Vznikající koalice prosazuje zavedení školného na vysokých školách. To vzbudilo okamžitou vlnu odporu. Skutečně se dnes bez školného univerzity neobejdou?

Když jsem si poprvé přečetla Bílou knihu terciárního vzdělávání, znepokojilo mě školné — v kontrastu s jinými návrhy — relativně méně. Dnes jsem to přehodnotila, školné představuje jeden z pilířů nežádoucí komodifikace vzdělání a společnosti celkově. Nicméně považuju za velmi důležité, aby na různých akcích a demonstracích proti školnému byla v kontextu držena i další závažná problematika jako zvyšování vlivu průmyslu na vysoké školy nebo akademická nezávislost na politických stranách a strukturách. Takový přístup jsem ocenila třeba na poslední demonstraci organizované iniciativou Vzdělání není zboží!. Přímo k Vaší otázce: je možné a je potřeba hájit takový vysokoškolský systém, ve kterém se univerzity bez školného obejdou. Takové systémy fungují. Není to však jednoduše technická volba, ale hodnotová a politická volba, která se týká toho, v jaké společnosti chceme žít.

Může tedy být relativně nízké školné přijatelnou variantou?

Podívejme se do zahraničí. Například v Anglii začalo školné někde na úrovni tisíce liber, a dnes už je horní strop na 3 290 librách za školní rok. Nová vláda má, také pod tlakem elitních univerzit jako Oxford a Cambridge, tento strop dále zvyšovat. Myslím, že i v České republice platí již dříve vyslovené obavy, že dnes navrhovaná podoba je jen první krok, který umožní otevřít školnému dveře skutečně doširoka.

A co tedy tzv. odložené školné?

Tady je potřeba zdůraznit celospolečenský dopad. Lidé, kteří skončí s dluhem, jsou dobře ochočení občané. Budou muset splácet dluh, při výběru práce, při občanských aktivitách se budou rozhodovat s vědomím tohoto závaží. Myslím, že člověk pak není tak svobodný ve svém životě, nemá prostor riskovat nové cesty, být kritický, postavit se proti etablovaným pořádkům. Z takových počinů vznikají opravdu nové věci ve společnosti a ve vědě, nikoli z opatrného manévrování v rámci očekávání trhu práce nebo, v případě výzkumu, dominantního paradigmatu. I tady je potřeba vidět věc v širších souvislostech. Pokud by opravdu jediné dluhy absolventů byly spojeny se splácením školného, tak by to nemuselo tak vadit. Současně s vysokoškolskou reformou se teď ale chystá reforma zdravotního pojištění, penzí… Pokud se uskuteční, dojde k obrovskému přesunu výdajů na občany a domácnosti, které půjdou napříč oblastmi. Velké skupiny lidí by se dostaly do finančního stresu — a stres neprospívá ani jednotlivcům, ani společnosti. V souvislosti se školným v jakékoli formě bych zdůraznila, že žijeme ve velmi nejistém světě. Je těžké dělat plány na deset, neřku-li třicet let dopředu. Absolventi anglických univerzit dnes končí studia s dluhem v řádu desítek tisíc liber a ani se svým skvělým diplomem nenajdou práci. Na jedno místo pro absolventa se hlásí desítky lidí. „Investice do vzdělání“ je nejistý projekt.

Další možností, jak naznačila třeba předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková, je diferenciované školné podle finanční výhodnosti oboru. Zatímco na humanitních oborech by se školné neplatilo, studenti výnosných oborů jako práva či ekonomie by měli školné naopak vyšší.

Placení podle oborů a jejich výnosnosti má svou logiku, ale je třeba si uvědomit, že by se tím některé obory zřejmě výrazně uzavřely. Právo či medicína by byly jen pro lidi, kteří už peníze mají a pro které by školné nepředstavovalo další z dluhů a výdajů vedle hypotéky na bydlení, důchodového připojištění, finanční pomoc rodičům, již nevyjdou s důchodem, kteří si ke všem dalším dluhům nemusejí vytvářet ještě dluh na školném. Docházelo by tak pravděpodobně k silnější reprodukci mocensko-politické elity, než je tomu doposud. Nesmíme si zastírat, že zavedení školného by v každém případě bylo velkým sociálním experimentem.

Sociální dopady školného se dnes navíc projevují v některých zemích jako třeba Nizozemí nebo Británie…

Jeden ze základních argumentů Bílé knihy terciárního vzdělávání pro školné je údajné zvyšování šancí lidí ze sociálně nižších vrstev. V Británii byla v loňském roce publikována zpráva o sociální mobilitě, která rozebírá, jak jsou nerovnosti reprodukovány skrze vzdělání a systém půjček. Zpráva upozornila na zajímavý jev. Je sice pravda, že se zvyšuje podíl lidí z nižších sociálních vrstev, kteří se dostávají na VŠ, ale možnost získat lukrativní a vlivnou práci zůstává pro ně uzavřená. K takové práci se dostanou jen ti, kdo po skončení studií pracují pro prestižní firmu v rámci tzv. internships. Jedná se v podstatě o několikaměsíční stáž, kde absolvent získává zkušenosti. Ta stáž je ovšem neplacená, nebo téměř neplacená, a firmy sídlí většinou v Londýně a v jeho okolí, kde jsou životní náklady velmi vysoké. Aby člověk takovou práci získal, musí mít jednak dobré sociální kontakty a také ekonomický kapitál, aby mohl práci zdarma vůbec vykonávat. Na tuto stáž už přitom žádnou studentskou půjčku nezískáte.

Hodně se také hovoří o pravomocích samosprávných akademických institucí. Reformátoři by nejraději zrušili akademické senáty, případně jim alespoň omezili pravomoci při volbě děkanů a rektorů ve prospěch správních rad. I mnozí zastánci senátů přitom přiznávají, že nefungují ideálně. Většinou jsou k vedení buď zcela loajální, nebo s ním naopak válčí. Konstruktivní protiváhu však představují zřídka...

S akademickými senáty nemám přímou zkušenost, ale jsem přesvědčená, že je falešné přistoupit na dichotomii, že tu budou buď nefunkční senáty, nebo se zavede totálně manažerské vedení univerzit, kde nebudou mít vliv studenti a v podstatě ani vyučující. Řízení univerzit lidmi z byznysu a průmyslu rozhodně nepředstavuje jedinou variantu, je třeba vymýšlet jiné modely. Ve Spojených státech je manažerské vedení univerzit dovedeno až do extrému. Rektoři mají pracovní smlouvy, podle nichž dostávají bonusy za to, že jejich univerzita poskočí v Šanghajském žebříčku prestižních univerzit nebo od množství externích peněz, které pro školu získají. Externí peníze přitom proměňují kurikula i výzkumná témata. Existuje řada studií o tom, že společné projekty s průmyslem kompromitují vědecké hodnoty jako otevřený pohyb informací. Vedou k tomu, že se daleko více výsledků výzkumu patentuje, nepublikují se výsledky nepříznivé pro sponzora (např. farmaceutický průmysl). Pohybujeme se v začarovaném kruhu. V Británii bere osmdesát rektorů vyšší roční plat než předseda vlády, jejich příjmy se zdvoj- až ztrojnásobily za posledních deset let, tedy zhruba od doby zavedení školného. Otevřeně uvažují o institucích, které řídí, jako o korporacích. Otázka zní: opravdu necháme tržní logiku, jejímž výsledkem jsou např. současné hospodářské a finanční krize nebo ropná havárie v Mexickém zálivu, proniknout úplně všemi sférami společnosti? Kdo a co bude pak nastavovat této logice meze? Kde budou zrát a odkud budou působit protisíly? Bude veškerá kritika vytlačena do undergroundu?

Je ale možné vůbec nějakou autonomii udržet a nestát se zcela závislým na vůli a potřebách průmyslu?

Představa nezávislé akademické půdy rozvíjená od devatenáctého století je tak trochu utopie. Otázka ovšem nestojí jednoduše závislost vs. nezávislost, ale závislost na čem a v jaké formě. To, co se současné reformy vědy i vysokých škol snaží nastolit, je jednostranná závislost akademických institucí na průmyslu a byznysu. Tomu se musíme postavit všemi prostředky. V osamocení se však akademická půda neubrání. Musíme vymýšlet a rozvíjet nový kontrakt mezi vědou a společností, který bude pozitivní alternativou vůči průmyslu a inovační agendě. Propojit vědu s občanskou společností, s nevládními organizacemi, veřejným prostorem.