Kdybych měl začít chválou katolické církve, tak bych asi začal 2. vatikánským koncilem, otevřením se světu, uznáním demokracie a ildských práv jako důležitých civilizačních hodnot, zahájení biblických studií, ekumenický dialog. Kdybych pokračoval přes katolické intelektuály, kteří mě obohatili a od nichž jsem se mnohému naučil, tak bych musel jmenovat Jiřího Němce, Danu Němcovou, Radima Palouše, Jana Sokola, Bonaventuru Boušeho, Josefa Zvěřinu, Václava Malého a mnoho dalších, včetně Ivana Martina Jirouse, zvaného magor a samozřejmě je pak třeba jmenovat přátele jako Petra Pospíchala, Václava Umlaufa, kluky Adámkovy, Jardu Beneše, atd. Vážil jsem si a vážím jejich nasazení pro druhé, co dělali v rámci Charty 77, v undergroundu i v širší společnosti. Tedy začil jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech živé neformální ekumenické společenství.

Revolucí se přátelské vztahy nezměnily, téma sloupu jsem ovšem s nikým z nich nediskutoval. Ve znovupostavení sloupu vidím tyto zásadní problémy: 1. problém oživení a posílení protireformačního katolictví, které symbolizoval - tedy jsem proti z důvodu úcty k duchovním předkům, kteří byli popraveni či vyhnáni ze země, 2. problém demokratické republiky, která sloup svrhla, protože to byl nápadný symbol habsburské monarchie - jistě nebylo to z vůle ani Masaryka ani volené vlády, ale byla to spontánní akce lidu, jež je vzhledem k vyhlášení republiky a odstřižení se od Rakouska-Uherska pochopitelná.

Baroko ani mariánská zbožnost mi jako evangelíkovi nic moc neříká, ale nejsem proti. Tedy nemám nic proti tomu, aby ten sloup byl postaven kdekoli jinde, vhodný by se mi jevil napřklad Velehrad, ale postavení na daném místě na Staroměstském náměstí se mi z výše uvedených důvodů jeví jako neuctivé a nevhodné. Navíc kardinál Duka to prosazuje způsobem, který ono habsburské, protireformační katolictví silně připomíná. A abych skončil kladně, tak si velmi vážím a s potěšením čtu prohlášení a texty současného papeže Františka. Jeho sociálně empatická politika je obdivuhodná.

O poměru mezi chválou a kritikou se vyjádřil svého času Miroslav Horníček, když vzpomínal na své první kontakty se světem divadla (tedy v Plzni).

Napsal v té době kritiku jednoho divadelního představení pro nějaký kulturní či přímo divadelní časopis. A v této své kritice ono představení naprosto ztrhal.

Snad právem; ale když tento svůj článek předložil šéfredaktorovi onoho časopisu, tento mu dal ponaučení: "Nekritizujte! Chvalte! Uvidíte, že je to mnohem obtížnější!"

Kritizovat, nacházet na druhém jeho vady, to je opravdu ta nejsnadnější věc na světě. Ale dokázat rozpoznat, co ten druhý udělal dobře - to je vlastně zároveň i vlastním kreativním počinem, kdy se onen posuzující musí napřed vnořit do díla, do počinu toho druhého, musí se dokázat vcítit do něj a jeho konání. A proto - jak onen moudrý šéfredaktor počínajícímu elévovi prozradil - chvála je vždycky obtížnější, nežli pouhá kritika. Obtížnější, a proto i hodnotnější.

A chvályhodnější. ;-)

Pan Outrata se dotkl velmi zásadní věci. Jde o vpravdě univerzální princip, který se netýká jen uznání a ocenění názorového oponenta (po němž by ovšem nemělo následovat obvyklé nedvojznačné "ale"). Týká se v podstatě jakéhokoliv vztahu, třeba spolupráce v zaměstnání. Není dobré, když se lidé častují řečmi jako: "Dojdi už pro to!" a v odpověď zazní "Já jsem tam byl posledně". "Ale já jsem za tebe vyřídil víš co." "Ale vyhnul ses tehdy, ty víš čemu se vyhýbáš jak čert kříži!" Atd. Lepší určitě je, a vzpomínám na takovou harmonickou spolupráci se svou první kolegyní v zaměstnání vůbec, když jeden řekne "Já tam jdu!" a příště slyší "Dneska tam ale ty nepůjdeš, mně se tam šikne cesta."

Ve všech kulturách, co jich jen ještě na světě je, asi porozumí úsloví "Samochvála smrdí". Etnografové zjistili třeba u Sanů, jak úspěšný lovec jen pomalu na naléhání ostatních připouští, že nebyl dva dny v buši zbytečně, jak to zprvu z jeho řeči mělo vypadat. Velkým úlovkem se prostě nechlubí, dává se tak ostatním najevo, že byste bez nich nedokázali nic (což je pravda). Rčení "Dobré zboží se chválí samo" přestalo do určité míry platit s postupující globalizací a tak nastupuje stále více reklama, založená na sebechvále jako specifickém žánru. Jak jsem napsal jinde, reklama na hospodářské produkty nehaní aspoň jiné zboží, ba ani s ním nesrovnává. V politice je tomu jinak a výsledkem je ještě větší nedůvěra v politiky a "produkty", jež nabízejí.

Diskuse má tedy být vedená slušně a uznale, je-li to aspoň trochu možné, protistrany mají na druhém ocenit pozitiva . Přece však cítíme, že někdy není mnoho smířlivosti a empatie na místě, a to tehdy, když se nejedná o fair play. Je-li jeden názor, spíše však "názor" a ekonomicky podložený zájem, "vyfutrován" penězi. Pak není možné začít chválou, dokonce ani z diplomatických ohledů. Protistrana není názorový oponent, ale někdo jako "bílý kůň", který maje svou roli zaplacenou hledí skrze vás a dokonce svatá trpělivost mu nechybí.

Je jasné, že pan Váňa, jenž by si přál obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, a mnozí další lidé rozhodně nejsou naposled uvedený případ. Totéž však nejspíš neplatí v dostatečné míře, při všem mém respektu k církevní hierarchii, o kardinálu Dukovi.

Tady je další z úžasných promluv papeže Františka. Také ho obdivuji, na rozdíl od jeho předchůdců, kteří mě ničím neoslovili. Ale ne protože je to populární a známá osobnost. Čtu ho. Pozoruhodné je, že on nemluví jen ke katolíkům, ale ke každému člověku na zemi.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26385

Abych zkusil Martinu Šimsovi oplatit jeho moc hezkou chválu katolické církve podobnou mincí. Na evangelických církvích - nebo spíš nekatolických, protože budu mít na mysli mimo jiné třeba i starokatolíky - mám rád třeba to, že už nyní žijí ve stavu smířené různosti, což je sen dnešních ekumeniků. Je tam velká různost názorů a pohledů, což není problém, ale je to naopak vítáno. Podobně jsem se vždy cítil a cítím stále na Evangelické teologické fakultě, kde rád dnes učím.

Vztah k Bibli, a to celé, včetně Starého zákona, chuť vztahovat biblické myšlenky k vlastnímu životu. Civilnost liturgického projevu, což je mi celkově bližší než pompa, byť zase přehnaně strohé kalvínské pojetí bohoslužby mi zase tak blízké není. Ale i v tomto je mezi evangelickými křesťany velká různost.

Nebudu připojovat žádná ale, jen napíšu, že postavení sloupu - třeba někde jinde než na Staroměstském náměstí (mám rád třeba sochu Panny Marie z exilu v zahradě pod Strahovským klášterem). Aby se tak dalo najevo, že stržení sloupu nebyl dobrý způsob, jak vyjádřit nějaké, jakékoli hodnoty,a že tyto hodnoty, jako je smíření a ekumenická vstřícnost, lze lépe hájit bez podobných činů...

Já se, pane Outrato, domnívám, že člověk, který má chválit cizí církve, musí mít především nějakou tu svou, do které patří a cítí se v ní přijat se vším všudy, co má. Jinak je pravděpodobné, že bude pořád někoho otravovat kritickými poznámkami.

To určitě souhlasím, paní Hájková. Jen bych asi trochu upřesnil, že člověk se asi nikdy necítí v nějakém společenství přijat se vším všudy, co má. I podle mých zkušeností je většina těch, kteří jsou v církvích, vždycky s něčím trochu nespokojena, někde jim to trochu skřípe, ale to celkově není na škodu, spíš naopak, podněcuje to kritický vztah k vlastní tradici a církvi. Asi je to i růzností povah, v každém případě ne vždy jsou kritické poznámky na škodu, někdy jsou naopak velmi přínosné...

Ale pořád je tady ten problém, že musí mít nějakou vlastní tradici a vlastní církev, pane Outrato. Já mluvím hlavně o těch, co nemají.

Ano, tomu rozumím. V tomto článku jde primárně o ty kteří nějakou církev mají, a o vzájemný vztah mezi nimi, ale máte pravdu, je důležité mít nějakou vlastní tradici a zázemí. Může být i necírkevní, důležité je přijímající společenství a nějaká duchovní/vertikální podstata.

Všichni to mít nemohou. Bezdomovci jistě také nemají tradice a přijímající společenství s vertikálou. Možná hlavně proto jsou bezdomovci.
Ale ti jistě ani nečtou Referendum.
Omlouvám se.

V dialogu se snese jen malá míra kritiky, která musí být bohatě vyvažovaná chválou zejména tam, kde jsou pozice hodně odlišné a vzájemný respekt nesamozřejmý.

Když mluvíme o někom, tak jsou naše slova obvykle adresována spíše lidem, u kterých předpokládáme, že ocení, jak jsme to té třetí osobě pěkně natřeli. Pokud ji přitom oslovujeme, je to jen rétorický prostředek, nečekáme, že bychom oponenta přesvědčili.

Žiji a pracuji v malilinkém společenství Jednoty bratrské, které nezapadá do žádné ze dvou frakcí Jednoty bratrské u nás. Žije si svým vlastním životem, chce se podobat té počáteční historické Jednotě, protože na víc nemá. Ale i v tom nejmenším společenství jsou vždy nějaké problémy. V samotném společenství tedy nemůžeme mít zakotvení našeho života.
Jistě nejhlubší zakotvení máme v našem bratru a Pánu, v Ježíšovi, našem Zachránci. On změnil můj život, že mohu každému člověku říct: Jsem Tvůj bratr. Pokud mi někdo odpoví: Ty nejsi můj bratr, protože...., to je jeho problém. Já bratrem zůstávám.
Život s Ježíšem se vždycky projevuje v nějakém soudobém kontextu. Mně nejvíc vyhovuje a nejvíc si cením odkazu Jednoty bratrské. Dokáži však přijímat i odkazy jiných společenství. Učení Tomáše Akvinského, jezuitské indiánské redukce, rád bych napodobil mondragonské družstevnictví, s Komenským bych rád, aby se lidstvo začalo domlouvat jedním neutrálním jazykem – tuto myšlenku naplnil ruský Žid L.L.Zamenhof a lidstvo ji ještě nepochopilo, přijímám marxistický výklad Marxe Josefa Hellera, atd. Nedokážu vše vyjmenovat.
Tak dokážu všude vidět dobré a kritizovat špatné. Myslím, že z upřímného pohledu můžeme kritizovat, ikdyž nemůžeme vstoupit do každého společenství. Na druhé straně si můžeme přát, aby druzí přijali hodnoty, které my vyznáváme: aby se církve necítily církvemi, ale Jednotkami jedné Kristovy Církve; aby se hledalo jak uskutečnit jazykovou jednotu lidstva – esperanto – při zachování všech národních jazyků; abychom zkoušeli jak přemoci zhoubný kapitalismus ne jako jednotlivci, ale silná společenství; přemáhali politikaření, atd., atd.
Ikdyž se nedokážeme sjednotit v Ježíšově základu, mohou nás spojovat a nést společné ideje.
(Jako příklad, že učení Tomáše Akvinského může uchvátit i nekatolíky, jeden malý příklad.Obrátila se na mne před padesáti lety v římském kostele Santa Maria sopra Minerva mladá žena, německá protestantka s dotazem: Miluji Tomáše Akvinského, studuji jeho dílo, ráda bych mu projevila svoji vděčnost. Ráda bych mu zapálila svíci, ale jako protestantka to nedokáži. Radil jsem jí, ať lásku a vděčnost k němu projeví tak, že bude milovat pravdu, jako ji miloval on. Po chvíli jsem ji zase uviděl. Ta, jíž svědomí nedovolilo zapálit světci svíci, klečela schoulená s hlavou až k zemi na prvním schodě ke kapli Svatého Tomáše, zvané Triumf svatého Tomáše).

K tomu, co napsal pan Kubička.
Kritika někoho třetího lidi skutečně spojuje. Ale je to spojenectví velmi vratké.
Víme, jak byli všichni jednotni v kritice minulého režimu a víme také, jak velmi nejednotni se ukázali poté, co režim padl.

Díky za velmi osobní a hluboký příspěvek. Myslím, že jste dobře vyjádřil to, že otevřenost vůči druhým se nevylučuje s tím mít vlastní zakotvení, vlastní identitu. Vlastně to je spíš předpoklad skutečné jednoty, která není vnucená zvenčí, ale vychází zevnitř, ze srdcí a myslí...