V sobotu byla publikována shrnující zpráva o rozsáhlém dokumentu, pětadvacetistránkovém dopisu šedesáti dvou římských katolíků papeži Františkovi, který je formulován jako „synovské napomenutí“ ohledně toho, že podle mínění signatářů papež šíří hereze.

Okrajově dopis papeži vyčítá i jeho ocenění Martina Luthera u příležitosti letošního pětistého výročí jeho prvního reformačního vystoupení. Označují Luthera jako „heresiarchu“, tedy dejme tomu hlavu všech kacířů. Vyslovují údiv a smutek nad papežovými kroky vstříc luterským křesťanům.

Hlavní bludy papeži vytýkané se mají týkat jeho exhortace (povzbuzení) vydané po skončení synody o rodině pod názvem Amoris Laetitia (Radost lásky) z 19. března 2016 a praktických pokynů na základě tohoto papežského textu. V době, kdy biskupská synoda o rodině po přípravném šetření ve farnostech po celém světě probíhala, se papež pokoušel prosadit humánnější, a proto křesťanštější vztah církevní autority k lidem, kteří žijí v jiném partnerském svazku, než je tradiční manželství. Šlo například o nové partnerství, když se řádně uzavřené manželství rozpadlo. Dokonce se uvažovalo i o nějakém prostoru pro svazky osob stejného pohlaví.

↗

Papež se pokoušel prosadit humánnější vztah církevní autority k lidem, kteří žijí v jiném partnerské svazku, než je tradiční manželství. Foto archiv DR

Reformní návrhy získaly v diskusi a hlasování na synodě většinu hlasů, nebyla to však kvalifikovaná většina. Papež, i když nemusel, výsledky diskuse respektoval a úpravy aplikace dosavadního církevního práva a zpovědní praxe, které z toho vzešly, jsou docela skromné. Nehumánní přístup k sexualitě a k partnerským vztahům nadále jako závazná norma trvá. Pouze je možné její naplňování někdy, řekněme, pozdržet. Oceňuje se i částečné a nedokonalé naplnění zákona.

Jiné křesťanské církve jsou ohleduplnější. Když se manželství fakticky rozpadne, přijímají to jako smutný fakt a nezabraňují svým členům uzavřít nové. U pravoslavných jsou z této možnosti vyjmuti kněží, v ostatních společenstvích se všeobecně připouští možnost špatného odhadu lidí ohledně možného partnerství. Počítá se s tím, že to nemusí být jasné předem, respektive, že se nezpůsobilost vytvořit harmonický svazek a dobré zázemí pro rodinu ukáže až poté, co byl pokus podniknut.

I kompromisní závěry v papežově dokumentu však byly pro některé účastníky synodu příliš. Obviňují svého nejvyššího představeného, že podporuje hřích cizoložství, který, když se podíváme do pramenů křesťanské víry, je míněn jako rozvracení rodiny své nebo rodiny někoho jiného. Starozákonní texty na toto téma dokonce budí dojem, že se postihovalo porušení vlastnického práva manžela na manželku a děti. V desateru Božích přikázání je manželka zmiňována mezi jiným majetkem (Exodus 20, 17).

První změny k dobrému

Ti, kdo v římskokatolické církvi přivítali první změny k dobrému, k nimž došlo na II. vatikánském sněmu v létech 1962—1965, a ve směru těchto koncilních reforem šli dál, byli nespokojeni z toho, že se posun směrem ke sblížení stanovisek s ostatními křesťany a humanizace práva a mravů za Jana Pavla II. (1978—2005) zpomalil a možná zcela zastavil. Teologové začali být znovu hmatatelně postihování za své interpretace obsahu víry. Posun nenastal ani za následujícího papeže Benedikta XVI. (2005—2013).

Většina reformně laděných činitelů přivítala Františkův nástup. Nejradikálnější z nich, například Hans Küng, mu dali ultimátum s termínem, do kdy má očekávané reformy uskutečnit. Většinou se však obrnili trpělivostí a vítají změnu atmosféry, i když ke změně oficiálních doktrín, pravidel a struktur nedochází.

Papež František dává v církvi mnohem větší svobodu vyjadřování a připouští i kritiku. Snaží se s ní konstruktivně vyrovnat. Kdyby někdo poslal kterémukoli z minulých papežů obvinění z bludu, i když obalené do zdvořilostního hávu synovského napomenutí, se zlou by se potázal. Byl by to poslední projev takového odvážlivce v prostoru církve.

Prostor k odmítavému posouzení

Dává-li papež prostor i k odmítavému posouzení svých kroků, měli bychom takové vyjádření vítat? Jistěže kritika může posloužit. Poskytuje autoritě odezvu, bez které se neobejde, nemá-li se zcela uzavřít do sebe a odtrhnout se od reality.

Napomenutí může být k užitku, ale je třeba si uvědomit, z jaké pozice byla tato korekce nejprve ze strany čtyř kardinálů (z nichž jeden, kardinál Joachim Meisner, nedávno zemřel) a nyní dvaašedesáti členů církve víceméně z akademického prostředí vedena. Kritika se opírá o interpretace křesťanské partnerské etiky, které najdeme hlavně v dokumentech minulých papežů, například v encyklikách Pavla VI. (1962—1978) a Jana Pavla II. na toto téma. Nevycházejí z vlastní teologické práce, z odpovědné interpretace pramenů (Bible a tradice). Papežské výroky (i když nikdy nebyly vyneseny jako neomylná dogmata) prostě považují za závazné, protože jsou papežské.

Vzpoura proti papeži Františkovi je vedena z papistické pozice, tedy z hlediska historické odchylky od církevní tradice, která jednomu z biskupů, biskupu města Říma, připisuje absolutní moc nad všemi jeho spolubratry ve službě. Vrcholem tohoto vývoje byl požadavek papeže Jana Pavla II., aby každý, kdo v církvi zastává nějaké poslání, odsouhlasil Professio fidei, prohlášení, kterým se dotyčný zavazuje s podřízeností rozumu a vůle přijímat to, co učitelská autorita církve, tedy především papež, pronese, aniž by to bylo zamýšleno jako definitivní nauka.

Stanoviska jedněch papežů se kladou proti jiným, například proti Janu XXIII. (1959—1962), Pavlu VI. a teď proti Františkovi. Je z toho zřejmé, že poslušně přijímat vzájemně rozporná doktrinální rozhodnutí prostě nelze. Hledisko, že starší vyjádření je pravomocné a určuje váhu a význam stanovisku novějšímu, neobstojí. Není pro to žádný argument.

Není způsob, jak zjistit, měli-li pravdu přísní papežové minulosti s jejich nelidskou a zotročující partnerskou morální naukou, nebo ji má dnešní biskup Říma, obdivuhodný křesťan na stolci římských pontifiků. Nejde o empirické výroky, jež by byly testovatelné pomocí souhlasu faktů s nimi. Jde o interpretaci pramenů, a ta sotva kdy může být sama o sobě jednoznačná. Nakonec jde o autoritu. Autoritativní teze se kladou proti jiným autoritativním tezím a vzniká z toho zmatek. Bylo by to řešitelné jen návratem ke standardním křesťanským přístupům, avšak to je pro takovou mohutnou organizaci, jakou je současná římská církev, nesnadné.

Snad jen na okraj tohoto tématu stojí za pozornost, že údajně synovské napomenutí papeže podepsali i dva čeští římskokatoličtí laici, Lukáš Novák, odborný asistent na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze, a Petr Dvořák, odborný asistent na Katedře filozofie a patrologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, oba ovšem v dopise uvedení s neexistujícími tituly a funkcemi, což též vypovídá o hodnověrnosti synovského napomenutí.