatil před Bohem o nic více, nežli ten poslední rolník, sluha či otrok.
Takže: křesťanský Bůh měří všechny lidi rovnou mírou; ovšem! - křesťanský Bůh s lidmi v žádném případě nezachází r o v n o s t á ř s k y.
On jim sice měří stejně - ale každou jednotlivou d u š i posuzuje a soudí zcela jednotlivě, podle jejích vlastních zásluh (a hříchů). Každý člověk je pro Boha zcela jedinečná, s nikým druhým nezaměnitelná osobnost.
Právě tento základní moment křesťanství naprosto odpadá jak v liberalismu, tak i v (reálném) socialismu.
Liberalismus se v žádném případě neptá na vlastní k v a l i t u osobnosti, charakteru toho či onoho člověka. Přesně naopak, liberalismus zcela programaticky všechny lidi, všechny duše vměstnává do jedné jediné, abstraktní a formalizované šablony občana. Jako občané jsou všichni lidé stejní - což ovšem znamená stejně (bez)významní, šablonovití.
Takže, ještě jednou: nepropadejme iluzi, že ta občanská rovnost v liberální demokracii přináší nějaké definitivní a ze všech možných nejlepší řešení vztahu člověka ke světu, ke společnosti, k ostatním lidem. To liberalistické rovnostářství jde nakonec zcela mimo vlastního, skutečného, živoucího člověka, jeho osobnosti i jeho duše; a tento svůj bytostný deficit liberalismus nikdy a za žádných okolností nemůže překonat.
Vraťme se zpátky k éře socialismu. Tam byl ten liberalistický princip občanské rovnosti ještě radikalizován, respektive doveden do svých důsledků - totiž i do rovnosti sociální. To byl v daném smyslu nezpochybně pokrok, a takto měl socialismus skutečně plné právo hledět na liberalismus spatra, jako na pouze omezenou formu rovnosti mezi lidmi.
Jak známo, ta sociální rovnost v socialismu měla ovšem své dramaticky negativní důsledky: jejím výsledkem bylo ono nechvalně proslulé r o v n o s t á ř s t v í, které jmenovitě v ekonomice dusilo jakýkoli rozvoj a jakoukoli efektivitu. Kdo i za zvýšený pracovní výkon dostal nakonec stejnou odměnu jako jeho mnohem méně aktivní kolega, ten si samozřejmě propříště už rozmyslel, jestli mu ta jeho vlastní námaha stojí za to. A jestli pro něj nebude výhodnější svou osobní aktivitu raději uplatnit v soukromé práci načerno.
Takže, toto rovnostářství - kdy všichni byli bez ohledu na reálné zásluhy odměňováni stejně - bylo odvrácenou, negativní stránkou sociální rovnosti za socialismu. Vraťme se s tímto poznatkem zpět k liberalismu.
Liberalismus jak řečeno sám s tím principem rovnosti všech lidí vůbec přichází; přičemž on ten postulát rovnosti ovšem omezuje pouze na oblast ryze individuálních občanských a politických práv. Zatímco v oblasti ekonomické a sociální ponechává onu "přirozenou" nerovnost.
V důsledku tohoto postoje liberalismus sice nemá problémy s motivací lidí v jejich produkčním procesu; ale na straně druhé není možno přehlédnout, že ve skutečnosti s člověkem zachází stejně tak formalisticky rovnostářsky, jako tak činil socialismus.
Socialismus totiž bytostně nebyl schopen uchopit, oslovit člověka jako konkrétní lidskou bytost; ve skutečnosti ho redukoval jenom na toho "dělníka", o kterém předpokládal, že bude vždycky a za všech okolností altruisticky pracovat pro blaho celku.
Liberalismus - ten je stejně tak málo jako socialismus člověka pojmout jako konkrétní lidskou bytost; on člověka redukuje právě jenom na tu formálně právní figuru "občana". Respektive nositele "občanských a lidských práv".
Pro názornější osvětlení, o co se jedná, vezměme k ruce pro změnu křesťanství.
Protože křesťanství - to svého času vlastně s těmi "lidskými právy" vůbec přišlo: totiž v jeho základním postulátu r o v n o s t i v š e c h před Bohem.
To byl ve své době skutečně naprosto revoluční počin: král a císař neplatil před Bohem o nic více, nežli ten poslední rolník, sluha či otrok.
Takže: křesťanský Bůh měří všechny lidi rovnou mírou; ovšem! - křesťanský Bůh s lidmi v žádném případě nezachází r o v n o s t á ř s k y.
On jim sice měří stejně - ale každou jednotlivou d u š i posuzuje a soudí zcela jednotlivě, podle jejích vlastních zásluh (a hříchů). Každý člověk je pro Boha zcela jedinečná, s nikým druhým nezaměnitelná osobnost.
Právě tento základní moment křesťanství naprosto odpadá jak v liberalismu, tak i v (reálném) socialismu.
Liberalismus se v žádném případě neptá na vlastní k v a l i t u osobnosti, charakteru toho či onoho člověka. Přesně naopak, liberalismus zcela programaticky všechny lidi, všechny duše vměstnává do jedné jediné, abstraktní a formalizované šablony občana. Jako občané jsou všichni lidé stejní - což ovšem znamená stejně (bez)významní, šablonovití.
Takže, ještě jednou: nepropadejme iluzi, že ta občanská rovnost v liberální demokracii přináší nějaké definitivní a ze všech možných nejlepší řešení vztahu člověka ke světu, ke společnosti, k ostatním lidem. To liberalistické rovnostářství jde nakonec zcela mimo vlastního, skutečného, živoucího člověka, jeho osobnosti i jeho duše; a tento svůj bytostný deficit liberalismus nikdy a za žádných okolností nemůže překonat.
MŠ
Martin Profant promluvil za mě, nemám k tomu co dodat.
Naopak nesouhlasím s formulací Jana Samohýla, že lidská práva se týkají blahobytu - to je záležitost sociálního státu, lidská práva se týkají základních práv a svobod člověka a občana, zestručnil bych to na život, svoboda, důstojnost a rovnost před zákonem. Částečně se toho týkají lidská práva druhé generace, tedy práva hospodářská a sociální.
Princip demokracie je odlišný od principu lidských práv, v tom bych souhlasil, ale ne s tím, že demokracii negují, spíše ji nastavují mantinely, v nichž se má pohybovat. Boj fašistů a komunistů o hlasy voličů bez respektování lidských práv není demokratický, i když se bude odehrávat podle volebního zákona nebo přesněji, pokud spolu budou soupeřit o hlasy voličů pouze fašisté, komunisté a oligarchové, kteří nebudou respektovat lidská práva, nebudeme žít v demokracii.
Naopak nesouhlasím s formulací Jana Samohýla, že lidská práva se týkají blahobytu - to je záležitost sociálního státu, lidská práva se týkají základních práv a svobod člověka a občana, zestručnil bych to na život, svoboda, důstojnost a rovnost před zákonem. Částečně se toho týkají lidská práva druhé generace, tedy práva hospodářská a sociální.
Princip demokracie je odlišný od principu lidských práv, v tom bych souhlasil, ale ne s tím, že demokracii negují, spíše ji nastavují mantinely, v nichž se má pohybovat. Boj fašistů a komunistů o hlasy voličů bez respektování lidských práv není demokratický, i když se bude odehrávat podle volebního zákona nebo přesněji, pokud spolu budou soupeřit o hlasy voličů pouze fašisté, komunisté a oligarchové, kteří nebudou respektovat lidská práva, nebudeme žít v demokracii.
JS
Ovšem v tom je právě ta potíž, že podobnou argumentaci (té vaší) lze vznést i ve vztahu demokracie a ekonomického liberalismu. Proč bychom pak tyto věci měli oddělit?
Myslím, že demokracie by neměla být definována extenzionálně tím, jak vypadají západní demokracie, ale intenzionálně na základě nějakých hodnot. A myslím, že množina těch hodnot by měla být minimální, protože tím spíše se můžeme na nich dohodnout. A myslím, že je důležitější se dohodnout nejprve na demokracii než některých lidských právech, ostatně tak to bylo i historicky.
Myslím, že demokracie by neměla být definována extenzionálně tím, jak vypadají západní demokracie, ale intenzionálně na základě nějakých hodnot. A myslím, že množina těch hodnot by měla být minimální, protože tím spíše se můžeme na nich dohodnout. A myslím, že je důležitější se dohodnout nejprve na demokracii než některých lidských právech, ostatně tak to bylo i historicky.
JS
Narazil jste ve vaší odpovědi na právě ten problém, o kterém mluvím. Lidská práva zahrnují celou řadu užitečných věcí, které nejsou pro fungování demokracie (jako principu) podstatné. A navíc se koncept lidských práv ještě vyvíjí v čase. Dokonce ani jak jste to rozdělil to není nutnou podmínkou pro demokracii.
Například Irsko (a ještě jiné státy) má zákony proti rouhání. Porušuje tím, podle mě zcela jednoznačně, lidské právo na svobodu vyznání. Přesto bychom jej asi neoznačili za nedemokratickou zemi (ačkoli já sám nevím, jsem v tomhle směru poměrně náročný).
Pointa je (jak sám vidíte z vašeho příspěvku), že mít termín odpovídající demokracii jak ji chápu já je užitečné. Protože jde o férovou minimální proceduru, která je minimální proto, abychom se na ní dohodli. O ostatních dalších hodnotách (třeba právech sociálních) pak můžeme vést spor v jejím rámci. (Podobně třeba ústava by měla být minimální v porovnání se zákony. To je asi dobrá analogie, jak to vnímám.)
Klidně tomu můžeme říkat jinak, ale obávám se, že jiné slovo než demokracie je ještě víc zavádějící.
A co se komunistů a fašistů a jim spřízněných oligarchů týká, tak ti nejspíš nebudou respektovat demokracii ani v mojí definici, takže to je zbytečná debata. Ostatně, demokracie v mojí definici není od toho, aby ji každý nutně respektoval, ale abychom včas poznali, že ji nerespektuje. To je smyslem všech procedur, a ostatně (abych se vrátil je své analogii) to je smyslem i ústavy. Jinak řečeno, lidé, kteří poruší ústavu mohou být odstaveni pouze mimo ni samotnou (nějakým občanským nesouhlasem nebo revolucí), a lidé, kteří poruší demokracii, mohou být odstaveni pouze nedemokraticky.
Například Irsko (a ještě jiné státy) má zákony proti rouhání. Porušuje tím, podle mě zcela jednoznačně, lidské právo na svobodu vyznání. Přesto bychom jej asi neoznačili za nedemokratickou zemi (ačkoli já sám nevím, jsem v tomhle směru poměrně náročný).
Pointa je (jak sám vidíte z vašeho příspěvku), že mít termín odpovídající demokracii jak ji chápu já je užitečné. Protože jde o férovou minimální proceduru, která je minimální proto, abychom se na ní dohodli. O ostatních dalších hodnotách (třeba právech sociálních) pak můžeme vést spor v jejím rámci. (Podobně třeba ústava by měla být minimální v porovnání se zákony. To je asi dobrá analogie, jak to vnímám.)
Klidně tomu můžeme říkat jinak, ale obávám se, že jiné slovo než demokracie je ještě víc zavádějící.
A co se komunistů a fašistů a jim spřízněných oligarchů týká, tak ti nejspíš nebudou respektovat demokracii ani v mojí definici, takže to je zbytečná debata. Ostatně, demokracie v mojí definici není od toho, aby ji každý nutně respektoval, ale abychom včas poznali, že ji nerespektuje. To je smyslem všech procedur, a ostatně (abych se vrátil je své analogii) to je smyslem i ústavy. Jinak řečeno, lidé, kteří poruší ústavu mohou být odstaveni pouze mimo ni samotnou (nějakým občanským nesouhlasem nebo revolucí), a lidé, kteří poruší demokracii, mohou být odstaveni pouze nedemokraticky.
JS
Já si (co vím na základě historie) myslím, že je složitější přejít od lidských práv k demokracii než naopak. (A proto demokracii považuji za důležitější, v jistém smyslu.)
Podívejte třeba v USA. Lidská práva se tam celkem dodržují, přesto je to země v mnoha aspektech nedemokratická (především na federální úrovni). Na druhou stranu, pokud bychom lidem dali možnost hlasovat o téměř všech lidských právech v referendu (včetně sociálních, která tam tak úplně nemají), pravděpodobně by je schválili.
Z mého pohledu je to jasné - demokracie dává zcela otevřeně občanům větší moc (v porovnání k elitám), lidská práva - tam je to diskutabilní, a lze snadno namítnout, že tím občané dostanou jen to, co jim elity povolí. Je to asi trochu jako v tom přísloví o rybaření.
Podívejte třeba v USA. Lidská práva se tam celkem dodržují, přesto je to země v mnoha aspektech nedemokratická (především na federální úrovni). Na druhou stranu, pokud bychom lidem dali možnost hlasovat o téměř všech lidských právech v referendu (včetně sociálních, která tam tak úplně nemají), pravděpodobně by je schválili.
Z mého pohledu je to jasné - demokracie dává zcela otevřeně občanům větší moc (v porovnání k elitám), lidská práva - tam je to diskutabilní, a lze snadno namítnout, že tím občané dostanou jen to, co jim elity povolí. Je to asi trochu jako v tom přísloví o rybaření.
MŠ
Myslím, že lidská práva jsou jasnější a určitější koncept, než koncept demokracie, proto bych spíše poměřoval demokracii lidskými právy, než lidská práva demokracií. U každé demokracie lze nalézt nedemokratické rysy či dokonce zákony, které odporují lidským právům a lidská práva jsou normami, které umožňují občanům, občanským iniciativám či opozičním politikům kritizovat tu či onu demokracii a žádat nápravu či alespoň zlepšení. Pokud by se demokraté dobrovolně konceptu lidských práv zřekli, neměli by žádnou možnost obrany proti nedemokratickým hnutím a politikům, kteří by je převálcovali odkazem na to, že získali většinu u voleb. Větší flexibilnost demokracie znamená nejen větší moc, ale zároveň větší možnost zneužití.
MP
Demokracii nejde definovat na základě hodnot. Je to ryze formální určení -- způsob vlády, na kterém se podílejí všichni občané s formálně rovnou možností uplatnit svůj hlas.
Všechno ostatní je už kontextualizace. Athénská demokracie žádná lidská práva nepotřebovala, stačila ji práva Athéňanů. Co ale demokracie potřebuje vždy, respektive potřebuje to každá forma vládnutí, ale demokracie nejvíc, je určitá míra legitimace. A ta získáváná prostřednictvím vzájemně uznávaných lidských práv (zpozitivnění lidských práv v ústatní republice) prostě v komplexní společnosti funguje lépe než "společné oltaře a hroby předků".
Domnívám se, že to má dost přesvědčivé systémové důvody, ale možná stačí prostá historická evidence.
Všechno ostatní je už kontextualizace. Athénská demokracie žádná lidská práva nepotřebovala, stačila ji práva Athéňanů. Co ale demokracie potřebuje vždy, respektive potřebuje to každá forma vládnutí, ale demokracie nejvíc, je určitá míra legitimace. A ta získáváná prostřednictvím vzájemně uznávaných lidských práv (zpozitivnění lidských práv v ústatní republice) prostě v komplexní společnosti funguje lépe než "společné oltaře a hroby předků".
Domnívám se, že to má dost přesvědčivé systémové důvody, ale možná stačí prostá historická evidence.
JS
"Myslím, že lidská práva jsou jasnější a určitější koncept, než koncept demokracie"
V jistém smyslu máte pravdu, viz níž. Ale v jistém taky ne.
"proto bych spíše poměřoval demokracii lidskými právy, než lidská práva demokracií"
Jsou to dvě různé věci, nelze poměřovat jednu druhou, a ani to není nutné dělat. A ani nejsou nutně ve vzájemném rozporu.
Myslím, že analogie s tím úslovím "nedávej člověku rybu, nauč ho rybařit" je příhodná. Představte si, že chcete někoho naučit lidským právům (to je "ryba") nebo demokracii (to je "rybaření"). Lidská práva znamenají jasný, předem daný výsledek, ale nedávají návod, jak jsme k němu došli. Demokracie dává návod, ale znalost návodu ještě nezaručuje výsledek.
"Pokud by se demokraté dobrovolně konceptu lidských práv zřekli, neměli by žádnou možnost obrany proti nedemokratickým hnutím a politikům, kteří by je převálcovali odkazem na to, že získali většinu u voleb."
Já v tomto směru chápu obavy některých lidí z demokracie. Ale pokud věříme skutečně na univerzalitu lidských práv jakožto hodnot, pak není důvod si myslet, že demokracie povede k něčemu jinému než přijetí těch hodnot. A pokud nevěříme na jejich univerzalitu, pak je jistě nemá smysl prosazovat obecně.
Navíc, nic z toho co říkám neznamená, že bychom neměli obojí požadovat, jako u té ryby.
"Větší flexibilnost demokracie znamená nejen větší moc, ale zároveň větší možnost zneužití."
Ale to ignoruje možná pozitiva, která neznáme. Flexibilita se může jednou hodit. Můžeme se v budoucnu dostat do situace, kdy některá lidská práva dává smysl odmítnout. (Osobně nevím, co by to mělo být. Ale třeba někteří lidé dnes požadují striktní regulaci svobody slova.)
Ještě bych rád zmínil (ostatně už jsem to částečně naznačil dřív), demokracii je daleko snazší změřit než dodržování lidských práv, právě proto, že demokracie je jednodušší koncept.
Nedávno tu byl článek, který se tím "jak moc máme demokracii" zabýval, a já ho chtěl silně kritizovat. Protože je to snadné zjistit - upřímně se zeptáte lidí, co politicky chtějí. A pak se podíváte, jestli to mají. Pokud to uděláte skutečně upřímně, dostanete výsledek.
Třeba USA není demokracie, na federální úrovni. Byl o tom nedávno článek, které skupiny fakticky rozhodují. Takže třeba zhruba 85 občanů požaduje všeobecnou veřejně financovanou zdravotní péči, ale takovou v USA nemají.
Takže tohle jsou důvody, proč bychom neměli směšovat demokracii a lidská práva. Zamyslete se nad tím.
V jistém smyslu máte pravdu, viz níž. Ale v jistém taky ne.
"proto bych spíše poměřoval demokracii lidskými právy, než lidská práva demokracií"
Jsou to dvě různé věci, nelze poměřovat jednu druhou, a ani to není nutné dělat. A ani nejsou nutně ve vzájemném rozporu.
Myslím, že analogie s tím úslovím "nedávej člověku rybu, nauč ho rybařit" je příhodná. Představte si, že chcete někoho naučit lidským právům (to je "ryba") nebo demokracii (to je "rybaření"). Lidská práva znamenají jasný, předem daný výsledek, ale nedávají návod, jak jsme k němu došli. Demokracie dává návod, ale znalost návodu ještě nezaručuje výsledek.
"Pokud by se demokraté dobrovolně konceptu lidských práv zřekli, neměli by žádnou možnost obrany proti nedemokratickým hnutím a politikům, kteří by je převálcovali odkazem na to, že získali většinu u voleb."
Já v tomto směru chápu obavy některých lidí z demokracie. Ale pokud věříme skutečně na univerzalitu lidských práv jakožto hodnot, pak není důvod si myslet, že demokracie povede k něčemu jinému než přijetí těch hodnot. A pokud nevěříme na jejich univerzalitu, pak je jistě nemá smysl prosazovat obecně.
Navíc, nic z toho co říkám neznamená, že bychom neměli obojí požadovat, jako u té ryby.
"Větší flexibilnost demokracie znamená nejen větší moc, ale zároveň větší možnost zneužití."
Ale to ignoruje možná pozitiva, která neznáme. Flexibilita se může jednou hodit. Můžeme se v budoucnu dostat do situace, kdy některá lidská práva dává smysl odmítnout. (Osobně nevím, co by to mělo být. Ale třeba někteří lidé dnes požadují striktní regulaci svobody slova.)
Ještě bych rád zmínil (ostatně už jsem to částečně naznačil dřív), demokracii je daleko snazší změřit než dodržování lidských práv, právě proto, že demokracie je jednodušší koncept.
Nedávno tu byl článek, který se tím "jak moc máme demokracii" zabýval, a já ho chtěl silně kritizovat. Protože je to snadné zjistit - upřímně se zeptáte lidí, co politicky chtějí. A pak se podíváte, jestli to mají. Pokud to uděláte skutečně upřímně, dostanete výsledek.
Třeba USA není demokracie, na federální úrovni. Byl o tom nedávno článek, které skupiny fakticky rozhodují. Takže třeba zhruba 85 občanů požaduje všeobecnou veřejně financovanou zdravotní péči, ale takovou v USA nemají.
Takže tohle jsou důvody, proč bychom neměli směšovat demokracii a lidská práva. Zamyslete se nad tím.
JS
"Demokracii nejde definovat na základě hodnot. Je to ryze formální určení"
Nevím, jestli s tím souhlasím, asi spíš ne, ale pokud je to pravda, pak je to jen o důvod víc, proč bychom si neměli plést demokracii a lidská práva, případně činit jedno součástí toho druhého.
"způsob vlády, na kterém se podílejí všichni občané s formálně rovnou možností uplatnit svůj hlas"
To je ovšem skutečně zbytečně formální definice demokracie. Mohli bychom ji snadno rozšířit o moderní chápání člověka, a přijít třeba s definicí:
Demokracie je způsob politického rozhodování, kde mají všichni lidé dotčení daným rozhodnutím právo podílet se na tom rozhodnutí rovnocenně.
A k tomu bych pak mohl ještě dodat, že toto právo musí platit nejen v prostoru, ale i v čase, a tím se zabrání paradoxům Russelova typu, že si třeba lidé odhlasují otrokářství. (Na druhou stranu si pak nemohou "demokraticky" zavést demokracii, ale to tak nevadí.)
Je to jednoduchá a efektivní definice, která je postavená na hodnotě vzájemné rovnosti lidí, a vyžaduje jen minimální přijetí lidských práv. Například nevyžaduje právo na svobodu vyznání.
Ale stejně jako v té rybářské analogii, kde umět rybařit vede (bez záruky, jen pravděpodobně) k vlastnictví ryb, přijetí výše uvedené definice demokracie vede zcela přirozeně na přijetí lidských práv jak je dnes známe. A i víc, protože lidská práva se nepochybně budou ještě v budoucnu dále rozšiřovat. Ostatně tak to i historicky bylo, minimální pojetí lidských práv dalo vzniknout demokracii, a další rozšíření už probíhá v jejím rámci (a díky ní).
Nevím, jestli s tím souhlasím, asi spíš ne, ale pokud je to pravda, pak je to jen o důvod víc, proč bychom si neměli plést demokracii a lidská práva, případně činit jedno součástí toho druhého.
"způsob vlády, na kterém se podílejí všichni občané s formálně rovnou možností uplatnit svůj hlas"
To je ovšem skutečně zbytečně formální definice demokracie. Mohli bychom ji snadno rozšířit o moderní chápání člověka, a přijít třeba s definicí:
Demokracie je způsob politického rozhodování, kde mají všichni lidé dotčení daným rozhodnutím právo podílet se na tom rozhodnutí rovnocenně.
A k tomu bych pak mohl ještě dodat, že toto právo musí platit nejen v prostoru, ale i v čase, a tím se zabrání paradoxům Russelova typu, že si třeba lidé odhlasují otrokářství. (Na druhou stranu si pak nemohou "demokraticky" zavést demokracii, ale to tak nevadí.)
Je to jednoduchá a efektivní definice, která je postavená na hodnotě vzájemné rovnosti lidí, a vyžaduje jen minimální přijetí lidských práv. Například nevyžaduje právo na svobodu vyznání.
Ale stejně jako v té rybářské analogii, kde umět rybařit vede (bez záruky, jen pravděpodobně) k vlastnictví ryb, přijetí výše uvedené definice demokracie vede zcela přirozeně na přijetí lidských práv jak je dnes známe. A i víc, protože lidská práva se nepochybně budou ještě v budoucnu dále rozšiřovat. Ostatně tak to i historicky bylo, minimální pojetí lidských práv dalo vzniknout demokracii, a další rozšíření už probíhá v jejím rámci (a díky ní).
+ Další komentáře