Když jsem docela náhodou narazil na starší článek „Postižené děti by se měly zabíjet, napsal člen vědecké rady ministerstva“, samozřejmě přilákal mou pozornost do té míry, že jsem si musel nastudovat i původní text, ve kterém měl JUDr. Mitlöhner prosazovat zabíjení postižených dětí. Text byl skutečně tristní, avšak jak tomu tak bývá, když dojde k překročení nějakého tabu, kritika nebyla příliš věcná a nedala si práci s tím, aby pokryla skutečně nebezpečné momenty Mitlöhnerova textu.

Mitlöhnerův text se nezabývá postiženými obecně, ale řeší narození člověka, jenž může žít fyziologicky, ale je zcela vyloučena možnost „lidské existence“. O koho by se mělo jednat, blíže specifikuje vazbou na neschopnost být člověkem společenským a také tvrzením, že jde o bytosti „…jejichž psychický život by byl jen velmi málo podobný lidskému a úroveň inteligence velmi vzdálená od úrovně rozumu mnohých zvířat…“. Zároveň dodává, že by bylo nutné to jasně vědecky vymezit okruhem „diagnóz či indikací“ jako „vodítek pro lékaře“.

Jednou z reakcí na článek bylo, že dané úvahy jsou hodné nacistického uvažování, lékaři by se prý stávali nástupci doktora Mengeleho. To je možná pravda, obávám se ale, že další tabuizace tématu není příliš přínosná. Jádro problému totiž nespočívá v kladení otázky po tom, co je lidská existence. V tomto ohledu nejsou fašistické úvahy, ale mohou být fašistické odpovědi. Těch se ale musíme bát pouze, pokud si o něčem zakazujeme přemýšlet, pokud něco přijmeme jako dogma.

Je-li myšlení substituované dogmatem, něčím, co nám bylo spíše dáno, než co bychom sami přijali za své, snadno se stane, že ve chvíli, kdy se na obzoru objeví silný nositel „pravdy“ jiné, dojde k pouhé výměně jednoho původního dogmatu za jiné. Informační (kontaktně zkušenostní) vakuum, jenž se v důsledku původního dogmatu vytvoří, se po jeho zpochybnění stane volnou cestou barbarům.

Skutečně nebezpečné není to, že je Mitlöhner přesvědčen, že děti narozené takřka ve vegetativním stavu, nejsou lidmi. Skutečně nebezpečné je to, že je myslitelné, že ne-lidi lze „objektivně“ vědecky vymezit a na základě toho legitimizovat zabití takových dětí „…zásadně bez vyjádření či stanoviska matky […], která se spíše vyrovná se sdělením o narození mrtvého těžce malformovaného jedince, než se zprávou o narození takovéhoto jedince, který však žije bez šance na sebemenší změnu k lepšímu“. Pouze s poukazem na to, že „…bude třeba překonat řadu nejrůznějších zábran, motivovaných převážně emocionálně a eticky.“

↗

Žijeme ve světě, který se čím dál více fixuje na vědu. Zvnitřňujeme si ji tak, že už skoro nejsme schopni hledět za rámec toho, co je snadno měřitelné a zasaditelné do rovnice. Foto PNNL - Pacific Northwest National Laboratory, flickr.com

Čistě scientistický přístup k člověku se tak stává oním barbarem, chápe emoce a etiku pouze jako nežádoucí bariéry, namísto prostředku seberegulace a sebereflexe vědní aplikace. Mluví se pouze o „etických posunech“, které je třeba vstříc této realitě učinit. Etiku tak nějak pro „objektivní vědu“ znásilnit.

Mitlöhner v této souvislosti argumentuje analogickým etickým posunem v případě potratů, má v něčem pravdu. Přenos rozhodnutí o interrupci na ženu samotnou je jistě pozitivní posun, ale nestalo se právě absolutizací scientistického vnímání světa i něco dalšího? Ženy jsou například tlačeny do rizikových testů ke zjištění vady plodu a případnému potratu voláním po „racionálním“ chování. Není divu, že ženy raději vyhledávají domácí porody, když v nemocnicích se jim stávají pány lidé s uvažováním nedaleko tomu Mitlöhnerovu.

Žijeme ve světě, který se čím dál více fixuje na vědu. Zvnitřňujeme si ji tak, že už skoro nejsme schopni hledět za rámec toho, co je snadno měřitelné a zasaditelné do rovnice. Nikdo se neptá, zda naše lidská existence může být zabezpečena i pouhou vírou nějakého druhého v ní, zda našemu životu nemůže dát druhý smysl stejně dobře, jako si ho můžeme dát sami.

Zapomínáme, že věda je model světa, jenž nám má sloužit, ale ne být naším pánem; že věda ze své povahy není schopna sdělit žádné jistoty; že k vědě patří skepticismus. Málokdo také řeší, jak se takový pragmatismus v souvislosti s lidským životem projeví v každodenním životě členů takové společnosti.

Závažné pochybení, kterého se Mitlöhner dopouští, je vlastně zvěcnělé nejen v univerzitním vzdělání a tento trend se prudce zhoršuje. Nástrojovost vědy je tržně výhodná a nějaké pochybnosti pokrok dvakrát neurychlí. Mitlöhner není Mengele, zřejmě nemá potěchu v utrpení, je to diletant, který nebyl schopen kritickým myšlením překročit to, jak je nám dnes věda podávána.

Jeho myšlení je ukázkový příklad instrumentální racionality, která interdisciplinární závěry a závěry životní zkušenosti, jenž nespadají do paradigmatu jím zastávané vědy, zkrátka vidí jako pouhé společenské překážky, se kterými je třeba se vypořádat ideálně někde za plentou.

Silná reakce na takové projevy je samozřejmě dobrá. Neoslepujme se však tím, že budeme zmíněné společenské trendy individualizovat v Mitlöhnerovu vinu, on nakonec není důležitý. Hledejme širší souvislosti za tím, proč se ho nebáli publikovat ve vědeckém časopise? Kdyby volil umírněnější jazyk, zvedlo by to vůbec nějakého vědce ze židle? A zejména, ptejme se sami sebe, zda si v souvislosti s ukrajováním obecné vzdělanosti nebudujeme nové „vědní“ náboženství.