Nejvíc zarážející je na tom ta křehkost. Firma Gillete udělá reklamní video, které vyzývá muže, aby se postavili proti násilnickému či ponižujícímu chování a tisíce lidí na internetu zuřivě prohlašují, že už nikdy nebudou používat její produkty. Americká psychologická asociace vydá nové směrnice pro klinickou praxi, v nichž se píše, že maskulinita vyznačující se dominantním chováním, agresivitou a potlačováním emocí může být škodlivá pro duševní zdraví mužů, a konzervativní média po celém světě zděšeně lapají po dechu. Tolik k stereotypu silných a mlčenlivých chlapáků.

Pokud mají být „opravdoví muži“ podle hnutí za „mužská práva“ drsní a panovační, jak to, že je propagátory této doktríny tak snadné vyvést z rovnováhy? Jak to, že u nich i to nejmírnější zpochybnění norem, které propagují — výrobcem žiletek či akademickou institucí, o niž se dosud pravděpodobně vůbec nezajímali — vyvolává tak zuřivou „testerii“?

Když přemýšlím o mužských identitách, překvapuje mě neadekvátnost pojmů, které používáme. Představa, že muži by měli být odtažití, panovační a sebestřední, se často popisuje jako „toxická maskulinita“. To ovšem často jen odpuzuje ty, kteří by možná potřebovali především pomoct. Zastánci mají zase v oblibě nazývat tento ideál chování jako „tradiční maskulinitu“, koncepce mužství se přitom ale století od století proměňovaly, stejně jako koncepce rodiny. Já ve fenoménu, který se projevuje touto zuřivou reakcí na reklamu Gillete či nové směrnice psychologů a neobyčejnou popularitou psychologa Jordana Petersona a podobných ideologů machismu, vidím spíše maskulinitu bojácnou.