Jeden z názorů na nutnou důchodovou reformu se odvolává k větší zaměstnanosti žen, které drží doma malé děti do tří let, přestože by už chtěly pracovat, což by vítali také jejich zaměstnavatelé. Ženy jsou tak znevýhodněny i v profesní kariéře, čímž je jejich postavení horší i dlouho poté, kdy se po mateřské vrátily do práce. Takže součástí penzijní reformy má být i dostatek předškolních zařízení, a to i pro děti mladší tří let.

Podle některých ekonomů máme mnohem vyšší přímou finanční podporu rodin s dětmi, která nemotivuje ženy k návratu do zaměstnání. A přitom tato pomoc se málo týká nejchudších rodin, jimž různé daňové úlevy — a nově i daňová úleva za výdaje na předškolní zařízení — vzhledem k nízkým příjmům a zpravidla i nulové dani nijak nepomohou. Systém daní a dávek prý drží ženy s dětmi doma.

Stejní ekonomové si ovšem uvědomují známý fakt, že například obrana, věda či školství zrovna penězi neoplývají, zejména školství patří k podfinancovaným oblastem. Posílení veřejných rozpočtů záleží (podle ekonomů) na „vyšší porodnosti, vyšší zaměstnanosti žen a starších lidí, lepším výběru daní, kvalitnějším vzdělání a výzkumu“.

Vyšší zaměstnanosti žen by pomohla možnost flexibilní pracovní doby. Tomu soukromý sektor příliš vstříc nevychází („píchačky“ jsou holt „píchačky“) a mnoho pochopení nemá ani státní správa a její instituce financované z veřejných prostředků, v nichž pracuje větší podíl žen než mužů.

Ministr školství prý slíbil, že se s nedostatkem školek nějak vypořádá, tedy stát by na ně měl obcím, které rovněž trpí nedostatkem peněz, nějak přispět. Otázka pochopitelně je — z čeho? Z podfinancovaného rozpočtu školství? Dlužno poznamenat, že provoz mateřské školky, rozpočítán na jedno dítě, je mnohem dražší, než je výše i těch nejvyšších rodičovských příspěvků, které ekonomové kritizují. Připusťme, že hospodárnost ale není hlavním zřetelem, důležitější je ona emancipace žen atd.

Školka má úlohu vzdělávací i sociální, rodiče platí za dítě průměrně tisíc korun měsíčně včetně stravného. Mzdy personálu hradí stát, provozní náklady obec.

Zejména vlivem spleti různých předpisů, hygienických norem a dalších opatření, také vinou houštiny různých kontrolních orgánů a inspekcí, které si ve školkách doslova podávají dveře, připadá na jedno dítě možná více pracujících dospělých lidí, než je počet jeho rodičů. No, možná dobře, pořád je to lepší, když nás pod záminkou výchovy dětí zaměstnává přebujelá administrativa, než kdybychom museli pracovat v lomu, fárat či roztloukat makadam na silnici.

Ponechávám stranou i fakt, že jedním z hlavních témat prohlášení Občanského fóra kdysi byl požadavek, aby nám děti z rodin už nevyrvával do jeslí stát, ale abychom se jim mohli věnovat sami, protože jim to půjde k duhu. Rád připouštím okolnost, že stát, na který se furt tak vehementně nadává, je pro výchovu dětí v mnohých případech příhodnější než domácí péče a strava.

Máme dobrý a starostlivý stát, jenž vbrzku jistě zařídí, aby každé dítě ve školce mělo nejen svoji skříňku na oblečení, ale také svoje umyvadélko a záchodovou mísečku. Tím směrem se vyvíjí státní hygiena. Budiž — konstatuji, nebrojím. (Před lety peskoval divadelník Radim Vašinka svou kočku: Když sis ty koťata našukala, tak se teď taky o ně starej. Promiňte.)

V té záležitosti jsem rád zaznamenal hlas sociologa Ivo Možného, jenž k tématu kromě jiného dodává, že například ve Francii matky malých dětí pracují na částečný úvazek všechny. A také upřesňuje, že „každá rodina, která usoudí, že by pro ni bylo lepší, aby matka do práce nastoupila dřív, tuto představu uskuteční. Každá matka může sama uvážit, co je pro ni důležitější: zda neztratit tempo v kariéře a nepřijít o peníze ze zaměstnání, anebo se déle věnovat dětem a rodině.“

Ivo Možný upozorňuje na preferenční teorii Catherine Hakimové, podle níž „v životně ukotvených hodnotách a cílech jsou ženy, které hledají životní uspokojení spíše v rodině, zhruba vyváženy s těmi, které je hledají v práci. A ty, které je hledají v rodině, najdeme spíše mezi ženami s nižší kvalifikací; uvážíme-li povahu jejich práce, je to přirozené. Nesou a vždycky nesly na svých bedrech zásadní podíl reprodukce společnosti: počet dětí na ženu z nízkopříjmových skupin je skoro dvojnásobný než u vysokoškolaček“.

Pochopitelně: z povahy našich poměrů vyplývá, že část společnosti (a netýká se to jenom žen) uniká z rodiny a od výchovy dětí do práce, část přesně naopak, kdy mateřství (rodičovství) je na čas blahodárným vysvobozením z „výrobního procesu“ (vysilujícího a mizerně placeného).

Jestliže sami ekonomové upozorňují na fakt, že naše sociální politika není zacílena na pomoc nejchudším rodinám, pak navrhovaná opatření (více školek + jesle) více pomáhají té zdatnější skupině obyvatel — proč ne! — ale na úkor druhé, pro niž hlavním tématem není kariéra, ale řečeno Ivo Možným „rozhodující pro ně je, aby vůbec měli kde rodinu mít“. Protože tak nízké ty jejich příjmy jsou.

Paradoxem je, že oběma skupinám nyní musí pomoci stát ze zdrojů veřejného — podfinancovaného! — rozpočtu. Připadá mi to trochu divné a snad i nespravedlivé — v zemi přetížené přemírou mercedesů, audin a soukromého bohatství, v zemi blahobytu.

Nevyzývám k revoluci, ale vrátil bych se ke starým kapitalistickým zvyklostem, kdy průmyslníci stavěli pro své zaměstnance „sociální byty“ a otevírali podnikové školky. Pokud se toto nezačne dít, bude to furt to samé, jak už před lety řekl Václav Bělohradský: „Zisky se privatizují, ztráty se přenášejí do veřejného prostoru.“ Ostatně i ze zainteresovanějšího angažmá žen v práci profituje zaměstnavatel. Tak ať pro ně něco také dělá.