Pomalá spravedlnost: arcibiskup Romero a ti další
Jiří SilnýJiří Silný přibližuje příběh zavražděného arcibiskupa Romera a komplikovaný průběh prosazování spravedlnosti.
Už jednou jsem se na těchto stránkách věnoval osudu a odkazu arcibiskupa Romera, zavražděného roku 1980. Některé nové skutečnosti nabízejí příležitost si památku tohoto muže znovu připomenout.
Koloniální a postkoloniální historie Salvadoru představuje jednu z mnoha variací obvyklého scénáře vykořisťování, despotismu, rasismu a násilí. Tento scénář inscenovali španělští kolonizátoři i pozdější oligarchické a vojenské vlády s podporou Spojených států. Z dlouhého kalendáře katastrof je důležitý rok 1882, kdy stát indiánským komunitám zabavil poslední občiny a tím zdroj nezávislé obživy.
V roce 1932 pučista generál Martínez krvavě potlačil povstání zbídačelých domorodých rolníků, které připravoval předseda komunistické strany Augustín Farabundo Martí, sám popravený ještě před jeho vypuknutím. „La Matanza“, masakr asi třiceti tisíců poražených Indiánů, znamenal prakticky vyhlazení zbytků původních národů. Vojáci zabíjeli každého, kdo měl tradiční oblečení nebo mluvil původním jazykem.
Při zachování formálně demokratických procedur se až do roku 1980 u vlády střídali vysocí důstojníci a postavení chudých vrstev, tvořených zejména mestici, pracujícími jako zemědělští dělníci, zůstávalo ubohé. I relativní pokrok takzvané „zelené revoluce“ nebo stavba přehrad v druhé polovině dvacátého století znamenaly pro chudé jen další ztrátu pracovních míst, vysídlování a marginalizaci. Odpor byl potlačován násilím vládních sil nebo polovojenských eskader smrt.
Jak se stavět proti nelidským poměrům
Za práva utlačovaných se stavěla i část dominantní katolické církve. Nebyli to jen radikální přívrženci teologie osvobození, ale i teologicky konzervativní představitelé církve, jako byl právě arcibiskup Romero. K jeho vystoupení proti státnímu a soukromému násilí a nespravedlnosti došlo v době, kdy v sousední Nikaragui probíhalo a nakonec, v roce 1979, zvítězilo lidové povstání proti diktatuře Anastasia Somozy Debayle.
Vládnoucí síly v Salvadoru se obávaly stejného osudu, a proto zesílily represe. Arcibiskup Romero byl nejznámější ale zdaleka ne jedinou obětí vraždění. Kromě dalších mužů a žen z církevních organizací to byli odboráři, učitelé i dělníci a rolníci, kteří bránili svá práva. Důsledkem byla občanská válka, která trvala až do roku 1991. Počet obětí této „špinavé války“ je obvykle odhadován na osmdesát tisíc zabitých a osm tisíc zmizelých osob. V té době měl Salvador 4,5 milionu obyvatel.
×
Diskuse
February 4, 2017 v 14.50
Díky za pohled na úplně jiný svět než je ten náš. Nechci říct lepší svět (to v žádném případě), ale rozhodně jiný. U nás asi nikdy nemůže dojít k tomu, že se v prosazování společných zájmů „spojí odbory, části církve, levicové politické strany a lidová hnutí“. Příčinou je podle mého názoru to, že my stále vězíme myšlením hluboko v minulosti (zatímco tam u nich minulost asi nehraje roli), dále to, že tady u nás existuje početná střední třída, i když chudší než v západní Evropě (ale tím víc se bojí o to, co zatím má). Mám proto stále větší obavy o to, že ta naše střední třída bude muset klesnout ještě hlouběji – až na úroveň chudých. Možná teprve potom se jí začne kapitalismus jevit jako nespravedlivý a bude s tím chtít něco dělat. I když, kdo ví? Kapitalismus se často nezdá nespravedlivý ani těm úplně nejchudším, ba ani bezdomovcům. I oni ho často berou jako „normální“ svět. Zatímco vy píšete (a máte pravdu), že je důležité se s nespravedlností a násilím nesmířit, u nás jsou s tím lidé dávno smíření. Maximálně se mezi nimi občas objevuje ochota vylít si vztek na někom, kdo za kapitalismus vůbec nemůže.
JV
Skvělý a velice potřebný článek. Veliký dík, pane Silný.
Já bych k tomu jenom doplnil, že politické dění v Jižní a Střední Americe se odehrávalo (a stále jistě nějakým způsobem odehrává) mezi dvěma mantinely. Oba mantinely představují lež, která slouží mocným.
Zaprvé, každý odpor obyčejných lidí proti brutální a despotické moci je vydáván za komunistický převrat. Dnes možná – soudě podle standardního pravicového smýšlení u nás doma – za ohrožení vládou lůzy.
Zadruhé, do snad každého odporu obyčejných lidí vůči výše jmenované brutální moci, se snažili vmísit sovětští poradci. Jejich cílem bylo - jak jinak - využít utrpení těch nejmenších z nejmenších ve prospěch šíření sovětského impéria. Tyto síly vzaly s koncem Sovětského svazu za své, ale nelze vyloučit, že po sedřených zádech jihoamerických rolníků se k moci budou drát ti, o nichž možná dnes málo víme. Dostanou-li však příležitost, jistě se nazakecají.
Napadá mne, jestli to není třeba Kuba, která se dokázala mezi oběma mantinely jakž takž zdárně pohybovat a netrpěla tolik, jako Salvador.
Ve východní Evropě jsme ale zažili v principu něco podobného. Každá sebemenší kritika režimu před rokem 1989 byla vydávána vládnoucí komunistickou stranou za podvracení republiky. To prý bylo podporované ze Západu, zejména z revanšistického Západního Německa, USA a nezřídka ze sudetoněmeckých krajanských spolků.
Takové podezírání byl samozřejmě nesmysl, ale jak se po listopadu 1989 a po pádu Sovětského svazu ukázalo, na převrat byli nejlépe připravení západní investoři a jejich finanční poradci. Poradci, kteří zde na to, aby se podle jejich not začalo hrát, ani předtím být nemuseli. Pikantní na tom ovšem je, že ti, kteří západnímu kapitálu a jeho rozhodujícímu vlivu na nové poměry nejvíce umetali cestičku a stavěli základy k dosud nepředstavitelné sociální nespravedlnosti, byli včerejší komunisté (tzv. komunisté druhého sledu). Nikoliv tedy disidenti (až na pár výjimek a dobromyslných naivků). Tady ti, kteří ještě včera vydávali někdejší disidenty za podvratné živly sponzorované Západem.
O arcibiskupu Romerovi byl natočen výborný film, který odpovídá přesně líčení pana Silného. Prodávají jej na DVD u Paulínek (v Praze na Jungmannově náměstí u Panny Marie Sněžné) http://www.paulinky.cz/.
Ještě jednou, díky za skvělý článek.
Jiří Vyleťal
Já bych k tomu jenom doplnil, že politické dění v Jižní a Střední Americe se odehrávalo (a stále jistě nějakým způsobem odehrává) mezi dvěma mantinely. Oba mantinely představují lež, která slouží mocným.
Zaprvé, každý odpor obyčejných lidí proti brutální a despotické moci je vydáván za komunistický převrat. Dnes možná – soudě podle standardního pravicového smýšlení u nás doma – za ohrožení vládou lůzy.
Zadruhé, do snad každého odporu obyčejných lidí vůči výše jmenované brutální moci, se snažili vmísit sovětští poradci. Jejich cílem bylo - jak jinak - využít utrpení těch nejmenších z nejmenších ve prospěch šíření sovětského impéria. Tyto síly vzaly s koncem Sovětského svazu za své, ale nelze vyloučit, že po sedřených zádech jihoamerických rolníků se k moci budou drát ti, o nichž možná dnes málo víme. Dostanou-li však příležitost, jistě se nazakecají.
Napadá mne, jestli to není třeba Kuba, která se dokázala mezi oběma mantinely jakž takž zdárně pohybovat a netrpěla tolik, jako Salvador.
Ve východní Evropě jsme ale zažili v principu něco podobného. Každá sebemenší kritika režimu před rokem 1989 byla vydávána vládnoucí komunistickou stranou za podvracení republiky. To prý bylo podporované ze Západu, zejména z revanšistického Západního Německa, USA a nezřídka ze sudetoněmeckých krajanských spolků.
Takové podezírání byl samozřejmě nesmysl, ale jak se po listopadu 1989 a po pádu Sovětského svazu ukázalo, na převrat byli nejlépe připravení západní investoři a jejich finanční poradci. Poradci, kteří zde na to, aby se podle jejich not začalo hrát, ani předtím být nemuseli. Pikantní na tom ovšem je, že ti, kteří západnímu kapitálu a jeho rozhodujícímu vlivu na nové poměry nejvíce umetali cestičku a stavěli základy k dosud nepředstavitelné sociální nespravedlnosti, byli včerejší komunisté (tzv. komunisté druhého sledu). Nikoliv tedy disidenti (až na pár výjimek a dobromyslných naivků). Tady ti, kteří ještě včera vydávali někdejší disidenty za podvratné živly sponzorované Západem.
O arcibiskupu Romerovi byl natočen výborný film, který odpovídá přesně líčení pana Silného. Prodávají jej na DVD u Paulínek (v Praze na Jungmannově náměstí u Panny Marie Sněžné) http://www.paulinky.cz/.
Ještě jednou, díky za skvělý článek.
Jiří Vyleťal
February 4, 2017 v 17.50
Je úžasné, že papež (na rozdíl od většiny politiků) dovede aspoň pojmenovat kapitalismus pravým jménem a vyjádřit, v čem spočívá jeho nemožnost se jakkoli kosmeticky "vylepšit":
„Kapitalismus – a nikdy to nebude zdůrazněno dostatečně – neustále produkuje ty odepsané lidi, o které chce pak pečovat. Hlavním etickým problémem tohoto kapitalismu je vytváření odepsaných, kteří jsou následně ukrýváni nebo opečováváni tak, aby nebyli na očích. Pro civilizaci je jednou z těžkých forem chudoby to, že už nedokáže vidět své chudé...
Letadla znečišťují atmosféru, ale za malý podíl z ceny letenky se vysazují stromy... Společnosti provozující hazard financují kampaně za léčbu patologických hráčů, které samy vytvořily. A až začnou zbrojařské podniky financovat nemocnice pro děti zmrzačené jejich bombami, dosáhne tento systém svého vrcholu.
Pokud má být ekonomika společenství věrná svému charismatu, nesmí pouze pečovat o oběti, nýbrž budovat systém, kde je obětí stále méně a kde – pokud možno - už vůbec nejsou.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25184
„Kapitalismus – a nikdy to nebude zdůrazněno dostatečně – neustále produkuje ty odepsané lidi, o které chce pak pečovat. Hlavním etickým problémem tohoto kapitalismu je vytváření odepsaných, kteří jsou následně ukrýváni nebo opečováváni tak, aby nebyli na očích. Pro civilizaci je jednou z těžkých forem chudoby to, že už nedokáže vidět své chudé...
Letadla znečišťují atmosféru, ale za malý podíl z ceny letenky se vysazují stromy... Společnosti provozující hazard financují kampaně za léčbu patologických hráčů, které samy vytvořily. A až začnou zbrojařské podniky financovat nemocnice pro děti zmrzačené jejich bombami, dosáhne tento systém svého vrcholu.
Pokud má být ekonomika společenství věrná svému charismatu, nesmí pouze pečovat o oběti, nýbrž budovat systém, kde je obětí stále méně a kde – pokud možno - už vůbec nejsou.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25184
JV
Ano, máte velkou pravdu. paní Hájková.
Při vší kritice kapitalismu bychom neměli zapomínat, že kapitalismus není nějakou věcí samou o sobě, která na nás odněkud spadla. Neměli bychom zůstávat u toho, že za naší bídu, za zničené životní prostředí a za zoufalý osud lidí vyvržených nespravedlivým společenským systémem může jen a jen nějaký kapitalismus, nějaký - ismus.
Vždyť on je přece dílem člověka. V tomto případě dílem lidského sobectví, které v každém z nás tu více, tu méně, sídlí. Kapitalismu ovládl náš svět, protože jsme dali volný průběh našemu sobectví a tím jsme majetek, peníze a mamon povýšili na božstvo.
A proč se tak vlastně stalo, proč jsme to udělali? Proto, že jsme odvrhli Boha a tím se připravili o zbraň proti vlastním slabostem a nedokonalostem. Svým slabostem jsme se tak vydali napospas.
Zbavili jsme se Boha, který nás učí lásce k druhému člověku, Boha, který vložil do našich srdcí starostlivost o blaho toho druhého a tím podmínil lidskou spokojenost a schopnost lidí žít pohromadě v míru a pokoji.
Musíme se vrátit k Bohu, musíme se učit Božímu řádu a podle něj žít. Neuděláme-li to, budeme dál a dál bloudit ve slepých uličkách zla, které stále a znovu sami sobě vytváříme.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Při vší kritice kapitalismu bychom neměli zapomínat, že kapitalismus není nějakou věcí samou o sobě, která na nás odněkud spadla. Neměli bychom zůstávat u toho, že za naší bídu, za zničené životní prostředí a za zoufalý osud lidí vyvržených nespravedlivým společenským systémem může jen a jen nějaký kapitalismus, nějaký - ismus.
Vždyť on je přece dílem člověka. V tomto případě dílem lidského sobectví, které v každém z nás tu více, tu méně, sídlí. Kapitalismu ovládl náš svět, protože jsme dali volný průběh našemu sobectví a tím jsme majetek, peníze a mamon povýšili na božstvo.
A proč se tak vlastně stalo, proč jsme to udělali? Proto, že jsme odvrhli Boha a tím se připravili o zbraň proti vlastním slabostem a nedokonalostem. Svým slabostem jsme se tak vydali napospas.
Zbavili jsme se Boha, který nás učí lásce k druhému člověku, Boha, který vložil do našich srdcí starostlivost o blaho toho druhého a tím podmínil lidskou spokojenost a schopnost lidí žít pohromadě v míru a pokoji.
Musíme se vrátit k Bohu, musíme se učit Božímu řádu a podle něj žít. Neuděláme-li to, budeme dál a dál bloudit ve slepých uličkách zla, které stále a znovu sami sobě vytváříme.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
February 5, 2017 v 9.00
Já si taky myslím, že právě mnozí z udržovatelů minulého režimu se později stali jeho hrobaři, protože už jim nestačilo postavení, které jim režim poskytoval. Režim jim totiž svými zákony zároveň svazoval ruce. A tak se postarali o to, aby se jim ty ruce uvolnily.
A lidé jásali, protože věřili, že přichází svoboda.
Nikdo si nedovedl představit, co se v oněch listopadových dnech odehrávalo v Salvadoru. A asi nikdo si v tu chvíli nepředstavoval možnost návratu kapitalismu.
Pokud jde o ztrátu víry, tak ta se odehrála převážně v minulosti - v době, kdy jsme ještě nebyli na světě. Ztratili ji buď naši rodiče nebo už prarodiče a mělo to jistě hlubší příčiny, které bychom mohli donekonečna rozebírat, což se mi jeví jako zbytečné. Proto nevím, zda lze říct, že si za ztrátu víry můžeme sami (nebo každý sám).
Nicméně, ať už je to jakkoliv, já tvrdím, že to není nevratný stav. Že nemusíme zůstat ateisty, protože jimi byli naši rodiče.
Nedávno jsem jednomu mladému levicovému intelektuálovi, který se mě ptal na mou duchovní cestu, na to, jak jsem se k ní vůbec od ateismu dostala, psala o tom, jak moc je víra důležitá. Napsala jsem mu jak to vidím - že každé hnutí proti kapitalismu, které nebude vycházet z hluboké víry, zanikne do několika měsíců, maximálně do několika let - jakmile opadne prvotní nadšení.
A lidé jásali, protože věřili, že přichází svoboda.
Nikdo si nedovedl představit, co se v oněch listopadových dnech odehrávalo v Salvadoru. A asi nikdo si v tu chvíli nepředstavoval možnost návratu kapitalismu.
Pokud jde o ztrátu víry, tak ta se odehrála převážně v minulosti - v době, kdy jsme ještě nebyli na světě. Ztratili ji buď naši rodiče nebo už prarodiče a mělo to jistě hlubší příčiny, které bychom mohli donekonečna rozebírat, což se mi jeví jako zbytečné. Proto nevím, zda lze říct, že si za ztrátu víry můžeme sami (nebo každý sám).
Nicméně, ať už je to jakkoliv, já tvrdím, že to není nevratný stav. Že nemusíme zůstat ateisty, protože jimi byli naši rodiče.
Nedávno jsem jednomu mladému levicovému intelektuálovi, který se mě ptal na mou duchovní cestu, na to, jak jsem se k ní vůbec od ateismu dostala, psala o tom, jak moc je víra důležitá. Napsala jsem mu jak to vidím - že každé hnutí proti kapitalismu, které nebude vycházet z hluboké víry, zanikne do několika měsíců, maximálně do několika let - jakmile opadne prvotní nadšení.
JP
V tomto ohledu je docela zajímavé srovnání s dřívějším papežem, Janem Pavlem II.
Ten totiž byl napřed - v důsledku svého původu - čirým antikomunistou, a veškeré zlo na tomto světě spatřoval jenom v tom komunismu. Ovšem, když už nějakou dobu žil - instalován do své římské funkce - na Západě, tak přece jenom časem i on přes veškerý svůj konzervatismus pochopil, že ten kapitalismus má také své negativní stránky. A čas od času se skutečně do toho kapitalismu "opřel".
Potud tedy dobře; nicméně, zůstává tady přece jenom jeden velmi zásadní rozdíl, ve srovnání se současným papežem Františkem.
Jan Pavel II. sice jak řečeno občas konstatoval určité negativní momenty kapitalismu - ale činil tak způsobem, který vlastně nikoho doopravdy nebolel. Byly to víceméně jenom takové obecné floskule, které mohl klidně přednášet třeba i před představiteli právě toho kapitalismu - ani oni by se tím museli nějak znepokojovat. Stačilo jim pokývat hlavami, v gestu "ano my přece sami víme že všechno není úplně nejlepší, a my se budeme snažit to zlepšit" - a tím to bylo vyřízeno.
Zatímco papež František - ten se neschovává za nějaké obecné floskule, ten říká naprosto jasná a jednoznačná slova. Tak jak byla například citována výše. Ano, dozajista ani František nedokáže na tom molochu kapitalismu nic podstatného změnit; ale on svými jasnými slovy alespoň mnohem více nutí k zamyšlení. On neposkytuje tolik únikových cest, nýbrž staví před oči mnohem naléhavěji odpovědnost každého za daný stav věcí.
Ten totiž byl napřed - v důsledku svého původu - čirým antikomunistou, a veškeré zlo na tomto světě spatřoval jenom v tom komunismu. Ovšem, když už nějakou dobu žil - instalován do své římské funkce - na Západě, tak přece jenom časem i on přes veškerý svůj konzervatismus pochopil, že ten kapitalismus má také své negativní stránky. A čas od času se skutečně do toho kapitalismu "opřel".
Potud tedy dobře; nicméně, zůstává tady přece jenom jeden velmi zásadní rozdíl, ve srovnání se současným papežem Františkem.
Jan Pavel II. sice jak řečeno občas konstatoval určité negativní momenty kapitalismu - ale činil tak způsobem, který vlastně nikoho doopravdy nebolel. Byly to víceméně jenom takové obecné floskule, které mohl klidně přednášet třeba i před představiteli právě toho kapitalismu - ani oni by se tím museli nějak znepokojovat. Stačilo jim pokývat hlavami, v gestu "ano my přece sami víme že všechno není úplně nejlepší, a my se budeme snažit to zlepšit" - a tím to bylo vyřízeno.
Zatímco papež František - ten se neschovává za nějaké obecné floskule, ten říká naprosto jasná a jednoznačná slova. Tak jak byla například citována výše. Ano, dozajista ani František nedokáže na tom molochu kapitalismu nic podstatného změnit; ale on svými jasnými slovy alespoň mnohem více nutí k zamyšlení. On neposkytuje tolik únikových cest, nýbrž staví před oči mnohem naléhavěji odpovědnost každého za daný stav věcí.
JS
katolické církve od počátku (tj. od konce 19. století) hledá střední cestu mezi "bezbožným socialismem" a "bezbožným kapitalismem", u obou vidí jako hlavní vadu materialismus. Papežské encykliky zdůrazňují význam práce a důstojnost pracujících a podporují odbory - ty katolické. V tomto duchu působil i Karol Wojtyla. Ale de facto se katolická i hlavní protestantské církve s vládnoucí kapitalistickou a někdy i fašistickou mocí většinou nějak porovnaly. Dělnické hnutí nebylo apriori antiklerikální - např. v chartistickém hnutí hrály tzv. disidentské církve (v disentu od anglikánů) významnou roli. Ale suma sumárum v tom církve dělníky nechaly a v tom jedna z hlavních příčin moderního odklonu od náboženství.
Katolická církev měla dva a možná tři opravdu radikální (ke kořenům problémů jdoucí) papeže: Jana XXII. (v jeho odkazu pokračoval i Pavel VI.), Jana Pavla I (který za velmi podezřelých okolností zemřel po 33 dnech pontifikátu) a teď Františka. Na tak konzervativní instituci to není špatné skóre.
Pokud jde o podporu Sovětského svazu a dalších socialistických zemí hnutím v Latinské Americe, tak pokud vím v Nikaragui ta podpora přišla až po vítězné revoluci. Před tím i Kuba byla zdrženlivá. Povstalcům spíše pomáhala Kostarika kam se mohli uchýlit před pronásledováním. U Salvadoru nevím, ale určitě to nebylo nic masivního, na rozdíl od zasahování USA. Lidé v Latinské Americe nepotřebovali a ani dnes nepotřebují pro levicové postoje žádné poradce, mají sami dost silné levicové a demokratické tradice.
Katolická církev měla dva a možná tři opravdu radikální (ke kořenům problémů jdoucí) papeže: Jana XXII. (v jeho odkazu pokračoval i Pavel VI.), Jana Pavla I (který za velmi podezřelých okolností zemřel po 33 dnech pontifikátu) a teď Františka. Na tak konzervativní instituci to není špatné skóre.
Pokud jde o podporu Sovětského svazu a dalších socialistických zemí hnutím v Latinské Americe, tak pokud vím v Nikaragui ta podpora přišla až po vítězné revoluci. Před tím i Kuba byla zdrženlivá. Povstalcům spíše pomáhala Kostarika kam se mohli uchýlit před pronásledováním. U Salvadoru nevím, ale určitě to nebylo nic masivního, na rozdíl od zasahování USA. Lidé v Latinské Americe nepotřebovali a ani dnes nepotřebují pro levicové postoje žádné poradce, mají sami dost silné levicové a demokratické tradice.