Tento hegelovský pohled opravdu dává smysl. Zdá se, že liberálismus s konceptem liberální demokracie opravdu může dojít ke katarzi a k poznání své vlastní omezenosti. Vlastně konečná idea komunismu (cílový stav) obsahuje v sobě vlastně plně realizované liberální prostředí (neumím to takto vyjádřit hegelovskými pojmy), lidé se plně seberealizují a nejsou mezi nimi sociální, třídní, finanční a jiné limity. Naopak skutečná svoboda v sobě zahrnuje maximální důraz na pospolitost, vzájemnost, vlastně "poznaná nutnost ke kolektivu".
Kafkovo dílo mám moc rád právě proto, že je tam více rovin interpretací. Po tradiční interpretaci Maxe Broda mě oslovil i existenciální pohled v Předmluvě vydání Zámku v 60. letech od Eduarda Goldstückera. Ale čím jsem starší, tím více si uvědomuji i rovinu společenské identity našich zemí ve střediu Evropy. Naše celá společnost je takový Kafkův Zámek a přilehlá ves, vnímáme to v různých institucích, nejen státních úřadech, ale i jinde. Jak skvěle a trefně popsal Kafka naši společenskou nemoc! Nověji někdo občas použije i označení "Hobitín", i když to není už tak výstižné. Společnost izolovaných sluhů institucí, uzavřených do sebe, do své rigidity, kde se zcela ztrácí velkorysost, lidství, selský rozum, vzájemnost, porozumění, čitelnost, předvítalenost, vstřícnost... Až jedinec dochází k úplnému zpochybnění úplných základů sebe sama, dle psychoanalytiků regrese až do zcela bazálního stádia z prvního roku života. Myslím, že Kafka měl na mysli celou společnost tehdejšího minimálně Předlitavska, ale sousední Rakušané za to století ušly mnohem delší cestu k otevřenosti a překonání této nemoci. Ve Švejkovi je zobrazena s určitou nadsázkou a odlehčením, ale neméně závažně, ona pasivní agrese, která se stala podstatným určením národní identity a zkušenost totality to vše ještě posílila. Myslím, že podobné zkušenosti máme ze zahraničí, já naposledy s poměrně blízkých Drážďan, společnosti, která prošla dvěma těžkými totalitami. Přes to se starší paní v tramvaji na vás spontánně usměje, aniž by vás znala, jako signál vstřícnosti, přijetí, otevřenosti, ochotou překonat všechny překážky a problémy, které by snad mohly nastat. U nás to tak, bohužel, není, to známe nejen z kontaktů s institucemi, ale z každodenního společenského styku. Děkuji autorce nejen za čtivý text a příběh, ale především jeho implicitní zarámování do jednoho z nejvýznamějších děl 20. století jako Zámek nepochybně je.
Článek pohlíží kriticky velmi trefně na obě strany tohoto částečně povrchního sporu, který má ale hlubší vztah k nedořešeným problémům české národní identity.
Čím prošli Němci za posledních osmdesát let? Paradoxně přiznání vlastní viny tváří v tvář té starší generaci, na které nacismus vyrostl, umožnilo to, že nelze pohlížet na dějiny posledních světových válek jen perspektivou německé viny. Viník, který přizná vinu, reflektuje ji, lituje a omlouvá se, se tím osvobozuje. Nutně se tak potom ukazuje na další, menší viníky, ale ti se tímto procesem stávají výraznějšími. Češi dosud přijetím viny neprošli a tím nemyslím jen poválečné vyhnání, ale i konstituci 1. republiky (která měla být původně středoevropským Švýcarskem a nebyla) a národní obrození.
Češi dějinnou sebereflexi potřebují. Protože byli jako "maldší bratři" romantického nacionalismu jím zasaženi podobně jako Němci, jen měli štěstí, že nebyli vystaveni pokušení velkého národa. Ve znamení nacionalismu je třeba uvědomit si mnoho věcí, od lživých Rukopisů, přes právní konstituci první republiky, diplomatické chyby, vedle "odsunu" i procesů z kolaboranty, nástup totality, 50. léta, chyby osmašdesátého, normalizaci i klausovu éru.
Bez této sebereflexe nebude autentického a účinného řešení ekonomických, sociálních a regionálně ukotvených problémů.
Tradiční společnost (domluvené sňatky) i patriarchální industriální strukturovaná společnost, v níž sociální nebo socialistický stát poskytoval materiální jistoty, dával možnosti k partnerských vztahům a sňatkům i typům mužů s nižší obecně vnímanou atraktivitou, vyšší senzitivitou, nižší sociabilitou či sociální zralostí, s vyšší introverzí. Současná společnost prosazující rovnoprávnost společně s radikálním důrazem na individualismus, výkonnost a looking-atraktivitu, zkrátka tato čtyřkombinace je pro mnohé skupiny mužů naprosto nevyhovující. Stejně jako se v globálním kapiatlismu zapomíná na mnohé rozsáhlé regiony (=periferie), zde jsou periferizovány široké vrstvy převážně mužského obyvatelstva. Je to mnohem vážnější a širší než woke témata progresivní části levice, při vší úctě k celé LGBTQ komunitě.
Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).
O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).
Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?
Rakouské hlasy, československé naděje. O snu a odkazu pražského jara
Ondřej Holub
Tento hegelovský pohled opravdu dává smysl. Zdá se, že liberálismus s konceptem liberální demokracie opravdu může dojít ke katarzi a k poznání své vlastní omezenosti. Vlastně konečná idea komunismu (cílový stav) obsahuje v sobě vlastně plně realizované liberální prostředí (neumím to takto vyjádřit hegelovskými pojmy), lidé se plně seberealizují a nejsou mezi nimi sociální, třídní, finanční a jiné limity. Naopak skutečná svoboda v sobě zahrnuje maximální důraz na pospolitost, vzájemnost, vlastně "poznaná nutnost ke kolektivu".
České dráhy Franze Kafky
Zuzana Vlasatá
Kafkovo dílo mám moc rád právě proto, že je tam více rovin interpretací. Po tradiční interpretaci Maxe Broda mě oslovil i existenciální pohled v Předmluvě vydání Zámku v 60. letech od Eduarda Goldstückera. Ale čím jsem starší, tím více si uvědomuji i rovinu společenské identity našich zemí ve střediu Evropy. Naše celá společnost je takový Kafkův Zámek a přilehlá ves, vnímáme to v různých institucích, nejen státních úřadech, ale i jinde. Jak skvěle a trefně popsal Kafka naši společenskou nemoc! Nověji někdo občas použije i označení "Hobitín", i když to není už tak výstižné. Společnost izolovaných sluhů institucí, uzavřených do sebe, do své rigidity, kde se zcela ztrácí velkorysost, lidství, selský rozum, vzájemnost, porozumění, čitelnost, předvítalenost, vstřícnost... Až jedinec dochází k úplnému zpochybnění úplných základů sebe sama, dle psychoanalytiků regrese až do zcela bazálního stádia z prvního roku života. Myslím, že Kafka měl na mysli celou společnost tehdejšího minimálně Předlitavska, ale sousední Rakušané za to století ušly mnohem delší cestu k otevřenosti a překonání této nemoci. Ve Švejkovi je zobrazena s určitou nadsázkou a odlehčením, ale neméně závažně, ona pasivní agrese, která se stala podstatným určením národní identity a zkušenost totality to vše ještě posílila. Myslím, že podobné zkušenosti máme ze zahraničí, já naposledy s poměrně blízkých Drážďan, společnosti, která prošla dvěma těžkými totalitami. Přes to se starší paní v tramvaji na vás spontánně usměje, aniž by vás znala, jako signál vstřícnosti, přijetí, otevřenosti, ochotou překonat všechny překážky a problémy, které by snad mohly nastat. U nás to tak, bohužel, není, to známe nejen z kontaktů s institucemi, ale z každodenního společenského styku. Děkuji autorce nejen za čtivý text a příběh, ale především jeho implicitní zarámování do jednoho z nejvýznamějších děl 20. století jako Zámek nepochybně je.
Čeští Němci v Brně smíření nenajdou. Budou jim k tomu chybět Češi
Moravanský, Patočka
Článek pohlíží kriticky velmi trefně na obě strany tohoto částečně povrchního sporu, který má ale hlubší vztah k nedořešeným problémům české národní identity.
Čím prošli Němci za posledních osmdesát let? Paradoxně přiznání vlastní viny tváří v tvář té starší generaci, na které nacismus vyrostl, umožnilo to, že nelze pohlížet na dějiny posledních světových válek jen perspektivou německé viny. Viník, který přizná vinu, reflektuje ji, lituje a omlouvá se, se tím osvobozuje. Nutně se tak potom ukazuje na další, menší viníky, ale ti se tímto procesem stávají výraznějšími. Češi dosud přijetím viny neprošli a tím nemyslím jen poválečné vyhnání, ale i konstituci 1. republiky (která měla být původně středoevropským Švýcarskem a nebyla) a národní obrození.
Češi dějinnou sebereflexi potřebují. Protože byli jako "maldší bratři" romantického nacionalismu jím zasaženi podobně jako Němci, jen měli štěstí, že nebyli vystaveni pokušení velkého národa. Ve znamení nacionalismu je třeba uvědomit si mnoho věcí, od lživých Rukopisů, přes právní konstituci první republiky, diplomatické chyby, vedle "odsunu" i procesů z kolaboranty, nástup totality, 50. léta, chyby osmašdesátého, normalizaci i klausovu éru.
Bez této sebereflexe nebude autentického a účinného řešení ekonomických, sociálních a regionálně ukotvených problémů.
O incelech s empatií. A to obzvlášť o těch slovanských
Petra Dvořáková
Tradiční společnost (domluvené sňatky) i patriarchální industriální strukturovaná společnost, v níž sociální nebo socialistický stát poskytoval materiální jistoty, dával možnosti k partnerských vztahům a sňatkům i typům mužů s nižší obecně vnímanou atraktivitou, vyšší senzitivitou, nižší sociabilitou či sociální zralostí, s vyšší introverzí. Současná společnost prosazující rovnoprávnost společně s radikálním důrazem na individualismus, výkonnost a looking-atraktivitu, zkrátka tato čtyřkombinace je pro mnohé skupiny mužů naprosto nevyhovující. Stejně jako se v globálním kapiatlismu zapomíná na mnohé rozsáhlé regiony (=periferie), zde jsou periferizovány široké vrstvy převážně mužského obyvatelstva. Je to mnohem vážnější a širší než woke témata progresivní části levice, při vší úctě k celé LGBTQ komunitě.
Budoucnost levice? Dát lidem šanci být autory svých životů
Daniela Ostrá
Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).
O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).
Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?