Když Česká televize uvedla koncem minulého týdne třídílný televizní film „Jan Hus“ od režiséra Jiřího Svobody, autorkou scénáře je Eva Kantůrková. Po jeho odvysílání se nepřekvapivě objevily velmi protikladné komentáře. Jednak jde o historii v Čechách notoricky známou (dalo by se říci, že jde o součást národní mytologie), jednak se nabízí srovnávání se slavným zpracováním téhož tématu ve výpravných velkofilmech husitské trilogie režiséra Otakara Vávry z padesátých let (scénář tehdy psal M. V. Kratochvíl).

Tady ovšem jakákoliv srovnání kulhají. Podobná televizní zpracování nejsou o nákladných efektech, vhodných do multikina. Ambicí tvůrců nepochybně nebyl odkaz na mýtotvornost skvělých Vávrových velkofilmů. Představitel hlavní role Matěj Hádek ani nemohl ve své roli napodobovat patos velkých a možná až přepjatých gest charismatického Zdeňka Štěpánka.

Autoři prostě zvolili formát civilnějšího, nenabubřelého vyprávění, pro někoho možná s poněkud nezvykle demytizujícím tónem, určeným spíš poučenějším divákům, kteří dobře znají historické souvislosti.

Mně osobně tedy absence exaltovaných vášní či popisnost stylu a doslovnost vybraných historických odkazů rozhodně nevadí. Nutí to člověka sáhnout do knihovny a připomenout si o Janu Husovi, co už třeba pozapomněl.

Hus v novém zpracování není nějakým kráčejícím pomníkem, ale živým člověkem, jehož osud ovlivnily mocenské intriky jeho doby; Hus před divákem předstupuje jako zásadově věřící, ale současně pochybující, a jako učenec trápící se nad rozumovým poznáním pravdy.

V první části televizní trilogie je takřečeným vrcholem „Dekret kutnohorský“. Ještě poměrně mladý Jan Hus se20. října 1409 stává rektorem pražského vysokého učení, které svými postoji k církevní krizi a papežskému schizmatu vstupovalo dokonce do evropské politiky.

Příběh je okořeněn platonickým flirtováním mistra Husa a české královny Žofie. Jejich vztah měl začít, ještě když mladý Hus přišel studovat v roce 1389 na artistickou fakultu do Prahy. Vzhledem k stavovským rozdílům působí vztah mezi selským synkem a princeznou z bavorských Wittelsbachů velmi nepravděpodobně, ale budiž.

Hus sám přitom ve svém životě žen neměl, protože v roce 1400 vstoupil do kněžského stavu. Přesto ve filmové fikci na královnu jako na ženu v duchu mistr Hus myslel i v kostnickém žaláři.

Edukativní význam má zejména příběh mistrova vztahu k jeho blízkému příteli Štěpánu Pálečovi. Původně až rigorosní vyznavač Wiclefova učení je inkvizičně zlomen a stává se nenávistným Husovým žalobcem. Sám formuluje a v mnohém falšuje body žaloby z jeho spisu „De ecclesia“. Když jím zrazený Hus hyne na hranici, umírá sám v polském exilu trápen výčitkami.

↗

Představitelem hlavní role v adaptaci Jiřího Svobody je Matěj Hádek. Ve svojí roli představil docela jiného, minimalističtějšího Jana Husa než Zdeněk Štěpánek v původní verzi Otakara Vávry. Repro z vysílání ČT

Sociální rozměr

Duchovní člověk Jan Hus hledal stejně jako první křesťané v evangeliu především sociální spravedlnost. Nejen věřil v království Ježíšovo, ale chtěl ho také ortodoxně žít. U mírného, ale neústupného Husa se tak překrývá teologie s osobitou sociální filosofií.

Svým životem se Hus stal symbolem úsilí o sociální pokrok, který překročil český prostor. Sekularizace katolické církve i úspěšná vzpoura proti feudálním autoritám byly však v jeho časech dosud vzdáleny.

V hodnocení významu Husa se už dříve střetávaly interpretační tradice, jež vycházely jak z optiky protestantské, tak z národně buditelské, ale konečně i revoluční. V tomto novém televizním filmu lze postřehnout určitý posun od „levičáckého“ archetypu vášnivého agitátora, buřiče a otce sociálních revolucí k obrazu originálního učence nadnárodního formátu a tvrdošíjného církevního reformátora.

Nevíme, jak by Hus smýšlel o pozdějším radikálním táborském komunismu, který nakonec sám upaloval vlastní sektáře (jako se stalo Petru Kánišovi rukou hejtmana Žižky). Hus osobně věřil, že zejména duchovní osvěta povede k vysněnému cíli. Podporoval proto rozšiřování možnosti číst v písmu svatém pro každého. I proto se ostatně věnoval českému pravopisu.

Kritikou sociální nerovnosti, svatokupectví a hlásání neposlušnosti hříšným prelátům překračoval pouhé idealistické apely. Sahal na podstatu moci, a proto byl nakonec upálen. Možná i proto papež Jan Pavel II. sice v roce 2000 naznačil omluvu, že pro názory by se lidé zabíjet neměli, ale názory Husa jakožto katolického kněze jsou pro církev jaksi stále kacířské.

A právě toto kacířství vrůstá do české povahy možná nejhlouběji.