Premiér Petr Fiala se nechal ke konci loňského roku slyšet, že se vládě po třech letech svého působení podařilo splnit třiadevadesát procent cílů stanovených v programovém prohlášení. S blížícím se koncem vládního mandátu stojí za to zhodnotit, zda tomu tak skutečně bylo. Z pohledu České asociace doktorandek a doktorandů (ČAD) se zaměřujeme hlavně na vysoké školy a nejzásadnější změny v oblasti doktorského studia.

Systémové zlepšení pro doktorandy

Za úspěch prosazení novely zákona o vysokých školách a s ní spojenou, dlouho připravovanou reformu doktorského studia. Schválena byla i přes značnou personální fluktuaci v čele ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a navzdory jejímu vrácení Senátem v samotném závěru legislativního procesu.

Nově budou mít doktorandky a doktorandi v prezenční formě studia zaručen měsíční příjem ve výši aspoň 1,2násobku minimální mzdy. Tato částka má být v rámci takzvaného minimálního doktorského studijního příjmu vyplácena formou mzdy či stipendia. Zásadní je, že do minima se počítají jen příjmy přímo související s disertačním výzkumným projektem. Půjde tedy o peníze skutečně určené na zaplacení doktorandské výzkumné práce, která se významně podílí na celkové vědecké produkci České republiky.

Ačkoli spodní hranice 1,2násobek minimální mzdy podle České asociace doktorandek a doktorandů dostatečně nereflektuje výši životních nákladů a odbornou náročnost spojenou s prací začínajících výzkumnic a výzkumníků, jde o značné zlepšení oproti stavu, který u nás panoval doposud. Absence minimální úrovně příjmů na prezenčním doktorském studiu ve spojení s donedávna platným modelem financování za každou přijatou osobu dlouhodobě udržovaly velmi nefunkční podobu doktorského studia na řadě pracovišť.

Před změnou těchto pravidel bylo přijímáno relativně velké množství doktorandek a doktorandů, ale často extrémně špatně placených, což nevyhnutelně vedlo k tragické míře neúspěšnosti dokončování studia. Vysoké školy se neostýchaly očekávat práci odpovídající plnému úvazku za základní sazbu deset tisíc korun měsíčně. Existovaly přitom i fakulty, které si stanovily nárokový základ ještě nižší, například šest tisíc korun.

Nově stanovené minimum — dle aktuální minimální mzdy 24 960 Kč měsíčně — dává již zásadně lepší šanci se dostatečně věnovat disertačnímu výzkumu tak, aby jej doktorandky a doktorandi zvládali úspěšně dokončit, ideálně v době blížící se standardní době studia. Narušení dosavadního nízkonákladového modelu se zajisté neobejde i bez více či méně nečekaných negativních dopadů. Nicméně lze předpokládat, že celkově převáží pozitiva.

Dosavadní systém si vybíral svou skrytou cenu, která nebyla vůbec malá. Jednak normalizoval špatné pracovní podmínky v české vědě, minimálně v některých oborech a na některých pracovištích, jednak deptal začínající vědkyně a vědce, jejichž nedokončené doktoráty znamenaly jak ztrátu personální, tak ekonomickou. Polovina peněz poslaná na doktorská stipendia přišla vniveč.

Návrat k poměrům, kdy byli doktorandky a doktorandi placeni pod minimální mzdou, tedy rozhodně cestou není. Zakotvení tohoto aspoň trochu důstojného minima oporou v zákoně je bezesporu zásadní a správný krok. Systémovým zlepšením je i jeho navázání na minimální mzdu mechanismem automatické valorizace, což by mělo předejít opakování situací, kdy příjmy řady doktorandek a doktorandů jako začínajících výzkumníků po dobu několik let stagnovaly i přes velmi bolestivé navyšování životních nákladů.

Fialova vláda nesplnila cíle v oblasti školství ani na 50 procent

Extrémním nezdarem je oproti tomu přetrvávající absence právního nároku doktorandek na peněžitou pomoc v mateřství, takzvanou mateřskou. I přes původní výklady některých politiků a České správy sociálního zabezpečení schválená novela zákona o nemocenském pojištění neumožňuje čerpat mateřskou ženám, které jsou placeny formou stipendia. Pokud žena pracuje naplno na disertačním výzkumu, ale nemá pracovní úvazek, mateřskou čerpat nemůže.

V kontextu nářků vládních činitelů nad klesající porodností a proklamované podpory rodin, kdy vláda dokonce uvažovala o doplnění názvu ministerstva práce a sociálních věcí o „rodinu“, je toto nepochopitelný klacek hozený pod nohy ženám v reprodukčním věku. Skutečnost, že český stát není schopen ženám-výzkumnicím zajistit bezproblémový nárok na čerpání mateřské a s ním spojené naplnění práva založit rodinu, je opravdovým selháním.

Selhání je o to smutnější, že žijeme v zemi, jejíž vlády se jedna za druhou zaklínají podporou vzdělanostní ekonomiky a rodin. Fialova vláda — stejně jako její předchůdkyně — v tomto směru nepodnikla žádné relevantní kroky, přestože proklamovala jako své priority podporu slaďování profesního a rodinného života, zvýšení podílu žen ve vědě a zajištění více finančních prostředků pro školství tak, „aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD“.

Problematika neřešeného podfinancování českého školství — včetně vysokého — by vydala na vlastní text. Závěrem můžeme konstatovat, že v oblasti vědy a školství Fialova vláda nesplnila své vlastní cíle ani na padesát, natož na třiadevadesát procent.