I

Náladu nemáme, ale nálada má nás. Odkud se ale bere? Odkud se berou naše stísněné nálady? Všechno lze zaplatit a koupit — i náladu?

Zboží a konzum jako by vyplnily univerzum. Všechno lze koupit a zaplatit. Peníze jako by se staly silou všemocnou — což je klam, protože peníze jsou, jak říkávali ekonomové, také jen zvláštním druhem zboží. I když jimi platíme — i když si je půjčujeme.

Je-li možná komodifikace všeho (od péče o zdraví, staré a nemocné, od tzv. „reprodukce pracovní síly“), pak člověk (filosofové říkají duch nebo sebevědomí) prožívá tíseň a strach ze smrti zcela oprávněně: duch nebo sebevědomí jako komodita už vlastně není duchem, není sebevědomím, už vlastně neexistuje. Zboží je naplno až po užití a použití.

II

Skutečnost trhu přeje: od péče přes vzdělání po pětikorunu za použití pisoáru — vše zpoplatněno! Z peněz je síla všemocná. Komodifikace vysokoškolského vzdělání nejen dělí lidi na ty, kterým je vzdělání dosažitelné, a ty, kterým dosažitelné není. I ve své mírné a lidové formě tzv. „odloženého školného“ má závažné konsekvence: absolventi vkročí do života spíš jako „dobře ochočení občané“ než jako svéhlaví a kritičtí mladí vzdělanci. (T. Stöckelová, DR, v rozhovoru „Lidé zadlužení…“) Peníze už neinspirují, ale hrozí a děsí jako pendrek anonymního bachaře — a z dlužníků jsou chovanci, vězni.

Pohybovat se v (sub)systémech moci a peněz, jak o tom píše J. Habermas, už občana nezatěžuje zodpovědností za svobodnou volbu, ale spíš obavou, s čím zase bachaři přijdou. Vůli občanů nahrazuje politická vůle kontrolovat toky peněz (M. Macek: O nic jiného v politice nejde), posléze svévole, odstraňující ze světa vše, co se příčí vůli kontrolovat penězotoky. Řeč peněz přehlušuje řeč sebevědomých jedinců, obce, demokracie.

III

Peníze jsou mocné snad všude, „mají oblast velmi širokou, ale znakem zůstávají“, říkával Jan Mukařovský (Umělecké dílo jako znak…, s. 13—14). Tak jako je znakem umělecké dílo, symfonie, socha, román nebo pojednání o výchově, resp. o rozumu v dějinách nebo kapitalismu. Ale „na rozdíl od jazyka nesdělují,“ tvrdil Mukařovský; nic nám neříkají, ale přesto nějak vedou a podněcují, potěší i vyděsí! „Funkce, ač praktická, má tu hodnotu znakovou.“

Praxe, praktický život, protože je funkční, má povahu znaku a význam znaku: praxe se děje jako znak.

To, co praxe přivádí na svět („co z toho vzešlo“), daleko přesahuje „oblast peněz“. Pokud ne, pak se život vyžívá v tom, co je v systému peněz zakrnělé. Podle Mukařovského je řeč „znakový systém nejzákladnější — v ostatních systémech je zakrnělé, co v řeči je pevné“.

Platí-li, že řeč je „nositelem všech ostatních řad znakových“, pak nesmí život sloužit penězům a peníze vítězit nad životem, nýbrž naopak musí peníze sloužit životu a život vítězit nad penězi.

Peníze mohou člověka motivovat, i srazit a zmanipulovat. Stejně tak trh může ekonomicky motivovat, anebo vše rozložit, jako to dokázaly v poslední době trhy finanční.

Peníze vůči zboží „zastupují“ a vůči práci motivují pracujícího i podnikatele, pracovní sílu kupujícího; zprostředkovávají jak svobodu konzumujícího, tak jeho závislost na bankách, státu, zaměstnavateli. O penězích platí, že z nich je radost i strach, dávají naději i působí tíseň.

IV

Úvaha o konzumu, zboží a útlaku peněz je založena v tázání a myšlení filosofickém. Asi budeme muset objevit, jak řekl jeden německý politik, blahobyt v něčem jiném a jinak než dosud. Už ne v konzumu, spotřebě. Ale jak? Kde jinde? Možná v tom, co filosof Hegel i fyzikové jeho doby nazývali „imponderable Stoffe“ (Enz., §§ 388,389): něco, co je těžko postižitelné, ba nepostižitelné, nevažitelné, ale účinné!

Filosofie dnes — řečeno slovy Bohumila Hrabala — „je u bejka“. Měla by přijít s něčím novým, aby měla sílu oslovit a inspirovat! Jinak zvítězí jalovost řeči, kultury i politiky.

Stojí nám dnes ještě „imponderabilní“ statky za řeč? Něco tak znevažovaného frázemi politiků, jako jsou ideje, myšlenky, víra? Něco tak deklasovaného a buranským konzumerismem za bezvýznamné považovaného — protože to nelze zvážit! — jako je svoboda věřit, sdílet a vyznávat „myšlenkové bohatství“, určitou kulturu?

Jeden ze systémů znakových pobíjí „znakový systém nejzákladnější“, smysluplnou řeč, LOGOS, rozum.

V

Krach bankovních domů ukázal, že svěřit zvlášť důležité zboží, jímž jsou peníze ve všech svých možných odvozených podobách, privátní sféře a trhu, je nebezpečné.

Zboží (výrobek určený pro směnu) odstranit nelze. Je potřebné, až nepostradatelné — ale kšeftovat s ním bez omezení nelze, to má své mantinely a svůj řád. Státní dohled je někdy velmi na místě, aby kšeft s rumem nebo cigaretami byl zdaněn, s kokainem a pervitinem zakázán.

Pokud jde o peníze, je stát stydlivější. Peníze mají jiný dohled než marihuana, u které je nebezpečné nosit po kapsách množství větší než malé. Peníze můžete přenášet v igelitkách nebo převážet v kufru, omezení nemají. Přitom peníze mají nebezpečnou sílu: jako zboží deklasují všechno ostatní zboží — ba i z hodnot lidských dělají zboží. Proto musí být kšeft s penězi (je to zboží) kontrolován, spravován a regulován pečlivěji a úzkostlivěji než dosud. Protože jsou derivátem, odvozeninou ze smysluplné řeči a jakýmsi měřítkem smyslu a toho, co  „v ostatních systémech je zakrnělé“, avšak „co v řeči je pevné“. (J. Mukařovský)

Zdá se, že první příležitost ke změně právě promeškáváme. Je evidentní, že bankovní systém musí být změněn, ale politika, státní moc není ještě dost sebevědomá na to, aby vyrostla ze své solidarity s bankami a stala se jejich zaměstnavatelem, ba poručníkem.