Má němá vlast
Jan ŠíchaNaše vlast je momentálně němá, myslí si Jan Šícha. A tato němota je neudržitelná. V mnoha věcech se však ještě skrývá naděje — například v kráse úrodné krajiny a solidaritě.
Už dlouho je letos krásně. Polím sucha nesvědčí, ale lidé jen kvetou. Dobře je pod jasnou oblohou. Čechy jsou nádherné, když se na ně díváte se stromu obaleného třešněmi. Ze zahrádky před hospodou také, jen se třešně a pivo nesmí smíchat.
Zaplatil jsem chlapům pivo. Když nastoupil premiér Sobotka, tvrdil jsem jim, že levě liberální smýšlení je v Evropě normální, a právě k nám dorazilo a zdomácní. Chlapi se mi smáli. Nevyšlo to a v dohledné době nevyjde.
Pro pořádek — co jsem čekal:
Pepík se rozvíjí, nefrustruje, chytne dobré příklady, bude k něčemu. Ušetří se za kriminál, protože Pepík je pěkný sígr a potřebuje formaci. Mohli jsme a nesměle zkoušeli čtyři roky vyprávět příběh o šanci pro Pepíka. Pro různé druhy Pepíků a Josefín, se společným jmenovatelem — vzájemně se podporujeme v růstu, vidíme a sdílíme své možnosti.
Otevíráme se — sobě navzájem a navenek, chceme žít v pestrém světě. Každého považujeme za bytost, která má podíl na obecném bohatství a má ho spoluvytvářet. K Pepíkovi se systém blahosklonně nesklání, Pepík má nárok na prožití důstojného života. Nakonec, většina nejdůležitějších věcí, a život sám, nepocházejí z činnosti ekonomické.
Dva státní svátky, kterými vždy začínají prázdniny, týkají se slova. Cyril s Metodějem i Jan Hus vzali slovo (to Boží) jako míru věcí. Kdybychom stav naší společnosti reflektovali, vyhlásili bychom naši zemi za němou a tyto svátky slova zrušili.
Společnost, která neoněměla, reflektuje pohyb, změny, neúspěchy, vytváří vzory, vypráví příběhy. Vytváří slova, která společenství dávají krátkodobý směr a postupně se z nich tvoří vize. Nevím, jak kdo, ale registruji z novějších slov hlavně ta, která zabíjejí iniciativu a dobrá očekávání. Vede asi oslovení, které jsem chytil ze svého rodného severu. „Ty dobrosere“.
Má vlast je momentálně němá. Emancipovali jsme se od slova. Byla to instinktivní reakce našeho společenství? V logice pohodlného přežití správná. Mám dojem, že slova existují na jedné straně a realita na druhé.
Například: Víme, že se máme orientovat na obnovitelné zdroje a mířit k elektromobilitě. Víme, že při našich organizačních a bezpečnostních možnostech je zcela zbytečné stavět v Temelíně další bloky a ještě tomu říkat „dostavba“. Víme, že lesům neprospívají paseky a ničí je obludy zvané harvestory stejně jako otrocké síly, které sázejí stromky bez zkušenosti a bez respektu. Víme, že řepka žere moc chemie. Víme, kolik našeho bohatství plyne ven, víme, že v době konjunktury se nedělají dluhy. Víme spousty dalších věcí. Jenže jsme ztratili schopnost slovy formulovanou tezi dostávat v konfliktu a namáhavě do reality.
Proto jsme raději oněměli. Němé tváře. Nedivme se pak, že jeden politik mečí jako kozel, další jako ratlík poštěkává. Další už jen mlčky pracují v zákulisí.
„Čech chce svobodu,“ říkával pan spisovatel Kliment. Naše současná svoboda se tedy odehrává mlčky. Dobré vědět, když tu člověk chce zůstat, s kmotřičkou ostávat, jak se praví v krásné literatuře.
Jezdím dost po vlastech českých. V obcích tak do pěti set obyvatel, nejen u nás, v pohraničí, je základní jednotkou rozhodování v obecných věcech několik rodinných klanů. V partajích je hledisko lokální často důležitější než hledisko programové. Ve větších sídlech místo rodin nastupují firmy. V Praze zejména developerské. Na státní úrovni firma Agrofert.
Obyvatelstvo se v zásadě dělí na lidi s hypotékou a lidi s exekucí. Nač by byla potřeba slova?
Je němá vlast udržitelná? Myslím, že ne. Nacházíme se v přechodné fázi. Zvláštní, stojí za to si ji užívat. Při příští krizi si lidé zvolí fašisty, v lepším případě pravicové strany s pár ozdobnými fašisty uvnitř. Takové fašounské mucholapky. Už jich pár vyrašilo a jejich kmínky sílí.
Pepíci se v takových poměrech budou ve zvýšené míře flákat po ulicích. Movitější rodiče budou investovat do vyšších zdí a dokonalejší signální elektroniky v domcích za městem. Dařit se bude prodeji zbraní.
Myslím, že pro nás, levé liberály, nastal čas solidárních společenství a běhu na dlouhou trať.
Ale stejně. Země s úrodou třešní, jako ta letošní, nemůže být ztracená.
První odpověď zní: protože šel proti základnímu nastavení systému.
Vezměme si toho chudého hocha, kterému by bylo záhodno zprostředkovat zlevněný, či vůbec bezplatný prázdninový tábor. Budiž; v principu je něco takového v sociálně vyspělých státech možné. Jenže: tím se ještě nijak neodstraní jeho primární chudoba.
A - ta chudoba tady prostě být m u s í. Celý systém kapitalismu je založený na příjmové diferenciaci - a tedy ale i na sociální nerovnosti. Ta fascinující výkonnost kapitalistické ekonomiky je dána v prvé řadě tím, že každý má principiální možnost vypracovat se nahoru - ale také může spadnout velice tvrdě dolů. Právě proto každý podává maximální výkon - aby se na tom žebříčku příjmů a společenské prestiže vypracoval alespoň o nějakou příčku nahoru; respektive aby odvrátil nebezpečí že spadne dolů.
To znamená: ti chudí tady vždy musejí být. Musejí tu být právě jako ten strašák, který všechny pohání k nejvyššímu možnému výkonu. Kdyby se nějakým velkorysým sociálním přerozdělováním odstranily tyto sociální rozdíly - kapitalismus by tím rázem ztratil svůj motor.
---------------------------------------------------
A co se té druhé stránky týče, té hodnotově-politické, totiž proč v současné době demokracie téměř epidemicky inklinují k deformaci k autoritativním režimům - pozastavme se poněkud blíže u toho tvrzení, že prý "Češi chtějí svobodu".
A připomeňme si především tu jedinečnou scénu v "Easy rider", kdy oni dva jezdci-tuláci rozmlouvají na lesní mýtině s mladým, velmi neortodoxním advokátem o svobodě. A kdy on jim říká, že lidé ve skutečnosti vůbec nechtějí svobodu. A na námitku, jak něco takového vůbec může tvrdit, vždyť přece právě Amerika je zemí svobody vůbec, on odpovídá: "Lidé mají strach ze svobody. Protože kdyby byli opravdu svobodní, pak by museli převzít odpovědnost."
Tato scéna, tato výpověď je natolik zásadní a klíčová, že by vlastně musela být vyučována v hodinách občanské výchovy. Protože ona sama naprosto jednoznačně ukazuje, že ve skutečnosti je všechno jinak. A že celý ten "svět svobody", který údajně přináší liberální demokracie, je ve skutečnosti jenom jako. Je to jenom vnější nátěr, pozlátko.
Lidé ve svém jádru vůbec nechtějí být svobodní; oni chtějí mít pouze p o c i t svobody. Oni chtějí mít pocit že jsou svobodní, že si mohou dělat co se jim zachce - ale zároveň se zavile brání tomu, aby za tuto svou svobodu museli převzít svou vlastní odpovědnost.
A tak se - podle nátury - dělí na "ovce", které se s radostným bečením samy vydají do rukou pastevce, který všechno rozhodne za ně; a spokojí se s tím, že on je bude ujišťovat že přece nad nimi vládne jenom pro jejich dobro a v jejich jménu. A druhá část, to jsou "vlci" - ti se ovšem do žádného chléva zavřít nedají, oni chtějí mít svůj volný výběh, oni chtějí svou vlastní svobodu dělat si co se jim zlíbí a trhat maso těch slabších; ale jejich "svoboda" se vyčerpává touto jejich nevázanou divokostí, a nakonec jsou také rádi, když nějaké ty nezbytné záležitosti za ně vyřídí někdo jiný.
Takže ještě jednou: nejen Češi, ale vůbec lidé ve skutečnosti nechtějí svobodu. Tedy - pravou svobodu. Neboť pravá svoboda je obtížná, je namáhavá, vyžaduje úsilí a odpovědnost. Naprostá většina lidí nechce a nežádá nic více nežli jenom tu vnějškovou iluzi svobody - aby oni si mohli navenek dělat co se jim zlíbí, ale aby se ve skutečnosti o všechno staral někdo jiný.
A tak ten autoritativní režim je nakonec pro ně tím nejlepším: iluze svobody tu stále ještě tak nějak přetrvává, a nad vším vládne a o všechno se stará silná ruka ovčákova. I s jeho hlídacími psy; a i s jeho bičem na neposlušné.
Zkušenost se socialismem říká, že prostě zavést všeobecné rovnostářství v odměňování vede ke stagnaci ekonomiky.
Takže určitá diferenciace podle výkonu, podle odvedené práce a její kvality zřejmě musí být vždycky.
Ale jde opravdu o to, aby to bylo opravdu jenom v míře nejnutnější, a především aby se pod touto ekonomicky odůvodněnou a racionální diferenciací neskrývala právě ta všemožná privilegia těch, kteří jenom díky svým majetkům či svému exkluzivnímu postavení mají nijak eticky neodůvodnitelné výhody oproti druhým.
-- nemusí být rozdíl v přístupu ke vzdělání a k podstatný rozdíl v možnosti, aby děti trávili plně svůj volný čas;
-- nemusí být podstatný rozdíl v přístupu ke zdravotní péči;
-- nemusí být zásadní rozdíl v přístupu k důstojnému bydlení;
-- nemusí být rozdíl v dostupnosti kulturního vyžití.
Nepřipadám si chudý, pokud si nemohu dovolit značku auta, kterou má můj soused nebo častou návštěvu některých restaurací, nemám sklep plný vysoce kvalitních vín a dokonce ani proto, že si nemůžu dovolit koupit každou knihu, kterou bych chtěl mít. To jsou příjmové rozdíly, nikoli chudoba.
A věřím, že i tyto příjmové rozdíly jsou dostatečně motivující.
Vezměme si třeba jenom to "důstojné bydlení", které je do značné míry právě tou "černou dírou" pohlcující velkou či dokonce převažující část rodinných příjmů.
Ta představa že každému je možno zajistit "důstojné bydlení" vychází vlastně z té staré fixní socialisticko-komunistické představy, že prostě postačí postavit určité množství bytů, odpovídající množství domácí populace, a problém tím bude vyřešen.
Jenže: jak známo bytový fond je v rozhodující míře v soukromých rukou. A zájmem soukromníka není "důstojné bydlení" pro kohokoli - nýbrž zájmem soukromníka je jeho vlastní prospěch. Tedy zisk.
Důsledkem je to, že soukromník má přirozenou snahu výši nájemného neustále šroubovat nahoru - s tím důsledkem že jeho dosavadní nájemník si už ten byt nemůže dovolit vůbec (a je vystřídán nájemníkem mohovitějším), a musí (ten první nájemník) přesídlit do nějaké nouzové ubytovny. Anebo to nájemné s vypětím všech sil ještě utáhne - ale pak se musí omezit v jiných oblastech, ve kterých pak splňuje všechny znaky chudoby.
Takže to je jeden důsledek soukromého vlastnictví bytového fondu. Druhý důsledek je ten známý fenomén, že na jedné straně nejsou finančně dostupné byty pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva - a na straně druhé stojí statisíce (ve státě velikosti Německa) bytů prázdných, jejichž majitelé je neprojímají právě ze spekulativních důvodů.
Samozřejmě, je možno (a ve vyspělých státech, na rozdíl od ČR, tomu tak skutečně je) podporovat výstavbu sociálních bytů, se subvencovaným nájemným.
Jenže: i tyto byty jsou v soukromém vlastnictví (stát právě jenom subvencuje to snížené nájemné).
A ta délka subvencování je časově omezena, takže postupem času tato jejich výhoda zmizí.
A za druhé, s těmi sociálními byty zase vzniká ta nespravedlnost, že velice často dochází k tomu, že jejich nájemník (či jeho potomek) má mezitím příjem daleko větší než jaký by ho opravňoval k požívání oněch subvencí - ale on to subvencované nízké nájemné platí i nadále, prakticky na úkor ostatních.
Takže jak vidět: za podmínek volného trhu a soukromého vlastnictví (to jest: kapitalismu) to asi vůbec nebude tak jednoduché, tu - relativní - chudobu účinně odstranit.
To znamená: když třeba nějaký žák z rodiny, která má bydlení a nemusí trpět hladem, ale je na spodní hranici příjmů - když tedy tento žák nemá dost peněz na to, aby si zaplatil účast na školním výletě (tedy záležitost o které se jeho vrstevníkům dejme tomu v centrální Africe může jenom zdát) - pak se cítí být s naprostou samozřejmostí chudým.
Každý člověk se musí neustále tím či oním způsobem poměřovat se svým okolím; a když si v oblasti materiální nemůže dovolit to, co je pro většinu okolní populace naprosto samozřejmým standardem, pak - to se nedá nic dělat - se cítí být chudým, a chudým také skutečně je.
Jinak je to strašně snadná výmluva: je to v systému a nedá se s tím nic dělat.
Výmluva je naopak to, když se ta existence systémového nastavení popře, a veškerá energie se utrácí jenom v dílčích změnách. A když tyto snahy o dílčí změny narazí na limity systému, tak se rezignovaně prohlásí: "No, ono je to holt politicky neprůchodné!"
Toto neustálé měření a vzájemné poměřování se je dáno už evolučně: na tomto základě se ve všech sociálních skupinách vytvářejí příslušné hierarchie, statusové, mocenské a ohledně výhod.
Samozřejmě je určité množství jedinců, kteří naprosto rezignují na to nějak se poměřovat se způsobem života ostatních; ti pak končí jako bezdomovci.
Samozřejmě: ne každý nutně chce mít, chce dosáhnout toho samého co ostatní v oblasti ryze materiální.
Jenže, jak věděl už Marx, ta "materiální základna" je nakonec prioritní. To znamená: i filozof anebo kreativní umělec musí v prvé řadě být schopen zaplatit svůj nájem. Pokud nechce skončit právě jako ten bezdomovec.
A za druhé: naprostá většina lidí je primárně orientována právě na ty materiální hodnoty. Víceméně všechno o co se jedná je právě to dokázat tento poměr - hodnot materiálních a hodnot ideálních - obrátit, nebo alespoň vyrovnat. Jenže doposud nikdo nepřišel na to, jak to udělat. Totiž - jak toho dosáhnout v měřítku celospolečenském.