Už jednou jsem se na těchto stránkách věnoval osudu a odkazu arcibiskupa Romera, zavražděného roku 1980. Některé nové skutečnosti nabízejí příležitost si památku tohoto muže znovu připomenout.

Koloniální a postkoloniální historie Salvadoru představuje jednu z mnoha variací obvyklého scénáře vykořisťování, despotismu, rasismu a násilí. Tento scénář inscenovali španělští kolonizátoři i pozdější oligarchické a vojenské vlády s podporou Spojených států. Z dlouhého kalendáře katastrof je důležitý rok 1882, kdy stát indiánským komunitám zabavil poslední občiny a tím zdroj nezávislé obživy.

V roce 1932 pučista generál Martínez krvavě potlačil povstání zbídačelých domorodých rolníků, které připravoval předseda komunistické strany Augustín Farabundo Martí, sám popravený ještě před jeho vypuknutím. „La Matanza“, masakr asi třiceti tisíců poražených Indiánů, znamenal prakticky vyhlazení zbytků původních národů. Vojáci zabíjeli každého, kdo měl tradiční oblečení nebo mluvil původním jazykem.

Při zachování formálně demokratických procedur se až do roku 1980 u vlády střídali vysocí důstojníci a postavení chudých vrstev, tvořených zejména mestici, pracujícími jako zemědělští dělníci, zůstávalo ubohé. I relativní pokrok takzvané „zelené revoluce“ nebo stavba přehrad v druhé polovině dvacátého století znamenaly pro chudé jen další ztrátu pracovních míst, vysídlování a marginalizaci. Odpor byl potlačován násilím vládních sil nebo polovojenských eskader smrt.

Jak se stavět proti nelidským poměrům

Za práva utlačovaných se stavěla i část dominantní katolické církve. Nebyli to jen radikální přívrženci teologie osvobození, ale i teologicky konzervativní představitelé církve, jako byl právě arcibiskup Romero. K jeho vystoupení proti státnímu a soukromému násilí a nespravedlnosti došlo v době, kdy v sousední Nikaragui probíhalo a nakonec, v roce 1979, zvítězilo lidové povstání proti diktatuře Anastasia Somozy Debayle.

Vládnoucí síly v Salvadoru se obávaly stejného osudu, a proto zesílily represe. Arcibiskup Romero byl nejznámější ale zdaleka ne jedinou obětí vraždění. Kromě dalších mužů a žen z církevních organizací to byli odboráři, učitelé i dělníci a rolníci, kteří bránili svá práva. Důsledkem byla občanská válka, která trvala až do roku 1991. Počet obětí této „špinavé války“ je obvykle odhadován na osmdesát tisíc zabitých a osm tisíc zmizelých osob. V té době měl Salvador 4,5 milionu obyvatel.

Poměry v zemi a roli Spojených států v salvadorském konfliktu sugestivně ukazuje film Olivera Stonea Salvador, včetně vraždy arcibiskupa Romera a znásilnění a zavraždění tří jeptišek ze Spojených států salvadorskými vojáky ve stejném roce. Podíl CIA na zavraždění Romera zkoumá například Tom Gibbs v článku z roku 2000.  

Největším masakrem občanské války bylo povraždění devíti set civilistů v El Mozote v roce 1981. Operaci provedla zvláštní jednotka Atlácatl. Příslušníci stejné jednotky 16. listopadu 1989 v noci vnikli do budovy koleje jezuitské univerzity v San Salvadoru, aby zavraždily jejího rektora, profesora Ignacio Ellacuríu, významného představitele teologie osvobození, který se snažil zprostředkovat jednání mezi vládou a povstalci.

Aby nezůstali žádní svědci, zavraždili i ostatní, kdo se v budově nacházeli. Byli to  Ignacio Martín-Baró, zástupce kancléře univerzity, Segundo Montes, vedoucí Institutu lidských práv, Juan Ramón Moreno, vedoucí teologické knihovny, Amando López, profesor filozofie, Joaquín López y López, Elba Ramos, kuchařka a její šestnáctiletá dcera Celina Ramos. Další profesoři Jon Sobrino a Jon Cortina přežili jen díky tomu, že byli na cestách.

Velitelé jednotky Atlácatl byli absolventy Školy Amerik, neblaze proslulé instituce, ve které Spojené státy trénovaly vojenské a paramilitární kádry latinskoamerických diktatur.

Nové poznatky přináší kniha Matta Eisenbrandta Assassination of a Saint, o které referuje Guardian jako o první knize důkladně zkoumající souvislosti Romerova zavraždění. Autor patří k týmu právníků, který dosáhl dosud jediného úspěchu při snaze o potrestání osob odpovědných za vraždu arcibiskupa: odsouzení vraha, plukovníka Saravii, u kalifornského soudu.  

Pachatel se ovšem trestu vyhnul útěkem. V knize je uvedena řada výpovědí svědků, mimo jiné i tajného agenta partyzánů, který v osmdesátých letech pracoval v ústředí vládnoucí pravicové strany ARENA a odhalil její úzké propojení s eskadrami smrti. K otřesným údajům patří i tehdejší cena nájemné vraždy: dvě stě dolarů.

V rámci mírového procesu po ukončení občanské války v roce 1992 vydala Komise pravdy pod záštitou OSN zprávu o spáchaných válečných zločinech. Napočítala jich dvaadvacet tisíc ve velmi výmluvném poměru: pětadevadesát procent zločinů spáchaly vládních síly a pět procent povstalecká FMLN (Osvobozenecká fronta Farabunda Martího, Frente Farabundo Martí para la Liberación Nacional).

↗

Pro latinskoamerické věřící ale i pro levicová hnutí po celém světě požíval Romero úctu od počátku, takže formální uznání Romerovy výjimečnosti ze strany církve opožděně napravuje nikoli jeho, ale její reputaci. Repro DR

Tehdy vládnoucí pravicová strana ARENA, která byla za většinu zločinů odpovědná, však v roce 1993 prosadila generální amnestii. Teprve po dlouhých třiadvaceti letech byla v loňském roce nejvyšším soudem amnestie zrušena s odůvodněním, že je v rozporu s ústavou i mezinárodním právem. Od roku 2009 jsou do pozice prezidenta volení zástupci FMLN a tato strana má i těsnou většinu v parlamentu. Pro anulování amnestie bylo však třeba postupně změnit složení nejvyššího soudu. Cesta k prosazení spravedlnosti se tak otevřela i pro Salvador, ale zdá se, že vzhledem k napjatým poměrům v zemi nebude snadná.

Kolik času a úsilí je třeba k potrestání viníků ukazuje i nedávný proces v Římě (zprávu přinesly Haló noviny 19. 1. 2017), který po dvou letech v první instanci skončil rozsudkem doživotního vězení pro bývalé prezidenty Bolívie a Peru a šesti dalšími vládními a armádními šéfy z Uruguaye, Chile a Peru za vraždy spáchané v rámci operace Kondor v sedmdesátých a osmdesátých letech, která koordinovaně zabíjela tisíce odpůrců latinskoamerických vojenských diktatur. Mezi oběti patřilo i třiadvacet italských občanů.

Ani katolická církev nespěchala s odpovídajícím zhodnocením působení a oběti arcibiskupa Romera. Proces kanonizace byl sice zahájen už v roce 1994 za papeže Jana Pavla II, ale v roce 2008, kdy ve Vatikánu vládl Benedikt XVI., byl zastaven, protože vznikly prý pochybnosti, zda jeho zavraždění souviselo s jeho vírou (pak by byl uznán jako mučedník), nebo jen s politickým přesvědčením.

Pochybnosti ukončil až papež František v únor 2015 a téhož roku v květnu se uskutečnilo v San Salvadoru Romerovo blahořečení, jako předstupeň ke svatořečení. Pro latinskoamerické věřící ale i pro levicová hnutí po celém světě požíval Romero úctu od počátku, takže formální uznání Romerovy výjimečnosti ze strany církve opožděně napravuje nikoli jeho, ale její reputaci. Romero to před Bohem ani před lidmi nepotřebuje.

Je přirozené, že se první latinskoamerický papež postaral o nápravu církevní liknavosti. Nabízí se i srovnání osudu těchto dvou mužů. Společný měli spíše rezervovaný postoj k radikálním proudům teologie osvobození, i když byli v kontaktu s jejími zastánci a představiteli a spojoval je autentický zájem o situaci chudých o možnosti jejich povznesení. Romero svůj postoj radikalizoval na základě zkušenosti s brutálním pronásledováním kritiků režimu, které postihovalo i kněží a řádové sestry a byl ve svém postoji nesmlouvavý, i když si uvědomoval, že jeho život je ohrožen.

Bergoglio nebyl ve stejném postavení — nereprezentoval církev, ale měl jako představený jezuitského řádu chránit ty, které vedl. Zdá se, že ne vždy se mu to podařilo a na rozdíl od Romera také nehledal s argentinskou diktaturou konfrontaci. Díky tomu ale přežil a mohl nakonec dosáhnout postavení a vlivu, které má dnes a které využívá k radikálnímu odhalování kořenů a systémového charakteru nespravedlnosti, násilí a ničení planety.

Oba tak, každý svým způsobem, patří k světlým postavám křesťanského humanismu. Zároveň ztělesňují trvalé dilema svědomí: jakým způsobem se stavět vůči nelidským poměrům? Těch způsobů může být velmi mnoho. Důležité je s nespravedlností a násilím se nesmířit.

Salvador patřil a patří k zemím s velkou majetkovou nerovností. Genocida původních obyvatel vedla k tomu, že v současné populaci tvoří indiáni jen 0,2 procenta. Hlavním současným problémem je míra násilí, zejména ze strany mladistvých gangů, která je z nejvyšších na světě. I to je součást dědictví občanské války. Poměry se snaží zlepšovat demokraticky zvolená vláda, vzešlá z hnutí odporu.

I když dnes nehrozí přímá intervence Spojených států jako v osmdesátých letech, zkušenost řady latinskoamerických zemí s podobným osudem ukazuje, že síla tradičních oligarchických vrstev podporovaných ze severu je stále ještě velká. Různé podoby „parlamentních převratů“ to ukázaly v Hondurasu, Paraguayi i Brazílii.

Snad víc než kdy dříve, v době obscénní nerovnosti, a nejen pro Latinskou Ameriku platí program písně El pueblo unido jamas sera vencido. Stejně jako se v Salvadoru v boji proti diktatuře spojily odbory, části církve, levicové politické strany a lidová hnutí, i pro nadcházející krize a konflikty potřebujeme hledat široké koalice.