Je jaro, blíží se doba vyjednávání o státním rozpočtu na příští rok. A jak lépe umravňovat hartusení netrpělivých akademiků a postrašit studenty, kteří se na vysoké školy chtějí hlásit, než vrtěti školným. Touto diskusí tradičně politici odvádějí pozornost od skutečného stavu hluboce podfinancovaného vysokého školství, rozehrají akademické Hunger Games a panují nad bídou zase další rok. Oproti hrám s Jennifer Lawrencovou však z těch našich jako vítěz reálně nevychází nikdo.

Nejnovější nápad o „zápisném“ přichází od předsedy České konference rektorů a toho času rektora VŠCHT, prof. Milana Pospíšila. Zápisné je samozřejmě přemalované školné, jenom abychom chvíli nevěděli, o čem je řeč. A než se vzpamatujeme, budeme školné platit. Dovolíme si tedy tento termín pro větší jasnost našeho výkladu nepoužívat, budeme prostě mluvit o školném. Což je české slovo pro to, že někdo chodí do školy, na kterou se zapsal, a u toho ještě platí.

Školné je nám prezentováno jako falešné dilema. Můžeme si vybrat, zda zvolit tuto alternativu, nebo čekat, až to příští rok bude podle všeho ještě horší. Z výrazu „podle všeho“ se stává deus ex machina. My tomu rozumíme tak, že „podle všeho“ je asi vůle lidu nebo nějaké neviditelné ruky.

Naší zemi přece vládnou racionální lidé, kteří problémy ve školství vidí a mohou s nimi něco udělat. Státní rozpočet je přitom neustále označován za „napjatý“. Někdo nám ho tu napíná. Asi zase ta neviditelná ruka. Hlavně aby nepraskl. Celé to pnutí vede ke stavu, o kterém naši představitelé mluví jako o zácpě, nebo konstipaci a označují věci za politicky neprůchozí.

Cílem těchto manipulujících slovních hrátek je omezit naši fantazii, když nad možnými řešeními přemýšlíme. Snaží se nás dotlačit k předem určenému výběru — ze všech špatných to nejméně hrozné. Ale stále hrozné. Aby nás nenapadlo myslet i nad rámec předkládaných řešení. Udělejme tedy stejný argumentační kotrmelec a tvařme se teď chvíli, že tento nápad je opravdu trefa do černého. Jenom si ale dopočítejme, kolik nám to přinese, a jak vše bude hned lépe fungovat.

Zápisné přináší jedno zklamání za druhým

První zklamání je hned za rohem. Sám pan rektor v minulých letech, ještě ve funkci předsedy Rady vysokých škol spočítal, že na základě veřejně dostupných údajů vysokému školství chybí k zhruba 11 miliard korun ročně. Pokud tuto částku vydělíme zhruba 270 tisíci studenty, kteří na vysokých školách studují (nepočítáme doktorandy), potřebovali bychom na školném vybrat ročně od každého studenta přes 40 tisíc korun. Samotní výběrčí také budou něco stát, a ne každý student zaplatí.

Bez systému půjček bychom se tak dostali spíše k částce kolem 50 tisíc korun ročně. K tomu připočtěme kolejné, jízdné, strava, a jsme přibližně na čtvrt milionu korun ročně. Bohatší z nás mohou poslat děti rovnou do zahraničí, protože do mecenášství škol se tu nikdo nehrne.

„Zápisné“ prý bude „jenom“ jeden nebo pět tisíc korun. Pětitisícové zápisné hodí bratru pouze jednu a půl miliardy, tisícovka prý jenom sto milionů. V každém případě bude pořád dost chybět, ať už devět a půl miliardy nebo jedenáct. Za takový mrzký peníz to asi lepší nebude.

Rozpočty vysokého školství jsou spletencem penězovodů, které se různě jmenují: koeficienty ekonomické náročnosti, koeficient P a další. Princip těchto penězovodů je dovést peníze tam, kde to už levněji nejde. Málokdo se v tom vyzná, protože je to výsledek lobbingu i strachu z veřejnosti. Pro tento princip dělení prostředků známe trefné rčení o myšce a kašičce. Nikdo vlastně neví, proč někde peníze jsou a někde ne.

Celý systém je netransparentní, na školách nejsou spravedlivé mzdy, učitel na jedné katedře bere dvakrát to, co kolega přes chodbu. Prý za to může akademická svoboda, což se do řeči obecné přeloží jako slib chudoby pro ty chudé, co se ozývají.

Máte ubytování za šest, sedm stovek měsíčně? A můžeme ho vidět?

Prezentovat „zápisné“ jako spásu či pozitivní řešení je vrchol cynismu v zemi, kde je přímá finanční podpora studentstva jednou z nejnižších v celé Evropské unii. Zatímco unijní průměr u přímé podpory tvoří 13,8 procenta výdajů na vysoké školy, v České republice se krčíme na ostudných 1,5 procenta.

V tomto kontextu působí ubytovací stipendium jako špatný vtip. Částka kolem 600 Kč měsíčně v době, kdy ceny nájmů — a to zejména ve velkých, univerzitních městech — na potravin letí strmě vzhůru, vydá tak na dva menší nákupy.

Pro studenty z nízkopříjmových rodin je tento systém v podstatě likvidační. Pokud student nedokončí studium v běžném čase a potřebuje kvůli hloubce poznání nebo zahraniční zkušenosti rok ke studiu přidat, narazí na zeď.

Stačí totiž o rok prodloužit studium a rázem zanikají nároky na stipendia — ubytovací, ale co je kritičtější, tak i sociální. Dosažením dvaceti šesti let pak státní podpora skokově končí úplně. Zaniká nárok na většinu slev i daňové zvýhodnění rodičů. Je to strukturální past, která trestá ty, kteří nemají v zádech bohaté rodiče.

Místo toho, aby se studenti věnovali studiu a osvojovali si praktické aspekty jejich studovaného oboru prostřednictvím stáží a praxí, které jsou pro jejich budoucnost klíčové, tráví čas na brigádách, aby vůbec zaplatili ubytování. Jak taková studentská realita vypadá?

Čeští studenti pracují v průměru čtrnáct hodin týdně, což je více než evropský průměr. Ve věkové skupině 25—30 let pracuje dokonce 81 procent studujících, což je v rámci EU extrémně vysoké číslo. Představa české společnosti o „flákajících se študácích“ je tedy zcela mylná. Existenční stres vede k jedinému: delší době studia, vysoké míře nedokončování a mrhání talenty, které si tato země prostě nemůže dovolit.

Studenti pochopitelně při studiu získávat pracovní zkušenosti mají. A vysoká škola je skutečně ideálním obdobím na budování životopisů. Ale tyto pracovní zkušenosti mají získávat ve svých specializovaných oborech.

Problémem je, že takové pracovní zkušenosti bývají do začátku velmi často neplacené a studující si je nemohou dovolit absolvovat, pokud nejsou dostatečně finančně zajištění. Tím vznikají další nerovnosti v přístupu k možnostem, deformuje se přirozené kompetetivní prostředí a naše talenty kvůli tomu propadávají sítem příležitostí. A to je problém, který si nevybírá jen filozofické a společenskovědní obory.

Tradičně omílaná mantra o podpoře přírodovědných a technických oborů, jejich perspektivitě a proinvestovanosti začíná také narážet na limity. Současný vývoj v oblasti AI navíc ukazuje, že technické dovednosti samy o sobě stárnou bleskovým tempem a kupříkladu juniorní pozice v IT jsou dnes pod obrovským tlakem a obavami z automatizací.

Právě v této době budou klíčové soft skills, schopnost interpretace, kritického myšlení, etického ukotvení a dobrého společenského zasíťování. Tedy to, co učí filozofické a sociálněvědní fakulty, které se nyní často ocitají na chvostu zájmu i financování.

Vzkaz do slonovinových věží

A tady se dostáváme k jádru pudla. Čím výše v akademické hierarchii stojíte, čím více titulů před jménem a za jménem máte, tím urputnější má být vaše pomoc studentům. Jako rektoři a vedoucí pracovníci máte v rukou moc, o které se studentům ani nesní. Je vaší povinností zajistit, aby ke kvalitnímu vzdělání, které vaše fakulty poskytují, měli přístup všichni, nejen vyvolení.

Studenti nejsou vaši poddaní. Nejsou to ani „obligatorní překážky“, které vás zdržují od psaní vědeckých článků a vypisování grantů. Jsou to vaši budoucí kolegové a kolegyně. Jsou to lidé, kteří s vámi budou posouvat obory, kterým jste zasvětili prakticky váš celý profesní život. Pokud jim dnes podrazíte nohy školným — nebo vaším „zápisným“ — podřezáváte větev pod budoucností celé naší republiky.

Místo úvah o tom, jak ze studentů vyždímat další peníze, by se měla Česká konference rektorů postavit za radikální modernizaci systému podpory, který konečně zohlední růst nákladů na život a přestane se na studenty dívat jako na položky v účetnictví. Protože vzdělání není zboží, ale investice do společnosti. A ta se nám nejvíce vrátí jen tehdy, pokud na ní budeme mít všichni stejnou startovní čáru.