Nejvíc zarážející je na tom ta křehkost. Firma Gillete udělá reklamní video, které vyzývá muže, aby se postavili proti násilnickému či ponižujícímu chování a tisíce lidí na internetu zuřivě prohlašují, že už nikdy nebudou používat její produkty. Americká psychologická asociace vydá nové směrnice pro klinickou praxi, v nichž se píše, že maskulinita vyznačující se dominantním chováním, agresivitou a potlačováním emocí může být škodlivá pro duševní zdraví mužů, a konzervativní média po celém světě zděšeně lapají po dechu. Tolik k stereotypu silných a mlčenlivých chlapáků.

Pokud mají být „opravdoví muži“ podle hnutí za „mužská práva“ drsní a panovační, jak to, že je propagátory této doktríny tak snadné vyvést z rovnováhy? Jak to, že u nich i to nejmírnější zpochybnění norem, které propagují — výrobcem žiletek či akademickou institucí, o niž se dosud pravděpodobně vůbec nezajímali — vyvolává tak zuřivou „testerii“?

Když přemýšlím o mužských identitách, překvapuje mě neadekvátnost pojmů, které používáme. Představa, že muži by měli být odtažití, panovační a sebestřední, se často popisuje jako „toxická maskulinita“. To ovšem často jen odpuzuje ty, kteří by možná potřebovali především pomoct. Zastánci mají zase v oblibě nazývat tento ideál chování jako „tradiční maskulinitu“, koncepce mužství se přitom ale století od století proměňovaly, stejně jako koncepce rodiny. Já ve fenoménu, který se projevuje touto zuřivou reakcí na reklamu Gillete či nové směrnice psychologů a neobyčejnou popularitou psychologa Jordana Petersona a podobných ideologů machismu, vidím spíše maskulinitu bojácnou.

↗

Čím víc někdo potřebuje zdůrazňovat svou sílu a dominanci, tím víc ve skutečnosti odhaluje svou slabost a strach. Repro DR 

Pokud jste v pohodě sami se sebou, nebudete mít nejspíš potřebu nadávat ostatním mužům do „podpantofláků“. Pokud jste sami silní, nebudete mít pocit, že vás ohrožují silné ženy. Jak psal ve fascinujícím článku z loňského roku Pankadž Mišra, pocit „krize maskulinity“ často doprovází úzkost z ekonomického úpadku či ztráty národní prestiže.

Tak jako ponížení Američanů vedlo k poptávce po takových „komiksových ideálech maskulinity, jaké převáděli Sylvester Stallone či Arnold Schwarzenegger“, také jedenácté září pomohlo rozšířit chorobný strach z toho, že západní mocnosti údajně ztrácejí svou „mužnost“ a potřebu prosazovat nový ideál mužskosti. Subjektivní pocit ztráty politické i genderové nadvlády přiměl mnoho mužů pokoušet se o znovunastolení mužské autority prostřednictvím hulvátské homofobie a misogynie.

Jak uvádějí samy směrnice amerických psychologů, bojácná maskulinita vede k velkým škodám na životech mužů i žen. Muži, kteří mají největší potřebu zdůrazňovat svou „mužnost“, mají podle studie z roku 2011 o polovinu menší tendenci vyhledávat preventivní lékařskou péči než ti, kteří mají ze své mužské identity menší úzkost. Projevují rovněž menší ochotu požádat o psychologickou pomoc. Podle Americké psychologické asociace jsou tato zjištění v úzkém vztahu ke skutečnosti, že míra sebevražednosti je mezi muži mnohem vyšší než u žen.

Ve svých studiích ohledně rakoviny prostaty i problému osamění jsem přicházel na to, do jaké míry může být „mužná“ odměřenost i smrtící. Strachy, které nedokážeme pojmenovat, a nemůžeme jim tak čelit, se brzy mění v strašlivá tajemství. Jak jejich závažnost narůstá, je stále těžší je s někým sdílet, a tudíž také zpracovat a přenést se přes ně. Neochota mužů bavit se o problémech, které ohrožují jejich pocit mužskosti i holý život, vedla také k tomu, že je výzkum rakoviny prostaty oproti jiným druhům zhoubných nádorových onemocnění silně podfinancovaný. Podobně jako v případě rakoviny prsu je k účinnému řešení zapotřebí prolomit tabu, která téma obklopují.

Když jsem psal o těchto tématech nebo jsem jezdil po Británii s albem písní o boji s osaměním, které jsme napsali společně s Ewanem McLennanem, měl jsem dojem, jako by tisíce lidí jen čekaly na svolení shodit masku lhostejnosti a začít o svých problémech hovořit. Když se o našich potížích a věcech, které nás děsí, budeme normálně bavit a sdílet je s ostatními, kteří dosud jen tiše trpěli, můžeme tak společně najít sílu, které bychom sami nedosáhli. Ti, kteří nás vyzývají, abychom sklapli, „vzmužili se“ a „ukázali, že máme koule“, nás vedou do zkázy a zoufalství.

David French, jeden z mnoha „chlapáků“, kteří považovali za nutné pozastavit se nad novými směrnicemi amerických psychologů, v National Review tvrdí, že stát se „dospělým mužem“ vyžaduje naučit se „drsné“ disciplíně, agresi a riskování. Podle mě ale dospět — ať už v muže, či ženu — vyžaduje především vzdát se hněvu, agrese a potřeby ovládat ostatní. Znamená to naučit se mluvit o strachu, o ztrátě, radosti i lásce. Znamená to naučit se jak naslouchat, tak sdílet své pocity, pojmenovat a vyjádřit své potíže i vcítit se do situace ostatních. Přiznat své slabosti vyžaduje sílu. Právě jejich přiznáním se stáváme silnými.

Prastarým omylem, který zničil již nespočet životů, je představa, že stejně jako nás fyzické strádání v dětství činí fyzicky odolnými, tak i strádání emocionální zvyšuje naši odolnost psychickou. Přitom to funguje přesně naopak. Emocionální útrapy způsobují zranitelnost, jejíž překonání může trvat celý život. Nedostane-li se takto zraněné osobnosti dostatek lásky a péče, může trauma vést k stupňující se sekvenci destruktivního chování. Emocionálně poškození muži až příliš často zničí život sobě i svým partnerům a dětem. Fyzickou i psychickou sílu je třeba vidět jako ctnosti, získávají se ale zcela odlišnými způsoby.

Ti, kdo potlačují své vlastní pocity, mají tendenci dělat totéž i ostatním. Pro některé muže je zkrátka skutečně jednoduší nařídit dronový útok, odebírat děti jejich rodičům a stavět zdi než přiznat vlastní zranitelnost a čelit jí. Existuje také, jak upozorňuje v nedávném článku pro Guardian Madeleine Sommervillová, úzký vztah mezi zdůrazňováním vlastní maskulinity a nedostatkem zájmu o ostatní živý svět: „skuteční muži“ prý odpad netřídí a podobně. Nedávná studie v časopise Journal of Consumer Research naznačuje, že se zažitými představami o „mužnosti“ se silně pojí také preference pojídání masa. Přechod k převážně rostlinné stravě je přitom klíčový, máme-li se vyhnout ekologickému kolapsu.

Jakým mužem musí člověk být, aby si potřeboval dokazovat svou maskulinitu takovými způsoby? Sebevědomé utváření vlastní identity nevyžaduje hulvátsky stavět na odiv podobně obhroublé kulturní znaky, nýbrž naučit se emocionální gramotnosti a schopnosti poctivého sebehodnocení. Čím víc někdo potřebuje zdůrazňovat svou sílu a dominanci, tím víc ve skutečnosti odhaluje svou slabost.

Text The fear that lies behind aggressive masculinity vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.