Existuje zvláštní sepětí mezi liberálním kapitalismem a rasismem. Psali o něm autoři kritické teorie ve třicátých letech. V Prvcích antisemitismu Adorno říká, že základem daného řádu je násilí, které na povrchu nebývá vidět a které z lidí dělá netvory. Ti jsou proti němu bezmocní. Svůj vztek proto obracejí proti těm, kteří jsou bezmocní jako oni, proti Židům a vůbec všem, kteří se odlišují. Antisemitismus a rasismus se nedá překonat multikulturní politikou zaměřenou na práva menšin. Vztek na menšiny obvykle roste tím víc, čím víc se jim dostane práv, která většina nemá, zvlášť tehdy, když přijde krize a zhoršují se životní podmínky. Multikulturalismus potřebuje sociální stát, aby vztek aspoň trochu mírnil. V ekonomické krizi vztek naopak vyvolává.

A jak vzniká rasismus z neoliberalismu? Ten hlásá, že každý jedinec je svobodný a zodpovědný za svá rozhodnutí. Neoliberalismus tím provádí operaci, kterou bych nazval jako vygumování mocensko-ekonomického prostoru. Margaret Thatcherová to říkala tak, že společnost neexistuje. Kolem jedince jsou jiní jedinci, kteří jsou zrovna tak svobodní, ale jinak už nic.

Neoliberalismu se podařil husarský kousek, když se toto vygumování stalo běžným vnímáním reality. Jakmile někdo mluví o bídě, vykořisťování nebo ekologických problémech, hned je tu otázka, proč by stejný pohled měli mít i ostatní. Je to jenom jedna z perspektiv. Jak to ve svém dokumentu „Cesta do Indie“ ukazuje Igor Chaun, na lidi žijící ve slumu se můžeme dívat i tak, že jsou vlastně šťastní, protože si dokážou svých drobných radostí užít víc a jsou ve větší vnitřní harmonii než průměrný Evropan žijící v dostatku. Proč bychom měli bojovat s chudobou? Druhým bychom tím vnucovali, že jsou nešťastní.

Jsou tu různá měření bídy, ale ta jsou příliš ekonomická a nepostihují tajemství štěstí. Pravda, tyto výzkumy zahrnují i koeficient spokojenosti, ale to je pouze projev evropocentrismu: spokojenost měříme podle našich evropských měřítek, která neodpovídají štěstí a spokojenosti v jiných kulturách. Hinduista může být šťastný z toho, že žije nešťastně, protože to je cesta karmového zákona, který povede k většímu štěstí v dalším životě.

Takové vnímání reality je pak podhoubí současnému rasismu. Jestliže mocensko-ekonomický prostor a různá společenská omezení jsou jenom nebezpečnou iluzí nespokojenců, plyne z toho, že Romové, nezaměstnaní, bezdomovci si za to mohou sami.

Jsou to ti, kteří nevyužili svou svobodu, jsou nezodpovědní, nedokážou hospodařit, přemýšlet, pracovat. A podle toho k nim můžeme přistupovat. Neoliberalismus opravňuje k tomu, abychom v nich viděli lidi druhé kategorie, kteří jsou pro ostatní břemenem. Tady stačí dosadit trochu biologie a vysvětlit to tím, že jejich genofond nebo nějaké vrozené vlastnosti jsou evolučně nevyhovující a že v přírodě by postupně vymizeli.

Podle evolučních zákonů je nepřirozené, aby tu byli neschopní a nepřizpůsobiví. Sociální stát odporuje moudrému řádu přírody. Nenávist a útoky proti Romům, bezdomovcům a dalším neúspěšným je nakonec hlas přírody, který nás podněcuje k tomu, abychom se zbavili slepé větve.

Jak potom čelit těmto obludám, které vylézají z neoliberalismu? Nepomůžou výzvy k toleranci, rozumu, slušnosti, protože ty se s nimi míjejí. Obludy na to jednoduše neslyší. Nezbývá než opět mluvit o mocensko-ekonomickém prostoru, o systému, o tom, co neoliberalismus vygumoval.