V Britských Listech se objevila informace, že ochranka ve spolupráci s policií předčasně ukončila vzpomínkou akci na paměť obětí německé okupace, které probíhala u pamětní desky na Hlavním nádraží. Jako důvod bylo uvedeno, že prostory nádraží jsou soukromé a svolavatelé sice měli povolení magistrátu, ale neměli souhlas pronajímatele.

Nejsem právník, ale obávám se, že po právní stránce byl možná uvedený postup oprávněný. Vlastník nebo pronajímatel určitých prostor, má asi opravdu právo rozhodovat, zda se v těchto prostorách smí konat nějaké shromáždění. Toto právo ovšem považuji za odůvodněné pouze tehdy, pokud tyto prostory používá pouze ke svým soukromým účelům.

Považuji za zarážející, že prostor, který slouží široké veřejnosti (nejen) Prahy má pronajatý soukromá zahraniční firma, která zřejmě určuje podmínky užívání. Považoval bych za logické, že podmínky užívání Hlavního nádraží by měl určovat výhradně Magistrát Hlavního města Prahy ve spolupráci s Českými drahami a nikdo jiný.

Před téměř pětadvaceti lety jsme dosáhli svobody. Myslím svobody politické. Ve volbách kandiduje řada politických stran i nezávislých kandidátů, v médiích lze prezentovat protichůdné názory, některé i za hranicí slušnosti a dobrého vkusu. Je povoleno svobodně demonstrovat, sepisovat a šířit petice. Je umožněno soukromé podnikání, nikdo nemusí mít v občanském průkazu potvrzení, zda a kde je právě zaměstnán.

Ale je tato svoboda skutečná a všudypřítomná? Opět se objevují zprávy, že někteří lidé mají strach se některých demonstrací či jiných akcí (samozřejmě mimo pracovní dobu) účastnit či vyslovit svůj názor. Tentokrát se nebojí vládnoucí strany, ale svého (zpravidla soukromého) zaměstnavatele, aby neztratili práci. Některá média se zdráhají publikovat kritické informace týkající se jejich hlavních sponzorů. A našla by se jistě řada dalších příkladů.

Mám trochu obavy, že politická diktatura, jakou jsme znali z doby vlády jedné strany, je v některých případech stále více plíživě nahrazována diktaturou ekonomickou. Která je o to nebezpečnější a záludnější, že vypadá, že žádnou diktaturou není.

Zdánlivě se o diktaturu opravdu nejedná. Člověka propuštěného z práce z důvodu, že se svými názory znelíbil svému nadřízenému, zpravidla neprovází záporný kádrový posudek. Může se tedy ucházet o jiné zaměstnání, může začít podnikat, může vycestovat do zahraničí.

Avšak má tuto šanci v praxi skutečně každý? Disidenti v minulosti, kteří byli ochotni a schopni pracovat manuálně, zpravidla vždy nějakou práci našli (a nebyla možná na tehdejší dobu ani tak špatně placená). V dnešní době rostoucí nezaměstnanosti je na tom člověk riskující svou aktivitou ztrátu zaměstnání asi v určitém smyslu daleko hůře.

Průvodním jevem diktatury je strach. V minulosti se lidé často báli společensky angažovat. Báli se, že by mohli přijít o zaměstnání ve svém oboru či o možnost studovat, že by se jejich děti nemusely dostat na školu, že by nemohli cestovat do zahraničí. Obávám se, že v dnešní době se řada lidí také bojí, tentokrát především ztráty práce a z toho plynoucích ekonomických důsledků.

Heslem Velké francouzské revoluce bylo Rovnost — Volnost — Bratrství. Já si pod pojmem rovnost představují snižování sociálních rozdílů a rovnost před zákonem, pod pojmem volnost vidím svobodu a pod pojmem bratrství chápu společnost, kde lidé více spolupracují, místo aby spolu soupeřili. Máme sice svobodu (v politickém smyslu), ale nerovnost roste, sociální stát je oslabován. A stále častěji slyšíme o nutnosti konkurenceschopnosti, méně o spolupráci.

Máme sice svobodu politickou, ale jakou svobodu má například člověk postižený exekucí kvůli banální pohledávce, o které třeba ani nevěděl? Jakou svobodu mají bezdomovci? Jakou svobodu mají lidé žijící na hranici chudoby nebo dokonce pod ní?

Jaké je východisko? Občas slyšíme o tom, že bychom měli velké firmy a vlastníky oceňovat za to, že nám ostatním zajišťují práci, a tedy i možnost obživy. (Nedávno se dokonce vyskytl názor, že co je dobré pro velké firmy, je dobré pro tuto zemi a její obyvatele.)

Méně se již hovoří o tom, že vznik a rozšiřování těchto velkých firem měl obvykle za následek ekonomickou likvidaci těch drobných, řada lidí ztrácela možnost samostatné obživy, a tedy i ekonomickou svobodu. Připadá mi to podobné jako v minulosti, kdy drobní zemědělci, kteří (často násilím) přišli o svoji půdu, museli jít pracovat na velkostatky či do továren, obvykle za velmi nelidských podmínek.

Jednu z cest tedy vidím v úsilí o větší ekonomickou nezávislost, v renesanci jiných forem vlastnictví. V rozšiřování vlastnictví družstevního či obecního, v některých případech i státního. A především v omezování další privatizace veřejného prostoru. V budoucnosti nemusí jít totiž jenom o to, že vlastník či nájemce nařídí ukončení nějakého shromáždění. Může jít o mnohem, mnohem více.