Standardní obraz římskokatolické církve je takový, že vlastní definitivní pravdu o Bohu, a tím i o člověku a jeho světě. Že tyto věčné pravdy předkládá k věření, a kdo je křtem k tomu zavázán, musí tyto pravdy, jak je výslovně v dokumentech církve uváděno, poslušně přijímat. Úděl toho, kdo se jim nepodřizuje, je tváří v tvář smrti pochybný. Teze Extra Ecclesiam nulla salus — Mimo církev není spása — nebyla dosud jednoznačně odmítnuta.

V dějinách římské církve vystoupilo nemálo intelektuálů, kteří sice nepopřeli pravdy víry, ale vyslovili se, například významná autorita této církve Tomáš Akvinský, že nic z toho, co o Bohu říkáme, není jednoznačné. Lze o něm mluvit pouze analogicky, což je blízko konstatování, že výpovědi o Bohu jsou metafory.

V napětí mezi těmito dvěma póly se odehrávají dějiny římskokatolického hlásání a učení, včetně kdysi krutých, dnes mírnějších sankcí pro ty, kteří si troufli otevřít směrem k nevyslovitelnému božskému Tajemství jiné okno, než bylo určeno.