Rakouské hlasy, československé naděje. O snu a odkazu pražského jara
Ondřej HolubJeden z duchovních otců pražského jara, marxistický teoretik umění Ernst Fischer i jeho mentor Otto Bauer byli hluboce přesvědčeni, že demokratický socialismus má ve střední Evropě budoucnost. Jejich sen si nezaslouží být zapomenut.
Jednoho podzimního večera roku 1935 se na peronu jihlavského nádraží potkávají dva staří známí. Netuší ještě, že se takto vidí naposled. Ottu Bauera, veterána a vůdčího teoretika rakouské sociální demokracie, čekají necelé tři roky života. Daň za hektické roky parlamentních hádek a tiskových polemik, strávené většinou v oblacích tabákového dýmu a v nikdy nekončícím spěchu.
Skoro o dvacet let mladší Ernst Fischer svého přítele a mentora o dlouhou řadu roků přežije — na rozdíl od Bauera, kterého smrt ušetřila válečné katastrofy, bude Fischer žít dost dlouho na to, aby poznal hrůzu etnických čistek a genocid, děs atomové bomby, pochmurný a netaktní nástup studené války i divoký tep kulturní a sexuální revoluce, která zachvátila svět ve druhém poválečném desetiletí.
V létě 1936 je ale zajímá spíš bezprostřední budoucnost. Oba musí žít jako emigranti, političtí vyhnanci bez vlasti. Doma, v Rakousku, koketují vládnoucí katoličtí tradicionalisté s italským fašismem, a jinde v Evropě není situace o moc lepší.
Je skoro malý zázrak, že tady, v Československu, které jim oběma poskytlo azyl, se ještě mohou setkávat a hovořit, i když se tahle jejich jihlavská schůzka pro jistotu odehrává v utajení.
Nejde v ní totiž o malou věc: Fischer, toho času vlastně vyslanec Kominterny, toho po krvavé porážce rakouské sociální demokracie v únoru 1934 dost přehodnotil a jako tolik jiných, i on přešel do tábora komunistů.
Teď podává ruku přes pomyslný brod i muži, který ho kdysi zasvěcoval do tajů marxismu, učil ho veřejně vystupovat i psát, a držel nad ním ochrannou ruku i tehdy, když jeho příliš horlivé texty a básně někdy popouzely usedlé a snad více konzervativní soudruhy v rakouské sociální demokracii.
Bauer byl oproti nim vždy trochu napřed, vždy viděl o něco dál. Snad za to mohla i trocha avantgardního titánství, vyčtená v mládí z Nietzscheho a z německých romantiků. Není snad jeho místo v Moskvě, na jediném místě, kde rudé prapory ještě fašisté nestrhli do bláta a odkud jedině může zase vzejít úsvit zítřejší revoluce?
Jenže Bauer se komunistou stát nechce. Snad mu brání zkušenost politika, snad povaha znalce sovětských pořádků, na něž se vždy díval s respektem, ale neváhal je nikdy tepat, když sklouzávaly k hrůzám teroru. A měnit tak najednou postoj, když už dávno překročil padesátku, to se těžce zkoušenému, ale stále ještě respektovanému vídeňskému intelektuálovi asi také příliš nechce.
Ani na moment ale tenhle vizionářský pragmatik nepochybuje, že se Evropa řítí k další světové válce, a že z globálního střetu s fašismem vyjdou jako vítězové právě komunisté. O to těžší úkol je po válce čeká, to Bauer Fischerovi naléhavě klade na srdce. Nepůjde jen o triumf nad nepřítelem. Tím vlastně boj o budoucnost jen začne.
Za demokratický socialismus
Důležitější bude příští osud socialismu jako politické praxe i jako myšlenky — a pokud má mít vůbec nějakou naději, budou komunisté muset uznat a pochopit, že se tak stane jedině v podobě socialismu demokratického, kde vedle velkých utopických a revolučních snů zůstane ještě dost místa na lidská práva jedince, na svobodnou kulturu a volnou výměnu názorů a idejí — a že jedině v úplném spojení marxismu a veškeré demokratické tradice se završí všechny ty roky zápasů, které demokratická Evropa musí svádět s fašisty a autoritáři všeho druhu.
Socialismus, kterému Bauer předpovídal vítězství, neměl být režimem diktatur a sebou zaslepených vládců. Měl být socialismem integrálním — myšlenkovým světem, který do sebe stejným dílem zahrne komunistickou touhu po revoluci, jako i osvícenskou a liberální představu člověka-občana, a dovede je k nové, vyšší a završené syntéze.
V interview, v článcích a knihách, které tou dobou Bauer píše, nezakrývá, že bohatá a pluralitní tradice rakouského dělnického hnutí — jemuž hnutí české bylo vždy nablízku, pokud nebylo jeho nedílnou součástí — bude hlasem, který vznik tohoto nového socialismu před celým světem obhájí a zajistí pro jeho vývoj to nejlepší ideologické podloží.
Po více než třiceti letech, v létě 1968, si Fischer, těšící se tehdy všude v Evropě renomé uznávaného marxistického publicisty a teoretika umění, na dávný jihlavský rozhovor s Bauerem znovu zavzpomínal. Připomněl ho svým komunistickým spolustraníkům v časopise Weg und Ziel, kde se řešily všechny ideologické a programové otázky.
Nikoli náhodou nalezlo Fischerovo letní vzpomínání odezvu i v československých Literárních listech, tribuně reformních komunistů, dokonce s redakčním dodatkem, že „ve spisech Otto Bauera je leccos zajímavého a podnětného, co mluví k dnešku“ a že by „stálo rozhodně za to vydat z nich to nejpodstatnější v českém překladu.“
Roli tu jistě hrála skutečnost, že Československo bylo kdysi nakrátko Bauerovým a Fischerovým druhým domovem a také fakt, že mezi českými a slovenskými stranickými intelektuály byl Ernst Fischer vlivný a populární jako málokdo.
Konkurovat by mu snad mohl jedině slavný Sartre. Fischer byl nakonec jako ideolog soudobého evropského marxismu u toho, když se československý veřejný život nadechoval ve druhé polovině 60. let k demokratické obrodě.
Nebyl to zrovna malý počin, že právě on pomáhal na československé kulturní scéně rehabilitovat Franze Kafku jako svědka a proroka temných hloubek lidské existence, před nimiž komunisté nesměli zavírat oči, pokud měli být tak humanističtí, jak deklarovali.
A navíc se téměř každá z Fischerových knih dočkala díky přátelství s redaktorem Alexejem Kusákem takřka ihned překladu — aby se hned poté živě mluvilo o tvůrčí svobodě a „nezbytnosti umění“, o marxismu, obráceném ne k vlastním dogmatům, ale k člověku a ke světu, nebo třeba o generační vzpouře mladých, která tou dobou otřásala evropskými a americkými univerzitními kampusy.
Na tom, co si myslí Ernst Fischer, zkrátka v Československu 60. let záleželo. Byl jedním z duchovních otců i porodníků pražského jara, patriarchou levice, která to s demokratickým komunismem nevzdala.
Naplnit v Praze ideály rudé Vídně
Především byl ale Fischer živoucím svědkem i aktérem vzestupů a pádu marxismu na nejstrmějším terénu evropského 20. století. A jako takový měl všechny důvody věřit, že to, čeho je v Československu na jaře a v létě osmašedesátého roku svědkem a čemu sám tak energicky pomáhal na světlo, je právě ten integrální socialismus, o kterém kdysi tolik snil a psal jeho mentor Otto Bauer.
Netajil se proto tím, že v Československu, jež smetlo „diktaturu diletantismu“, vzniká politický projekt, který dalece přesahuje jeho hranice. „Jsme svědky sjednocení komunismu a svobody“, píše. Něco takového má význam pro celý svět jako civilizačně vyspělá a snad dosud nejdůslednější varianta socialismu, který na své cestě za historickým triumfem nepomine nic ze zkušeností a myšlenek, na kterých zakládala svůj duchovní charakter Evropa humanistů a demokratů.
Když mu na svět nepomohla Vídeň, ta „rudá Vídeň“, které byl Bauer ikonou a ve které Fischer také žil a duchovně vyrůstal, ať je tedy tím šťastným místem Praha — beztoho každému, kdo jen trochu věřil v tolikrát omílanou mírovou koexistenci muselo být jasné, že jen málokdo má k sobě navzájem v Evropě tak blízko, jako Rakušané, Češi a Slováci, tolikrát osudově spojení dějinami. Vývoj je přivedl na společnou křižovatku i tentokrát. Bauer mohl ten moment předjímat. Fischer jej mohl nakrátko zažít.
Z rýsujících se edičních plánů na česká vydání Bauerových děl toho samozřejmě po internacionální „pomoci“ Varšavské smlouvy v srpnu 1968 mnoho nezbylo, stejně jako z celého tzv. reformního komunismu, jehož byl Otto Bauer snad také kmotrem.
Pod koly tanků zůstala prostá touha Čechů a Slováků po životě bez diktátu a cenzury, potřeba světa bez ostře hlídaných, zadrátovaných hranic, ale zůstala tam i křehká architektura jednoho politického snu, ve kterém se česká levice potkávala s tou rakouskou, a podávala přes svůj středoevropský horizont ruku Evropě a světu. Byl to snad jen letmý dotyk — ale hodný toho, aby si jej historie pamatovala.
Sjednotit ideu komunistické společnosti a liberální projekt osobní svobody - ano, v zásadě naprosto správná myšlenka.
I sám pojem "integrální" by mohl být správný - ovšem pouze za předpokladu že by bylo zároveň přítomno jasné vědomí té skutečnosti, že projekt komunismu/socialismu na straně jedné, a princip individualistických liberálních práv tvoří zásadní protiklad.
Že je tedy nelze pouze prostě nějak propojit dohromady, hodit do jednoho hrnce - nýbrž že je nutno projít celým, nezkráceným, velmi dlouhým a obtížným procesem jejich dialektické syntézy. (V daném smyslu by slovní spojení "syntetický socialismus" byl vlastně přesnější, nežli termín "integrální".)
Rozhodující zde ovšem nejsou užité pojmy; rozhodující je zda se vůbec podaří nastartovat onen proces vzájemné syntézy. K tomu je vhodné připomenout si co o tomto procesu vzájemné dialektické syntézy (s výsledkem vzniku nové, vyšší kvality) napsal Hegel: že totiž oba protichůdné momenty daného protikladu musejí na sobě samých projít procesem poznání své vlastní omezenosti. Konkrétně: komunismus (socialismus) po svém historickém zhroucení už prošel tímto bodem zlomu, už učinil poznání že on sám (tedy bez svého antipoda liberalismu) není schopen zřídit pravdivě lidský svět. Nyní tedy všechno záleží na tom aby i druhý pól tohoto vztahu, tedy ideový (ideologický) princip liberální demokracie dokázal projít tím samým poznáním své vlastní omezenosti, a tedy nutnosti učinit vstřícný krok ke svém protějšku, ke svému absolutnímu popření, tedy k ideji pospolitého socialismu.
V danou chvíli máme stav kdy svět liberální demokracie se skutečně začíná otřásat ve svých domnělých jistotách (které fakticky byly pouhými nekriticky pěstovanými dogmaty); ale jak dlouho bude ještě trvat, nežli se tento svět liberální demokracie dokáže propracovat ke skutečně očistné katarzi? K nahlédnutí své vlastní systémové omezenosti? - Těžko soudit; nicméně s přihlédnutím k zákonům dialektického pohybu je právem možno soudit, že dříve či později i k tomuto kroku jednou bude muset dojít. Ať už z vlastního prohlédnutí liberální demokracie, anebo pod tlakem rozpadajícího se světa pod její vládou.
Tento hegelovský pohled opravdu dává smysl. Zdá se, že liberálismus s konceptem liberální demokracie opravdu může dojít ke katarzi a k poznání své vlastní omezenosti. Vlastně konečná idea komunismu (cílový stav) obsahuje v sobě vlastně plně realizované liberální prostředí (neumím to takto vyjádřit hegelovskými pojmy), lidé se plně seberealizují a nejsou mezi nimi sociální, třídní, finanční a jiné limity. Naopak skutečná svoboda v sobě zahrnuje maximální důraz na pospolitost, vzájemnost, vlastně "poznaná nutnost ke kolektivu".
Ano, pane Ungere, je tomu tak: komunismus (v jeho původním pojetí) naprosto neměl znamenat popření individuálních (liberálních) lidských svobod, nýbrž naopak jejich rozšíření. V "Komunistickém manifestu" Marx naprosto jasně a jednoznačně píše, že "svobodný rozvoj každého jednotlivce (eines jeden) je podmínka pro svobodný rozvoj všech".
Marx se tedy stavěl nikoli proti svobodě jednotlivce, nýbrž výhradně proti zúženému liberalistickému pojetí této svobody, kdy je člověku poskytnuta svoboda pouze ryze individuální, politická; ale tato svoboda má pouze negativní charakter, pouze chrání před přímým násilím. Zatímco komunisticky pojatá svoboda jde mnohem dále za tuto pouhou autonomii atomizovaného individua; pravou lidskou svobodu je možno získat pouze v pospolité součinnosti se všemi ostatními příslušníky vlastní komunity, vlastní společnosti.
Toto téma (tedy redukcionistický charakter liberalistického pojetí lidské svobody) ostatně úzce koreluje s příspěvkem který jsem tak jako tak plánoval ještě přidat k diskusi pod článkem M. Profanta; odkazuji tedy tímto na toto druhé diskusní vlákno.
K dané záležitosti je zapotřebí připojit ještě jednu poznámku. Či spíše dvě.
Za prvé: jestliže zde byla řeč o "integrálním" či "syntetickém" socialismu, jakožto propojení, syntéze mezi přirozeným individualistickým nastavením člověka na straně jedné, a jeho pospolité, společenské stránky na straně druhé, pak je vždy nutno mít na paměti tu skutečnost, že se skutečně jedná o snahu sjednotit principiální protiklad. Tedy o snahu sjednotit, spojit něco, co je samo o sobě nespojitelné.
Totiž: je část levice která stále ještě věří tomu, že postačí vyhlásit projekt "demokratického socialismu", a že už jenom tím je celé dílo hotovo. Prostě převezmeme myšlenky a cíle původního, autentického socialismu, obohatíme je o koncept demokracie a lidských práv - a rázem zde budeme mít vysněný svět pravé lidské svobody, a zároveň hřejivé pospolitosti.
To jsou ale představy naprosto naivní. Socialismus a demokracie (pokud touto "demokracií" máme na mysli demokracii liberální, založenou na konceptu individuálních lidských práv) jsou v této výchozí linii absolutní protiklady, doslova jako voda a oheň. A my nemůžeme vodu a oheň jen tak vrhnout na jedno místo, a domnívat se tak vznikne něco smysluplného. Že se tímto způsobem bez dalšího navzájem smísí, respektive navzájem doplní jenom jejich pozitivní vlastnosti.
Aby z takovéhoto spojení skutečně vznikla nějaká nová, vyšší kvalita, je napřed nutno vytvořit velice složitý mechanismus propojení jejich vlastností žádoucích, ale zároveň separace respektive eliminace jejich vlastností nežádoucích. Teprve poté může vzniknout něco takového jako byl svého času parní stroj.
V oblasti společenské to pak znamená, že opravdu není možné jen tak prostě navzájem propojit princip socialistické pospolitosti na straně jedné, a princip individualistických práv (tedy: "demokracie) na straně druhé. Výsledkem pak je nevyhnutelně, že jeden z těchto protichůdných živlů nakonec získá nadvládu nad tím druhým. Že tedy budeme mít buďto nadvládu kolektivismu (jak to bylo ve státech "reálného socialismu"), anebo nadvládu individualismu (jak je tomu ve státech liberální demokracie).
Pokud chceme dosáhnout opravdu komplexní, funkční, systémově vyvážené syntézy, pak to bude vyžadovat velmi složitý, velmi promyšlený, velmi citlivě vyvážený komplex opatření a změn - ideologických, institucionálních, mentálních, hodnotových.
Tento kvalitativně nový typ společenské organizace pak bude možno stejně tak málo redukovat na pouhé propojení individuálních svobod a socialismu, jako nelze parní stroj redukovat na pouhé mechanické smísení ohně a vody.
Zkrátka, pokud lidstvo má mít skutečně závažný úmysl dospět k tomuto vyššímu stadiu své existence, pak to bude vyžadovat ještě opravdu velké úsilí, především úsilí kreativní; jenže současné lidstvo v naprosté většině ještě vůbec nepochopilo nutnost této cesty, a stále ještě se utápí v oné triviální alternativě "buďto voda, nebo oheň". Buďto demokracie, nebo socialismus.
A nyní ta druhá z obou avizovaných poznámek. Podle poznámky předcházející by se snadno mohlo dospět k závěru, že vytvoření žádoucí syntézy mezi principy demokracie/liberalismu a socialismu je sice dílo velice náročné ve svém dějinně přelomovém významu, nicméně že se jedná pouze o záležitost víceméně institucionální. Tedy že se jedná jenom o to příslušným způsobem přetvořit, přebudovat společnost jako takovou, respektive stát jakožto politickou organizaci této společnosti. Ve skutečnosti by nic nemohlo být fatálnějším omylem, nežli představa tohoto druhu.
Ta nejtěžší práce totiž vězí někde jinde - a to sice v člověku samotném. V něm je totiž zapotřebí vybojovat ten nejvlastnější boj mezi oběma zmíněnými protichůdnými momenty, tedy mezi sklonem k individualismu na straně jedné, a potřebou kolektivní pospolitosti na straně druhé.
Mnozí na levici se domnívají, že když navenek deklarují své ideové vyznání socialismu (respektive socialismu demokratického), že tím už pro věc udělali vše potřebné. Co by po nich kdo mohl ještě požadovat dalšího?!...
Jenže ten boj, který jsme si znázornili jako protiklad vody a ohně, se odehrává i v každém jednotlivci. Konkrétně: samotný fakt že se někdo přihlásil k ideji socialismu ještě naprosto neznamená, že tím dokázal překonat svůj přirozený sklon k individualismu, tedy k prosazování svého vlastního já. Je to bohužel stále znovu se opakující zkušeností - právě v táboru radikální levice (tedy té která vyznává demokratický socialismus) se nachází vysoké procento neobyčejně arogantních jedinců. Kteří svůj koncept, svou představu "demokratického socialismu" prosazují vší mocí, a kteří velice podrážděně reagují na jakoukoli kritiku.
Jenže - je to právě schopnost sebekritického přezkoumání všech svých předpokladů, konceptů, přesvědčení, které jediné může vést k cíli; které jediné může pomoci překonat nevyhnutelnou omezenost, nevyzrálost, závadovost prvotních představ a projektů. Jsou to tedy tito radikální socialisté, kteří především musejí vybojovat svůj vlastní niterný boj mezi svým sebevědomím, svým egocentrismem, a pravými potřebami kolektivu.
Na straně druhé je ale mnoho vyznavačů socialismu, kteří v něm hledají pouhou spásu, bezpečné, zajištěné, bezproblémové útočiště před svými slabostmi. To je stejně tak falešná cesta, jako přehnaně arogantní boj za "socialistický ráj". I tito vyznavači socialismu by tedy museli napřed vybojovat svůj vlastní interní boj, proti nim samým.
A na straně druhé ti kteří inklinují k individualistickému životnímu způsobu - ti by zase museli projít tímto bojem proti druhé strany, ti by museli projít tou samou sebereflexí a katarzí, ovšem proto aby si uvědomili principiální omezenost svého pojetí "svobody", která je omezená na pouhou individualistu, a aby si uvědomili svou bytostnou příslušnost k celku.
Ještě jednou tedy: k žádoucímu cíli, tedy k tomu společenskému uspořádání které jsme nazvali "integrálním" respektive "syntetickým" socialismem se nedobereme jenom a pouze tím že provedeme určitý počet institucionálních změn. I kdyby byly tyto jakkoli dobře promyšlené, vnitřně provázané a vyvážené - dokud se stejným způsobem nezmění i sám člověk, tedy dokud tento člověk sám ve svém nitru nedokáže dosáhnout takto vyváženého stavu mezi protichůdnými životními principy, pak by byla veškerá snaha marná.
Jestli je možno si vzít nějaké pozitivní poučení ze ztroskotání tzv. "reálného socialismu", pak je to právě to že bez člověka není možno vybudovat socialismus. Opačná cesta - tedy napřed vybudovat institucionální socialismus a teprve poté se snažit mu přizpůsobit člověka - tato cesta je předem odsouzena ke ztroskotání.
Článek Ondřeje Holuba mě donutil chvíli hledat v knihovně. Fischerovy Erinnerungen und Reflexionen jsem už nějakou dobu neměl v ruce – vlastně od roku 2018, kdy jsem pro Deník Referendum přeložil jeden Fischerův text https://denikreferendum.cz/clanek/28174-stara-a-nova-levice-poznamky-k-diskusi-ktera-se-nekonala.
Nicméně jsem si ověřil, že paměť mi ještě slouží – Ernst Fischer sice vypráví, že se s Bauerem setkal v Jihlavě, protože byl na cestě do Vídně. A jel tam pochopitelně s falešným pasem , před rokem přece musel z Rakouska utéct po krvavé porážce posledního vzdoru Bauerovy sociální demokracie. Ani slovem však nenaznačuje, že by jihlavská schůzka byla ilegální. Proč taky? Oba byli v Československu legálně a Fischera tehdy ještě sotva mohlo napadnout, že by setkání měl tajit před sovětským stalinistickým aparátem – alespoň on sám tvrdí, že potřebné zkušenosti udělal až o dva roky později.
A zcela jistě v elegantně napsané vzpomínce na tehdejší rozhovor vydané poprvé v roce 1968 — jiné svědectví o schůzce, pokud vím, není — Fischer ani nenaznačuje, že by se v Jihlavě s Bauerem setkal v roli emisara Kominterny; popisuje jen svůj osobní naivní návrh, který Bauer jako příčetný politik odmítl.
Nicméně nejde o tyto nepřesnosti v Holubově vyprávění. Fischer ve zmíněné vzpomínce rozsáhle cituje svůj text z roku 1934 s dosti odpornou větou: „Otto Bauer není žádný zrádce – ale jeho politika nutně vyústila do zrady proletářských zájmů ve prospěch kontrarevoluce.“ A co je důležité, přiznává sice tehdejší upřílišněnost formulace, nicméně nadále hájí svůj komunistický postoj proti rozpolcenému integrálnímu socialismu Otty Bauera.
V Erinnerungen und Reflexionen zachycuje Fischer kus své intelektuálně-politické biografie. Velmi stylizované, proto jsou EuR tak literárně působivé, ale ze stejného důvodu vyžadují mimořádně obezřetné čtení, pokud jsou používány jako historický pramen.
Zda a nakolik jde o stylizaci, pokud Fischer tvrdí, že teprve po československých procesech přestal věřit doslovné pravdivosti slátaných obvinění předchozích komunistických justičních vražd, to je dnes opravdu těžké odhadnout. Nicméně trajektorie vedoucí od XX. sjezdu KSSS k pozdnímu znovunabytí důvěry, že existuje šance z komunistických revolucí vzešlého byrokratického zřízení přetvořit v socialismus (jehož definičním znakem je demokratická účast všech občanů), šance, kterou ztělesňuje Československo -- ta působí ve Fischerově knize přesvědčivě jako jedna z reprezentativních možností lidsky slušného a socialisticky přesvědčeného komunisty . Poučen touto zkušenosti dává Fischer Otto Bauerovi za pravdu s ohledem na vládnutí v porevoluční společnosti:
„Proletariát si musí vybojovat svou diktaturu, aby rozdrtil kapitalismus; pak se ale octine podruhé tváří tvář úloze vydobýt si demokracii, nikoliv buržoazní, ta je jen formou kapitalistického třídního panství, nýbrž socialistickou, sebevládnutí v beztřídní společnosti … zabezpeční svobody a důstojnosti každého jednotlivce proti libovůli držitelů moci, volnou konkurenci idejí, stejnou účast všech na veškerém společenském rozhodování”
Nicméně souhlas s Bauerem ani tady nejde tak daleko, aby přijal bauerovské rozvíjení prvků socialistické demokracie jako nezbytné učení se proletariátu, jak později vládnout. Tedy, řečeno s ohledem na závěrečnou část Holubova článku – aby přijal experiment Rudé Vídně.
Dějiny dvacátého století působí jako místo pro pokusy s revolučním uskutečněním socialismu. Jsou plné zpackaných revolucí a slibných rozletů, které skončily – tak jako Rudá Vídeň a Pražské jaro – rozstříleny z kanonů nebo pod pásy panzersocialismu (neologismus Ernsta Fischera); dějiny plné příběhů lidí, kteří se pokoušeli domýšlet určité společenské a lidské možnosti a uchovat naději navzdory postupující zkáze – a kteří se často mýlili až ke kolaboraci s neodpustitelnými zločiny. Rozporné a velké dědictví současné levice. Je-li dospěla, měla by ho umět přijmout právě v jeho rozpornosti, nepřepisovat ho do útěšných setkání v Jihlavě nebo jinde.