Nový Jan Hus

Jiří Dolejš

Česká televize odvysílala trilogii Jan Hus. Jiří Dolejš se ve svém sloupku zamýšlí nad rozdíly mezi novým provedením Jiřího Svobody a starou verzí Otakara Vávry. Zároveň se pokouší nalézt jeho komunikaci se současností.

Když Česká televize uvedla koncem minulého týdne třídílný televizní film „Jan Hus“ od režiséra Jiřího Svobody, autorkou scénáře je Eva Kantůrková. Po jeho odvysílání se nepřekvapivě objevily velmi protikladné komentáře. Jednak jde o historii v Čechách notoricky známou (dalo by se říci, že jde o součást národní mytologie), jednak se nabízí srovnávání se slavným zpracováním téhož tématu ve výpravných velkofilmech husitské trilogie režiséra Otakara Vávry z padesátých let (scénář tehdy psal M. V. Kratochvíl).

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tady ovšem jakákoliv srovnání kulhají. Podobná televizní zpracování nejsou o nákladných efektech, vhodných do multikina. Ambicí tvůrců nepochybně nebyl odkaz na mýtotvornost skvělých Vávrových velkofilmů. Představitel hlavní role Matěj Hádek ani nemohl ve své roli napodobovat patos velkých a možná až přepjatých gest charismatického Zdeňka Štěpánka.

Autoři prostě zvolili formát civilnějšího, nenabubřelého vyprávění, pro někoho možná s poněkud nezvykle demytizujícím tónem, určeným spíš poučenějším divákům, kteří dobře znají historické souvislosti.

Mně osobně tedy absence exaltovaných vášní či popisnost stylu a doslovnost vybraných historických odkazů rozhodně nevadí. Nutí to člověka sáhnout do knihovny a připomenout si o Janu Husovi, co už třeba pozapomněl.

Hus v novém zpracování není nějakým kráčejícím pomníkem, ale živým člověkem, jehož osud ovlivnily mocenské intriky jeho doby; Hus před divákem předstupuje jako zásadově věřící, ale současně pochybující, a jako učenec trápící se nad rozumovým poznáním pravdy.

V první části televizní trilogie je takřečeným vrcholem „Dekret kutnohorský“. Ještě poměrně mladý Jan Hus se20. října 1409 stává rektorem pražského vysokého učení, které svými postoji k církevní krizi a papežskému schizmatu vstupovalo dokonce do evropské politiky.

Příběh je okořeněn platonickým flirtováním mistra Husa a české královny Žofie. Jejich vztah měl začít, ještě když mladý Hus přišel studovat v roce 1389 na artistickou fakultu do Prahy. Vzhledem k stavovským rozdílům působí vztah mezi selským synkem a princeznou z bavorských Wittelsbachů velmi nepravděpodobně, ale budiž.

Hus sám přitom ve svém životě žen neměl, protože v roce 1400 vstoupil do kněžského stavu. Přesto ve filmové fikci na královnu jako na ženu v duchu mistr Hus myslel i v kostnickém žaláři.

Edukativní význam má zejména příběh mistrova vztahu k jeho blízkému příteli Štěpánu Pálečovi. Původně až rigorosní vyznavač Wiclefova učení je inkvizičně zlomen a stává se nenávistným Husovým žalobcem. Sám formuluje a v mnohém falšuje body žaloby z jeho spisu „De ecclesia“. Když jím zrazený Hus hyne na hranici, umírá sám v polském exilu trápen výčitkami.

Představitelem hlavní role v adaptaci Jiřího Svobody je Matěj Hádek. Ve svojí roli představil docela jiného, minimalističtějšího Jana Husa než Zdeněk Štěpánek v původní verzi Otakara Vávry. Repro z vysílání ČT

Sociální rozměr

Duchovní člověk Jan Hus hledal stejně jako první křesťané v evangeliu především sociální spravedlnost. Nejen věřil v království Ježíšovo, ale chtěl ho také ortodoxně žít. U mírného, ale neústupného Husa se tak překrývá teologie s osobitou sociální filosofií.

Svým životem se Hus stal symbolem úsilí o sociální pokrok, který překročil český prostor. Sekularizace katolické církve i úspěšná vzpoura proti feudálním autoritám byly však v jeho časech dosud vzdáleny.

V hodnocení významu Husa se už dříve střetávaly interpretační tradice, jež vycházely jak z optiky protestantské, tak z národně buditelské, ale konečně i revoluční. V tomto novém televizním filmu lze postřehnout určitý posun od „levičáckého“ archetypu vášnivého agitátora, buřiče a otce sociálních revolucí k obrazu originálního učence nadnárodního formátu a tvrdošíjného církevního reformátora.

Nevíme, jak by Hus smýšlel o pozdějším radikálním táborském komunismu, který nakonec sám upaloval vlastní sektáře (jako se stalo Petru Kánišovi rukou hejtmana Žižky). Hus osobně věřil, že zejména duchovní osvěta povede k vysněnému cíli. Podporoval proto rozšiřování možnosti číst v písmu svatém pro každého. I proto se ostatně věnoval českému pravopisu.

Kritikou sociální nerovnosti, svatokupectví a hlásání neposlušnosti hříšným prelátům překračoval pouhé idealistické apely. Sahal na podstatu moci, a proto byl nakonec upálen. Možná i proto papež Jan Pavel II. sice v roce 2000 naznačil omluvu, že pro názory by se lidé zabíjet neměli, ale názory Husa jakožto katolického kněze jsou pro církev jaksi stále kacířské.

A právě toto kacířství vrůstá do české povahy možná nejhlouběji.

    Diskuse
    PK
    June 4, 2015 v 10.19
    "Kacířství" Husových názorů je čistě teologické povahy
    Děkuji za pěknou recenzi filmu, a chtěl bych okomentovat poslední odstavec, který je zdá se veden zásadním neporozuměním.

    Do české povahy určitě nevrůstá Husovo kacířství. Do české povahy vrůstá (ba dávno vrostlo) obyčejné bezvěrectví, které s Husovým kacířstvím nemá nic společného. Husovo kacířství bylo všechno jiné, jenom ne bezvěrectvím.

    A ano, některé Husovy názory jsou z hlediska katolické věrouky nadále nepřijatelné. Např. jeho teze, že kněz ve smrtelném hříchu už není knězem.
    VK
    June 4, 2015 v 11.21
    Z toho, jak bigotním katolíkům mistr Jan Hus stále leží v žaludku, je vidět, jak moc měl pravdu a jak je jeho kritika církve dodnes platná a aktuální.
    TT
    June 4, 2015 v 11.21
    Potřebná recenze
    Také se mi to celkem líbilo. Svoboda i Smutný odvedli dobrou práci, na českou televizní tvorbu určitě nadstandardní. Scénář ovšem trpěl tím, že ho napsala Eva Kantůrková, která napsala také velmi dobrý a rozsáhlý román o Jan Hus. A právě to bylo na škodu.

    Vypadalo to, jako by se snažila do toho nacpat co nejvíce informací a velkou část své románové předlohy. Ale méně je někdy více, zvláště ve filmu, kde se dá pracovat i s jinými výrazovými prostředky. Kantůrková to měla psát s někým, kdo tomu až zas tak nerozumí...

    To proto, aby ji dokázal zastavit tam, kde se dopouští zkratek, kterým divák, bez hluboké znalosti historie nemůže rozumět. Poněkud abundantně působily až příliš časté scény z rozmařilého života kléru.

    Historicky mě mrzí klišé s Kutnohorským dekretem, kde se místo o hlasech čtyř národů - Českého, Polského, Saského a Bavorského, mluví zkratkovitě o třech hlasech pro Němce a jednom pro Čechy. Což je zjevná nepravda a to i když budeme brát doslovně naše slovo němec(sic)-němý-nerozumíme mu, slovan-vládnoucí slovem - rozumíme mu...

    A nelogicky působilo i to, jak se tam střídaly jazyky a Němci mluvili špatně česky. To působilo až trapně, jak z České sody. V Českém národě byly všechny národnosti Českého království, tedy i německy mluvící. Nemáme například žádný důkaz, že Hieronimus von Prag uměl česky.
    VK
    June 4, 2015 v 11.52
    Němci nemluvili špatně česky - mluvili dobře, alespoň do té míry, že jim bylo rozumět a vyjádřili se plynně, akorát se silným přízvukem a jen lehce neobratně. Nějak tak skutečně může mluvit člověk, který je v českých zemích nějakých deset let činný, avšak v povolání a patrně i osobním životě česky nemluví.

    Jenom snad jazyková perlička, když král Václav vystoupil z vozu, aby zjistil, že se místo doma nachází na ozdravném nuceném pobytu v Horních Rakousích, ozbrojenec mu tuto skutečnost sděloval - německou němčinou.

    Co se hlasů týče, v době vedoucí k dekretu Kutnohorskému se zejm. vlivem postojů k wicklefovskému učení hlasy saské, bavorské, slezské, víceméně sešly na společném postoji, tudíž mohly být skutečně brány jakožto trojjediný hlas německý. Nota bene, mluvli-li jejich nositelé ze bavorští, saští i slezsští obdobně, německy.
    PK
    June 4, 2015 v 12.4
    Pane Klusáčku
    V žaludku nám, bigotním katolíkům, ležite akorát tak Vy, rozhodně ne Mistr Jan Hus. To byl totiž slušný člověk, a nebyl to žádný blbec.
    June 4, 2015 v 12.35
    Pak ovšem nechápu, proč jim ležím v žaludku taky já, která jsem se v neděli zúčastnila katolické mše za padlé vojáky, kteří mimochodem nešťastným řízením osudu bojovali v 2. světové válce na té nesprávné straně.
    VK
    June 4, 2015 v 12.43
    Protože jste levicová.
    PK
    June 4, 2015 v 12.44
    Paní Hájková
    No jestli je to pravda, tak to tedy budete silně ležet v žaludku tuhle panu Klusáčkovi. Ale to už ať si s Vámi vyříká sám.

    Jinak právě jsem se vrátil z průvodu, dnes je slavnost Božího těla. Celý Mnichov byl zase ve svátečním, a je zde samozřejmě státní svátek.

    Tak doufám, že tam v ČR pilně pracujete, a neulíváte se :-)
    JP
    June 4, 2015 v 14.8
    Jan Hus a bída českého filmu
    Doufal jsem, že někdo k tomuto filmu napíše recenzi. Sám jsem se tohoto úkolu ujmout nemohl, neboť jsem se - musím rovnou přiznat - na toto dílko nedokázal dívat déle, nežli pouze prvních dvacet minut. Pak jsem usoudil, že další setrvávání před televizní obrazovkou by bylo jenom ztrátou času.

    Nemohu se tedy vyjadřovat k obsahu této filmové epopeje samotnému, nýbrž jenom ke způsobu jejího filmového (uměleckého) ztvárnění.

    Už v té době, kdy byl tento projekt ohlášen, se mě zmocnila nemalá skepse. Jsou skutečně současní čeští tvůrci - literární i filmoví - natolik na výši, aby byli schopni přesvědčivě, umělecky působivě znovu převyprávět toto centrální drama české historie? Tím spíše v současné, deideologizované, ale zároveň skeptické až přímo cynické atmosféře?

    Vávrova trilogie (jejíž součástí byl i "Jan Hus") vznikala za zcela jiné společenské atmosféry - bylo to v dobách intenzivní komunistické ideologie, sice umělé, ale přece jenom ještě stále do jisté míry živé. Za této atmosféry revolučního heroismu i ten husitský heroismus mohl působit ještě relativně přijatelně - zatímco dnes na nás ta patetická gesta a heroické pózy protagonistů působí ponejvíce už jenom ochotnicky, směšně až vyloženě trapně.

    Určitou naději do těchto skeptických očekávání ohledně budoucího filmu vzbuzovala informace, že scénář napsala Eva Kantůrková. Tyto naděje ale vzápětí zabíjel fakt, že režií byl pověřen Jiří Svoboda.

    Svoboda je bezpochyby rutinovaný režisér; ale jeho tvůrčí schopnosti sahají právě tak k tomu, vytvořit z ryze profesionálního hlediska přijatelnou machu. Ale ztvárnit nějaké téma opravdu hlubokým, kreativním uměleckým počinem - ne, tak dalece jeho režisérské možnost v žádném případě nesahají.

    A podle toho to pak také skutečně dopadlo. Tam, kde se Vávrův "Jan Hus" utápí v deklamovaném patosu, tam je Svobodův pendant v podstatě tuctovou figurkou bez jakéhokoli vnitřního charizmatu. Stalo se přesně to, čeho bylo nutno se obávat: jako Vávra do svého filmu projektoval patos let padesátých, stejně tak Svoboda do svého dílka plně nechá prosáknout ideovou prázdnotu a bezvýznamnost doby stávající.

    Pro ilustraci, mladá královna se s Janem Husem (a on s ní) vybavuje zcela nenuceně asi takovým způsobem, jako současná gymnazistka se svým učitelem autoškoly. Že člověk středověku (a tím spíše osoby svázané dvorní etiketou) měl asi přece jenom poněkud jiný způsob myšlení, cítění a jednání nežli současný postmodernistický puberťák, zřejmě daleko přesahuje představivost režiséra.

    Stejně tak když Hus potká po létech svého duchovního spolubratra, pozdraví se spolu nenuceně-žoviálním způsobem asi tak, jako když se spolu radostně setkají fandové téhož fotbalového klubu.

    Všechno dohromady: jak Vávra skutečného Jana Husa znevěrohodnil přemrštěným patosem, stejně tak ho Svoboda ubíjí svou neschopností uměleckého podání a zvýraznění této jedinečné národní postavy.

    Tento film neměl být raději nikdy natočen; neboť přinejmenším pro dalšího půl století zahradil možnost, aby se tohoto tématu ujal nějaký opravdu talentovaný a kreativní filmový tvůrce.
    VK
    June 4, 2015 v 15.23
    Že je něco haněno Josefem Poláčkem, je jistou známkou kvality samo o sobě.

    Co když Jan Hus takový skutečně byl? Člověk z masa a kostí, civilní, neumělecký, střízlivý - a právě proto před koncilem nemohl couvnout. Ač měl strašlivý strach z bolesti a ze smrti.
    + Další komentáře