Standardní obraz římskokatolické církve je takový, že vlastní definitivní pravdu o Bohu, a tím i o člověku a jeho světě. Že tyto věčné pravdy předkládá k věření, a kdo je křtem k tomu zavázán, musí tyto pravdy, jak je výslovně v dokumentech církve uváděno, poslušně přijímat. Úděl toho, kdo se jim nepodřizuje, je tváří v tvář smrti pochybný. Teze Extra Ecclesiam nulla salus — Mimo církev není spása — nebyla dosud jednoznačně odmítnuta.

V dějinách římské církve vystoupilo nemálo intelektuálů, kteří sice nepopřeli pravdy víry, ale vyslovili se, například významná autorita této církve Tomáš Akvinský, že nic z toho, co o Bohu říkáme, není jednoznačné. Lze o něm mluvit pouze analogicky, což je blízko konstatování, že výpovědi o Bohu jsou metafory.

V napětí mezi těmito dvěma póly se odehrávají dějiny římskokatolického hlásání a učení, včetně kdysi krutých, dnes mírnějších sankcí pro ty, kteří si troufli otevřít směrem k nevyslovitelnému božskému Tajemství jiné okno, než bylo určeno.

Papežův dopis

Do této situace vstoupil papež František svým dopisem nevěřícím. Vyšel sice již v roce Františkova zvolení za papeže (2013), tyto papežovy postoje ale dosud vzbuzují ostré polemiky. Protiproud vyjadřující otevřeně postoje, které mediální služby České biskupské konference spíše jen naznačují, letos označuje papeže za nevěřícího. Nemluví prý o pekelných trestech připravených pro ty, kdo se nepodřídí autoritě církve, a vyhýbá se odsouzení bezbožeckého komunismu. Věří podle citovaných papežových slov v Boha, ale nikoli boha katolického. Takové prohlášení prý mohou podepsat i muslimové a zednáři.

Současní polemici vybírají z papežových vyjádření jeho upřímná svědectví, která ukazují, že se nenechá stylizovat do očekávané role. Například k takzvaným soukromým zjevením (tedy k případům, kdy někdo nárokuje vizi nějaké nebeské bytosti, obvykle Marie, Ježíšovy matky), se měl papež nedávno vyslovit: Chovám velkou nedůvěru k případům uzdravení, především když se jedná o zjevení a vidění; to jsou věci, které mě staví do defenzivy.

Papež napsal dopis jako odpověď italskému liberálnímu novináři Eugeniu Scalfarimu, který mu veřejně položil několik otázek v deníku La Repubblica. Papežova reakce vyšla tamtéž.

Papež František připomíná kulturu utvářenou křesťanstvím a moderní kulturu formovanou osvícenstvím. Dosud bylo běžné, víceméně z obou stran, vidět tyto směry jako ostře protikladné. Papež s kulturou navazující na osvícenství nechce polemizovat. Píše, že přišel čas pro otevřený dialog osvobozený od předsudků. Dialog znovu otevírá dveře k odpovědnému a plodnému setkání.

František se rovněž vyslovuje, že víra nemusí být příliš troufalá či nekompromisní, že roste v koexistenci s druhými a s respektem k nim. Věřící podle něj nemusí být namyšlený, naopak pravda vede k pokoře. Kdo věří, prý ví, že nevlastní pravdu, spíše pravda objímá a vlastní nás.

V další části dopisu římský biskup rozebírá autoritu, s níž hovoří Ježíš a v návaznosti na něj církev. Autorita není prý míněna tak, že přichází z vnějšku a je nám ukládána. Spíše přichází zevnitř a je zřejmá sama ze sebe. To je možné pokládat za přelomové vyjádření. V teologii se s ním lze setkat, avšak ve vyjádřeních učitelské autority církve sotva.

Papežovo jednání se od doby tohoto dopisu na začátku období služby podnes odehrává v nesnadném, ale snad plodném napětí mezi jeho rolí hlavy největší autoritativní, centralistické nábožensko-politické organizace světa a rolí pokorného svědka evangelia a služebníka smíření.