Lidstvo se dnes musí vyrovnat s řadou problémů, jež mají vysloveně planetární rozměr: kolaps relativně čitelného geopolitického uspořádání po konci druhé světové války, pandemie covidu, klimatická krize, nárůst dezinformací, válečné konflikty či prudké technologické změny. Lidé ztrácejí jistoty a důvěru ve stát a demokracii. Pociťují ohrožení umělou inteligencí. Celkově rapidně vzrůstá strach z budoucnosti — a tím pádem i frustrace ve společnosti.

Pro budování odolné, zdravé a funkční společnosti, která bude umět dnes i v budoucnu čelit problémům a změnám, jejichž velikost zatím mnohdy ani nedohlédneme, je zásadní kvalitní vzdělání. Proto potřebujeme již dnes tvořit budoucí infrastrukturu pro řešení komplexních problémů. Jedním z jejích pilířů musí být dobré vysoké školství a fungující vzdělávací systém, který bude navazovat z jednoho stupně na druhý.

Místo slíbených peněz jen šetření a parametrické změny

Z hlediska vládních prohlášení a mediálních vystoupení premiéra a dalších představitelů vlády vypadá vše dobře — chytrá řešení, zvýšení financování vzdělávacího sektoru na průměrnou úroveň zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, křižovatka Evropy, inovace, atraktivita pro zahraniční studující nebo zvýšení studijních příležitostí.

Vláda se o společenské otázky, mezi něž patří i vzdělávání, ale zajímá pouze na úrovni rétoriky, nikoli praxe. Jistě nejde vše zlepšit za čtyři roky, ale právě proto potřebuje školství dlouhodobou nadstranickou shodu, která bude mít reálné důsledky v praxi. Vládě, potažmo všem politickým stranám však tato dlouhodobá perspektiva chybí a ani dokumenty jako prohlášení vlády nebo Strategie 2030+ na tom bohužel nic nemění.

Vláda stále hledá jednoduchý recept ve stylu „až zajistíte, že systém bude efektivní a kvalitní, dáme vám peníze“. Na složité problémy ale neexistují jednoduchá řešení.

Existují sice reálné snahy, jak vysoké školství zlepšit, příkladem je nová reforma doktorského studia, ale ani tyto snahy nepřinesou zásadní pozitivní změny, pokud trváme na tom, že reforma musí být rozpočtově neutrální. Navýšení doktorandských stipendií bez navýšení rozpočtu jen zatíží již tak nedostatečné rozpočty vysokých škol. I jiné pokusy o změnu probíhají podobným způsobem.

Nejen vláda, ale celá společnost by si měla uvědomit, že univerzity nejsou excelové tabulky, seznamy, čísla. Vysokoškolské studium, výuku a výzkum nelze zredukovat na analýzu zisků a ztrát. Nejde vymyslet dokonalý systém, kdy jednoduše odstraním zrna od plev, užitečné obory od neužitečných, od stolu seškrtám náklady a najednou bude systém efektivní. Příkladem budiž ukrajinistika, spíše okrajový obor, který se ukázal jako zásadní pro zvládání migrační vlny po vypuknutí války na Ukrajině.

Je třeba si uvědomit, že vysoké školství nikdy nebude perfektní, neexistuje nějaký ideální stav, který, až ho dosáhneme, budeme už jen udržovat. Vždy bude co zlepšovat, je to kontinuální proces, který reaguje na změny ve společnosti a nová témata. Současný stav je ovšem kritický. Svět totiž nestojí a nečeká, až ho doženeme.

Vzkaz a vizitka vládě

Vizitkou vlády v oblasti školství jsou největší stávky a protesty napříč školským systémem, které pamatujeme od roku 1989. To mluví za vše. Nejhorší je, že vláda bere sektor vysokého školství jako nutné zlo a dívá se na něj pouze optikou optimalizace nákladů. Během mandátu Fialovy vlády se vystřídali tři ministři a debaty a vyjednávání začínaly znovu a znovu — to je mimochodem značně neefektivní.

Když vláda vysvětluje určitý problém občanům, často si vypomáhá metaforou rodiny. Jakkoli je to zjednodušující, vezměme ji za slovo: pokud jako rodič chci, aby se mé dítě zlepšilo třeba ve fotbale, nestačí o tom jen mluvit. Musím mu zaplatit kroužek, trenéra, vozit ho na tréninky, investovat do jeho jídelníčku, koupit mu pomůcky, vybavení. Zkrátka, když chci změnu a výsledky, mluvení nestačí.

Největší úspěch za poslední čtyři roky v oblasti vysokého školství tak bohužel nelze připsat na konto vlády: je jím samo otevření tématu podfinancovaného vysokého školství. Jsem ráda, že jsme byli schopni konečně nahlas pojmenovat, co vysoké školství sužuje.

Protesty, stávky a veřejné výzvy nejsou výrazem našeho radikalismu, ale zoufalství nás, kteří se snaží udržet kvalitu vzdělávání navzdory nepříznivým podmínkám, jako je vysoká administrativní zátěž, nízké mzdy, přepracovanost, nerovné a nejasné podmínky v práci. Stále však chodíme do práce, učíme, udělujeme diplomy, přijímáme nové studující a děláme vědu, takže se může zdát, že problém zmizel a jede se prostě dál. Nezmizel, je tu a my s ním.

Co žádáme po vládě:

• Vytvořit koncepci a proaktivně zajistit, aby společnost, jejíž velká část má již školní docházku za sebou, považovala školství a vzdělanost za společný cíl.
• Ustanovit a financovat pracovní skupiny, měřit dosažené výsledky, naslouchat odborníkům a lidem, kteří práci v oboru reálně dělají.
• Navrhnout a hlavně udržet stabilní a předvídatelné financování, aby nebylo třeba znovu a znovu každý rok řešit, kolik na vysoké školy vlastně bude.
• Zajistit důstojné kompetitivní mzdy a vyžadovat spravedlivé pracovní podmínky a dobré pracovní prostředí.

Bez toho ji nelze hodnotit jinak než nedostatečně.

Na přípravě textu se podílela Monika Brenišínová a Jakub Izdný.