Ještě předtím, než poslala brazilská Sněmovna reprezentantů 17. dubna potřebnou dvoutřetinovou většinou proces impeachmentu prezidentky Dilmy Rousseffové do Senátu, zaznívalo z úst spojenců odvolávané hlavy státu nejčastěji jedno slovo: puč. Pučem nebo převratem má být impeachment samotný, podle kritiků totiž nemají obvinění vznesená vůči prezidentce Rousseffové oporu v ústavě. Nejeden aktivista dokonce přirovnává situaci k nechvalně proslulému puči z roku 1964, který stál na počátku dvacetiletého období vojenské diktatury.

Olej do ohně spekulací o puči přilil během hlasování samotného také ultrakonzervativní poslanec Eduardo Bolsonaro, který se k odkazu odstranění prezidenta João Goularta v 60. letech hrdě přihlásil a provolával, že tentokrát jsou poslanci „lépe připraveni“ čelit nebezpečným levičákům. Jair Bolsonaro, jeho ještě kontroverznější otec, zase věnoval svůj hlas pro impeachment nechvalně proslulému mučiteli politických vězňů z černého období diktatury.

Je obecně známo, že latinskoamerický kontinent si v průběhu 20. století prošel dlouhou řadou převratů. Mimo jiné díky tradici přímých i nepřímých intervencí Spojených států amerických, odedávna považujících tuto oblast za svůj „zadní dvorek“, si Latinská Amerika vydobyla pověst jakéhosi ráje na zemi provojenské režimy.

Málo se však mluví o tom, jak výrazně se Latinská Amerika od 80. let minulého století až do současnosti proměnila. Kontinent přející vojenským juntám a zásahům armádních špiček do politiky se stal kontinentem téměř bezvýhradně demokratickým, ač s občasnými výkyvy a regionálními variacemi. Chtělo by se dodat, že demokratická tradice v některých zemích zapustila hlubší kořeny než u států střední a východní Evropy, především co se týče sociálních práv a angažovanosti občanské společnosti. Svůj podíl na tom má jistě i mnohem menší americká přítomnost v regionu, respektive možná vůbec schopnost Spojených států po konci studené války do vnitřních poměrů úspěšně zasáhnout.

„Tradiční“ vojenské puče latinskoamerického střihu už zkrátka nejsou na běžném pořadu dne. Zásah armády, která v roce 2009 vpadla do honduraského prezidentského paláce, vyložila prezidenta Manuela Zelayu v sousední Kostarice a následně si nechala Zelayovo odstranění posvětit Kongresem, je spíš výjimečným a regionálně specifickým případem než obvyklou praxí. Několik dalších pokusů o intervenci vojenských složek trapně ztroskotalo, jako například akce venezuelské armády z roku 2002, když se jí nepodařilo odstranit prezidenta Huga Cháveze.

Jak padají hlavy států v Latinské Americe

K politickým krizím, kolapsům vlád, a tím pádem vzhledem k povětšinou prezidentským systémům i k předčasnému odchodu hlav států dochází přirozeně i nadále. Obvykle se tak ale děje ústavní cestou právě ve formě parlamentního impeachmentu (v portugalštině se užívá toto slovo, ve španělsky psaných ústavách nejčastěji Juicio Político). Výjimečná je v tomto kontextu venezuelská ústava z roku 1999 umožňující vypsání referenda o odvolání hlavy státu po překročení poloviny funkčního období; zatím jediné takové referendum (2004) ale dopadlo neúspěšně.