Útok na dívčí školu. Stát v Afghánistánu tahá za kratší konec provazu
Fatima RahimiÚtok na dívčí školu v jižní části Kábulu má 85 obětí. Ačkoli se k činu zatím nikdo nepřihlásil, vzkaz je jasný: Vzdělávání žen nebudeme trpět. Síla radikálních náboženských skupin je pro stát nezdolná. Zvlášť v kontextu odchodu vojsk USA.
Když jsem v sobotu odpoledne otevřela Twitter, vyskočila na mě barevná fotka. Asi osmiletá holčička držela učebnice, křičela a brečela. Ve tváři se jí zračil strach a hrůza. Takové fotky z Afghánistánu nejsou ničím novým. Tahle mě ale svou beznadějí zaskočila. Teroristé zaútočili na dívčí školu Sajed Al-Šuhada v jižní části Kábulu, dozvěděla jsem se dále na Twitteru. Zemřelo 85 lidí, většinou dívky mladší 18 let.
Sebevražedný atentátník nejprve u školní brány odpálil auto plné výbušnin. Když v nastalé panice začaly studentky vybíhat ze školy, vybouchly další dvě bomby. V kráterech zůstaly ležet roztrhané batohy, spálené notebooky, rozdrcené pantofle, zničené učebnice a lidská těla či spíše jejich části. Některé dívky byly výbuchem tak znetvořené, že je příbuzní nebyli s to identifikovat.
Všude ve světě se říká, že naší nejmocnější zbraní je vzdělání. Při pohledu na mrtvá dívčí těla na kábulských nemocničních chodbách jsem se však stěží ubránila myšlence, že proti teroristům žádnou zbraň nemáme. Tohle nebyl jen tak ledajaký útok, byla to zpráva: vzdělání žen nebudeme tolerovat.
Tálibán?
K hanebnému činu se zatím nikdo nepřihlásil. Vláda obviňuje Tálibán, ti však od útoku dávají ruce pryč. Situace v Afghánistánu je velmi složitá a nepřehledná. Po celé zemi působí různé ozbrojené skupiny, které se štěpí do dalších a nových frakcí. Některé se nakonec přihlásí k větší organizaci, jako je Tálibán nebo Islámský stát. Ne však všechny.
Jisté je pouze to, že se cílem útoku stali Hazárové, dlouhodobě pronásledovaná etnická menšina, hlásící se k šíitské větvi islámu. Za vlády Tálibánu byli perzekuovaní pro svůj vzhled i náboženství. Šíitský islám neuznává a na jeho následovníky útočí také takzvaný Islámský stát — známá je vražda několika desítek kábulských šíitů během posvátného měsíce muharram.
Reportér New York Times přímo z kábulské čtvrti, kde v sobotu teroristé zaútočili a kde žijí převážně Hazárové, hlásil nejen to, že na místním hřbitově už nezbývá místo pro nové hroby, ale především to, že při nedělením pohřbu neměli pozůstalí prakticky žádnou vládní ochranu.
Po pádu Tálibánu v roce 2001 byli Hazárové těmi, kteří maximálně využili nových vzdělávacích i jiných příležitostí. Dnes tvoří páteř rodící se afghánské občanské společnosti. Jejich důvěra ve vládu je však pravidelně podrývána. Jeden z otců obětí tak pro BBC Persian uvedl, že už nezbývá nic jiného než si pořídit zbraně a vzít bezpečnost do vlastních rukou. Zvláště od současného posilování Tálibánu totiž očekává nárůst protihazárských útoků.
Odchod USA
Americký prezident Joe Biden oznámil, že spojenecké síly se ze země stáhnou do letošního září. Afghánská centrální vláda v čele s Ašrafem Ghaním se proto s místním Tálibánem pokouší uzavřít mír. Bez mírové dohody totiž očekávaný nápor Tálibánu patrně nezvládne. Prozatím bylo uzavřeno třídenní příměří. Tálibán však v úterý upozornili, že jde jen o krátkodobou dohodu při příležitosti svátku Íd Al-fitr, který se slaví na konci ramadánu.
Afghánistán si uvědomuje, že pro dlouhodobý mír je potřeba se s Tálibánem nějakým způsobem dohodnout. Každým dnem se však tento scénář jeví méně pravděpodobným. Po odchodu spojeneckých vojsk totiž náboženské hnutí začne dominovat.
Část společnosti se obává návratu tvrdých pravidel a perzekuce, kterou Tálibán ztělesňuje. Náboženské menšiny a veřejně aktivní ženy se bojí nejvíce. Ráda bych věřila, že scénář z devadesátých let se nebude opakovat. Cílené útoky na bezbranné civilisty však moji důvěru snižují. Ať už je provedl kdokoli.
Sdílím Vaše rozhořčení, paní Fatimo Rahimi. To, co se stalo, je šílené, nechci si na to zvykat, nechci si zvykat, že podobné činy by se ve střetech idejí a ve střetech hodnot různých kultur a náboženství měly stát zcela běžnými a „normálními“.
Myslím si, že vlastně neexistují žádná řešení složitých konfliktů bez toho, aniž by tato řešení také respektovala vývoj místního (kulturně-společenského) konsenzu a rozložení moci.
Americká vojenská přítomnost nebo popřípadě masová migrace do Evropy ten společenský konsenzus a stabilitu v Afghánistánu vytvořit nemůže. Udělat z Afghánistánu dobré místo pro život mohou jen samotní Afghánci. Aby se Vám to povedlo, to Vám upřímně přeji. Jak bych k tomu mohl přispět, to nevím.
Z Afghánistánu si dvě supervelmoci vytvořili v sedmdesátých letech zástupné pole pro své mocenské hry a jedna z nich tehdy pomohla vybudovat funkční strukturu podpory mezinárodně organizovaného a vydržovaného fundamentalistického ozbrojeného hnutí. V sousedství té těžce zkoušené země je nejméně pět zemí, které nemají zájem na stabilizaci situace a příležitostně to vyjadřují dodávkami zbraní či poskytování hlubokého týlu pro tu kterou militantní skupinu.
Shodou okolností se jedná o výjimečný případ, kde situace nese dlouhodobě česko stopu. Měl jsem na vysoké škole šest afghánských spolužáků. O některých vím, že a jak dlouho jsou po smrti, o těch ostatních ani to ne.
Reakce západu: Rozesrali jsem vám to tu, okupovali jsem vás a neuměli jsme dosadit a dost podpořit schopnou loutkovou vládu, postarali jsme se o to, aby v částech země nebylo jasné, zde o nich rozhoduje víc Kábul anebo vláda sousední země -- a teď jsme prozřeli, musíte si to vyřešit sami, možná vás spoustu povraždí a vypálí pár dívčích škol (naštěstí jich zase tolik nemáte), ale vy to nakonec možná zvládnete -- a když ne, třeba zase provedeme za deset let nějakou intervenci, aby se ta beznaděj prodloužila...
Pane Nusharta, jsou politici, kteří mají v popisu práce žvanit podobné pitomosti, ale není vás hodno podobné zhovadilosti opakovat zadarmo, tudíž pravděpodobně upřimně.
Kolik bych si asi tak měl říct, pane Profante?
----------------------------------------
Podle Vás si to tedy Afghánci vyřešit nemají a měli by jim to vyřešit ti, kteří jim to tam „rozesrali“ (což je hned několik států, v první řadě USA, SSSR - respektive nástupnický stát po něm...) a ti by jim tam tedy měli společnými (vojenskými?) silami konečně už zavést tu liberální demokracii, aby jich tam [„oni“?] zase spoustu nepovraždili.
Zajímavé. Ta beznaděj je hned pryč, když člověk konečně vidí nějaké řešení.
vím, je to pro vás složité, ale:
a) Z tvrzení, že situaci v Afghánistánu v podstatné míře zavinily zástupné střety supervelmocí, včetně dovozu a kultivace mezinárodního militantního fanatismu, opravdu nevyplývá, že by slušné poměry v zemi nebyly v prvé řadě jak záležitost, tak zájem Afghánců.
b) Nicméně věc se díky výše zmíněným historickým událostem stala prakticky neřešitelná bez aktivní pomoci mezinárodního společenství (a abych vás nemátl, aktivní pomoc není totéž co vojenská intervence). Abych vám to přiblížil -- v Československu jsme neměli šanci pouze vlastními silami změnit ohavné poměry v roce 1968 a nějakých následujících patnáct let (poslední roky, kdy jsme dlouho nedokázali využít prostor uvolněný perestrojkou jdou ovšem jednoznačně na náš účet).
c) Jste příslušník státu, který se aktivně na tom "rozesrání afghánské situace" podílel. Hned dvakrát a v obou případech mnohem výrazněji než odpovídalo naší velikosti. A nemáte-li slušnosti a studu, abyste alespoň nenapadal lidi, kteří museli z Afghánistánu odejít, zasloužil byste prostě pár facek.
Tak Vy jste byl v Afghánistánu! Vidíte, nakonec se to všechno vyjasní. U které jednotky jste sloužil, pane Profante?
Ale vsadil bych se, že jste neradil jenom té Petře Buzkové, ale bokem ještě určitě i Miloši Zemanovi. To by totiž zase vysvětlovalo to velmi neobvyklé prezidentovo chování (i pana prezidenta už jsem slyšel říkat to těch fackách - Vy jste mu tedy asi radil i ohledně správného vyjadřování).