Naše civilizace se čím dál tím hůře vymezuje na základě hodnot, již nežijeme orientováni na konkrétní cíle. Jediné, co široce sdílíme, je cíl vymezující činnost, do níž si libovolnou hodnotu můžeme, ale nemusíme, vkládat. Je to růst růstu, jinak řečeno pokrok.

Konformnější lidé si pokrok spojují s komfortem či vědeckým pokrokem, jiní třeba s politickou proměnou a tak dále. Nakonec na tom pramálo záleží, protože jako strůjci pokroku činíme vesměs totéž: nezastavíme se. Děláme a děláme, abychom se dostali dál. Musíme se v systému prosadit. Někde cestou jsme však zapomněli cíle, kvůli kterým jsme se na cestu vydali a nahradili je jejich ozvěnami, možná právě ze strachu z toho, co by nastalo, kdybychom se zastavili.

Být odborníkem, specialistou, expertem...

Mnoho z nás chce dělat svou práci co možná nejlépe, být odborníkem, ale co to vlastně znamená? Úsilí o vlastní odbornost se od snahy porozumět fenoménům na otevřeném poli posunulo ke snaze zvítězit v soutěži (sic!) v předepsaných kategoriích - ustálených disciplínách, jež už nikdo nezkoumá, protože se jeví přirozené.

Nejzřetelnější je toto rozdělení právě na univerzitách. Obecné vzdělání se tu rozpadlo do disciplín, které se následně oddělily prostorově, vytvořily si vlastní konference, časopisy a tak dále.

Takoví odborníci vládnou komplexním technikám svého druhu - metodám, jež systém odměňuje za přínos k růstu -, avšak světu rozumí jako prakticky kdokoli jiný. Naopak často neoprávněně čerpají autoritu spojenou se vzděláním, které však s jejich odborným úspěchem již nijak úzce svázáno není.

↗

Obecné vzdělání se na univerzitách rozpadlo do disciplín, které se následně oddělily prostorově, vytvořily si vlastní konference, časopisy a tak dále. Foto sk.wikipedia.org

Praktickým důsledkem pokroku je položení rovnítka mezi vzdělanost a měřitelný přínos, tedy pragmatický přínos. Deformace rozumu na nástroj. Ekonomie se stala vědou rozhodující, co je přínosné, neboť zároveň nepřímo určuje vymezení ostatních disciplín tak, aby co nejvíce prospívaly pragmatickému pokroku. Jeden z možných důsledků tohoto procesu jsem popsal již v článku Fašista v nás všech, ale není nutné zůstávat pouze v akademických kruzích.

Každý, kdo chce být uznán, musí se zaměřit pouze na uzoučkou oblast, ve které bude působit. Stane se tak odborníkem. Politický člověk například tráví čas sledováním každého pohybu parlamentního politika, ale se společenskými problémy, které se řeší, ztrácí kontakt. Zná je z nějakých zpráv, na jejichž studium má navíc čím dál méně času.

Původní politický cíl se stává čím dál více zprostředkovaný a čím dál méně naléhavý (třeba i do té míry, že zástupci moderní levice, protestující proti vyhánění bezdomovců z ulic, bydlí v gateových [oplocených] sídlištích a nepřipadá jim to divné). Objevují se „objektivní“ skutečnosti, jež jejich sledování brání. Původní cíle se ve světle nástrojového rozumu stydí za svou utopičnost.

Jednáním v rámci daných kategorií je znovu potvrzujeme, i když ani nevíme, jaký smysl původně měly a zda mu stále vůbec slouží. Ve skupinách, které nemají motivace k tomu něčeho přímo dosáhnout či být nositelem změny, zasáhne kulturní průmysl, oči a uši zalepí konzum.

Ten, kdo vykročí z předepsaných kategorií, stává se diletantem. Může na něj být nahlíženo i jako na parazita, pokud tím dostatečně netrpí, zvláště pak, pokud je na to hrdý. Spíše se ale bude v mnoha situacích sám cítit nepatřičně. Bude diskvalifikován z debat jako poloviční blázen, idealista.

Ano, skutečně každý nemůže znát vše a být u všeho, nejsme Bohem. Dělba práce je stavebním kamenem společnosti. Nejde tu však o to se jí zříkat, nýbrž pokládat si otázku, jaká by ta dělba práce měla být. Slouží ta dnešní našim potřebám, nebo je jen výsledkem samopohybu, který již nejsme pro svou omezenost schopni kontrolovat? Ona totiž z podstaty věcí neplyne.