20. července bude Senát hlasovat o zdánlivě nekontroverzním zákoně, který má být ku pomoci rodičům malých dětí, na které nevyšlo místo ve školce. Po přijetí zákona o dětských skupinách na konci června poslanci nicméně jedním dechem dodávali, že ho musí do roka a do dne novelizovat. Proč? Je napsaný tak, že de facto staví mimo zákon dosud bez problémů fungující dětská či mateřská centra a lesní školky. 

Nechme ale stranou, že naše vláda předkládá zákony, u nichž sama přiznává, že potřebují co nejrychleji opravit. Za pozornost stojí i to, jakým způsobem se při přijímání onoho zákona vedla diskuze mezi samotnými poslanci.

Lživé argumenty pana poslance

Poslanecká rozprava je každému dostupná ve stenozáznamu zde. Jeden příklad za všechny nicméně představuje pan Ludvík Hovorka (KDU-ČSL), který reagoval na pozměňovací návrh zákona požadující, aby děti nemusely být očkované přesně podle schématu, ale podle individuálních, na míru šitých očkovacích plánů. Doslova řekl:„Můžou se vrátit závažné nemoci, které byly považovány za vymýcené. Toto riziko samozřejmě roste v souvislosti s tím, jak se tlačí běženci z Afriky, z dalších zemí stále blíž k České republice a dostávají se do České republiky. Velmi varuji před tím, abychom podléhali tady těmto nátlakovým skupinám, které šíří dezinformace, které jsou nepodložené.“

Odlišnost přístupu k očkování v různých zemích přináší otázky, na které by měli politici hledat odpověď.

Jak to je doopravdy

Výrok pana poslance si zaslouží tři komentáře.

Za prvé, pozměňovací návrh požadoval pouze to, aby byla možnost respektovat zdravotní potřeby každého dítěte a aby při vytvoření individuálního očkovacího plánu dětským lékařem nenásledovala sankce v podobě nepřijetí do dětské skupiny (nyní zakotvená v zákoně).

Za druhé: xenofobní obava z „běženců“ si zaslouží srovnat se statistikami Světové zdravotnické organizace (WHO) týkajícími se nemocí, proti nimž se očkuje. Tato veřejně dostupná data ukazují, že Německo či Holandsko, obojí země s dobrovolným (!) očkováním a řádově vyšším počtem migrantů, problémy tohoto typu nemají. (Data v přehledné podobě naleznete též v tiskové zprávě Ligy lidských práv.) 

Za třetí pak těžko soudit, jak to pan poslanec myslel s oněmi „nátlakovými skupinami“. Patrně ho rozezlilo, že před druhým čtením zákona několik maminek s dětmi před sněmovnou hravou formou upozorňovalo, že v západních zemích je očkování dobrovolné a nejsou patrné žádné statisticky průkazné dopady na nemocnost (naopak v ČR je třeba mnohem víc černého kašle než v sousedním Rakousku s proočkovaností 83%). Jelikož ale v tomto případě šlo o informace vycházející z dat (WHO), považoval patrně za dezinformaci některé projevy svých kolegů lékařů (kupříkladu to, když Leoš Heger tvrdil, že vakcíny jsou „naprosto bezpečné“ a zapomněl uvést, že například aplikace vakcíny proti TBC, která se do roku 2011 povinně očkovala ještě v porodnicích novorozencům, byla zrušena pro nízkou účinnost a velmi závažné nežádoucí účinky, včetně úmrtí).

Lékaři nemusí argumentovat?

Celková úroveň debaty týkající se povinného kompletního očkování pro děti v dětských skupinách navozuje dojem, že lékaři mají výjimku z povinnosti podkládat svá tvrzení daty a argumenty. Přitom se nabízí celá řada otázek: Proč v západních zemích očkování není povinné (nebo je povinné pro jednu či dvě nemoci) a epidemie se nekonají? Jak to, že se při diskuzích o ochraně veřejného zdraví klade takový důraz na choroby, proti nimž se očkuje, ale pomíjejí se ty, které mizí jako by „samy od sebe“, např. spála? (A dříve samozřejmě mor či cholera.) Proč namísto propagace kojení jako nejúčinnější podpory obranyschopnosti novorozenců proti nemocem hned vytahovat „běžence z Afriky“? A proč se věcně nezabývat tím, zda by individuální očkovací plány nebyly v nejlepším zájmu dítěte?

Nerušme to, co funguje

I taková slova padla v Poslanecké sněmovně. Uvidíme, jakým způsobem bude probíhat debata v Senátu. Na tom, že zákon závažným způsobem ohrožuje existenci lesních školek a nejrůznějších mateřských center, ovšem sebekultivovanější slova nic nezmění. Ba ani roční odklad platnosti zákona nepomůže. Rodiče, kteří přijdou o oblíbená zařízení pro své děti, si to ovšem zapamatují. A třeba jako voliči zruší nefunkční politické strany, nebo alespoň konkrétní politiky.