Agniezska se rozhodla přestat mlčet 14. listopadu. Ten den se s kamarádkou účastnila protestní techno party, konající se pod polským parlamentem. Party byla součástí neutichajících protivládních demonstrací, které vyvolal říjnový pokus vlády takřka úplně zakázat potraty — přestože polská potratová legislativa i tak platí za takřka nejpřísnější v Evropě.

Tanec a dunění beatů střídaly politické projevy dýdžejů i roztančených účastníků. Agniezska, drobná blondýnka ve žlutém huňatém kulichu, se chopila mikrofonu v polovině večera. „Mám za sebou potrat. Můj partner dítě nechtěl a já jsem už tehdy byla svobodnou matkou dvouletého dítěte. Nechtěla jsem se stát svobodnou matkou podruhé. Potřebovala jsem se starat o svého syna a o sebe,“ svěřila se roztřeseným hlasem stovkám účastníků s příběhem, který do té doby znaly jen její nejlepší kamarádka a nevlastní matka.

„Jenže žiju v šílené zemi, takže jsem nemohla jít do nemocnice a požádat lékaře, aby mi pomohli a postarali se o mě… proto jsem teď tady,“ dodala, plaše sklopila hlavu a vrátila se do publika, kde pevně objímala kamarádku, zatímco bezcitné blesky novinářských fotoaparátů ozařovaly slzy úlevy na jejích tvářích.

V Polsku jsou potraty legální pouze z důvodu znásilnění, incestu, poškození plodu nebo ohrožení života matky. Legální potrat z těchto příčin podstoupí v zemi každoročně asi tisíc žen.

Dalších sto až dvě stě tisíc Polek ročně potrat podstupuje v zahraničí nebo — mnohem častěji — v Polsku. Potrat prodělala třetí až čtvrtá Polka. Přesto téma potratů ještě donedávna obestíralo ticho.

Když před osmi lety Agniezska nechtěně otěhotněla, její kamarádka již měla potrat za sebou. Dala jí kontakt na gynekoložku, která potraty provádí ilegálně u sebe doma. Zákrok stál dva tisíce zlotých, tedy asi dvanáct tisíc korun, které si půjčila od nevlastní matky.

„Lékařce bylo tak sedmdesát a všechno v jejím bytě působilo staře, jak z děsivého filmu z třicátých let. Bála jsem se, byla jsem v tom sama. Přemýšlela jsem, co se mnou bude dělat, pokud nastanou komplikace? Kdy se asi dostanu ke svému synovi?“ vypráví.

Zákrok proběhl bez problémů, ale Agnieszčiny vzpomínky na ukončení těhotenství platily až do jejího potratového coming outu na protestu za intimní tajemství. „Změnilo mě to. Znamenalo to pro mě první krok k tomu, abych jednou byla schopná říct o potratu svým blízkým, aniž bych se styděla,“ vysvětluje.

Říkají o nás, že jsme Hitlerčíci

Za komunistického režimu bývalo v Polsku prováděno tři sta až pět set tisíc potratů ročně. Legálně. Tehdy sem na potrat dojížděly i ženy ze západu, která si svá reprodukční práva musely teprve vybojovat. Zato v Polsku se stal potrat legálním již v roce 1956, aniž by se toho ženy musely dožadovat. Byl jim dán shůry státem.

Zároveň v komunistickém Polsku nemělo pod dozorem státu šanci vzkvétat ženské hnutí. Ženy působily v odborovém hnutí Solidarita, ale jak píše Američanka Shana Penn, která o ženách Solidarity napsala knihu: „Přijaly roli podpůrného týmu pro muže a tu si s sebou přenesly i do nové demokracie.“

Do demokracie zato vkročila jako svrchovaný vítěz církev, která za komunismu fungovala jako jedno z útočišť odboje. Volání po zpřísnění potratového zákona, za nějž jezdil do země lobbovat i polský rodák papež Jan Pavel II., nakazilo politickou debatu záhy po pádu komunismu. Ve státních nemocnicích se přestaly potraty provádět v roce 1991.

V roce 1992 byl parlamentu předložen návrh zákona, který povoloval interrupci výhradně v případě ohrožení života matky a navrhoval ženy, které podstoupí potrat ilegálně, trestat vězením. V reakci vznikla občanská iniciativa, která žádala, aby se o otázce kriminalizace potratů uspořádalo referendum. Sesbírala přes milion podpisů. Parlament sice petici ignoroval, nejpřísnější návrh zákona ale zamítl.

Poslankyně Anna Knysok v parlamentu řečnila o tom, že znásilněná žena má mít velkou duši a pohostit plod ve své děloze až do porodu, po němž může dát dítě k adopci. „Když jdu na večírek, nepřiznávám, čím se živím. Říkají, že jsme Hitlerčíci, nacisté. Na naše dveře malují červenou barvou nápisy: Tady žije vrah,“ vypověděl polský gynekolog v reportáži The New York Times zo roku 1993.

V takto toxické atmosféře vznikl dodnes platný zákon, jejž parlament schválil v roce 1993. Potrat se stal legální pouze ve výše jmenovaných hraničních situacích. Vězení sice nehrozilo ženám, jež potrat ilegálně podstoupí, lidem, kteří jim s potratem aktivně pomohou, však ano.

Polští konzervativní politici dodnes zákon označují za kompromis. Šlo však o kompromis uzavřený mezi radikálními muži z církve a konzervativními muži z politiky, jenž právo žen na vlastní tělo podřídil zájmu embrya.

První pokus o liberalizaci zákona vetoval v roce 1994 prezident Lech Wałęsa. V roce 1996 prošel zákon povolující interrupci ze socio-ekonomických důvodů, ale o rok později jej verdiktem zneplatnil Ústavní soud. Naposledy vznikl návrh na liberalizaci potratů v roce 2004, kdy vládla levice. Církev pohrozila, že pokud zákon projde, nepodpoří připojení Polska k Evropské unii. O návrhu se tak v parlamentu ani nediskutovalo.

Potrat jako třídní problém

Lékaři inzerující své služby jako „obnovení menstruace“, začali potraty provádět hrozbě vězení navzdory u sebe doma za částky, které zprvu několikanásobně převyšovaly průměrný polský plat. Vznikly agentury, které ženy vyvážely za potratem třeba do Běloruska. Z potratů se stal lukrativní byznys — a třídní problém. Služba, jejíž bezpečná podoba byla přístupná jen těm, kdo mají informace, kontakty a peníze.

„Vím, že mám štěstí. Nejsem bohatá, ale hlady jsem nikdy netrpěla,“ zní věta, kterou Anna otevírá své vyprávění. Hlas má tato šestadvacetiletá zrzka tak řízný, že by jím snad mohla sekat dříví. Sedíme v kuchyni laděné do bílé a něžně zelené barvy v prostorném světlém bytě, kde i s rodiči vyrůstala. Právě v této místnosti, tehdy ložnici svých rodičů, před deseti lety potratila.

„Byla jsem rebelský dítě! Když mi bylo šestnáct, stopovala jsem s kámoškou do Běloruska, kempovali jsme, chlastali jsme… myslím, že mi někdo hodil něco do pití. Pročež jsem zásadu používat kondom hodila za hlavu,“ vypráví Anna. O dva týdny později jí vyšel pozitivní těhotenský test.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.