Tradiční husovská rozepře o pravdu

Ivan Štampach

Kolem červencového svátku pravidelně propukají polemiky o Husově pojetí pravdy. Jde o nárok absolutní, relativní, anebo spíše o poctivost a respekt ke zkušenosti vlastní a zkušenosti druhého, která se v mocenských konfliktech nehodí?

Česko se zařazením náboženských svátků 5. a 6. července hlásí snad také k politickému poselství těchto dnů. Jako politický útvar tím jistě nezaujímá stanovisko v rozepři mezi katolíky a pravoslavnými, což může být jedním z obsahů prvního svátku, ani ve sporu katolíků s protestanty, který se spojuje s husovským tématem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Občanské poselství dne Cyrila a Metoděje je sporné. Označovat tuto dvojici za věrozvěsty, jak to vidíme v oficiálním názvu státního svátku, je jistě problematické. Křesťanství šířené iroskotskou misií a sousedními Bavory a Sasy tu již bylo a některé náboženské texty již byly přeloženy do tehdejšího jazyka našich předků. Jak vědí lingvisté, tyto překlady byly pak zahrnuty do cyrilometodějské staroslovanské liturgie.

Podle všeho šlo o to, budeme-li kulturně a politicky patřit k Východu nebo k Západu. Chtěla se snad Česká republika přihlásit k východní orientaci, když v roce 2000 zavedla tento den spolu s dalšími šesti jako státní svátek? Možná to vyvažuje Dnem české státnosti 28. září, kdy mají některé církve slavnost svatého Václava, patrona českého národa. Politická orientace knížete není historicky dobře doložena, ale podle legend se jeví spíše jako prozápadní.

Husovo poselství

Hůře se nám hledá politické poselství svátku kostnického mučedníka Jana Husa. Není to snadné ani nábožensky. Protestantské církve reálně navazují spíše na světovou reformaci, která přišla sto let po Husově upálení, na její luterskou a kalvinistickou větev. Československá církev založená liberálně orientovanými katolíky roku 1920 si slovo „husitská“ přidala do názvu až v roce 1971. Náboženskému dědictví Mistra Jana je dnes skutečně blízko sotvakdo.

Je sporné, vystihuje-li Husa politicky radikalismus táboritů, orebitů a bratříků, nebo kališnické země Koruny české zhruba 180 let po bitvě u Lipan, s husitským králem Jiřím z Poděbrad, a od poloviny 15. století s Jednotou bratrskou, která se po překonání počátečních sektářských tendencí stala prostorem přejímání evropské renesanční a humanistické kultury.

Politický význam měl spíše až Husův druhý život. To, že kázal česky v Betlémské kapli a pravděpodobně vypracoval nový český pravopis (s přehlédnutím husitů německého jazyka), z něj udělalo patrona českých politických zájmů v habsburské monarchii. Radikální sociální program prvních dvou desetiletí husitského hnutí pak zase posloužil komunistům. Ostatně za jejich vlády byla na místě někdejší kaple Betlémských mláďátek zbořené roku 1786 postavena její replika (otevřená roku 1952).

Náboženskému dědictví Jana Husa je dnes skutečně blízko málokdo, protestantské církve navazují spíše na evropskou reformaci. Repro DR

Pravidelně kolem tohoto svátku propukají polemiky o Husově pojetí pravdy. Připomínají se dvě velmi rozdílně vyznívající výpovědi o pravdě. Snad je třeba předem říct, že žádná z nich není výrokem. V obou případech jde o výzvy. Jedna z nich je z dopisu poslaného z Kostnice v červnu 1415: Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli... To se někdy vykládá jako manifest relativismu. Jako by snad Hus předešel již v 15. století postmoderní tezi, že každý má svou pravdu.

Pravděpodobně šlo spíše o to, aby když někdo něco pravdivě tvrdí, mu bylo dopřáno pravdivé tvrzení zastávat a hájit. Připomíná se rovněž, že pravdou se ve středověké češtině mínila i spravedlnost. Husovi mohlo jít o to, ať každý obdrží, co mu po právu náleží. Projevuje se tu to, co zachovala i dnešní čeština, že právo, pravda a spravedlnost mají společný základ.

V pluralitě, již objevujeme až v současnosti, má mít prostor obhajoba pravdy. Pluralita je jistě víc než právo druhého na omyl, jež mu já jako vlastník pravdy dopřávám. Je třeba vzít vážně, že nikdo nemáme monopol na pravdu. Můžeme pravdivě vypovídat o skutečnosti, ale nevystihovat ji totálně. Všechny naše výpovědi mohou být analogické. To koneckonců věděli už středověcí mistři filosofie a teologie.

Nemělo by nám uniknout, že i tvrzení, že každý má svou pravdu, vznáší alespoň implicite nárok na uznání. I výrok o subjektivitě a relativitě pravdy chce být uznán jako jednoznačně pravdivý. Pravda nějak naléhá a zavazuje i tam, kde je popírána.

Bránit pravdu

Opačná Husova výpověď je z jeho Výkladu víry. Cituje se z něj obvykle výzva: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti.

Když doplníme na začátek oslovení „věrný křesťane“ a za citovaná slova jejich pokračování: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jim je odloučení věčné od milosti Boží, ocitáme se rovnýma nohama v náboženském nároku na pravdu, který bývá absolutistický. Někteří při té příležitosti právem upozorňují na agresivitu vlastníků pravdy. Opravdu vražednou pravdu měli ti, kdo Husa dali upálit. Vražednou pravdu měli husité, kteří upalovali své kacíře. Husova horlivost pro pravdu v tom mohla sehrát roli.

Proti absolutnímu nároku může stát Nietzschův výrok, že pravda je pohyblivé vojsko metafor, metonymií a anthropomorfismů. Obhájíme tím svou svobodu proti imperiálnímu pojetí pravdy jako moci? Moci nad lidmi a moci nad přírodou?

Bránit pravdu v Husově smyslu může znamenat, že máme pravdu. Že jsme jejími vlastníky. Že ji ovládáme. Postmoderna může naproti tomu znamenat pokoru vůči skutečnosti. Může to být ochota brát vážně druhé, i když to s sebou nese zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace. Snad nevadí, že dějiny v tomto pojetí již neznamenají postupné překonávání dřívějších fází či etap. Můžeme hájit program sociální spravedlnosti a nemusíme přitom věřit, že vytvoříme ráj na zemi.

Jenže postmoderní relativní pravdu můžeme vlastnit. Máme totiž nad ní moc. Taková pravda závisí na nás, na našich zájmech a přáních. Můžeme si ji uzpůsobovat tak, aby nám to vyhovovalo. Těžká je volba mezi bojovnou pravdou a měkkou přizpůsobivou pravdou.

Domnívám se, že před otázkou pravdivosti nelze uniknout. Jsem konfrontován s pravdou, která si na mne činí nárok. Nepotřebuje jiné podmaňovat a není úslužná. Je to pravda jako poctivost, věrnost, respekt ke zkušenosti vlastní a zkušenosti druhého. Tato pravda je nepohodlná. Podřizovat se jí může být nevýhodné v mocenských konfliktech.

Máme dost špatných zkušeností s absolutistickým nárokem v politice. Co začíná jako oddanost spravedlnosti, končívá koncentráky a šibenicemi. Ale nemusíme se ani vzdávat přesvědčení o pravdě a před pravdou uhýbat.

    Diskuse
    July 9, 2018 v 9.1
    Pravda, právo a spravedlnost jsou opravdu velmi související věci, odvozené od jednoho základu - pravý, ve smyslu správný. Opakem této pravdy (tedy toho, co je pravé) mohla být křivda - čili to, co je křivé, zkreslené, falešné, nesprávné. Psal-li Hus„...aby pravdy každému přáli“, znamenalo to, že chtěl, aby každému byla přána spravedlnost, spravedlivé zacházení. Aby se tedy nikomu nekřivdilo. S postmoderním nárokem (pravda je relativní, každý má svou pravdu) to souvisí asi tolik, že v podstatě nemůže existovat pravda, která by tvrdila, že nějaký člověk (lhostejno jaký) nemá právo na život. A nemusí se to týkat pouze jedince, ale třeba i celého národa. Tak například Gándhí, ačkoliv bychom mu toho mohli mnoho vytknout, věřil, že Indové mají právo na existenci, přestože byli oproti Evropanům silně nemoderní, ba zaostalí.

    A když jsem u toho Gándhího, musím vyzvednout to, že nechtěl tu „pravdu Indů“ prosazovat silou (ozbrojeným bojem), nýbrž záměrnými nenásilnými aktivitami. Pravda (i spravedlnost), se totiž při násilném prosazování vytrácejí. Čím násilnější prosazování pravdy, tím více se pravda tratí, ba přesouvá se mnohdy spíš na stranu trpících. To ostatně věděl už Ježíš.
    I Gándhí chápal pravdu náboženským způsobem (truth is god).
    JP
    July 9, 2018 v 13.21
    Apodiktický postulát relativní pravdy
    Co se Cyrila a Metoděje týče: ano, při jejich oslavách se velice často zapomíná, že ti dva k nám nepřinesli ani křesťanství, ani písmo. A svým způsobem je - přes všechen respekt k jejich misijnímu dílu - nakonec vlastně dobře, že se svým misijním působením ztroskotali; neboť jinak by se u nás dost možná dodnes psalo azbukou. Skutečně se nakonec jednalo o to, má-li česko-moravský prostor patřit k Východu, anebo k Západu. A je dobře, že I. Štampach na to upozornil.

    A stejně tak je nutno ocenit jeho poukaz na to, že to v současné době tak módní heslo o tom, že "každý má svou pravdu" je ve svém jádru nakonec stejně tak apodiktické, jako kterékoli jiné.

    Tato skutečnost se zcela pravidelně přehlíží: to heslo "každý má svou pravdu" se sice napohled jeví velice tolerantní a velice liberální a demokratické - ale ve skutečnosti tato "pravda" sama apriori vylučuje všechny náhledy, všechny pravdy jiné. A na místo pravd svázaných s jiným odůvodněním, s jiným mravním a výpovědním pozadím staví jako jedině platný a přijatelný svůj vlastní totální (a totalitní?...) relativismus.

    Ivan Štampach se snaží vymanit z osidel tohoto apodiktického relativismu všech pravd - aniž by ovšem popíral jeho pozitivní moment, tedy vzdání se nároku na jednu jedinou absolutní a pro všechny závaznou pravdu.

    Nalézt cestu mezi Skyllou relativismu a Charybdou arogantní apodiktičnosti je ovšem záležitostí krajně obtížnou; není tu možno vyslovit žádný jednoznačně jasný a univerzálně platný princip. S výjimkou snad právě toho jediného: že je nutno vždy znovu a znovu se vší osobní poctivostí hledat tu pravou cestu mezi oběma extrémy.

    Tím klíčovým slovem - které I. Štampach také při svém hledání použil - bylo slovo "pravdivost". - Ano, tato "pravdivost" je svým způsobem více nežli pravda.

    Když řekneme "pravda" - pak tím sugerujeme, že je zde k mání jakási absolutní Pravda, fixní a platná pro všechny situace a pro všechny časy.

    Svět však nestojí, není fixní; svět je v pohybu, směřuje odněkud někam, je tu neustálé proudění, a spolu s tím se vyvíjí i jeho pravdy.

    Na straně druhé tímto konstatováním nemají být otevřeny dveře dokořán onomu relativismu; jak bylo řečeno svět s m ě ř u j e někam, jeho pravdy tedy nejsou libovolné, ale musejí doprovázet toto jeho směrování.

    Ta zmíněná "pravdivost" - to je tedy základní postoj (Aristoteles by řekl: habitus) člověka postaveného do oněch mnohých pravd, ale zároveň se vší odpovědností rozlišujícího pravdy zdánlivé od pravd dobře odůvodněných, pravd falešných a manipulujících k pravdám směřujícím k opravdovosti a ryzosti bytí a žití.
    July 9, 2018 v 16.6
    Svátky písma
    Myslím, že se dobře hodí, že svátky Cyrila a Metoděje a Jana Husa následují bezprostředně po sobě, protože oslavují v podstatě totéž — písmo.

    Cyril a Metoděj přinesli Slovanům na Velkou Moravu písmo a Písmo. Nakonec z jejich práce vycházejí kulturní tradice východních Slovanů, zatímco Češi ji v zájmu politických vazeb svých panovníků na západní Evropu záhy opustili. Tím, kdo západní latinské písmo konečně přizpůsobil pro praktický zápis češtiny, byl právě Jan Hus. To, čím se pak nejvíce zapsal do dějin a pro co zemřel, byla zásada, že lidé mají vědět, co se skutečně píše v Písmu, a dávat tomu jednoznačně přednost před tím, co si církevní hodnostáři lžou do kapsy. V zásadě tedy pro náš národ zopakoval v rámci západních kulturních tradic pět a půl století starou práci Cyrila a Metoděje.
    July 9, 2018 v 16.25
    Pravda Boží zvítězí
    Mezi výroky Jana Husa o pravdě, které Ivan Štampach cituje, jsem osobně nikdy žádný rozpor neviděl. Abyste pravdy každému přáli, jsem vždy chápal jako výzvu ke kázání Boží pravdy — abyste každému přáli právo poznat pravdu.

    Fanatismus upalující kacíře v mých očích z Husových slov otupují ta „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě...‟ Tam Hus, jak já ho chápu, říká, že pravda není něco, co neomylně víme, ale něco, co musíme hledat a čemu se musíme učit, a co je možné tu a tam slyšet od druhých.

    Konec konců nejsem s to posoudit jak mnoho Husových žáků bránilo pravdu upalováním lidí, kteří zastávali jiné názory než oni, ale sám Hus nebyl upálen pro pravdu, ale pro moc a pro bohatství. Kardinálové, kteří ho odsoudili, se chtěli zbavit toho otravného kazatele, který si nedá říct, pořád vykládá něco o pravdě, podrývá tím jejich moc a kazí jim kšefty. A Zikmund Lucemburský považoval celou tu při o Husovu pravdu za otravnou prkotinu, která ho zdržuje od řešení papežského schizmatu a sjednocení Evropy k obraně proti Turkům, chtěl, ať si to kardinálové vyřeší, jak chtějí, hlavně rychle.

    Dnes je Husova představa o svaté knize jako základním zdroji pravdy poněkud zastaralá, dnes máme vědeckou metodu poznání, a tu dnes většinově upřednostňují dokonce i muslimové, přestože jim blbnou hlavy konzervativní kazatelé školení Saudskou Arábií za ropné dolary. Mocenské a obchodní zájmy se ovšem dostávají do střetu s vědeckou pravdou úplně stejně jako s pravdou Boží, a tak stále platí Husova výzva, abychom pravdu bránili — a přitom ji nepřestávali hledat a neodmítali ji slyšet.
    July 9, 2018 v 17.25
    "Přesvědčte mě z Písma", řekl Jan Hus svým soudcům. Jenže toho oni nebyli schopni. Myslím si, že už tato skutečnost svědčí o tom, že skutečně nešlo o žádnou (vědeckou) pravdu, nýbrž o spravedlnost. Tedy především o Boží spravedlnost čili Boží právo, které bylo například prodáváním odpustků hrubě porušeno. V Bibli skutečně není nic, čím by se prodávání odpustků mohlo ospravedlnit. Boží království patří podle křesťanského pojetí chudým, slabým a všelijak postiženým, a nelze ho koupit za peníze.
    Jako podklad pro požadavky spravedlnosti lze nakonec Bibli použít dodnes. Kdybychom chtěli právo na spravedlnost odvozovat jen na základě vědecké metody poznání, mohli bychom zle pochodit. Věda by byla možná schopna i dokázat, že spravedlnost je nemožná a tím zavřít ústa lidem, kteří ji požadují. Spravedlnost patrně musí být odvozena z jakýchsi transcendentálních požadavků.
    Samozřejmě lze namítnout, že v Bibli je i mnoho zneužitelných pasáží. Jenže tomu zneužívání Bible kněžstvem ve prospěch vládnoucího řádu se zabránilo právě tím, že Bibli mohl dostat (oproti dřívější praxi) do ruky úplně každý a každý si v ní mohl mohl sám najít podklady pro svoje právo.
    Studium duchovních textů a hledání všelijakých souvislostí v nich obsažených navíc podporuje mozkovou činnost, zejména těch oblastí mozku, které nejsou rozvíjeny jiným způsobem - vyvažuje to jednostrannost instrumentálního rozumu.
    JP
    July 10, 2018 v 10.45
    Přesvědčte mě z Písma
    No - ono to před tím kostnickým koncilem neprobíhalo vůbec tak zcela jednoznačně, jak se to v českém - prohusitském - povědomí dochovalo.

    Poté co byl Hus napřed svými protivníky vysloveně ukřičen, bylo mu - na naléhání císaře Zikmunda - přece jenom umožněno regulérní slyšení. Kdy tedy skutečně mohl přednést své argumenty. Jenže: ukázalo se že jeho argumenty nejsou tak docela "neprůstřelné", jak se sám domníval. A několikrát došlo k tomu, že musel sám přiznat, že se ve výkladu Písma zmýlil.

    Takže jak vidět, i v jeho případě ta "pravda" byla záležitostí nemálo relativní. A zcela striktně pojato, on by byl nakonec musel i svým protivníkům přiznat jejich výsostné právo, vykládat Písmo jejich vlastním způsobem. Tedy mít jejich vlastní pravdu.

    --------------------------------------------

    A co se těch odpustků týče: ani tady není věc tak úplně jednoduchá. Na jedné straně sice - při pohledu na reálnou formou jejich prodávání - stojí naprostá oprávněnost Husovy repliky, že "i kdyby sám ďábel přišel a zaplatil", musel by být považován za nevinného.

    Na straně druhé ale stejně tak platí, že dobrý křesťan má konat dobré skutky, ke slávě Boží. No - a ty odpustky, to přece v principu nebylo nic jiného, nežli financování výprav za "osvobození Božího hrobu" z rukou mohamedánů. Tedy muslimů. Tedy: z hlediska křesťanství se jednalo o naprosto bohulibý počin. A protože samozřejmě ne každý se mohl osobně zúčastnit křížových výprav, pak vhodnou alternativou bylo na tyto výpravy alespoň finančně přispět.

    A je jenom logické, že kdo přispěl na tak bohulibý čin, že to nezůstane bez odměny ze strany Boha. Že Bůh k tomu přihlédne, až bude soudit činy (a hříchy) dotyčného po jeho smrti.

    A tak církev neudělala nakonec nic jiného, nežli že - ve jménu Boha a v jeho zastoupení - ten poměr mezi mírou finanční účasti věřícího a stupněm Božího odpuštění jeho hříchů vyjádřila jasnou a jednoznačnou taxativní normou.

    Takže z hlediska církve se s tím prodáváním odpustků jednalo o naprosto přirozený, legitimní počin; a tehdejší církevní hodnostáři museli být opravdu upřímně překvapeni z toho, že se vůbec najde věřící křesťan, který jim takovýto bohulibý čin může závažně vytýkat.
    July 10, 2018 v 12.18
    Tak s tím nemohu souhlasit. Jednak osvobozování Božího hrobu (ve kterém Bůh nemůže být) bylo něco úplně scestného - a jednak, kdyby už to opravdu bylo něco správného, pak to měli platit bohatí. Sedláci a pracující chudina už měli co dělat, aby uživili první a druhý stav.
    Bůh nevyžaduje od lidí peníze. To by musel být pěkně zkorumpovaný soudce.
    Ale jistě, paní Hájková - to co říkáte, to je ta jedna, "husovská" pravda.

    Já jsem jenom chtěl ozřejmit, že i myšlení protistrany mělo svou určitou logiku (i když s ní třeba nemusíme souhlasit); a že tedy pokud by opravdu mělo důsledně platit to Husovo "každému přej jeho pravdy", pak by tedy muselo platit i to že i Řím se svými odpustky měl tu "svou pravdu".

    Nakonec, ty sedláky atd. nikdo nenutil ty odpustky kupovat; pokud se cítili být bez hříchu, na základě poctivého a ctnostného života, pak k tomu nemuseli mít ani vůbec žádnou potřebu.

    A to "osvobození Božího hrobu"?... Samozřejmě, jednalo se jenom o symbol; jenže lidstvo jak známo do značné míry žije právě ze symbolů. A skoro by se pesimisticky dalo soudit i to, že lidstvo na ty symboly dá mnohem více, nežli na samotnou realitu žití...
    July 11, 2018 v 19.3
    Hus nepřál každému jeho pravdu, ale přál každému spravedlnost, čili spravedlivé zacházení. Pravda a spravedlnost jsou zde synonyma. Už jsem o tom psala výše.
    Není to nic výjimečného. Tak třeba Badiou uznává čtyři různé oblasti pravdy: pravdu ve vědě, v umění, v politice (což by mohla být právě ta spravedlnost) a pravdu v lásce. Tyto pravdy nejsou navzájem převoditelné. Například pravda v umění se vyjadřuje úplně jinými prostředky než pravda vědecká. I pro její pochopení je zapotřebí něčeho jiného než pro vědecké chápání.
    Netvrdím, že to tak je. To jen tak na okraj, abych doložila, že pravda může být též spravedlnost.

    Mimochodem, tehdy nešlo jen o odpustky, ale o celkovou demoralizaci církve - kněží, mniši i biskupové žili v hříchu, čímž ztráceli před obyčejnými věřícími autoritu.
    A v neposlední řadě - nespravedlivě vymáhali od sedláků s nízkými příjmy vysoké platby za křtiny, svatby, pohřby a jiné úkony. Jak dokládá též známý citát:
    "A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí".

    Takže, měli podle vás také svou pravdu, pane Poláčku?
    July 12, 2018 v 10.12
    Pravda, rozum a svědomí versus moc autority
    To, co má podle mě dodnes z Husa význam je několik věcí: odvolání se na rozum a svědomí proti moci a autoritě koncilu: když mu jakýsi doktor argumentoval: že když mu koncil řekne, že má jedno oko a on i když má dvě oči, tak má souhlasit s koncilem, protože ten má vždycky pravdu. To Hus odmítl s odvoláním na rozum a svědomí - tím podle mě vykročil ze středověku do nové doby a přiblížil se svobodě slova, svobodě svědomí, svobodě myšlení, jak se k nim hlásíme v demokracii. Konciliraliasmus tedy to, že koncil prohlásil sám sebe za nejvyšší autoritu s právem odsuzovat kacíře, i když ho potom fyzicky upálila světská moc, byl později církví odsouzen.
    Za druhé tím, že prohlásil, že ten kněz, král i císař, který žije ve smrtelném hříchu, není hodně či vpravdě knězem, králem i císařem narušil božský nimbus a nekritizovatelnost vyšší duchovní a politické autority, ať dělá, co dělá. To mu katolická církev dodnes vyčítá, ale naopak demokratické systémy stojí na tom, že je každý kritizovatelný a odvolatelný.
    Za třetí je to ono odvolání k Písmu a požadavek, aby mu bylo kacířství, které mu bylo podkládáno, prokázáno z Písma. Tim jednak obrátil pozornost k Písmu jako k textu, který je třeba interpretovat, za druhé k argumentaci, v níž si musí být všichni rovni, základní princip vědecký i demokratický, pokud ta věda i demokracie, pokud má za něco stát, musí připustit jiné názory a kritiku.
    A ještě bych řekl, že cestu k reformaci otevřel odvoláním se ke Kristu, protože tou poslední autoritou pro něj nebyl ani papež ani koncil. V tom onu světovou reformaci předběhl, i když ji teologicky nevypracoval tak jako Luther nebo Kalvín. Samozřejmě také kritikou odpustků, to už zde ale bylo řečeno.
    Nepopírám, že ho můžeme stejně jako jeho následovníky kritizovat pro středověké chápání pravdy, protože upalování kacířů neodsoudil jako takové, ale svým osobním nasazením mu připravil cestu a také umožnil navázání Palackému, Masarykovi, Rádlovi, Hejdánkovi.
    + Další komentáře