Jednoho letního večera roku 1936 se na peronu jihlavského nádraží potkávají dva staří známí. Netuší ještě, že se takto vidí naposled. Ottu Bauera, veterána a vůdčího teoretika rakouské sociální demokracie, čekají sotva dva roky života. Daň za hektické roky parlamentních hádek a tiskových polemik, strávené většinou v oblacích tabákového dýmu a v nikdy nekončícím spěchu.

Skoro o dvacet let mladší Ernst Fischer svého přítele a mentora o dlouhou řadu roků přežije — na rozdíl od Bauera, kterého smrt ušetřila válečné katastrofy, bude Fischer žít dost dlouho na to, aby poznal hrůzu etnických čistek a genocid, děs atomové bomby, pochmurný a netaktní nástup studené války i divoký tep kulturní a sexuální revoluce, která zachvátila svět ve druhém poválečném desetiletí.

V létě 1936 je ale zajímá spíš bezprostřední budoucnost. Oba musí žít jako emigranti, političtí vyhnanci bez vlasti. Doma, v Rakousku, koketují vládnoucí katoličtí tradicionalisté s italským fašismem, a jinde v Evropě není situace o moc lepší.

Je skoro malý zázrak, že tady, v Československu, které jim oběma poskytlo azyl, se ještě mohou setkávat a hovořit, i když se tahle jejich jihlavská schůzka pro jistotu odehrává v utajení.

Nejde v ní totiž o malou věc: Fischer, toho času vlastně vyslanec Kominterny, toho po krvavé porážce rakouské sociální demokracie v únoru 1934 dost přehodnotil a jako tolik jiných, i on přešel do tábora komunistů.

Teď podává ruku přes pomyslný brod i muži, který ho kdysi zasvěcoval do tajů marxismu, učil ho veřejně vystupovat i psát, a držel nad ním ochrannou ruku i tehdy, když jeho příliš horlivé texty a básně někdy popouzely usedlé a snad více konzervativní soudruhy v rakouské sociální demokracii.

Bauer byl oproti nim vždy trochu napřed, vždy viděl o něco dál. Snad za to mohla i trocha avantgardního titánství, vyčtená v mládí z Nietzscheho a z německých romantiků. Není snad jeho místo v Moskvě, na jediném místě, kde rudé prapory ještě fašisté nestrhli do bláta a odkud jedině může zase vzejít úsvit zítřejší revoluce?

Jenže Bauer se komunistou stát nechce. Snad mu brání zkušenost politika, snad povaha znalce sovětských pořádků, na něž se vždy díval s respektem, ale neváhal je nikdy tepat, když sklouzávaly k hrůzám teroru. A měnit tak najednou postoj, když už dávno překročil padesátku, to se těžce zkoušenému, ale stále ještě respektovanému vídeňskému intelektuálovi asi také příliš nechce.

Ani na moment ale tenhle vizionářský pragmatik nepochybuje, že se Evropa řítí k další světové válce, a že z globálního střetu s fašismem vyjdou jako vítězové právě komunisté. O to těžší úkol je po válce čeká, to Bauer Fischerovi naléhavě klade na srdce. Nepůjde jen o triumf nad nepřítelem. Tím vlastně boj o budoucnost jen začne.

Za demokratický socialismus

Důležitější bude příští osud socialismu jako politické praxe i jako myšlenky — a pokud má mít vůbec nějakou naději, budou komunisté muset uznat a pochopit, že se tak stane jedině v podobě socialismu demokratického, kde vedle velkých utopických a revolučních snů zůstane ještě dost místa na lidská práva jedince, na svobodnou kulturu a volnou výměnu názorů a idejí — a že jedině v úplném spojení marxismu a veškeré demokratické tradice se završí všechny ty roky zápasů, které demokratická Evropa musí svádět s fašisty a autoritáři všeho druhu.

Socialismus, kterému Bauer předpovídal vítězství, neměl být režimem diktatur a sebou zaslepených vládců. Měl být socialismem integrálním — myšlenkovým světem, který do sebe stejným dílem zahrne komunistickou touhu po revoluci, jako i osvícenskou a liberální představu člověka-občana, a dovede je k nové, vyšší a završené syntéze.

V interview, v článcích a knihách, které tou dobou Bauer píše, nezakrývá, že bohatá a pluralitní tradice rakouského dělnického hnutí — jemuž hnutí české bylo vždy nablízku, pokud nebylo jeho nedílnou součástí — bude hlasem, který vznik tohoto nového socialismu před celým světem obhájí a zajistí pro jeho vývoj to nejlepší ideologické podloží.

Po více než třiceti letech, v létě 1968, si Fischer, těšící se tehdy všude v Evropě renomé uznávaného marxistického publicisty a teoretika umění, na dávný jihlavský rozhovor s Bauerem znovu zavzpomínal. Připomněl ho svým komunistickým spolustraníkům v časopise Weg und Ziel, kde se řešily všechny ideologické a programové otázky.

Nikoli náhodou nalezlo Fischerovo letní vzpomínání odezvu i v československých Literárních listech, tribuně reformních komunistů, dokonce s redakčním dodatkem, že „ve spisech Otto Bauera je leccos zajímavého a podnětného, co mluví k dnešku“ a že by „stálo rozhodně za to vydat z nich to nejpodstatnější v českém překladu.“

Roli tu jistě hrála skutečnost, že Československo bylo kdysi nakrátko Bauerovým a Fischerovým druhým domovem a také fakt, že mezi českými a slovenskými stranickými intelektuály byl Ernst Fischer vlivný a populární jako málokdo.

Konkurovat by mu snad mohl jedině slavný Sartre. Fischer byl nakonec jako ideolog soudobého evropského marxismu u toho, když se československý veřejný život nadechoval ve druhé polovině 60. let k demokratické obrodě.

Nebyl to zrovna malý počin, že právě on pomáhal na československé kulturní scéně rehabilitovat Franze Kafku jako svědka a proroka temných hloubek lidské existence, před nimiž komunisté nesměli zavírat oči, pokud měli být tak humanističtí, jak deklarovali.

A navíc se téměř každá z Fischerových knih dočkala díky přátelství s redaktorem Alexejem Kusákem takřka ihned překladu — aby se hned poté živě mluvilo o tvůrčí svobodě a „nezbytnosti umění“, o marxismu, obráceném ne k vlastním dogmatům, ale k člověku a ke světu, nebo třeba o generační vzpouře mladých, která tou dobou otřásala evropskými a americkými univerzitními kampusy.

Na tom, co si myslí Ernst Fischer, zkrátka v Československu 60. let záleželo. Byl jedním z duchovních otců i porodníků pražského jara, patriarchou levice, která to s demokratickým komunismem nevzdala.

Naplnit v Praze ideály rudé Vídně

Především byl ale Fischer živoucím svědkem i aktérem vzestupů a pádu marxismu na nejstrmějším terénu evropského 20. století. A jako takový měl všechny důvody věřit, že to, čeho je v Československu na jaře a v létě osmašedesátého roku svědkem a čemu sám tak energicky pomáhal na světlo, je právě ten integrální socialismus, o kterém kdysi tolik snil a psal jeho mentor Otto Bauer.

Netajil se proto tím, že v Československu, jež smetlo „diktaturu diletantismu“, vzniká politický projekt, který dalece přesahuje jeho hranice. „Jsme svědky sjednocení komunismu a svobody“, píše. Něco takového má význam pro celý svět jako civilizačně vyspělá a snad dosud nejdůslednější varianta socialismu, který na své cestě za historickým triumfem nepomine nic ze zkušeností a myšlenek, na kterých zakládala svůj duchovní charakter Evropa humanistů a demokratů.

Když mu na svět nepomohla Vídeň, ta „rudá Vídeň“, které byl Bauer ikonou a ve které Fischer také žil a duchovně vyrůstal, ať je tedy tím šťastným místem Praha — beztoho každému, kdo jen trochu věřil v tolikrát omílanou mírovou koexistenci muselo být jasné, že jen málokdo má k sobě navzájem v Evropě tak blízko, jako Rakušané, Češi a Slováci, tolikrát osudově spojení dějinami. Vývoj je přivedl na společnou křižovatku i tentokrát. Bauer mohl ten moment předjímat. Fischer jej mohl nakrátko zažít.

Z rýsujících se edičních plánů na česká vydání Bauerových děl toho samozřejmě po internacionální „pomoci“ Varšavské smlouvy v srpnu 1968 mnoho nezbylo, stejně jako z celého tzv. reformního komunismu, jehož byl Otto Bauer snad také kmotrem.

Pod koly tanků zůstala prostá touha Čechů a Slováků po životě bez diktátu a cenzury, potřeba světa bez ostře hlídaných, zadrátovaných hranic, ale zůstala tam i křehká architektura jednoho politického snu, ve kterém se česká levice potkávala s tou rakouskou, a podávala přes svůj středoevropský horizont ruku Evropě a světu. Byl to snad jen letmý dotyk — ale hodný toho, aby si jej historie pamatovala.