I

Náladu nemáme, ale nálada má nás. Odkud se ale bere? Odkud se berou naše stísněné nálady? Všechno lze zaplatit a koupit — i náladu?

Zboží a konzum jako by vyplnily univerzum. Všechno lze koupit a zaplatit. Peníze jako by se staly silou všemocnou — což je klam, protože peníze jsou, jak říkávali ekonomové, také jen zvláštním druhem zboží. I když jimi platíme — i když si je půjčujeme.

Je-li možná komodifikace všeho (od péče o zdraví, staré a nemocné, od tzv. „reprodukce pracovní síly“), pak člověk (filosofové říkají duch nebo sebevědomí) prožívá tíseň a strach ze smrti zcela oprávněně: duch nebo sebevědomí jako komodita už vlastně není duchem, není sebevědomím, už vlastně neexistuje. Zboží je naplno až po užití a použití.

II

Skutečnost trhu přeje: od péče přes vzdělání po pětikorunu za použití pisoáru — vše zpoplatněno! Z peněz je síla všemocná. Komodifikace vysokoškolského vzdělání nejen dělí lidi na ty, kterým je vzdělání dosažitelné, a ty, kterým dosažitelné není. I ve své mírné a lidové formě tzv. „odloženého školného“ má závažné konsekvence: absolventi vkročí do života spíš jako „dobře ochočení občané“ než jako svéhlaví a kritičtí mladí vzdělanci. (T. Stöckelová, DR, v rozhovoru „Lidé zadlužení…“) Peníze už neinspirují, ale hrozí a děsí jako pendrek anonymního bachaře — a z dlužníků jsou chovanci, vězni.

Pohybovat se v (sub)systémech moci a peněz, jak o tom píše J. Habermas, už občana nezatěžuje zodpovědností za svobodnou volbu, ale spíš obavou, s čím zase bachaři přijdou. Vůli občanů nahrazuje politická vůle kontrolovat toky peněz (M. Macek: O nic jiného v politice nejde), posléze svévole, odstraňující ze světa vše, co se příčí vůli kontrolovat penězotoky. Řeč peněz přehlušuje řeč sebevědomých jedinců, obce, demokracie.