Na začátku července americké síly — spojenecká armáda včetně českých vojáků — evakuovaly strategickou základnu Bagrám v severní částí Kábulu a svou nejdůležitější vojenskou základnu předaly afghánským bezpečnostním složkám. V Afghánistánu působili od roku 2001.

Nyní, o dvě desetiletí později, se zdá, že se „americká“ válka v Afghánistánu chýlí ke konci. A Tálibán, s nímž se v roce 2001 už nepočítalo, je silnější a silnější. Podle vnitrostátních i zahraničních médii převzal kontrolu nad zhruba stem až sto padesáti z 398 afghánských okresů a boje pokračují v desítkách dalších vesnicích a menších městech. Tisíce afghánských vojáků a členů milic se v minulých týdnech vzdaly a některé vládní síly uprchly ze země. Útočiště našly především v sousedním Tádžikistánu a Uzbekistánu.

Podle pozorovatelů se Tálibán uprostřed tohoto zmatku zmocňuje kontejnerů plných zbraní a vojenského materiálu, které po sobě afghánské síly zanechaly.

Bývalý afghánský prezident Hámid Karzaj a současný viceprezident Amrulláh Sálih v minulosti opakovaně prohlašovali, že Američané nakonec nikdy Afghánistán úplně neopustí, jde totiž o strategicky klíčové území. S odchodem zahraniční armády proto de facto nepočítali. Úředníci afghánské vlády nyní přesto tvrdí, že úplné stažení spojeneckých sil z Afghánistánu mělo na afghánské bezpečnostní síly „taktický a psychologický“ účinek, a ty tak brzy znovu získají kontrolu nad ztracenými okresy zejména na severu a severovýchodě země.

Joe Biden prohlásil, že afghánská armáda je silnější a početnější než Tálibán. Odborníci se však shodují, že navzdory Bidenovu optimismu je vojenská síla spíše na straně Tálibánu. A to i přesto, že jeho jádro, jež čítá padesát až sto tisíc bojovníků, utrpělo v posledních měsících vážné ztráty. Zejména na jihu, ale také na severozápadě země.

Tálibán ukazuje vysokou schopnost jednat strategicky. Získal kontrolu nad přechodem Ghulám Chán na pákistánských, Šer Chán Bandar na tádžických a Turghundi na turkmenských hranicích. Své příslušníky má také v provincii Badachšán na hranici s Čínou. Podle posledních zpráv má pod kontrolou také důležitou obchodní cestu Islám Ghala na íránské hranici 120 kilometrů od města Herát. Jde o strategickou spojnici vedoucí do íránské provincie Khorásán Razavi s hlavním městem Mašhad, kde žije velká afghánská diaspora. Mluvčí Tálibánu Zabihulláh Mudžáhid pro BBC Persian řekl, že povstalci chtějí, aby hranice byla otevřená.

Situace v Afghánistánu je nepřehledná a rychle se mění. Ještě před pár dny noviny psaly o útocích Tálibánu v hlavním městě provincie Badghis Ghala Nau na severozápadě Afghánistánu. Podle nejnovějších zpráv je ale město opět pod kontrolou centrální kábulské vlády.

Tálibán sílí

Tálibán byl v Afghánistánu aktivní stále, boje ale v posledních týdnech výrazně zintenzivnily a jeho příslušníci postupují dál. Podle místních novin padly celé vesnice a dochází k násilí na místních obyvatelích. Přestože jej kábulská vláda dokázala z řady okresů opětovně vytlačit, situace ve válkou zničených provinciích ovšem omezila vstup nezávislých lidskoprávních a nevládních organizací. Není proto zatím jasné, jaký přesný charakter válka má.

Na afghánském Twitteru a dalších sociálních mediích se šíří hrůzostrašná videa a fotky, na nichž Tálibán v místech, jež má pod svou kontrolou, veřejně lynčuje ženy i muže. V provincii Tachár na severu prý Tálibán ženám zakázal opustit domovy. Šíří se letáky, které po ženách požadují nošení burky. Samotný Tálibán to ústy svého mluvčího odmítá a mluví o propagandě. Podle něho Tálibán postupuje humánně a nikoho nezastrašuje.

Podle místních médií ale byli obyvatelé několika vesnic donuceni k emigraci a Tálibán „ve válce používá lidi jako štíty“. V posledních dnech byla na sociálních médiích také zveřejněna videa, na nichž tálibánští ozbrojenci berou vesničanům jídlo. Zabihulláh Mudžáhid pro BBC Persian řekl, že každý, kdo se rabování dopustí, bude potrestán.

Mezitím v Afghánistánu vznikají protitálibánská uskupení. V Herátu se rozhodl shromáždit svoje stoupence bývalý herátský guvernér a významný člen politické strany Džamíjaté islámí, mudžáhid Mohammad Ismail Chán, který během sovětsko-afghánském konfliktu bojoval po boku Burhánuddína Rabbáního, bývalého afghánského prezidenta.

Na severu země vzaly zbraně do ruky místní ženy. Jedna z největších demonstrací byla v centrální provincii Ghor, kde se objevily stovky žen mávajících zbraněmi a skandující protitálibánská hesla. Jsou to právě ženy, které se návratu ultrakonzervativního Tálibánu nejvíce obávají. Mnoho afghánských žen zároveň věří, že opravdový mír bez dohody s Tálibánem nemůže nastat. Místní ženy žádají, aby se na ně nezapomínalo.

S eskalací násilí a s odchodem spojeneckých sil ze země se čím dál víc mluví o vztahu Tálibánu k sousednímu Íránu, Rusku, Číně a Indii. Jde totiž o silné regionální hráče, kteří mají v Afghánistánu také své zájmy.

Írán — ochránce šíitské menšiny?

Írán je domovem milionů afghánských uprchlíků, kteří do země začali utíkat především během sovětsko-afghánského konfliktu a později právě za vlády Tálibánu mezi lety 1996 a 2001. Írán nyní tvrdí, že je ochráncem šíitské minority, tedy především Hazarské etnické menšiny, kteří byli v době hegemonie Tálibánu diskriminovaní a pronásledovaní. Ortodoxní linie Tálibánu se totiž na šíity dívá jako na sektu.

Afghánci jsou v Íránu často využíváni jako levná pracovní síla. Írán také za příslib získání občanství řadu Hazarských šíitů vyslal do syrské občanské války.

Podle odborníků je však vztah mezi Íránem a povstalci z hnutí Tálibán založen na pragmatismu a je určován bezpečnostními zájmy v příhraničních oblastech. Afghánská hranice s Íránem je dlouhá a je významná nejen pro obchod, ale je také místem přechodů uprchlíků, ozbrojených skupin a drog.

Z Afghánistánu do Íránu tečou řeky Helmand a Harirud, jež jsou pro Írán významným zdrojem vody, o který nechce přijít. Po pádu Tálibánu se nová afghánská vláda snažila o rozvoj vodní infrastruktury. Jedním z významných projektů je přehrada Kamal Chán postavená na řece Helmand v provincii Nimruz na jihozápadě země. Přehrada se s velkou slávou otevřela v březnu letošního roku. Íránská vláda i místní aktivisti ale proti stavbě ostře vystupovali.

Afghánští i američtí představitelé opakovaně obviňovali Írán, zejména Revoluční gardy, z poskytování finanční a zbrojní podpory Tálibánu. Podle nich měl právě Tálibán podobné projekty narušit, a zvýšit tak íránskou kontrolu nad množstvím vody, která do Íránu přitéká z Afghánistánu.

Írán také údajně posílila spolupráce s Tálibánem po roce 2015, kdy do Afghánistánu vstoupil Islámský stát známý také jako Dáeš. Tálibán tehdy měl zabezpečit íránské hranice a bojovat proti Islámskému státu.

Vztah mezi Íránem a Tálibánem není jednoduchý, je však zřejmé, že obě strany se na návrat Tálibánu k moci připravují.

Rusko se bojí přílivů bojovníků

Přestože Rusko roku 2003 Tálibán oficiálně prohlásilo za „teroristickou“ skupinu, Moskva od únoru 2019 stihla uspořádat dvě konference představitelů Tálibánu a dalších opozičních sil. Konference se zúčastnily také Spojené státy, Čína, Rusko a Pákistán. Podle pozorovatelů má Rusko především obavy z aktivity Tálibánu a dalších povstaleckých skupin na severu Afghánistánu při hranici s Tádžikistánem a Uzbekistánem.

Moskva je podle odborníků znepokojena tím, že úspěchy Tálibánu v severním Afghánistánu mohou způsobit odliv bojovníků ze skupin jako je Al-Káida či Islámský stát právě do Tádžikistánu a Uzbekistánu.

Čína: důležitý partner „stánů“

Tálibánu se také v minulých týdnech podařilo získat severovýchodní provincii Badachšán, a dosáhnout tak kontroly nad hornatými hranicemi s čínskou oblastí Sin-ťiang. Vzhledem k historickým souvislostem a spolupráce Tálibánu s ujgurskými militantními skupinami v Sin-ťiangu by se mohlo zdát, že Čína bude mít ze vzestupu Tálibánu obavy, pravdou je však spíše opak. Tálibán se nyní snaží čínské obavy rozptýlit, a zajistit si tak souhlas Pekingu se svou vládou v Afghánistánu.

Vliv Číny v regionu dlouhodobě roste. Vede strategické vztahy s Pákistánem, který Tálibán podporuje. Má také stále větší vliv ve středoasijských státech jako je Tádžikistán, Uzbekistán či Turkmenistán, které hraničí s Afghánistánem na severu. Všechny tyto země se kvůli Číně již dlouho vyhýbají komentovat masovému uvěznění muslimů v Sin-ťiangu.

Tálibán se však této otázce nevyhýbá. Podle The Wall Street Journal se snaží vystupovat diplomaticky. Vysoký představitel Tálibánu v katarském Dauhá, kde sídlí tálibánská politická kancelář, uvedl: „Na útisku muslimů nám záleží. Ať už se odehrává v Palestině, Barmě nebo v Číně. A záleží nám i na útisku nemuslimů kdekoli na světě. Co však nejde dělat, je zasahovat do vnitřních záležitostí Číny.“

Indie jedná strategicky

Nedávný vývoj v regionu přinutil přehodnotit přístup k Tálibánu i Indii. Začátkem letošního června indická média uvedla, že Nové Dillí začalo s určitými frakcemi a vůdci ozbrojené skupiny vést rozhovory. O několik dní později indické ministerstvo zahraničních věcí na otázku ohledně komunikace s Tálibánem uvedlo, že je při plnění svého dlouhodobého závazku k rozvoji a rekonstrukci Afghánistánu v kontaktu s různými zúčastněnými stranami.

Indie se otevřeně komunikovat s Tálibánem donedávna zdráhala, protože se obávala, že by tento krok mohl poškodit její vztahy s afghánskou vládou. S kábulskou vládou má totiž Indie dlouhodobě pevné přátelské vztahy. Zároveň je jednou ze zemí, která v Afghánistánu nejvíce investovala a o své investice samozřejmě nechce přijít. Pro Indii je také důležité, aby s odchodem spojeneckých sil nedošlo ke ztrátě strategických míst ve prospěch jejího rivala Pákistánu.

Tálibán se nachází v bodě, že s ním okolní státy počítají, a dokonce jim nezbývá než otevřeně komunikovat. Jak se situace bude dále vyvíjet, ukážou pravděpodobně blízké týdny či dny. Už teď je však jasné, že budoucnost Afghánistánu si bez Tálibánu nelze představit.

Hnutí nedávno prohlásilo, že se nebude opakovat situace z devadesátých let. Mluvilo o pokroku, o částečném dodržování ženských prav. To, nakolik jsou příkazy katarské kanceláře platné pro řadové členy hnutí, kteří nezřídka zastávají radikální postoje, se ukáže. Ze zahraničních medií včetně těch českých se občas zdá, jako kdyby Tálibán bylo jedno homogenní hnutí. Jde však o skupinu, která sestává z mnoha různorodých frakcí, a její centrální kontrola je tudíž mimořádně komplikovaná.