Miloš Zeman se stal po Klausovi a Masarykovi dalším z prezidentů, kteří zavítali do města Kuřim. Poslední květnové odpoledne tu bylo věnováno debatě s občany. Čekali kuřimští obyvatelé odpolední debatu naplněnou masarykovskou moudrostí? A dočkali se jí?

Dotazů v debatě bylo na prezidenta mnoho. Některé vstřícné a obdivné, jiné neutrální a pár kritických. U kritických se prezident spoléhal na jednoduchou taktiku: obrátím význam dotazu naruby, vytrhnu něco z kontextu, uvedu nějakou polopravdu; a protože se tázajícímu mikrofon již nevrátí (což je popření nepsaného pravidla rovné a férové diskuse — tázající má právo reagovat a podat doplňující dotaz), nebude moci uvést vše na pravou míru, budu vítězem. Tak tomu bylo třeba u dotazů na milost pro Jiřího Kajínka i  článek, který spojuje Ferdinanda Peroutku s nacistickým režimem.

S jedním kritickým dotazem jsem vystoupil i já. Počítal jsem, že prezident bude kličkovat, a tak jsem se připravil s přesnými citacemi a počítal jsem s jeho vyhýbavou odpovědí, kterou na tuto nesrovnalost již dříve pronesl, a kterou jsem proto též zmínil. Takovou snahou o eliminaci pochybení jsem však udělal možná zásadní chybu — neuvědomil jsem si, že akademická přesnost vyžaduje i akademickou trpělivost; a tedy že přesná formulace složitého dotazu vyžaduje čas, což prezidentova předvolební nekampaň tazatelům neposkytuje. Řečnil jsem až příliš dlouho — a už jen tím jsem si proti sobě popudil dav.

↗

Občané Kuřimi, kteří čekali od prezidenta projev masarykovské moudrosti, byli nejspíš zklamáni. Foto FB M. Zemana

Sdělil jsem prezidentovi, že mě u něj, zastánce přímé demokracie, překvapilo jeho odmítnutí referenda o budoucnosti Československa v roce 1992, což tehdy v parlamentu doprovodil následujícími slovy: „Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou, a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím a že to, co nespraví Parlament, spraví občané. (…) To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. (...) Těmto lidem — je to tedy polovina národa — uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“

Věděl jsem, že na takové rozpory Miloš Zeman odpovídá nicneříkajícím „jen idiot nemění své názory“, a sdělil jsem mu, že tato odpověď mi nestačí, že chci vědět, jak v roce 1992 ke svému názoru došel a co se od té doby změnilo, že se změnil i jeho názor.

Odpověď byla zvláštní. „To, co jste teď citoval, byl článek profesora Cyrila Höschla, psychologa a psychiatra, který uvádí přesně to, co jste teď citoval o té demenci, o těch alkoholicích a podobně. To je prostě fakt, který si můžete velmi snadno ověřit. Za druhé, od té doby se změnilo to, že bylo určité zklamání z parlamentní demokracie, ve kterou jsme na začátku devadesátých let velmi věřili, a velmi jsme věřili, že elita národa vstupuje do parlamentu a že všichni ostatní jsou horší než elita.“

Nelze se zbavit trpkého pocitu

Jak rozumět této odpovědi? Nejprve si musíme určit, co je vlastně podle prezidenta onen dohledatelný fakt, čeho se vůbec jeho odpověď týká. Chtěl prezident v Kuřimi sdělit, že původním autorem těchto slov je profesor Höschl, nebo že nekompetence poloviny obyvatel je ověřitelným faktem? První možnost by znamenala, že se snaží pouze vymluvit a odvést pozornost: Já nic, to Höschl! Jenomže Miloš Zeman to 21. ledna 1992 v parlamentu prostě vyslovil (to je taky ověřitelný fakt); tu část projevu, jejímž původním autorem je Cyril Höschl, převzal, aby argumentem váženého psychologa dodal váhu svým slovům — což také v řeči zdůraznil.

Co když ale mínil svou odpovědí druhou variantu, tedy že dohledatelným faktem je ona debilita, demence, alkoholismus nebo podprůměrný intelekt u 50 procent populace? Jenže to by byla potenciálně fatální vada přímé demokracie, za kterou bojuje — jako když loni v Poslanecké sněmovně říkal: „U referenda se ozývají hlasy proti [přímé demokracii]. (…) Občané nejsou schopni rozhodovat o tak důležitých záležitostech, hrozí nám, cituji Daniela Kroupu, vláda lůzy. (…) Dámy a pánové, nikdo nemá právo urážet svůj vlastní národ. A pokud tak činí, musí počítat s tím, že ve skutečnosti uráží pouze sám sebe.“

Jak máme chápat člověka, který říká: polovina lidí by správně vůbec neměla o ničem podstatném rozhodovat, protože je tvořena debily nebo dementy nebo alkoholiky s podprůměrným intelektem, ale říci to je urážkou národa, a tak zaveďme referenda! Argument, že po pětadvaceti letech jsou lidé v deziluzi z parlamentní demokracie, se k tomuto rozporu vlastně vyjadřuje jen velmi málo — uznání vad zastupitelské demokracie přece nijak nevyvrací ani neřeší vady demokracie přímé, k níž dotaz mířil. Tento rozpor měl být osvětlen, ale nebyl.

Co si z toho odnést? Soudit musí každý sám, nejde se však zbavit trpkého pocitu, že jde o prostý kalkul: prezident nemá valné mínění o občanech, je přesvědčen, že polovina z nich není schopná se zorientovat v mnohoznačnosti světa, ale protože je zrovna populární obhajovat referendum a přímou demokracii (a nyní nehodnotím samotnou jejich ideu!), je pro ně najednou i on; byť je to v přímém rozporu s jeho opravdovými názory. Touto demagogií navíc špiní samotnou myšlenku přímé demokracie a ty, kteří v ni opravdu věří.

Na našeho prezidenta si každý musí udělat vlastní názor. Rád bych ještě zmínil poslední větu, kterou mi v odpovědi řekl: „Nicméně z vašeho vystoupení soudím, že profesor Cyril Höschl se tak úplně nemýlil.“ Řekl bych, že tato urážka — která však od toho, kdo ji vyřkl, neuráží, ale ctí — dosti polopatě odpovídá na otázku o masarykovské moudrosti, již jsem řečnicky položil na začátku článku.