Článek pohlíží kriticky velmi trefně na obě strany tohoto částečně povrchního sporu, který má ale hlubší vztah k nedořešeným problémům české národní identity.
Čím prošli Němci za posledních osmdesát let? Paradoxně přiznání vlastní viny tváří v tvář té starší generaci, na které nacismus vyrostl, umožnilo to, že nelze pohlížet na dějiny posledních světových válek jen perspektivou německé viny. Viník, který přizná vinu, reflektuje ji, lituje a omlouvá se, se tím osvobozuje. Nutně se tak potom ukazuje na další, menší viníky, ale ti se tímto procesem stávají výraznějšími. Češi dosud přijetím viny neprošli a tím nemyslím jen poválečné vyhnání, ale i konstituci 1. republiky (která měla být původně středoevropským Švýcarskem a nebyla) a národní obrození.
Češi dějinnou sebereflexi potřebují. Protože byli jako "maldší bratři" romantického nacionalismu jím zasaženi podobně jako Němci, jen měli štěstí, že nebyli vystaveni pokušení velkého národa. Ve znamení nacionalismu je třeba uvědomit si mnoho věcí, od lživých Rukopisů, přes právní konstituci první republiky, diplomatické chyby, vedle "odsunu" i procesů z kolaboranty, nástup totality, 50. léta, chyby osmašdesátého, normalizaci i klausovu éru.
Bez této sebereflexe nebude autentického a účinného řešení ekonomických, sociálních a regionálně ukotvených problémů.
Tradiční společnost (domluvené sňatky) i patriarchální industriální strukturovaná společnost, v níž sociální nebo socialistický stát poskytoval materiální jistoty, dával možnosti k partnerských vztahům a sňatkům i typům mužů s nižší obecně vnímanou atraktivitou, vyšší senzitivitou, nižší sociabilitou či sociální zralostí, s vyšší introverzí. Současná společnost prosazující rovnoprávnost společně s radikálním důrazem na individualismus, výkonnost a looking-atraktivitu, zkrátka tato čtyřkombinace je pro mnohé skupiny mužů naprosto nevyhovující. Stejně jako se v globálním kapiatlismu zapomíná na mnohé rozsáhlé regiony (=periferie), zde jsou periferizovány široké vrstvy převážně mužského obyvatelstva. Je to mnohem vážnější a širší než woke témata progresivní části levice, při vší úctě k celé LGBTQ komunitě.
Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).
O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).
Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?
Na přínosu této osobnosti (mimochodem s rodinnými kořeny z jižní Moravy) po válce především na diplomatické rovině, kdy se mu podařilo společně s vicekancléřem a pozdějším prezidentem, rodákem z Mikulova, sociálním demokratem Adolfem Schärfem a dvěma lidovci - kancléřem Juliusem Raabem a ministrem zahraničí Leopoldem Figlem vyjednat "splendid" neutralitu Rakouska. Zatímco my slavíme výročí dvakrát rozpadlého státu, který už více než třicet let neexistuje, Rakušané si státním svátkem připomínají právě tento diplomatický úspěch, který zrodil moderní rakouský národ, dal mu svobodu a možnosti rozvoje.
Autor zde rozebírá jeho další přínos sociálně-politický.
Ukazuje to, kam se mohla posunout československá politika, kdyby více vnímala realitu a vsadila na osvědčené místo planého nacionalistického vymezování, což byla její past po roce 1918 i 1945. Jedna kulturní a politická tradice s Rakouskem je v důsledku společných formativních let v 19. a na počátku 20. století nezpochybnitelná.
V knize Přemysl Janýr st. vzpomíná, jak Kreisky ještě jako opoziční politik věděl o hrozící invazi v roce 1968 a jak skončí nešťastně naivní reformní proces v Československu. Koneckonců to vědělo více lidí nejen s diplomatickou zkušeností napříč světem.
Bohužel, dnes má Rakousko jiné problémy, stejně jako my. Tu cestu už nedoženeme a handicap přerušení reformní kontinuity, která mohla navázat na zrozenou občanskou společnost a právní stát bývalého mocnářství, je patrný nejen u nás, ale v Polsku, Maďarsku, na Slovensku samozřejmě.
Další cesta pro sociální demokracii, bohužel, ale nevede opakováním stejného úseku, kterým jeden prošel efektivně a druhý jen tak tak s mnohými šrámy. Je třeba jít dál a trasa už je jiná.
Jak již bylo uvedeno v některém diskusním fóru, Praha potřebuje hned dvě dálnice do Krkonoš, proto se staví D11 od Hradce Králové na Trutnov a nikoli kolem Náchoda, kde vedla stará stezka do Slezska, Polska a Pruska. Ale to píšu s nadsázkou.
Pokud jde o dálnice, zcela váznou projekty, které se Prahy netýkají, např. zcela byla opuštěna důležitá dálnice D43 Brno-Moravská Třebová, přestože je připravena již od Protektorátu a po její trase měla vést německá dálnice Vídeň-Vratislav. O dostavbě D52 nehovořím, teď se orientuje na stavbu jihočeské D3 k rakouským hranicím tak, že Pražané budou moci jet do Chorvatska po dálnici a část odvěké jantarové stezky mezi Brnem a Vídní jistě počká...
Jak řekl svého času bývalý jihomoravský hejtman Stanislav Juránek (KDU-ČSL), "v Praze je dlouhodobě nevůle budovat dálnice ze severu na jih".
Velmi pomalu také postupuje stavba D55 kolem Moravy, která by propojila Ostravu, Olomouc a Přerov s Bratislavou a Vídní. Slíbený tunel pod Červenohorským sedlem, který shora vytvořený nepřirozený Olomoucký kraj slíbil okresu Jeseník je zcela u ledu. (Hlavně že Jeseník není pod Ostravou, ale řeči se vedou, voda teče, v Jeseníkách někdy hodně).
Poláci již chystají dostavbu dálnice od Vratislavi přes Kladsko až k hranicím s Čechami a Moravou. U nás neexistuje ani projekt navazující dálnice z Králíků do Zábřehu na Moravě, k Moravské Třebové nebo případně více na západ k Lanškrounu, aby došlo k dalšímu žádoucímu a přirozenému propojení české a polské dálniční sítě.
O železnicích bych pomlčel, je ostudou, že železnice po jantarové stezce mezi Brnem a Přerovem se zdvoukolejňuje až ve třetině 21. století, a ještě se tomu říká první vysokorychlostní trať v Česku. Že jde fakticky jen o zkapacitnění trati desítky let po jiných tazích, je velká ostuda českého státu. Zkusme si představit, že by tak Berlín postupoval v Porýní, Paříž v Okcitánii nebo Řím na trase mezi Benátkami a Milánem.
Čeští Němci v Brně smíření nenajdou. Budou jim k tomu chybět Češi
Moravanský, Patočka
Článek pohlíží kriticky velmi trefně na obě strany tohoto částečně povrchního sporu, který má ale hlubší vztah k nedořešeným problémům české národní identity.
Čím prošli Němci za posledních osmdesát let? Paradoxně přiznání vlastní viny tváří v tvář té starší generaci, na které nacismus vyrostl, umožnilo to, že nelze pohlížet na dějiny posledních světových válek jen perspektivou německé viny. Viník, který přizná vinu, reflektuje ji, lituje a omlouvá se, se tím osvobozuje. Nutně se tak potom ukazuje na další, menší viníky, ale ti se tímto procesem stávají výraznějšími. Češi dosud přijetím viny neprošli a tím nemyslím jen poválečné vyhnání, ale i konstituci 1. republiky (která měla být původně středoevropským Švýcarskem a nebyla) a národní obrození.
Češi dějinnou sebereflexi potřebují. Protože byli jako "maldší bratři" romantického nacionalismu jím zasaženi podobně jako Němci, jen měli štěstí, že nebyli vystaveni pokušení velkého národa. Ve znamení nacionalismu je třeba uvědomit si mnoho věcí, od lživých Rukopisů, přes právní konstituci první republiky, diplomatické chyby, vedle "odsunu" i procesů z kolaboranty, nástup totality, 50. léta, chyby osmašdesátého, normalizaci i klausovu éru.
Bez této sebereflexe nebude autentického a účinného řešení ekonomických, sociálních a regionálně ukotvených problémů.
O incelech s empatií. A to obzvlášť o těch slovanských
Petra Dvořáková
Tradiční společnost (domluvené sňatky) i patriarchální industriální strukturovaná společnost, v níž sociální nebo socialistický stát poskytoval materiální jistoty, dával možnosti k partnerských vztahům a sňatkům i typům mužů s nižší obecně vnímanou atraktivitou, vyšší senzitivitou, nižší sociabilitou či sociální zralostí, s vyšší introverzí. Současná společnost prosazující rovnoprávnost společně s radikálním důrazem na individualismus, výkonnost a looking-atraktivitu, zkrátka tato čtyřkombinace je pro mnohé skupiny mužů naprosto nevyhovující. Stejně jako se v globálním kapiatlismu zapomíná na mnohé rozsáhlé regiony (=periferie), zde jsou periferizovány široké vrstvy převážně mužského obyvatelstva. Je to mnohem vážnější a širší než woke témata progresivní části levice, při vší úctě k celé LGBTQ komunitě.
Budoucnost levice? Dát lidem šanci být autory svých životů
Daniela Ostrá
Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).
O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).
Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?
Kreiského Rakousko: dotovaný tisk a plánovaná tržní ekonomika
Martin Pleva
Na přínosu této osobnosti (mimochodem s rodinnými kořeny z jižní Moravy) po válce především na diplomatické rovině, kdy se mu podařilo společně s vicekancléřem a pozdějším prezidentem, rodákem z Mikulova, sociálním demokratem Adolfem Schärfem a dvěma lidovci - kancléřem Juliusem Raabem a ministrem zahraničí Leopoldem Figlem vyjednat "splendid" neutralitu Rakouska. Zatímco my slavíme výročí dvakrát rozpadlého státu, který už více než třicet let neexistuje, Rakušané si státním svátkem připomínají právě tento diplomatický úspěch, který zrodil moderní rakouský národ, dal mu svobodu a možnosti rozvoje.
Autor zde rozebírá jeho další přínos sociálně-politický.
Ukazuje to, kam se mohla posunout československá politika, kdyby více vnímala realitu a vsadila na osvědčené místo planého nacionalistického vymezování, což byla její past po roce 1918 i 1945. Jedna kulturní a politická tradice s Rakouskem je v důsledku společných formativních let v 19. a na počátku 20. století nezpochybnitelná.
V knize Přemysl Janýr st. vzpomíná, jak Kreisky ještě jako opoziční politik věděl o hrozící invazi v roce 1968 a jak skončí nešťastně naivní reformní proces v Československu. Koneckonců to vědělo více lidí nejen s diplomatickou zkušeností napříč světem.
Bohužel, dnes má Rakousko jiné problémy, stejně jako my. Tu cestu už nedoženeme a handicap přerušení reformní kontinuity, která mohla navázat na zrozenou občanskou společnost a právní stát bývalého mocnářství, je patrný nejen u nás, ale v Polsku, Maďarsku, na Slovensku samozřejmě.
Další cesta pro sociální demokracii, bohužel, ale nevede opakováním stejného úseku, kterým jeden prošel efektivně a druhý jen tak tak s mnohými šrámy. Je třeba jít dál a trasa už je jiná.
Pro vládu jsou prioritou dálnice, nikoli udržitelná doprava
Karel Havlíček
Jak již bylo uvedeno v některém diskusním fóru, Praha potřebuje hned dvě dálnice do Krkonoš, proto se staví D11 od Hradce Králové na Trutnov a nikoli kolem Náchoda, kde vedla stará stezka do Slezska, Polska a Pruska. Ale to píšu s nadsázkou.
Pokud jde o dálnice, zcela váznou projekty, které se Prahy netýkají, např. zcela byla opuštěna důležitá dálnice D43 Brno-Moravská Třebová, přestože je připravena již od Protektorátu a po její trase měla vést německá dálnice Vídeň-Vratislav. O dostavbě D52 nehovořím, teď se orientuje na stavbu jihočeské D3 k rakouským hranicím tak, že Pražané budou moci jet do Chorvatska po dálnici a část odvěké jantarové stezky mezi Brnem a Vídní jistě počká...
Jak řekl svého času bývalý jihomoravský hejtman Stanislav Juránek (KDU-ČSL), "v Praze je dlouhodobě nevůle budovat dálnice ze severu na jih".
Velmi pomalu také postupuje stavba D55 kolem Moravy, která by propojila Ostravu, Olomouc a Přerov s Bratislavou a Vídní. Slíbený tunel pod Červenohorským sedlem, který shora vytvořený nepřirozený Olomoucký kraj slíbil okresu Jeseník je zcela u ledu. (Hlavně že Jeseník není pod Ostravou, ale řeči se vedou, voda teče, v Jeseníkách někdy hodně).
Poláci již chystají dostavbu dálnice od Vratislavi přes Kladsko až k hranicím s Čechami a Moravou. U nás neexistuje ani projekt navazující dálnice z Králíků do Zábřehu na Moravě, k Moravské Třebové nebo případně více na západ k Lanškrounu, aby došlo k dalšímu žádoucímu a přirozenému propojení české a polské dálniční sítě.
O železnicích bych pomlčel, je ostudou, že železnice po jantarové stezce mezi Brnem a Přerovem se zdvoukolejňuje až ve třetině 21. století, a ještě se tomu říká první vysokorychlostní trať v Česku. Že jde fakticky jen o zkapacitnění trati desítky let po jiných tazích, je velká ostuda českého státu. Zkusme si představit, že by tak Berlín postupoval v Porýní, Paříž v Okcitánii nebo Řím na trase mezi Benátkami a Milánem.