Domácí násilí se stále příliš často popisuje jako problém mezi dospělými. Jako konflikt partnerů, rozpad vztahu, spor rodičů nebo soukromá věc rodiny. Jenže v mnoha domácnostech, kde k násilí dochází, vyrůstají děti. Nejsou u toho jen „přítomné“. Nejsou jen svědky něčeho, co se jich netýká. Žijí v prostředí strachu, napětí, nejistoty a opakované ztráty bezpečí. A právě to je jedna z věcí, kterou musíme v ochraně před domácím násilím začít vidět mnohem jasněji.

Data intervenčních center za rok 2025 ukazují, že policie loni z českých domácností vykázala 1640 násilných osob. Je to nejvíce od roku 2007, kdy začala intervenční centra v návaznosti na nový zákon na ochranu před domácím násilím fungovat. Vykázání se týkalo 922 rodin. V těchto rodinách vyrůstalo 1743 dětí. Pokud připočteme i děti evidované v nízkoprahovém režimu intervenčních center, bylo v roce 2025 v rámci násilných soužití ohroženo celkem 3251 dětí.

Za každým z těchto čísel je konkrétní zkušenost s domovem, který nemusel být bezpečný. S dospělými, kteří měli chránit, ale někdy sami ubližovali nebo nedokázali násilí zastavit. S prostředím, kde dítě často dlouho mlčí, protože se bojí, stydí se, nechce zradit rodiče nebo ani neví, že to, co doma zažívá, není normální.

Nová data zároveň ukazují ještě tvrdší skutečnost. V roce 2025 bylo 728 dětí vystaveno přímému násilí a 78 dětí bylo zraněno. Ve většině případů vykázání, kde byla násilná osoba násilná i vůči dítěti, šlo o vlastního rodiče. To je velmi citlivé téma, ale nesmíme se mu vyhýbat. Biologické rodičovství samo o sobě není zárukou bezpečí. A pokud systém rozhoduje o dítěti, musí být jeho bezpečí důležitější než formální představa, že každá rodina je pro dítě automaticky nejlepším místem.

To neznamená zpochybňovat význam rodiny. Znamená to pojmenovat hranici, za kterou už se nejedná o rodinný spor, ale o ohrožení dítěte. Dítě, které vyrůstá v domácím násilí, často nese následky dlouho poté, co policejní zásah skončí. Může mít potíže ve škole, úzkosti, poruchy spánku, zdravotní obtíže, problémy ve vztazích i narušenou schopnost důvěřovat dospělým.

Násilí v rodině navíc není izolovaná zkušenost. Výzkumy upozorňují na riziko transgeneračního přenosu násilí: děti, které v něm vyrůstají, jsou ve vyšším riziku, že si násilné vzorce přenesou do vlastních vztahů v dospělosti.

Zasáhnout v okamžiku ohrožení

Za posledních dvacet let se v České republice podařilo vybudovat funkční systém pomoci v akutní fázi domácího násilí. Institut vykázání dává policii možnost rychle zasáhnout a oddělit násilnou osobu od ohrožených členů domácnosti. Intervenční centra v každém kraji následně kontaktují ohrožené osoby, pomáhají jim zorientovat se v situaci, řešit bezpečnost, právní kroky i další podporu. Tento systém má smysl a v mnoha případech pomohl zabránit dalšímu násilí.

Právě proto dnes nemá smysl říkat, že systém nefunguje. Funguje v okamžiku akutní krize. Umí zasáhnout, když se ohrožený člověk nebo dítě dostane včas ke kompetentnímu pracovníkovi. Jenže data o dětech ukazují, že to samo nestačí. Další posun je potřeba hlavně v dostupnosti pomoci, kvalitě prvního kontaktu a návaznosti odborné podpory. Nestačí dítě v systému zachytit. Musíme zajistit, aby se neztratilo mezi prvním kontaktem a skutečnou pomocí.

Zhruba třetina dětí byla podle nových dat v evidenci OSPOD už před policejním vykázáním. To je důležitý signál. Část ohrožených dětí tedy nebyla pro systém neviditelná. Systém o nich nějakým způsobem věděl. Přesto se násilí dostalo až do fáze, kdy musela zasahovat policie a vykázat násilnou osobu ze společného obydlí. To neznamená hledat jednoduchého viníka. Znamená to ptát se, co se v takových případech mezi prvním zachycením a krizovým zásahem stalo — a co se nestalo.

Podobně závažné je, že odborná pomoc se podle dat dostala pouze k 37 procentům dětí z ohrožených rodin. To neznamená, že ostatní děti pomoc nikdy nedostaly jinou cestou, ale ukazuje to jasný limit systému. Dítě může být označené jako ohrožené, může být přítomné u vykázání, může být dokonce v evidenci dalších institucí, a přesto se k němu nemusí dostat specializovaná podpora včas, v dostatečném rozsahu nebo vůbec.

Bílá místa systému

Právě tady vidíme bílá místa systému. Patří mezi ně dostupnost odborné pomoci pro děti zasažené domácím násilím, kapacity služeb, kvalita prvního kontaktu, návaznost mezi institucemi i rozdíly mezi regiony. V některých místech funguje spolupráce policie, OSPOD, intervenčních center, škol, soudů a dalších odborníků velmi dobře. Jinde závisí výsledek příliš na jednotlivcích, jejich zkušenosti, kapacitě a ochotě spolupracovat. Pomoc dítěti ale nesmí záviset na tom, v jakém kraji žije nebo na koho zrovna narazí.

Velkou roli má první kontakt. Dítě se často nesvěří odborníkovi na domácí násilí. Může něco naznačit učiteli, školnímu psychologovi, trenérovi, lékaři, sociálnímu pracovníkovi nebo policistovi. Může mluvit nepřímo, zmateně, s obavou, že způsobí rodiči problém. Může své vlastní ohrožení bagatelizovat, protože v násilí vyrůstalo dlouho a považuje ho za běžnou součást života. Reakce dospělého v takové chvíli rozhoduje o tom, jestli se dítě dostane blíž k bezpečí, nebo se znovu uzavře.

Proto potřebujeme, aby lidé v prvním kontaktu uměli reagovat citlivě, bezpečně a bez bagatelizace. Aby dítěti věřili, nevyptávali se způsobem, který ho zatíží ještě víc, a zároveň věděli, co mají dělat dál. Nestačí dobrý úmysl. Potřebujeme znalost, metodickou podporu, jasné postupy a dostupné služby, na které lze dítě a rodinu skutečně navázat.

Pozitivní je, že se systém začíná měnit. Policie už od roku 2022 automaticky označuje děti v domácnostech s vykázáním jako ohrožené. Od roku 2025 se posiluje role státního zastupitelství. V opatrovnických řízeních se více prosazuje trauma zohledňující přístup a větší pozornost se věnuje tomu, jak domácí násilí dopadá na rozhodování o péči a kontaktu dítěte s rodičem. Posiluje se také metodická podpora OSPOD a mluví se o potřebě větší specializace odborníků.

To všechno jsou důležité kroky. Jejich skutečný dopad se ale ukáže až v praxi. Ne na úrovni metodik, pilotních projektů nebo resortních dokumentů, ale v konkrétních situacích: když policista přijede do domácnosti, kde je dítě; když škola zachytí varovné signály; když OSPOD vyhodnocuje bezpečí dítěte; když soud rozhoduje o styku s rodičem, který se dopouštěl násilí; když intervenční centrum hledá pro dítě návaznou podporu a zjistí, že v regionu není dostupná kapacita.

Změna je možná

Současný trend je tedy dvojí. Na jedné straně vidíme více případů, více vykázání a přesnější data o dětech. Na druhé straně se díky těmto datům jasněji ukazuje, že děti nejsou okrajovou skupinou v tématu domácího násilí. Jsou jednou z hlavních zasažených skupin. A pokud chceme skutečně přerušit opakování násilí v dalších generacích, musíme s nimi pracovat včas, odborně a dlouhodobě.

Nejde jen o to ochránit dítě v den policejního zásahu. Jde o to, co se stane potom. Kdo s dítětem mluví. Kdo mu vysvětlí, že za násilí nenese odpovědnost. Kdo pomůže bezpečnému rodiči. Kdo zajistí, aby dítě nemuselo znovu a znovu dokazovat, že se bojí. Kdo pohlídá, aby se v opatrovnickém řízení neztratila informace o násilí.

Dvacet let intervenčních center ukazuje, že změna je možná. Česká republika má nástroje, které před dvěma dekádami neměla. Má zkušené odborníky, data, praxi i instituce, které dokážou spolupracovat. Teď je potřeba udělat další krok: dostat děti z okraje pozornosti do středu ochrany před domácím násilím.

Žádné ohrožené dítě se nesmí ztratit mezi místem prvního kontaktu a následnou pomocí. Pokud už dnes děti v datech vidíme, musíme je stejně jasně vidět i v každodenní praxi. Ne jako přívěsek případu mezi dospělými. Ne jako svědky, kteří „jen byli u toho“. Ale jako děti, jejichž bezpečí, důvěra a budoucnost závisí na tom, jestli dospělí kolem nich dokážou jednat včas.