Proč by napodobenina Mariánského sloupu neměla zanášet veřejný prostor?
Redakce DRZveřejňujeme otevřený dopis Zastupitelstvu města Prahy proti vztyčení napodobeniny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který podepsala řada veřejně činných osobností. Obávají se prohloubení konfliktních tendencí ve společnosti.
Vážené zastupitelstvo hlavního města Prahy,
obracíme se na Vás ve věci plánovaného vztyčení kopie mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V tomto otevřeném dopise předkládáme argumenty, proč by sloup neměl být znovu postaven.
Nezpochybňujeme uměleckou hodnotu mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla, jde nám ale o politický a historický význam, který by vztyčení kopie mělo. Svrhávání a ničení pomníků a soch ve veřejném prostoru má své historické místo v běhu dějin. Ukazuje se tím jejich časově omezená povaha, která je úzce svázána s konkrétním historickým kontextem.
Těžko se můžeme dobrat jednoznačné intence při postavení sloupu, je však nesporné, že se stal symbolem vítězství katolické monarchie ve třicetileté válce a koncem nadějí na stát, ve kterém by mohli vedle sebe existovat lidé různých vyznání. Nejde jen o porážku evangelíků katolíky, ale i o porážku myšlenky tolerance, která je stále aktuální. Způsob stržení sloupu nemusíme schvalovat, ale jeho odstranění z veřejného prostoru vyjadřovalo důležité demokratické hodnoty: sekulární společnost a odpor proti provázání světské a náboženské moci, kritiku symbolů nedemokratického zřízení katolické monarchie.
Vážíme si upřímného nadšení sochaře Petra Váni a dalších podporovatelů znovupostavení mariánského sloupu. Pochybnosti v nás ale vzbuzuje kontroverzní angažmá Dominika Duky. Jak poukázal katolický teolog Martin Vaňáč ve svém textu Podvodem ke smíření, arcibiskupství předalo starostovi městské částí Prahy 1 jen ta vyjádření ostatních církví, která byla kladná, a negativní postoje před ním zatajilo. Máme navíc obavy, že znovuvztyčení sloupu bude dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru, jak ji můžeme vidět např. při spolupráci Dominika Duky s prezidentem Milošem Zemanem.
Jsme přesvědčeni, že vztyčení kopie sloupu nepovede ke smíření, ale naopak může zrodit nové křivdy. Bylo by jistě dobré, aby sloup bylo možné vidět např. v některém muzejním prostoru, opatřený fundovaným výkladem jeho rozporuplné historie. Jsme ale proti jeho umístění zpět na Staroměstské náměstí a také proti politickému významu, který s sebou toto gesto nutně nese. Požadujeme veřejnou diskuzi o celé záležitosti, protože pomníky a podobné realizace vytvářejí veřejný prostor a politiku jednání v něm uskutečněnou.
Sdílený prostor je pro nás místem vytváření společných hodnot, jejichž autory a autorkami jsme všichni bez ohledu na náboženské vyznání. V tomto smyslu souhlasíme také se slovy historičky umění Mileny Bartlové v knize Manuál monumentu: „Pokud se nedaří dojít důkladným a odborně informovaným vyjednáváním ke shodě těch, kdo budou s pomníkem žít, neměl by být stavěn. Pomník totiž má nebezpečně blízko k násilnému prosazování jedněch idejí a moci na úkor jiných, a pak může do sdíleného životního prostředí namísto harmonie vnést nesoulad a konflikt.“
Milena Bartlová, profesorka dějin umění
Pavel Barša, politolog
Prof. Martin C. Putna, literární historik
Daniela Tinková, historička, FF UK
Ivan Štampach, religionista a teolog
Filip Němeček, jáhen Českobratrské církve evangelické
Jiří Šamšula, farář Českobratrské církve evangelické
Ludmila Böhmová, sociální pracovnice, členka RFK, ŘKC
Anna Remešová, redaktorka online magazínu Artalk.cz, členka RFK, ŘKC
Jan Bierhanzl, filosof, Filosofický ústav AV ČR
Jakub Raška, doktorand historie FF UK, ČCE
Anežka Bartlová, redaktorka časopisu Art&Antiques a editorka publikace Manuál
monumentu
Magdalena Šipka, teoložka
Hana Blažková, studentka komparatistiky, členka RFK, ŘKC
Johana Lomová, historička umění, KTDU VŠUP a místopředsedkyně Spolku Skutek
MgA. Alžběta Brůhová, architektka
Matěj Opočenský, farář Českobratrské církve evangelické
Jiří Ort, farář Českobratrské církve evangelické
Mariana Kuželová, učitelka
Olga Bierhanzlová, studentka, členka RFK, ŘKC
Maria Schormová, obchodní referentka, členka RFK
Adam Borzič, básník a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar
Jakub Ort, absolvent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, publicista
Mgr. Zdeněk Bárta, farář Českobratrské církve evangelické, Diakonie Litoměřice
Pavel Himl, historik a zastupitel Prahy 5
Jan Černý, Filosofický ústav AV ČR
Jan Škrob, básník, evangelík
Jana Němcová, Institut pro sociální inkluzi, katolička
Adéla Lančová
Vladimír Müller, katolický kněz
Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum
Josef Patočka, student
Tomáš Adámek, učitel, překladatel
Františka Zezuláková Schormová, doktorandka anglistiky, členka RFK a katolička
Jiří Kučera, student teologie
Petr Turecký, farář Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech
Jan Chromý, vysokoškolský učitel
Martina Valášková, pastorační pracovnice Českobratrské církve evangelické
Vratislav Ryšavý, historik umění a historik
Marek Janás, sociální pracovník
Petr Kučera, výzkumník a zastupitel na Praze 1
Dr. Anna Hájková, historička, University of Warwick
Magdaléna Trusinová, mateřská dovolená
Pavel Keřkovský, učitel
Eva Keřkovská, učitelka
Mariana Šindelková, historička umění
Matouš Lipus, sochař
Dušan Zahoranský, výtvarný umělec a pedagog
Justyna Suma, studentka slavistiky a členka RFK
Michael Polák, historik a katolík
Vítězslav Sommer, historik, ÚSD AV ČR
Ivan Landa, filosof, Filosofický ústav AV ČR
Dalibor Bača, sochař, pedagog
Alžběta Bačíková, vizuální umělkyně
Jan Ort, romista
Zuzana Čižinská, sociální pracovnice
Tomáš Andrle, manager IT
Petr Dub, vizuální umělec
Klára Brůhová, historička architektury, FA ČVUT
Stejně jako by náboženská tolerance u nás měla být obnovena až v roce 1918, kdy sloup padl. Což je taky hloupost, náboženská tolerance s evangelickými kostely s parametry těch katolických tu byla dávno za Rakouska.
Svrhávání a ničení pomníků a soch ve veřejném prostoru má své historické místo v běhu dějin. Ano. Svoje místo má i jejich obnovování. Jsem překvapen, kolik "osobností" slyší na jiráskovský romantismus českého nacionalismu 19. století.
Připojuji se bezvýhradně k tomuto názoru pana Profanta. Byl by to skutečný akt tolerance; a zároveň by nebyl zdrojem nových konfliktů.
Jistě je smutné, pokud kardinál manipuluje (a ještě smutnější je, když to dělá hloupě), ale důvod nestavět pokus o repliku to není.
Jistě by bylo lepší, kdyby se monumenty ve veřejném prostoru stavěly po dosažení shody většiny obyvatel obce -- ale který pražský takto vznikl? A který pařížský?
A pokud bychom chtěli ten argument souhlasu zakotvit, pak se neperme peticemi a chtějme pražské referendum.
Navíc přesná podoba toho sloupu se pokud vím nedochovala -- to si opravdu na Staromáku postavíme výmysl?
((( podle mě má kopie smysl jen pokud známe jak přesnou fyzickou podobu původního díla (materiálovou, tvarovou), tak jeho ideovou, symbolickou složku, která k tomu samozřejmě také patří )))
Jenomže je asi lepší nabídnout té skupince lidí, kteří jsou z různých důvodů přesvědčeni, že musí vztyčením té podivnosti napravovat křivdu -- někteří tu, která se stala katolickému náboženství, jiní tu, která se stala mocnářství a pak jsou tu ti, kteří to považují za urážku Bohorodičky -- řešení, které ti upřimné může upokojit a těm druhým, je jich podle mého mnohem víc, sebere příležitost rozfoukávat popel dávno vyhaslých ohňů, aby si ohřáli vlastní odpornou polívčičku.
No, taky možnost...
Byl by to akt tolerance, a akt velkorysosti; a byl by to tedy v prvé řadě důkaz vůči nám samým (nekatolikům a ateistům), že jsme té tolerance a velkorysosti schopni.
Takovéto schopnosti se totiž reálně projevují právě a jenom tam, kde pro to musíme obětovat něco ze svých vlastních pozic.
Tak to tam postavme.
Ono v reálu to stejně budou mít Češi někde...
já zničení Mariánského sloupu nechápu jako křivdu, ale jako cosi špatného, co nadto nedobře poznamenalo věci příští. Chápu jej také jako symbol čehosi nedobrého, co v sobě v dané době česká společnost měla. Kdyby dnes česká společnost dospěla jako celek (tedy značnou většinou svých občanů) k tomu, že to, co bylo tehdy nedobré, už překonala a jako symbol tohoto překonání chtěla znovu obnovit Mariánský sloup, považoval bych to za velmi dobré a viděl bych v tom cenný vklad pro naši budoucnost.
To je něco podobného, jako ten ošklivý prasečák v Letech u Písku. V době před 2.světovou válkou vyšlo z české společnosti zlo v podobě páchání zločinů na našich bližních romské národnosti. Pokud jsme dnes překonali zlo, které v našem národě na konci třicátých let minulého století bylo, a tedy jsme si jej jako celek v celé hloubce uvědomili, měli bychom ohavný prasečák odstranit a na místě vybudovat důstojný památník. Památník s co možná nejpokornější omluvou našim romským sestrám a bratřím. Snad se tak už konečně stane.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
Trapné je ale, když o smíření mluví někdo, kdo se se smiřovat nechce, jako kardinál Duka, ten apeluje na velkorysost, ale chce ji po těch druhých ač jemu samotnému chybí.
Ze svého nejbližšího okolí jsem zaznamenal dva hlasy katolíků či spíše katoliček, které říkají, že je jim jedno, zda se sloup obnoví či ne. Ta záležitost zajímá příliš málo lidí na to, aby se otázka souhlasu vyřešila referendem. Ani k tak zjevně důležité otázce jako je poloha brněnského nádraží se dostatečné množství obyvatel Brna nevyjádřila.
Jenže to nemůže jít až tak daleko, že by se nemohlo pro něco hlasovat, protože svým hlasem pro něco bychom se de facto stali netolerantními k hlasu těch, co mají opačný názor.
Nezbývá než zamyslet se nad tím, co to slovo tolerance vlastně znamená. A jestli nakonec není nejvíce tolerantní ten, komu je všechno jedno.
Zlo, které by bylo zmírnit či napravit smírčím gestem či s ním vyjádřit a stvrdit ono smíření -- to je přesně to, co se v češtině nazývá „křivda“.
Neshodneme se jistě v mnohém, ale nikdy bych Vám nepodsouval zatrpklost nezvládnuté a chronické ukřivděnosti osobní a pokud bylo cosi takového proti mému záměru z mého předchozího vstupu možné vyčíst, omlouvám se.
Referendum by muselo klást jasnou otázku a pokud by zůstalo bez výsledku, to jest nedosáhlo by potřebného kvóra, zůstal by stav zachován. Vzhledem k očekávatelnému výsledku to ode mě může vypadat jako potměšilý způsob, jak sloup alibisticky odmítnout a sám si nejsem jist, zda tomu tak není. Nicméně v tom případě jsem si pořídil docela přesvědčivou racionalizaci:
Neúspěch referenda by vzal vítr z plachet těm, kteří neschopni dělat pozitivní politiku a vysvětlovat trpělivě své kroky občanům, volí spolehlivé zkratky a rozfoukávají moralistní vášně, zkoušejí vést dávné náboženské války a vůbec poškozují obec. A abych to řekl zcela otevřeně, počítám k ním i signatáře petice, byť jsou mi lidsky a názorově mnohem blíž než protivná strana.
A pokud by nastal ten nepravděpodobný případ a sloupaři by zvítězili, bylo by to trpké, ale potřebné poučení o tom, jak blízko jsme starým hrozbám.
děkuji Vám velice za omluvu. Moc si Vás vážím, jako každého, kdo dokáže být pokorný a najít v sobě dostatek sil k omluvě. Stejně tak si velice Vážím i těch z nás, kteří se dokážou omluvit navzdory tomu, že se ničím neprovinili a omluvy není ani třeba.
Vy jste se, pane Profante, omlouvat nemusel, protože já jsem žádný náznak poukazující na moji možnou zatrpklost ani v nejmenším nevycítil. Na Vaší straně není žádná vina.
Přesto bych v souvislosti se zničením Mariánského sloupu o křivdě nemluvil, a to ani o křivdě osobní, ani skupinové. Já si myslím, že zničením Mariánského sloupu náš národ ublížil především sám sobě. A ublížil si také tím, že tento ošklivý čin bez prodlení nenapravil. To, že se v našem národě záhy po zničení sloupu - ba i v čase následujícím – neprosadila vůle rozbitý Mariánský sloup opravit a znovu postavit, není nějaká náhoda nebo nechuť či neschopnost odpovídající práce provést. Je to ukázka toho, co bych nazval stavem ducha české společnosti.
A tak si myslím, že, je-li dnes stav ducha naší společnosti takový, že z ní nevychází touha Mariánský sloup na Staroměstském náměstí obnovit, není to asi ještě pravý čas pro jeho obnovení. A možná, že ten čas už ani nepřijde.
Ostatně, zlo nelze napravit nějakým gestem nebo symbolem, ale jen a jen uznáním chyby, pokáním, nápravou toho, co se ještě napravit dá, a nakonec vnitřním přesvědčením a z něho plynoucím závazkem, že se zla zříkáme a nebudeme jej více opakovat.
Ještě jednou velký dík, pane Profante, za Vaši ze srdce vycházející omluvu. Dobrou noc.
Váš Jiří Vyleťal