Před časem uzavřel náš stát kontrakt na nákup 107 obrněných transportérů Pandur za více než 14 miliard. Ten případ velmi dobře ilustruje zvláštní kombinaci českého furiantství a šlendriánu. My si prostě nepořídíme něco méně okázalého, musíme mít rovnou „mercedes mezi obrněnými transportéry“ s výbavou vskutku luxusní, byť zdaleka ne plně funkční — například radiostanice nejsou kompatibilní s afghánským komunikačním prostředím. Proč by nám ale vlastně mělo vrtat hlavou, že Portugalsko si pořídilo podobná bojová vozidla třikrát levněji, proč se trápit nad tím, že dodatečným opancéřováním ztratily transportéry původně požadovanou schopnost plavat, co sejde na tom, že dnes čeští vojáci „nemají na střelivo ani na trenýrky“ — jsme zkrátka kabrňáci a dost už těch řečí o korupci.

Přízrak pandurů mne děsí o to více, že se přímo před mýma očima rodí jeho klon — blížící se státní maturita. Je pravda o hodně menší, v resortu školství hýříme v řádu pouhých desítek (nanejvýš stovek) milionů, nikoli miliard, ale přesto je podobnost obou případů alarmující. Projekt státních maturit je totiž rovněž zjevně předražený, přehnaně ambiciózní — a dosavadní výsledky vyvolávají přinejmenším rozpaky. Platíme za mercedes, a získáváme stěží embéčko.

Nejsem zásadním odpůrcem standardizovaných maturit. Jako angličtinářka zcela souhlasím, že znalost cizího jazyka nelze prokazatelně vyhodnotit pouze ústním zkoušením, je třeba zároveň testovat psaný projev i receptivní dovednosti (porozumění čtenému a slyšenému textu). Celkem by se mi zamlouvala i myšlenka, že maturant kromě klasického patnáctiminutového monologu na vylosované téma absolvuje (nepovinně) ještě didaktický test — ano, snadno se může stát, že například v dějepise jedna jediná otázka člověku prostě „nesedne“, a přitom takový smolař může mít mnohem lepší všeobecný historický přehled než ten, kdo měl při lovení žetonu s číslem otázky větší štěstí.

Přesto jsem k molochu státních maturit stále skeptičtější. Na reformě maturitní zkoušky se u nás pracuje 14 let. Na Slovensku spustili ostrou verzi již v roce 2005, stále se potýkají s problémy, neboť projekt zdaleka nesplnil všechna očekávání. Ovšem slovenským kolegům alespoň může být útěchou, že je to stálo dvacetkrát (sic!) méně než nás. A stejně jako nevěřím, že drahé obrněné transportéry chrání můj klidný spánek několikanásobně lépe než ty lacinější, pochybuji i o tom, že naši maturanti budou otestováni výrazně kvalitněji než jejich slovenští vrstevníci.

Nedávno byly zveřejněny ilustrační testy z nepovinných předmětů (občanského a společenskovědního základu, fyziky, chemie, biologie, dějepisu, dějin umění, zeměpisu).

Tvorba kvalitních testových otázek, které splňují požadavky na validitu a reliabilitu, jsou dostatečně reprezentativní, zajímavé i podnětné — a zároveň se jednoduše, rychle a bezchybně vyhodnocují — je bez přehánění skutečná věda. Test z dějepisu, který CERMAT předkládá jako vzorový, se úporně snaží všechna tato kritéria dodržet, ale navzdory vynaloženému úsilí z něj čiší amatérismus. Doufejme, že tvrzení „Papež je hlavou všech křesťanů“, jež má být dle klíče správných řešení označeno jako pravdivé (úloha 28.2), je pouhou hříčkou tiskařského šotka, a nikoli diverzní akcí příznivců Institutu svatého Josefa, kteří (vzpomeňme na kauzu sexuální výchovy) zřejmě disponují na MŠMT jistým vlivem. Ale bez legrace — u tak ostře sledovaného a draze zaplaceného projektu je i zdánlivě banální chyba či překlep na pováženou.

Mnohem závažnější je ovšem zjištění, které se nám naneštěstí potvrzuje stále znovu a naléhavěji, že pokus o reformu prostřednictvím tvorby školních vzdělávacích programů je značně nekompatibilní s požadavky společné části maturitní zkoušky. Vyučující dějepisu na našem gymnáziu například realisticky zvážili hodinovou dotaci a rozhodli se obětovat podrobnou výuku dějin pravěku a starověku ve prospěch dějin moderních. Potom však otevřete testový sešit — a vybafne na vás znovu ta zatrápená „únětická kultura“.

S tím souvisí snad již tisíckrát diskutovaný problém memorování encyklopedických údajů. Rozhodně nejsem žádný zuřivý alternativec, který by nejraději z učebnic vymazal všechny letopočty — jistá znalost záchytných dat je pro orientaci v historii samozřejmě nezbytná. Ale je skutečně relevantní žádat po mladých lidech dnešní počítačové generace, aby v hlavě nosili informaci, že Univerzita Karlova se rozdělila na českou a německou část roku 1882, první díl Ottova slovníku naučného byl vydán roku 1888 a Národopisná výstava českoslovanská (pozor, neplést si s Jubilejní výstavou!) se konala v Praze roku 1895?

Chvályhodné je využití textů, mapek a obrázků, z nichž studenti při řešení úloh vycházejí. Test tímto podporuje mezipředmětové vztahy (český jazyk, zeměpis, dějiny umění), a navíc nabývá na atraktivitě (face-validity je ostatně v metodologii cenná položka pro posouzení kvality testového formátu). Avšak ani zde autoři neformulují vhodné otázky. Zvolí například Brožíkův obraz Dáma s chrtem a zeptají se, kterému datu nejvíce odpovídá móda na dobovém portrétu (možnosti 1875, 1900, 1925, 1950). Člověk celkem snadno vyloučí dvě poslední nabízené odpovědi, ale pokud není vysloveně expertem na dějiny módy, marně přemýšlí, který výrazný prvek odlišuje styl oblékání roku 1875 a 1900. Věřím tomu, že se nakonec většina studentů přikloní ke správné variantě (1875), ale dospějí k tomu prostým tipováním, aniž by byli schopni své řešení kvalifikovaně vysvětlit. V takovém případě pak zařazením obrázku jen plýtváme tonerem.

Takové maličkosti však ministra Dobeše zjevně netrápí. Testy mohou být klidně mizerné, jen když to zvládneme „logisticky“. Mohu pana ministra ujistit, že my učitelé jsme trávili přestávky na maturitních školeních (za erární tatranky srdečně děkujeme!) převážně vymýšlením zlepšovacích návrhů, do nichž jsme velkoryse zakomponovali pandury i agenty-stěhováky prověřené na stupeň „přísně tajné“. Při pohledu na to, co se na MŠMT momentálně děje, nás ale humor velice rychle opouští. Možná by měl ministr Dobeš apelovat na koaliční jednotu a požádat své vládní kolegy v této klíčové záležitosti o pomoc. Pro začátek ať nám ministr Heger laskavě naordinuje nějaké účinné pilulky na dobrou náladu, když už tady tak úspěšně budujeme tu „vzdělanostní společnost“.