Po loňském uvedení seriálu Adolescent začala média globálního Severu včetně médií českých hojně skloňovat pojem „incel“. A zdá se, že jde o slovíčko, které zaručeně přitáhne pozornost publika.

Pojem incel vychází z anglického involuntary celibate, tedy člověk v nedobrovolném celibátu. Ačkoliv se jako incel poprvé označila v roce 1997 v milostném životě neúspěšná žena z Kanady, která hledala internetové souputníky, nyní se slovo vztahuje k mužům, jimž se nepodařilo navázat milostný vztah.

Pojem odkazuje k mužům, kteří hledání vzdali, ba propadli totální nihilistické beznaději, přičemž za příčiny své situace označují svůj fyzický vzhled neodpovídající ideálům krásy či sebediagnostikovaný autismus, ale i společenské faktory, konkrétně progresivismus, feminismus či rozpad tradičních norem, o čemž čile debatují na internetových fórech.

Ač je napříč zeměmi tento fenomén nadále vysvětlován především na základě poznatků z anglosaského prostoru, sami incelové o tom, nakolik se jejich zkušenosti liší v závislosti na etnicitě a zemi původu a pobytu, právě na internetových fórech hojně rozprávějí. Ba co víc, na svůj původ často upozorňují jako na určující faktor své životní zkušenosti: píšou o sobě jako o arabcelech (arabských incelech), ricecelech (východoasijských incelech), currycelech (indických incelech) nebo slavcelech (slovanských incelech). Je zřejmé, že vzorový incel neexistuje.

Polští incelové? Méně radikální, méně nábožní, více nalevo

Výjimečný počin ve výzkumu incelské identity představuje kniha Loseři: Muži v pasti hněvu a osamělosti polských novinářek Patrycji Wieczorkiewiczové a Aleksandry Herzykové, které s polskými incely strávily tři roky. Překvapilo je, jak moc se jejich respondenti lišili od hrůzostrašných radikálů vykreslovaných anglickou feministkou Laurou Batesovou v knize Muži, kteří nenávidí ženy.

Mylné bylo kupříkladu jejich očekávání, že incelové volí krajní pravici. Ukázalo se dokonce, že polští incelové netíhnou k volbě krajní pravice častěji než průměrný mladý polský muž. Což je bohužel pořád často — krajní pravici volí až čtyřicet procent mladých Poláků.

Mezi šestnácti incely, s nimiž se Wieczorkiewiczová pravidelně scházela, se nicméně našli tři socialisté a několik dalších k levici tíhnoucích mužů. Její respondenti zároveň projevovali překvapivou míru vědomí třídní příslušnosti a vysmívali se neoliberálním poučkám o tom, že „každý svého úspěchu strůjce“.

„A ti, kteří volí krajní pravici, ji obvykle nevolí proto, že by si mysleli, že pro ně udělá něco dobrého. Jsou však hluboce zklamaní levicí, která mluví pouze o diskriminaci žen a menšin — zatímco muže a maskulinitu zmiňuje buď v souvislosti s mužskými privilegii, nebo s toxicitou,“ vysvětluje Patrycja Wieczorkiewiczová během naší společné kávy ve Varšavě.

Muži, s nimiž se po dobu dvou let Wieczorkiewiczová setkávala, zpravidla privilegovaní vskutku nejsou. Žijí v malých městech, nevydělávají moc peněz, nedostalo se jim vyššího vzdělání. Jak poukazuje Wieczorkiewiczová, nerovnost v dosahovaném vzdělání mezi muži a ženami je v Polsku obzvlášť vysoká. Už v roce 2020 tvořily ženy třiašedesát procent absolventů bakalářského studia a osmašedesát procent absolventů magisterského studia.

V důsledku toho začínají polští muži pracovat dříve než ženy. A zatímco ženy mohou v Polsku odejít do důchodu již v šedesáti letech, muži tak mohou učinit teprve v pětašedesáti. Někteří respondenti Wieczorkiewiczové proto vnímali sociální systém jako nespravedlivý, respektive jako zprostředkovávající přesun muži generovaných zisků k ženám. Na argument, že ženy vykonávají mnohem více neplacené práce doma, pak reagovali: „A k čemu mi to je? Já nebudu mít ženu ani děti nikdy.“

V porovnání s americkým kontextem pak polští incelové zpravidla nehledali útěchu ve víře. Navzdory tomu, že vyrůstají v zemi, která je nadále vnímána jako konzervativní a katolická — přestože v žádné jiné unijní zemi neubývají registrovaní katolíci takovým tempem.

„Jedna z mých prvních otázek k incelům byla, jestli nezkoušeli najít útěchu právě u Boha,“ připouští Wieczorkiewiczová a se smíchem dodává, že to byla vlastně hloupá otázka. Právě smíchem totiž její respondenti reagovali: „Jasně, modlím se každý den a ptám se Boha: Proč jsem takový loser?“

Nečekaný je pak i názor polských incelů na interrupce. Našli se mezi nimi tací, kteří právo na interrupce, jehož se polským ženám nedostalo ani za Tuskovy vlády, otevřeně podporovali. „A ti, kdo byli proti interrupcím, tak nečinili z morálních důvodů. Jejich protipotratový postoj byl spíš pomstou ženám, které narozdíl od nich mohou mít sex — tak ať za to platí!“ doplňuje Wieczorkiewiczová.

Slovenští incelové? Chudí a zneuznaní

Leccos z toho, co o polských incelech zjistila Wieczorkiewiczová, potvrzují i debaty „slavcelů“ na fóru incels.is. Jeden ze dvou aktivních Slováků na tomto fóru zde pravidelně sdílel příspěvky, které tematizují semiperiferní socioekonomickou pozici východní Evropy a jejího obyvatelstva. Vloni v květnu kupříkladu na fóru sdílel zprávy o tom, že slovenskou banku 365 koupily západoevropské finanční skupiny.

Koupi slovenské banky západním kapitálem komentoval takto: „Samozrejme, pre všetkých incelov je ich vzhľad problém čo sa týka kariéry, absolútne nikto nechce z najškaredšieho chlapa v tíme spraviť manažéra. (…) Teraz k tomu prirátajte to, že my z Východu síce často pracujeme vo veľkých a prestížnych firmách, ale nevlastníme skoro žiadne. (…) Pre priemerného incela je už z princípu v podstate nemožné postupovať po firemnom rebríčku, ale pre incelov pracujúcich vo firmách dominovaných cudzincami je to ešte desaťkrát horši.“

Na příspěvek zareagoval jeho spoluobčan, který sdílel graf znázorňující, kolik generací člověk potřebuje, aby se vymanil z chudoby v různých zemích OECD. Slovanské země v grafu chyběly, figurovalo v nich nicméně Maďarsko, které autor příspěvku vcelku oprávněně označil za socioekonomicky srovnatelné s ostatními východoevropskými zeměmi.

Na tento komentář autor původního příspěvku, tehdy ještě pod přezdívkou Worthless Slavic Shit, tedy Bezcenná slovanská sra*ka, reagoval souhlasně. A podobně jako respondenti Wieczorkiewiczové se přitom vysmál neoliberálním povídačkám: „Tvrzení, že ‚všetci máme rovnakú šancu na dobrý život, treba sa len snažiť‘, je taká hovadina, že to ťažko popísať.“

Jindy tentýž uživatel, který si mezitím změnil přezdívku na The Notorious SLAV, tedy Nechvalně proslulý SLOVAN, sdílel statistiky o tom, že polovina slovenských domácností žije pod hranicí evropské příjmové chudoby.

Nízká kupní síla Slováků, potažmo dalších Slovanů a Východoevropanů, dle tohoto uživatele činí ze Slovenska — sousedícího se zeměmi, jejichž obyvatelstvo má kupní sílu výrazně vyšší — ideální destinaci pro takzvané „sexpaty“ či „passportbros“. Tyto výrazy označují muže zpravidla ze západních zemí, kteří navštěvují zahraniční země či v nich pobývají, jelikož zde mají snadnější přístup k sexu než ve vlasti, a to právě především díky naditějším bankovním kontům.

Další příspěvky tohoto uživatele se tak věnovaly třeba tomu, kolik Slovenek si bere cizince nebo snaze vydedukovat ze statistik o turismu v Bratislavě, z jakých zemí sexturisté pocházejí nejčastěji. Právě přítomnost „sexpatů“ a „passportbros“ dle něj totiž snižuje šanci místních u žen uspět.

Slavcelové se zároveň často cítí zneuznaní a přehlížení zbytkem incelské komunity — a někdy jsou dokonce označovány za takzvané fakecely, tedy falešné incely. A to kvůli mírně vyššímu podílu žen v slovanských zemích, který se však týká především starších generací, případně kvůli stereotypní představě, že mezi slovanskými ženami se najde víc takzvaných tradwifes, tedy žen, které si dobrovolně vybírají tradiční genderové role.

„Vydělej hodně peněz a najdi si ukrajinskou tradwife,“ píše ricecel4life pod poněkud rasistickým naříkáním jednoho polského incela. „Nenávidím slavcely. Pokud žijí na Západě, vždycky mohou geomaxxovat (incelský slang pro přestěhování se do země, kde má dotyčný vyšší šanci najít si přítelkyni, pozn. autorky) zpátky do slavlandu a najít si holku,“ reaguje na tentýž příspěvek curryboy. Svou šanci u místních žen prý totiž mohou slavcelové snadno zvýšit dočasným přestěhováním a vyděláváním peněz na Západě.

Obranu? Radši péči o duševní zdraví

Na fóru incels.is jsem si založila profil, abych mohla debaty na něm nejenom pozorovat, ale abych se slovenskými či českými incely navázala kontakt a pokusila se je přesvědčit k anonymnímu sdílení jejich zkušeností. Ačkoliv totiž bylo o incelech v uplynulém roce napsáno mnoho, nadále se věnuje nedostatečná pozornost bolestivým zkušenostem, které vytvářejí incely z opuštěných a vysmívaných chlapců na autistickém spektru.

Najít na fóru krajně misogynní vlákna, v nichž uživatelé fantazírují o sexuálním zotročení žen, je otázkou minut či spíš vteřin. Přinejmenším stejně tak snadné je však nalézt ve fóru vlákna, v nichž účastníci vzpomínají na své zkušenosti s odmítáním či výsměchem ze strany většinové společnosti. Lkají pak nad svou izolací a osamělostí a popisují, nakolik je pro ně každá vteřina života utrpením, pročež žádají ostatní uživatele o radu, jak co nejméně bolestivě ukončit svůj život.

Každý pátý účastník dosud největší studie o incelech z roku 2024, které se účastnilo 561 mužů identifikujících se jako incelové z Velké Británie a Ameriky, ve dvou týdnech předcházejících výzkumu uvažoval o sebevraždě. Devětatřicet procent účastníků trpělo symptomy středně těžké deprese, třiačtyřicet zažívalo úzkosti. Neuvěřitelných šestaosmdesát procent zažilo ve škole šikanu. A asi čtvrtina účastníků splňovala diagnostická kritéria poruchy na autistickém spektru.

Šlo o studii Swansea University, kterou si objednala britská Komise pro potírání extremismu. Jejím hlavním závěrem je, že spíše než do obrany před incely je zapotřebí investovat veřejné prostředky do péče o jejich duševní zdraví. Muži, kteří schvalují násilí, totiž dle téže studie tvoří drtivou menšinu incelské komunity. Jak koneckonců poznamenávají i uživatelé incelského fóra, daleko víc násilí než incelové páchají takzvaní normies — a to zvláště na svých partnerkách.

Incelové nasvěcují škodlivost společenských norem

Mnohé incelské teorie jsou vskutku pomýlené a škodlivé, či přinejmenším zjednodušující a zplošťující. V lecčem nicméně incelové a jejich žité zkušenosti poukazují na nefunkčnost společenských norem, které z možnosti žít naplněný život — či spíše žít vykonstruovanou představu o naplněném životě — mnoho lidí vylučují.

Nasvěcují třeba nedostatečnou a neefektivní podporu pro přeživší šikany či mizernou úroveň začlenění autistů do společnosti. Nasvěcují, jak zraňující a přehlížené jsou dodnes dopady lookismu, tedy diskriminace osob na základě jejich vzhledu. Častým tématem incelských fór jsou nejen milostné nesnáze mužů nízké tělesné výšky či hmoty.

Potvrzují, jak moc patriarchát ubližuje mužům. Nakolik se mohou trápit ti, kdo nezapadají do ideálu takzvané hegemonní maskulinity — tedy převažujícího ideálu mužství založeného třeba na fyzické zdatnosti, soutěživosti, vysokém sebevědomí či výše zmiňovaných vysokých finančních příjmech. A jak moc mužům v důsledku jejich výchovy do soběstačnosti a emoční negramotnosti scházejí nástroje, jak se s tímto trápením vyrovnat. Jak nedávno napsala Marie Račáková: „Zasaď maskulinitu, skliď incely.“

V neposlední řadě pak fenomén incelství poukazuje na škodlivost dominantního rámování heteronormativních romantických vztahů coby podmínky plnohodnotného života, které svou důležitostí převyšují všechny ostatní. A poukazuje také na nedostatek komunit a na šířící se nebezpečí mužské osamělosti v pozdním kapitalismu. Muži přitom zpravidla závisejí na romantických vztazích více než ženy, které v důsledku své socializace snáze navazují intimní přátelství, v nichž se jim dostává emoční podpory.

Žádného českého či slovenského incela se mi zatím k podrobnému sdílení jeho zkušeností přesvědčit nepodařilo. A to především proto, že se zatím na internetových fórech nesdružují tak často a v takovém počtu jako incelové ze Spojených států, Velké Británie nebo třeba Polska — polská komunita představuje mimochodem jednu z největších v Evropě.

Čeští a slovenští incelové se na internetu nesdružují

Na zmíněném fóru incels.is se v době, kdy jsem na něm měla profil, aktivně pohybovali dva Slováci a žádný Čech. Oběma Slovákům jsem napsala zprávu, v níž jsem přiznala, že jsem novinářka, a pokusila se jim vysvětlit, že mě vskutku mrzí, čím si prošli a že chci k tématu zaujmout odlišný přístup, než jaký v médiích převažuje.

Jejich odpovědi byly milé, ocenili projevenou „empatii, s níž se často nesetkávají“. Potkat se nicméně nechtěli a následně byl můj profil zablokován. Z obsahu fóra a ze zkušeností jiných lidí, kteří se české či slovenské incely pokoušeli vypátrat, vím, že se zatím čeští a slovenští incelové příliš nesdružují ani na jiných platformách.

To nicméně neznamená, že si můžeme oddychnout, že se naší kotliny fenomén incelství netýká. Připouštím, že v tuto chvíli nemám na to, proč se na internetových fórech čeští a slovenští incelové nesdružují, přesvědčivou odpověď.

Možná je to otázka času a povědomí o fenoménu, o němž se u nás začalo mluvit teprve nedávno. A možná se to brzy změní v důsledku rostoucí míry šikany na školách. Přetvářet společenské ideály maskulinity a další škodlivé společenské formy nicméně můžeme — a měli bychom — i bez toho a hned.

Pozn. autorky.: Pokud má kdokoliv, kdo se identifikuje jako incel, zájem se se mnou o svoje zkušenosti anonymně podělit, budu moc ráda, když se ozvete na pdvorakova@denikreferendum.cz. Zaručuji diskrétnost a nesoudící přístup.