Již po čtyři dekády Afghánistán žije v nejistotě a lidé se tam každodenně strachují o holý život. Zdá se však, že politická krize se stále jen prohlubuje. Ač se prezident Ašraf Ghaní prohlásil za vítěze zářijových prezidentských voleb, jeho soupeř Abdulláh Abdulláh ho obvinil z podvodu a za vítěze označuje sebe.

Výsledkem jejich politického spektáklu je prozatím to, že Afghánistán má v současné době dva prezidenty. V pondělí se v Kábulu uskutečnila inaugurace prezidenta Ašrafa Ghaního v prezidentském paláci. Ve stejné době se o kousek dál v paláci Sepidár konala inaugurace Abdulláha Abdulláhá.

Samy prezidentské volby a jejich dlouhý průběh tedy afghánskou společnost i politickou scénu evidentně značně rozdělily. Prezidentské volby se navíc konaly už v září, jejich výsledky byly však vinou komplikací při sčítání známé až v lednu.

Jaké jsou štěpící linie rozepře, bylo jasné i z obou inaugurací. Ašrafu Ghanímu na ni přišli reprezentanti zahraničních vlád i armád působících v zemi. Má totiž za sebou pět let prezidentského působení a kontakty se všemi ambasádami. Na jeho ceremoniálu tak nechyběli například američtí generálové a velitel sil NATO v zemi. Abdulláh Abdulláh naproti tomu získal podporu hlavních postav domácí politické scény.

Reálnou moc, omezenou ovšem jen na území reálně kontrolovaná centrální vládou, drží nadále Ghání, ale současně se proti Abdulláhovi Abdulláhovi zdráhá kvůli síle jeho domácí podpory zasáhnout. Přeskupení sil tak není vyloučeno, za nejpravděpodobnější výsledek pozorovatelé pokládají, že Ghání zůstane prezidentem, zatímco Abdulláhovi připadne nějaký vyšší post ve vládě.

Komu neurovnaná situace nahrává, je jasné. Kábulský politický analytik Rahmatulláh Bížanpúr pro BBC Persian poznamenal, že nedomluví-li se obě strany rychle na kompromisu, Tálibán může krize využít a v Afganistánu se znovu naplno rozhoří občanská válka. To vše se přitom odehrává v kontextu jednání Spojených států s Tálibánem o mírovém plánu.

Je však třeba zdůraznit, že mírová dohoda vznikala právě bez účastí centrální afghánské vlády. Tálibán v dohodě vyžaduje úplné stažení americké armády v průběhu příštích čtrnácti měsíců. Zato se zavazuje, že nebude útočit na spojenecké síly a nebude spolupracovat s mezinárodními teroristickými skupinami. Tálibán dále žádá o propuštění zhruba pěti tisíc svých členů z afghánských vězení.

Abdulláh Abdulláh je proti tomu. Ašraf Ghaní však s propuštěním zajatců v úterý 10. března souhlasil. Podle prohlášení, které vydal tentýž den odpoledne, už za několik dní má jeho vláda začít denně propouštět stovku vězňů.

Sedigh Sedighi, mluvčí prezidenta Ghaního na Twitteru dokonce tvrdí, že uvedeným krokem začíná jednání s Tálibánem. Povstalci však kábulskou vládu nadále neuznávají. Je otázkou, zda skutečně jednání mezi Ghaního vládou a Tálibánem bude započnou, nebo zde jde pouze o gesto, kterým si prezident Ghaní chce upevnit své místo. Ještě pořád má totiž Afghánistán formálně dva prezidenty a dvě vlády.

Začalo to v Kataru

Dlouho očekávaná dohoda mezi Tálibánem a Spojenými státy byla podepsaná v Kataru. Její vyjednávání trvalo více než rok. Zdá se, že osud Afghánistánu je dohodou s Tálibánem zpečetěn.

Škoda, že takto nemysleli už před osmnácti lety. Začátek „nového“ lepšího Afghánistánu měl totiž nastat po pádu Tálibánu v roce 2001. Po 11. září vznikla s podporou Spojených států v Kábulu prozatímní vláda. Tálibán tehdy neměl vůbec žádné slovo, naopak byl označen za nepřítele a teroristy.

Několik let po americké invazi to vypadalo, že fundamentalisté z hnutí Tálibán zmizeli a „nový Afghánistán“ zvítězil. Ale už v roce 2004 dali o sobě vědět a od té doby bylo čím dal jasnější, že i v budoucnosti budou hrát roli.

Už v roce 2010 se kábulská vláda pokoušela o uzavření příměří s Tálibánem. Vznikla kvůli tomu dokonce „Nejvyšší rada pro sjednávání míru“. V jejím čele stál bývalý afghánský prezident Burhánuddín Rabbání, kterého ovšem krátce poté, v roce 2011, zabil sebevražedný atentátník.

Tálibán na neutrální půdě, v Kataru, zřídil, se souhlasem tamní vlády, své zastoupení, aby měl zázemí pro vyjednávání s kábulskou delegací. Jenomže žádná mírová smlouva nevznikla. A Tálibán naopak zvýšil svou aktivitu a bojem získal pod svou kontrolou větší část Afghánistánu.

V roce 2017 se afghánské vládě v čele s prezidentem Ašrafem Gháním povedlo uzavřít mírovou dohodu s bývalým povstaleckým vůdcem Gulbuddínem Hekmatjárem. Stárnoucí válečník vedl jednu z nejsilnějších stran — Hezbe Islámí (islámská strana) — a bojoval už proti Sovětskému svazu během sovětsko-afghánského konfliktu v osmdesátých letech minulého století.

Podle zahraničních „sponzorů“, což jsou státy, které mají v Afghánistánu své zájmy a pomáhají tu finančně či vojensky, i diplomatů představovala mírová dohoda s Hekmatjárem nezbytný krok k usmíření s Tálibánem. Gulbuddín Hekmatjár se podle dohody měl vzdát vládě, čímž ji uznal a spolu s ní i současnou afghánskou ústavu.

Jeho návrat do Afghánistánu měl přinést mír, po kterém obyčejní Afghánci tolik touží. „Kábulský řezník“, jak se mu přezdívá, totiž sama sebe líčil jako prostředníka, který by mohl přimět Tálibán, aby složil zbraně a podepsal mírovou dohodu.

Ani to se ale nestalo. Tálibán získal zpět pod svou kontrolu nejen velkou část země, ale i nemalou část obyvatelstva, kterému nebyla a ani do teď není schopna centrální vláda zaručit bezpečí či živobytí. 

Konec dobrý, všechno dobré?

V roce 2018 Spojené státy s prezidentem Donaldem Trumpem sjednaly schůzku s tálibánskou kanceláři v katarské metropoli Dauhá. Cíl byl jasný: uzavřít dohodu, která umožní stáhnout vojáky z Afghánistánu. Koneckonců to bylo jedno z hesel Trumpovy prezidentské kampaně.

Dosud vůbec nejdelší válka, kterou Spojené státy americké kdy vedly, stála USA podle The New York Times už více než dva biliony dolarů. Za posledních pět let v ní bylo zabito více než padesát tisíc členů afghánských bezpečnostních sil a několik desítek tisíc bylo zraněno. Ze zhruba 3350 v Afghánistánu zabitých vojáků na straně koalice, bylo téměř dva a půl tisíce Američanů.

Tálibán od začátku striktně odmítal jednat s kábulskou vládou,jež podle něj nikdy neměla legitimitu. Fundamentalistické hnutí neuznává volby a o afghánské vládě prohlašuje, že je pouze „prodlouženou rukou Ameriky“. Mírovou dohodu proto byl ochoten uzavřít pouze přímo se Spojenými státy. A to se minulý týden v Kataru stalo. Dohodu jménem Spojených států podepsal jejích zvláštní vyslanec Zalmaj Chalilzád a za Tálibán Mullah Abdul Ghaní Baradar.

Za upřesnění stojí, že Zalmaj Chalilzád není obyčejným diplomatem a ani obyčejným Američanem. Je jedním z nejvýše postavených muslimů v americké diplomacii, člověk ze starého republikánského establishmentu mající blízko k těžařské lobby. Narodil se v Mazáre Šaríf, ve městě na severu Afghánistánu. Studoval na Blízkém východě, zná místní kulturu a tradice. Pracoval dříve jako americký velvyslanec v Afghánistánu i v Iráku, působil také v Organizaci spojených národů. A nyní tedy sehrál důležitou roli při uzavírání mírové smlouvy s Tálibánem.

Tentýž Chalilzád je dnes v Kábulu a snaží se „udobřit“ Ašrafa Ghaního a Abdulláha Abdulláha, oba současné afghánské prezidenty. Dvojvládí v zemi je totiž také překážkou pro uplatnění mírové dohody. Tálibán totiž válčí dál, jako by se nechumelilo. Jen během posledního týdne uskutečnil bezmála sedmdesát útoků, zejména na afghánské bezpečnostní síly.

V zemi útočí také Dáeš, který minulý týden při vzpomínkové akci na Abdula Alího Mazárího vůdce Strany islámské jednoty (Hezbe Wahdate islámí) zabil sedmadvacet lidí a padesát jich zranil. Zda se, že chudé středoasijská země, která byla kdysi pro mnoho Američanů zcela neznámá, zůstane nadále symbolem nekonečného konfliktu.