Ačkoliv se na ženy ze všech stran valí doporučení, jaké trendy by měly následovat a jak být co nejkrásnější, mohou se podívat jiným směrem a všimnout si plus size modelek v reklamních kampaních nebo si v instagramových příspěvcích přečíst, že jsou krásné takové, jaké jsou. Vřelá a přijímající atmosféra se rovněž buduje na základě pevných a intimních přátelství mezi ženami.

Mladým mužům algoritmy sociálních sítí také diktují, jak by měli vypadat, jak často by měli chodit do posilovny, co by měli jíst, a dokonce i jak si vytvarovat čelist do ostrých rysů. Problém je, že muži nemají útěchu v komunitě, která by v nich pěstovala sebepřijetí, uznání nedostatků a pozitivní přístup a která by jim vůbec umožnila „být sami sebou“. A protože muži hůř rozvíjejí sociální vazby a jsou často osamělí, nemají, komu se se svými problémy svěřit. Přestože existuje seberozvojový obsah cílený na muže, je paradoxně často spíš zdrojem pocitů nedostatečnosti, protože se většinou odkazuje na konvenční maskulinitu nebo dokonce kategorizuje muže (ale i ženy) podle jejich údajné „hodnoty“.

Seberozvoj jako brána k misogynii

Běží ostatně o téma, které rezonuje v celé Evropě. Investigativní novinářky z italského IRPI Media udělaly například letos na podzim zajímavý pokus. Na TikToku založily účet modelovému osmnáctiletému muži a zkoumaly obsah, který se běžně vrstevníkům fiktivního mladíka zobrazuje na sociálních sítích. Zjistily, že k videům s dovádějícími zvířaty a k záběrům s posilujícími muži, doprovázenými texty o disciplíně a sebezdokonalování, se postupně přidává obsah degradující ženy. Konzumenty příslušných materiálů utvrzuje v domnění, že existují geneticky silní muži, o které mají ženy zájem, a pak ti slabí, odsouzení k životu bez partnerky — protože ženy jsou v manosféře kalkulujícími manipulátorkami, toužícími jen po atraktivním a bohatém protějšku.

Ve španělských médiích popularizované výzkumy odhalují, že již po pěti dnech jsou uživatelé sítí vystaveni silně misogynnímu a sexistickému obsahu, který má tendenci se stupňovat. Algoritmy publiku servírují čím dál radikálnější příspěvky, a uživatel se tak nachází v tzv. komnatě ozvěn, v níž je obklopen pouze jedním typem — v tomto případě nebezpečného — obsahu.

Francouzským Voxeurop zpovídaný Francis Dupuis-Deri — francouzsko-kanadský výzkumník a autor publikací o krizi maskulinity — upozorňuje na fakt, že tato „krize“ není novým fenoménem: v lecčems podobný diskurz lze vysledovat již v dobách Římské říše. Vždy byl a stále je spojen s přesvědčením, že ženy zabírají příliš mnoho prostoru, protože vystupují z pozic sexuálních objektů, matek a pečovatelek. K legitimizaci uzurpace moci mužskou částí společnosti je zkrátka potřeba druhou polovinu populace ponížit a udělat z ní viníka: kdo jiný za to může, pokud jsou oběťmi muži? Dupuis-Deri rovněž tvrdí, že narativ o mužích-obětech a zlých ženách, které se dožadují rovnoprávnosti, je patrný jak v ekonomicky nejbohatších, tak i v nejchudších společnostech.

Pro nemužné muže v patriarchátu není místo

Polské autorky Patrycja Wieczorkiewiczová a Aleksandra Herzyková, které sepsaly knihu rozhovorů s incely, překvapila rozmanitost názorů dotazovaných i vědomí třídních nerovností. Tito muži se totiž s image „privilegovaných utlačovatelů“, kterou jim přisuzují mainstreamové feministické hlasy, neztotožňovali.

Zatímco se k mladým mužům dostávají podobná zobecněná prohlášení, stavějící ženy do rolí obětí a muže na piedestal vítězů, oni sami se cítí jako poražení. Patriarchát na ně totiž nemyslí, zvýhodňuje jen ty „silnější“. A přestože čelí mnohým sociálním znevýhodněním, společnost na ně uplatňuje stejné měřítko „správného mužství“ jako na jejich privilegovanější vrstevníky ze zaopatřených rodin. Jsou si vědomi toho, že jejich situace není pouze důsledkem vzhledu a sociálních dovedností, ale také původu. Často se totiž jedná o muže z nízkopříjmových rodin žijících na venkově nebo v menších městech.

Společným tématem mnoha vyzpovídaných byla také zkušenost se šikanou, pramenící právě i z nenaplňování stereotypní maskulinity. Sebeklasifikace do „klubu poražených“ vede v extrémních případech k dalším násilným činům. Jak připomíná maďarský HVG, vypovídají o tom i případy vražd páchaných právě incely.

Ačkoliv důsledky toxické maskulinity a misogynie výrazně dopadají na ženy, očekávání kladená na muže velmi ohrožují také je samotné. Osamělost, tlak a neúspěch mnoho z nich řeší sebevraždou. Je proto načase, aby muži přestali ze svých problémů vinit ženy, ale genderové stereotypy a samotný koncept maskulinity, a nahradili slovník manosféry pojmy vypůjčenými z body positivity hnutí.